boxas
komentáře u knih
Židovka z Toleda
Lion Feuchtwanger
Smutná kniha...
Zkuste si pro zajímavost porovnat tuto knihu s knihou Ivanhoe Waltera Scotta.
Scott je sice čtivější, ale Feuchtwanger autentičtější. Každopádně podle obou autorů nebyl život židů ve středověké Evropě žádný med.
Přiveď mě zpátky
B. A. Paris (p)
POZOR, MOŽNÝ SPOILER!
To jako fakt?
Ten závěr myslela autorka vážně?
Byl Finn úplně padlý na hlavu? Nebo něco hulil a nepochlubil se nám při svém všezpytování?
Víte, já mám knížky paní, co si říká B. A. Paris, opravdu ráda, jsou napínavé a skutečně čtivé, jenže Přiveď mě zpátky je ta pověstná výjimka, co potvrzuje pravidlo.
První stránky byly vcelku standard, docela dobře rozehrané záhadné zmizení na opuštěném parkovišti, sice trochu klišé, ale proč ne. U knih tohoto typu jsou čtenáři včetně mě velkorysí.
Ale pak už to byl jen jeden velký guláš, do kterého autorka naházela vše, co se podle ní mohlo hodit. Něco jako když Pejsek s Kočičkou dělali dort. Asi v polovině knihy jsem už byla na všechny ty maličké matrjošky, ať s hlavičkami, nebo bez nich, podobně alergická, jako tu v komentářích psal už někdo přede mnou. A když si jich hrdinka koupila dalších dvacet, chtělo se mi knihu odložit.
Vydržela jsem, protože jsem si opakovala, že konec dobrý, všechno dobré. Ale omyl! Konec tomu všemu nasadil korunu. To už je vyloženě závěr jako ze starých pověstí českých a legend lewiských.
Ty dvě hvězdičky jsou za to, že občas na některé stránce či dvou probleskne ta stará dobrá B. A. Paris, na kterou se budu těšit v nějaké její vydařenější knize.
Oznamuje se vražda
Agatha Christie
"Jak krásný den pro vraždění,
tak vonný jako máj,
když všichni tajní z okolí
zmizeli někam v háj...
...a tak všichni zvečera
půjdem vraždit zvesela."
Tedy, upřímně řečeno, ona je ta paní Agatha Christie někdy stejná jako ta její slečna Jane Marplová!
Nenápadně roztrousí po pokoji (i jinde) pár nic neříkajících stop, v textu se objeví pár nic moc nenaznačujících větiček, v určitý čas se na určitém místě objeví pár lidí, kteří mají kromě lásky k chryzantémám a místním drbům už jen jedno společné - absolutní nedostatek jakéhokoliv motivu k vraždě.
A pak začne skutečné divadlo! Na povrch vyplouvají dávno zapomenuté události, zažloutlé staré fotografie se záhadně ztrácejí ze starých alb, vždy zamčené dveře někdo odemkl a namazal, mrtví ožívají a živí umírají...
A do toho jedna zvědavá "neškodná" stará paní s věčným úsměvem na tváři.
Všechny zdánlivé maličkosti do sebe nakonec krásně zapadnou a my koukáme s pusou dokořán.
Bože, jak já mám obě ty ženské ráda! Jak slečnu Marplovou, tak paní Christie!
Žena v okně
A.J. Finn (p)
První polovina Ženy v okně se líně vleče. Dozvíme se sice hodně o agorafobii, ale jinak nic moc zajímavého. Hodně (slovní) vaty a málo skutečného obsahu.
Ale nevzdávejte to, prosím!
Druhá polovina se slibně rozjede, mnohé skutečnosti, které jsme v první části jen tak okrajově zaregistrovali, najednou dostávají smysl a konec už frčí plnou parou vpřed. Ani se nestačíme divit!
Škoda, přeškoda, že taková není celá kniha!
Zvonokosy
Gabriel Chevallier
"Sláva vám, vlasti naší věrní synové,
sláva vám, ať jsou velcí vaši činové!"
Takhle veršuje Nepomuk Kulíšek u příležitosti otevření veřejných záchodků ve Zvonokosech.
Nepřipomíná vám to někde něco???
