boxas komentáře u knih

Asi jedna z nejlepších detektivek co kdy byla napsána. A tím nemyslím jen detektivky z pera mé oblíbené Agathy Christie!
Tak si říkám, že tohle je moje jistá volba do letošní čtenářské výzvy!
Sice jsem nezapomněla kdo a co a proč, ale koneckonců, i když vím, jak to všechno dopadne a kdo je vrah, už teď se těším, že spolu s autorkou a těmi deseti odpluji na ostrov...

71 05.01.2023

Nechce se mi dále rozšiřovat počet pochvalných komentářů na těchto stránkách, asi bych nenapsala nic nového, tak snad jen konstatování: Díky za Hanu, paní Mornštajnová! Nutíte nás zamyslet se nad tím, jestli žijeme dnes opravdu tak mizerně, jak si občas namlouváme.

45 08.09.2019

Zvláštní je, že k této knize se lidé vraceli především v dobách, kdy bylo mizerně. Třeba za války. V časech prosperity a "kultu mládí" Babička nudí. Ale když přijde nějaká krize, a je jedno, zda osobní či společenská, tak tuhle knížku berou čtenáři znovu a znovu do rukou, nebo se už po xté podívají na film.
Mám pro to vysvětlení. Babička nám totiž podobně jako samotné Boženě Němcové poskytuje útěchu. Hodná, laskavá, přející a milující žena, která má pro své okolí jen lásku, pochopení a pomocnou ruku. Někteří z nás mají štěstí a právě taková je ta jejich babička, mnozí ale ne. Odešla nebo ji vůbec nepoznali. Ale ať tak nebo tak, něco v nás z ní vždy bylo a stále přetrvává.
Myslím, že každý z nás by si takovou babičku, jako o ní píše Božena Němcová, přál. A je jedno, kolik nám je let. Když na konci knihy babička umírá, je to, jako by nám umřel někdo blízký. Proto si myslím, že tato kniha trvale patří do zlatého fondu toho nejlepšího, co bylo u nás kdy napsáno.

44 19.10.2019

Hluboce lidská kniha o jednom stárnoucím, věčně nerudném bručounovi s velkým (bohužel nemocným) srdcem, kocourem, kterého nikdy, opravdu NIKDY nechtěl, šikovnýma rukama a s tak pevnými zásadami, aby na něho mohl být jeho táta hrdý. Tedy až se s ním a také s milovanou Sonjou jednou znovu setká.
Už dlouho mě žádná kniha nepotěšila tolik jako Muž jménem Ove.
P. S. to je moc pěkná třešnička na dortu ten nerudný mladík se saabem a veselou těhotnou ženou na konci. :-)

43 14.07.2022

Jaká je kniha Spasitel Otázka
Dobrá, dobrá, dobrá Vykřičník Vykřičník Vykřičník

Pomalu, ale jistě se ze mne stává fanoušek Andyho Weira.
Spasitele jsem "dorazila" dnes v jednu hodinu v noci, protože jsem nechtěla čekat až na ráno, abych se dozvěděla, jak to všechno dopadne.

Líbil se mi Marťan, celkem mě bavila Artemis, ale obě knihy přebil zatím poslední Spasitel.
Společný je napínavý děj a v každé z knih jsem se dozvěděla něco z fyziky, matematiky, chemie a dalších přírodních věd. Zvlášť u Spasitele jsem si uvědomila, že mi autorův trochu vědecký styl vyhovuje a to, co se dozvím jaksi navíc, není na překážku a vůbec mě to neodrazuje od dalšího čtení.
Připouštím, že se vlastně jedná o pohádku pro dospělé, ale všechno v knize má určitou logiku, dynamiku, a tak autorovi lehce uvěříte, že tohle by se koneckonců "mohlo klidně stát".
Párkrát jsem posmutněla, mnohokrát se zasmála, trochu popřemýšlela o přátelství a spolupráci bez nánosu všech těch obvyklých propagandistických keců, trochu jsem se "vzdělala", ale hlavně jsem se skvěle bavila!
Jen tak dál, pane Weire, a klidně i větší kapky!
Potlesk Potlesk Potlesk
Mávám pařátem a těším se na další vaše knihy!