A co třeba tohle:
"Ó vy, slavný občane náš, rodem velmi prostý,
velkou jste si uměl získat moc a pocty
jenom vlastní pílí, spolu s krušnou prací,
a dnes vaše sláva domů nám se vrací.
Ó vy, jehož jméno v dějinách je psáno,
celé město volá v toto slunné ráno:
Pavle Alexandře Jene Duplikáte,
buďte vítán, sláva, zde nás věrné máte…"
Dosaďte si místo jména politika Duplikáta libovolně nějaké jiné jméno dle svého vkusu a jsme zase ze Zvonokos doma.
A co takhle "volební strategie" již zmíněného (bývalého) ministra orby Duplikáta: "Nejsem přece o nic pitomější než ti druzí, sakra!"
Gabriel Chevallier do nás prostě buší svými satirickými postřehy, které jsou tak nadčasové, až z toho jde hlava kolem. Spor, který začal z tak malicherných příčin, jako je fakt, že chlapi z hospody naproti obecním záchodkům chodí čúrat poblíž oken (a očí) jedné staré scvrklé panny Eulalie Čubíkové, skončil povoláním vojska, bitkou, nechtěným těhotenstvím a dalšími zásadními událostmi z kroniky města Zvonokos.
Zvonokosy jsou knížkou vtipnou, chytrou a nadčasovou, která má každé nové generaci co říct.
A co tedy dala kniha třeba mně? Třeba tento skvostný dialog:
„Lžete, paní!“
„Vy lžete!“
„Nedám si nadávat lhářek od takové cundry, která je hanbou…“
„Slyšíte ji, tu závistivou megeru, pane Zejozobe…“
„Vy drndo prohnilá!“
„A vy zas očmucháváte kleriky!“
„Padavko!“
„A vy tam strkáte jenom prsty!“
„Věčně muchlaná!“
„A vy jste nemocná z toho, že vás nikdo nemuchlá!“
„Na vás není nic než zadek!“
„A vy zas ho máte jak dva kmíny!“
„Taková vleznamne!“
„Taková šereda, že nenašla zájemce!“
„Ale teď toho mám už dost!“
„Vás se nezaleknu, vy scvrklá mišpule!“
...no není to paráda?
Levhart
Jo Nesbø
“ Kaja měla na sobě rozepnutý a příliš velký vlněný svetr, obnošené džíny a plstěné pantofle, které byly tak staré, že by Harry mohl přísahat na to, že mají jaterní skvrny."
Tak přesně kvůli takovým větám mám knížky tohoto autora ráda. Jo Nesbø prostě a jednoduše umí psát tak, aby to mělo spád, napětí, dobrou zápletku, dramatické vyvrcholení na závěr...ale při tom všem nás jako čtenáře umí i nenápadně popíchnout, pobavit či přímo rozesmát.
Levhart zapadl mezi ostatní knihy o Harrym Holeovi jako ručka do rukavičky. Čte se to dobře, závěr je překvapivý, ale logicky promyšlený a domyšlený.
Líbilo se mi to.
A ještě jedna poznámka navíc:
"Pročetla" jsem se už k zatím poslednímu dílu série, tedy k Noži. Levhart byl poslední, co mi chyběl do sbírky. A teď jsem sama na vážkách, jestli (pro mne) bylo už Harryho dost, nebo ne. Jak to tak vidím já, tak nějakou chvilku asi vydržím, ale pak se mi po tom nespolehlivém alkoholikovi s brilantním myšlením a věčně rozmláceným obličejem začne stýskat. A doufám, že si Jo Nesbø časem na Harryho zase vzpomene!