42 08.01.2022

Tohle je moje srdeční záležitost. Adam a Charles, nůž a štěně, Aron a Caleb, peníze a láska... Je to krásné čtení, dokonalé. Člověk se nakonec snaží pochopit i tu mrchu Cathy...
Mně osobně se ovšem nejvíc líbila postava Samuela Hamiltona. Takového člověka bych skutečně chtěla někdy v životě potkat!
Na východ od ráje, to je jedna z 10 knih, kterých si nejvíc cením.
Její závěr můžu číst, kolikrát chci, a stejně mě vždy dojme. Vždyť i my jsme podle bible potomci ne toho slušného a dobrého Ábela, ale toho vzteklého a umíněného Kaina. A podobně jako on a jako Caleb i my toužíme po lásce, pochopení a uznání...
...a každý z nás někde na sobě nebo v sobě nosí Kainovo znamení...

Vzkaz pro pedobro: Na východ od ráje je i po dalších 20 letech pro mne tak úžasná kniha, jako byla v mých 20 i v mých 40 letech! Teď na prahu důchodového věku v ní objevuji zase jiné zajímavé myšlenky. Je to trvalý skvost v mojí knihovně.

K této knize jsem se ve svém životě mnohokrát vracela, ale ze zcela jiného důvodu, než jsou ty obvyklé. Ne kvůli slečně Marplové, kterou mám mimochodem moc ráda, ne kvůli zajímavému, až tajuplnému nápadu s tapetami, schody apod.

Já se k této knize vracela ve své profesi češtinářky kvůli jedné, jediné větě!
Z této jediné věty jsem totiž naprosto jistě a bez pochybnosti pochopila, kdo je vrah.
Knížku jsem pak dočetla jen proto, abych si to potvrdila.

Zaujalo vás to?
Tak čtěte dál, která věta to je.
Nechcete se připravit o potěšení z odhalování vraha?
Dočtěte si tohle až jindy. :-)

POZOR SPOILER!
Takže která věta to je???
Asi ve dvou třetinách knihy se píše o tom, jak budoucí oběť Lily Kimblová jde od nádraží lesíkem a tam ji překvapí vrah a uškrtí ji. Před svojí smrtí stačí říct tuto větu:

„Nečekala jsem, že vás potkám tady.“

A v této jediné větě je řešení! Přečetla jsem si ji a bylo mi to jasné.
Pořád ještě tápete?
Je to jednoduché, když si uvědomíme, že v české větě je pořádek většinou takový, že to nejdůležitější dáváme až na samý konec.
Lily tedy mohla říct:

„Nečekala jsem, že vás tady potkám.“

To by byla zcela běžná věta vyjadřující jen překvapení. Něco jako když jdete v cizím městě po ulici a potkáte nečekaně známé.
Lily také mohla říct:

„Nečekala jsem, že tady potkám vás.“

A znamenalo by to, že očekávala setkání s někým jiným, ne s tím, koho potkala.
Jenže Lily řekla:

„Nečekala jsem, že vás potkám tady.“

A z tohoto pořadí slov logicky vyplývá, že ten, koho potkala, je totožný s tím, s kým měla schůzku. Musí to být stejný člověk. Potkala ho už tady, tedy dřív, ne až v domě, kam měla namířeno.
Přemýšlejte chvilku nad tou větou a uvidíte, že mám pravdu.
Nevím, jestli překladatelka právě toto zamýšlela. Mně tahle věta sloužila jako dobrý příklad toho, jaká je čeština krásná řeč a jak na zdánlivých drobnostech může velmi záležet.

36 06.10.2021

Tak tohle bylo moooc pěkné čtení!
Tedy pokud jste romantické duše a čtete rádi příběhy o tak velké lásce, že ji nezastaví ani vzdálenost, ani čas a ani nepřízeň okolí.
Líbilo se mi i prolínání minulosti (především rok 1943) a současnosti (rok 2011). Díky knize jsem bitvu o Anglii, ale i nálety na německá města uviděla trochu jinýma očima.
Všichni čtyři hlavní hrdinové mi byli sympatičtí a všem jsem fandila, aby to pro ně dobře dopadlo. Jess a Wil v současnosti i Stella a Dan v minulosti. Především Dan!
Jak já si přála, aby svoji lásku ještě někdy mohl políbit!
V dnešní době, kdy jsme přímo zavaleni neutuchajícím proudem negativních emocí, je to takové jedno krásné pohlazení na duši.

34 15.06.2022

Pořiďte si jednu dobrou záložku!
Vložte ji do této knihy a až vám bude smutno a svět bude plný problémů, nelásky, nepochopení a starostí a trápení, tak si knihu otevřete tam, kde jste před několika dny, týdny, měsíci či roky skončili, a jeden dva příběhy si přečtěte...
A svět vám bude připadat zase o kousek lepší a vaše starosti menší.
To vám slibuji!

33 02.11.2016

Sama zápletka knihy je sice veskrze romantická láska mezi dvěma mladými lidmi z různých společenských vrstev, takže vlastně nic moc nového. Ale vylíčení tísnivé atmosféry v Římě v době prvních křesťanů je něco naprosto výjimečného a dech beroucího. Člověk ani zdaleka nemusí být věřící, aby této knize a jejímu poselství propadl. Mnoho takových knih, jako je Quo vadis?, neexistuje.

32 08.11.2020

Dracula je 30x v Čtenářské výzvě!
Aby bylo jasné - od roku 2019 se tahle kniha hodila celkem 30x pro nejrůznější témata od zajímavé obálky, přes psychickou poruchu a nešťastnou lásku až po letošních několik perspektiv vyprávění. K tomu vážně už není co dodat, snad jen to, že Dracula Brama Stokera by si asi zasloužil svoji vlastní kategorii. Něco jako Kniha, jejíhož hrdinu každý zná.
P. S. Mě nejvíc zaujalo, že jsou lidé, kteří ji zařadili do kategorie Kniha s názvem vystihujícím vaši osobnost nebo náladu... :-)

31 21.03.2024

Podle mě je to hodně dobrá knížka a trochu mě překvapilo, že nemá na Databázi až tak dobré hodnocení. No prosím, je to věc názoru.
Tak já se vám pokusím vysvětlit ten svůj.
Proč se mi Němá barikáda opravdu líbí?
Předně proto, že ji Drda vydal ani ne rok po tom, když po šesti letech konečně končí protektorát Čechy a Morava a okupace. A k tomuto období se všechny povídky vracejí. Autorovy vzpomínky na tuto dobu byly tedy bezprostřední, autentické, nebyly ještě pokryty nánosem času. Neměl sklon si dobu nějak "upravovat", ať už s tendencí na Východ nebo na Západ. Psal o Češích a pro Čechy.
Všechny povídky jsou o obyčejných situacích a zachycují příběhy, které se v té době asi skutečně děly. Viz např. Vesnická historie o kolaborantech nebo Včelař o pomoci partyzánům.
Hrdiny povídek jsou obyčejní lidé. Teprve situace, v níž se ocitli, z nich dělá hrdiny. Ať už je to stará paní v povídce Hlídač dynamitu, která v bezvýchodné situaci zabije sebe, svého muže i pár gestapáků, kteří je přišli zatknout, nebo třeba pan účetní Babánek, který se za protektorátu učí ve střelnicích na poutích střílet, aby pak během pražského povstání v květnu 1945 pomstil svého syna.
Drda má v knize ještě jednu specialitu - rozlišuje dějový a etický vrchol povídek.
Vezměte si např. asi nejznámější povídku Vyšší princip.
Když tedy starý pan profesor s touto přezdívkou přijde jako třídní do třídy, ve které chybí několik studentů, den před tím popravených za údajné schvalování atentátu na Reinharda Heydricha, postaví se před třídu a těm mladým lidem řekne, že z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranovi není zločinem a že i on sám tento atentát schvaluje. Řekne to s plným vědomím toho, že ve třídě je možná udavač. To je bezesporu vrchol této povídky. Ale není to ještě její konec! Třída, která si po jeho příchodu sedla, celá vstane. Všichni se přihlásili k tomu, co řekl. Ke slovům, která v té době stanného práva znamenala okamžitou smrt. A to je ten zmiňovaný druhý, etický, vrchol povídky.