A ještě jeden citát navíc:
Ty, Øysteine?“
„Ano?“
„Proč jsme spolu začali kamarádit?“
„Asi proto, že jsme vyrůstali vedle sebe, ne?“
„Jenom proto? Demografická náhoda? Žádné spříznění duší?“
„Já sem si teda ničeho nevšim. Pokud vim, máme společnou akorát jednu věc.“
„Jakou?“
„Že s náma nechtěl kamarádit nikdo jinej.“
Jih proti Severu 1+2
Margaret Mitchell
Skvělá, jedinečná, nezapomenutelná! A také jedna z mála těch knih, u nichž jsem opravdu upřímně litovala, že je konec... i když kniha nekončí tak, jak bychom asi my, romanticky založené nátury, chtěli. Autorka si žádný hollywoodsky nasládlý konec nepřála a byla to také její zásadní podmínka pro jakékoliv filmové zpracování. A když tak nad tím uvažuji, musím uznat, že měla pravdu. Slavná závěrečná slova Rhetta Butlera jsou jen logickým vyústěním jeho komplikovaného vztahu ke Scarlett, stejně tak jako je logickým vyústěním úvah Scarlett O Harra její rozhodnutí vrátit se domů na Taru. Je věčná škoda, že se u nás vžil z nějakého nejasného důvodu pro tuto knihu název Jih proti Severu. Originální název Odváto větrem daleko výstižněji vyjadřuje to, o co M. Mitchellové asi šlo. Tedy vrátit se aspoň ve vzpomínkách k časům, které jsou nenávratně pryč. Poznámka na okraj: postavu umíněné, sebestředné, ale nezlomné Scarlett prý autorka "modelovala" podle své babičky.
Je to kniha mého srdce.
Vražda Rogera Ackroyda
Agatha Christie
Tak to byla fakt pecka!
Kdysi jsem viděla jako film, ale je jen dobře, že jsem za ty roky zapomněla, kdo je vrah.
O to větší překvapení!
Městečko na dlani
Jan Drda
Františku, nepij! Umřeš!
Kdo by si nepamatoval milého pánaboha, když domlouvá starostovi Buzkovi. Já si ho navíc vždycky představím tak, jak ho ve filmu zahrál František Smolík.
Drda tu knížku vydal za války a možná právě proto je o přátelství a porozumění mezi lidmi bez hranic. A možná proto je ta knížka napsána tak pěknou češtinou.
Hezký příběh.
Dneska už se tomu směju
Adina Mandlová
Jaká vlastně byla Adina Mandlová?
Lehkomyslná, naivní, poživačná, prospěchářka, na chlapy? Nebo prostě jen v jádru hodná holka se zlatým srdcem, která když měla, dala, a když mohla, pomohla? Taková ta co na srdci, to na jazyku?
Těžko říct, jaká byla. A mně k hodnocení nepomohl ani tento její vlastoruční životopis.
Brala prostě život, tak jak přicházel. Uměla ho nejen přežít, ale i prožít a užít. Když byla na vrcholu, zářila tak silně, že vyvolávala závist až nenávist. Mnozí jí to pak dali "vyžrat", když to s ní šlo z kopce.
Byla to určitě velice silná žena. A měla vlastní žebříček hodnot.
Pro mě zůstane už napořád tou okouzlující Zuzanou Rendlovou z Kristiána nebo lehkou holkou Kiki z Nočního motýla. A myslím si, že právě tyto dvě postavy, to byly dva protipóly skutečné Adiny Mandlové.
Kniha mi ji velice přiblížila.
Pár citátů:
"Baarová má oči mandlové a Mandlová má oči barové."
"Myslím, že nejsem nespravedlivá, ale domnívám se, že kdo za německé okupace nebyl v podzemí, v zahraničí nebo ve vězení či koncentračním táboře, byl do určité míry kolaborantem a mohl být lehce z kolaborantství nařčen."
"Nikdo nezatkl celou českou filharmonii, ale dirigent Talich seděl na Pankráci, herci divadla Vlasty Buriana netrpěli za to, že u něho za okupace měli dobré bydlo a žádný je neodmítl, ale Vlastu sebrali a uvěznili hned první dny revoluce."
"Žádný z mých kolegů se nesnažil mi pomoci, protože jednak mnohdy sami měli máslo na hlavě a báli se, jednak žárlili na moje úspěchy a v duchu si mnozí, "přátele" nevyjímaje, mysleli: "Dobře jí tak, svini, byla nahoře dost dlouho, ať teď trpí!"
A ještě jedna věta z roku 1975:
"Slunce svítí, nebe je modré, v zahradě všecko kvete, a když se ráno probouzím, jsem zase jednou ráda na světě."
A já jenom dodávám, že toto jsem jí moc přála...
Volání Kukačky
Robert Galbraith (p)
Dobře to ta Rowlingová napsala... A soukromý detektiv Cormoran i jeho asistentka Robin jsou asi jedni z nejsympatičtějších vyšetřovatelů, které znám.
Lovci mamutů
Eduard Štorch
Trochu jsem z téhle knihy "vyrostla" a už jsem ji neprožívala tak jako před lety v dětství. Na druhou stranu musím konstatovat, že trvale ovlivnila můj celoživotní zájem o historii a o pravěk.
Josef Mareš - Moje případy z 1. oddělení
Martin Moravec
Je zajímavé dozvědět se něco o zákulisí velkých případů, které svého času hýbaly touto republikou. Nejsem ovlivněna žádnými televizními seriály, takže hodnotím pouze knihu. A za sebe mohu říct, že pan Mareš bezesporu své práci rozumí.
Jak chutná moc
Ladislav Mňačko
Ano, moc chutná opravdu moc.
Na tom katafalku jednou budou i všichni ti dnešní mocní, neomylní, všeho schopní, přesvědčení o tom, že to přece dělají ne pro sebe, ale jen a jen pro blaho lidí.
V tomto poselství je útlá Mňačkova knížka skutečně nadčasová.
Mezi dvěma Kimy: Na studiích v KLDR
Nina Špitálníková
Některé zkušenosti jsou nepřenositelné. Uvěří jen ten, kdo něco podobného zažil.
My, kteří pamatujeme "reálný" socialismus u nás, víme naprosto přesně, o čem Nina Špitálníková píše. A vůbec se nepozastavujeme nad tím, jestli je, nebo není něco takového v jednadvacátém století možné. Tedy aspoň já jí věřím každé slovo.
Anna Elliotová
Jane Austen
"On neměl co na práci a ona neměla koho milovat."
Knížky Jane Austenové jsou jako bruselská krajka.
Takové zdánlivé nic, plné náznaků a drobných kliček, jemné předivo vztahů, chcete-li to vyjádřit "literárněji".
Ale když se na tu krajku podíváte s určitým odstupem, najednou se vyloupne krásný vzor a vy si říkáte, že jste už dlouho něco tak pěkného neviděli...
Anna Elliotová není v tomto směru mezi knihami Austenové žádnou výjimkou.
Jména, místa, situace, náznaky, vztahy - jemné předivo, kde každé slovo, každá postava má svoje místo a čas. Už dlouho jsem něco tak pěkného nečetla...
Díky, Dane, že je Jane Austenová v letošní Čtenářské výzvě!
Poslední paní Parrishová
Liv Constantine
První část o Amber se dost táhla, všechno bylo jaksi předvídatelné, v druhé části, vyprávěné Daphne, dostala kniha spád a konec dobrý, takže vlastně všechno dobré.
Na letní dovolenou do kufru proč ne...
Prométheus v plamenech
Thomas N. Scortia
Co by, kdyby...
Co by se stalo, kdyby došlo k havárii atomové elektrárny?
To, co v roce 1975 vypadalo jako čirá fikce, dostalo v roce 1986 úplně jiný rozměr. Kniha jako už mnohokrát předběhla svoji dobu. Když "bouchnul" Černobyl, tak se mi motivy z této knihy neustále honily hlavou. Třeba snaha splnit termíny za každou cenu, nebo ty zkroucené palivové tyče, zamoření okolí, osudy nevinných lidí a mnoho dalšího. Ach jo...
Jericho
Christopher Hyde
Jericho určitě stojí za přečtení! V dnešní době snad i víc než jindy...
U této knihy jsem si se zájmem přečetla všechny komentáře. Proč?
Podívejte se, jak zásadně se od sebe liší pohled na knihu v době před a teď během pandemie coronaviru! No jo, pandemie nás poznamenala...a změnila. Teď už nám některé motivy knihy Jericho nepřipadají jaksi "mimo mísu".
5 mrtvých starých dam
Hans Gruhl
Kniha velice dlouho ležela nepovšimnuta v knihovně, své chvíle se dočkala kvůli tomu, že jsou na obalu červená srdíčka a mně se tak hodí do letošní čtenářské výzvy. Ale ať už byly moje pohnutky jakékoliv, knížka mě příjemně překvapila. Když je venku hnusná inverze, není nad příjemnou detektivku, kde netečou potoky krve, a taková knížka Pět mrtvých starých dam je.