Neodpustím si ještě jednu poznámku k jednomu zde sepsanému komentáři:
Za nacistické okupace zemřely tisíce našich lidí a ano, skutečně si myslím, že jim, těm obyčejným bezejmenným, Drda touto knížkou vzdává čest! A ano, pro mě, tak jako pro tu třídu, atentátníci nebyli sprostými vrahy, ale HRDINY. Stejně tak jako všichni ti, kteří se jim snažili pomoci.
Myslím, že je to kniha když ne skvělá, tak aspoň velice nadprůměrná a mých pět bodů si bezpochyby zaslouží.

31 15.02.2021

Klasická verneovka. Podle mne jedna z nejlepších. Četla jsem ji kdysi a teď znovu. Líbí se mi pořád stejně. Akorát teď jsem nějak špatně nesla jídelníček na Nautilu, konkrétně třeba játra z delfína. Já vím, já vím, Verne žil v jiné době a nejen on klidně ve svých knihách "zabíjel" velryby i s mláďaty hrdinnými velrybáři nebo "lovil" rajky, jen si vzpomeňte třeba na Melvillovu Bílou velrybu nebo na Zelené pahorky africké, kde Hemingway střílí vzácná zvířata jen pro zábavu.
Doba se ale změnila, a tak ten jídelníček to byla pro mne jediná vada na kráse jinak skvělé knihy.

Neznat knížky Vinnetou, Lovci mamutů a Rychlé šípy?
No dovolte, a byli jste vůbec kdy dětmi?!

30 01.08.2020

Jak já vydržím až do vydání dalšího dílu?!
To snad ani Ilan obklopená nastereemi se tak netrápila!
Tak, paní Stehlíková, šup, šup! Všichni na ten další díl čekáme, tak ať je to naše čekání co nejkratší!!!!!
Jo, a držte se prosím Duvalského pohoří, tam je Ilan i nám čtenářům mnohem líp než v nížinách!

30 04.04.2020

Je to bezesporu dobrá kniha, ale upřímně řečeno v Haně dosáhla Alena Mornštajnová takového vrcholu, na který zatím čtenáři žádné jiné její knížky, včetně Tichých roků, ani nedohlédnou.
Aspoň já to tak vidím.

29 14.02.2023

Já jsem s touto detektivkou spokojená.
Dostala jsem přesně to, co jsem čekala - napětí, záhadnou vraždu, překvapivý závěr. A co se týče Hercula Poirota, nezapomínejme prosím pěkně na to, že tady autorka teprve postavu svého detektiva profilovala, a proto ji samozřejmě chtěla odlišit od fůry detektivů jiných autorů. A udělala to sakra dobře! Belgičan Hercule Poirot je tím pádem dodnes nezaměnitelný a nenapodobitelný. Rovnat se mu může tak akorát Sherlock Holmes. Nikdo víc.

29 17.11.2021

V mém soukromém žebříčku nejlepších knih, které jsem kdy četla, je Pán prstenů číslo jedna.
Důvodů proč je mnoho, tak uvádím jen ten nejpodstatnější - opravdu neznám jinou knihu s tak jasným, zásadním poselstvím. Proti zlu musíme bojovat, a i když je něco takového proti naší povaze, tak v tomto případě neexistuje jiná volba.
A ještě něco. Nepodceňujme se. I ten zdánlivě nejmenší může změnit svět, ve kterém žijeme.

29 01.11.2020

Je až s podivem, nakolik Jirásek ovlivnil touto knihou náš pohled na nejstarší historii naší země. Příběhy praotce Čecha, Libuše, Bivoje, krále Ječmínka, Bruncvíka s jeho lvem, Horymíra se Šemíkem a spousta dalších.
Odkud tyto příběhy všichni známe?
No přeci od Jiráska!
Je to klasika klasik a hanba Čechům, kteří Staré pověsti české neznají!

29 01.08.2020

Jedna z nejhezčích a nejmilejších knih, co znám.

29 26.06.2019