boxas komentáře u knih
Myslím si, že mnoho takových poctivě a podrobně zpracovaných odborných knih o (nejen) nejstarší architektuře není a nebylo.
Vskutku celoživotní dílo autora Jana Jelínka, klobouk dolů!
Je to bezesporu dobrá kniha, ale upřímně řečeno v Haně dosáhla Alena Mornštajnová takového vrcholu, na který zatím čtenáři žádné jiné její knížky, včetně Tichých roků, ani nedohlédnou.
Aspoň já to tak vidím.
(SPOILER) Tuto hru jsem viděla před lety v jednom z brněnských divadel. A bylo to pro mě jako rána klackem mezi oči. Nikdy jsem už na tu zběsilou, pomstychtivou, zrazenou, zuřící, naprosto šílenou kouzelnici nezapomněla. Jak za sebou doslova a do písmene pálila mosty a jak se nezastavila ve své nenávisti před ničím.
A nezapomněla jsem ani na toho ubožáka Iásóna, kterému se jeho žena po letech už poněkud omrzela a který si přece chtěl jen trošičku užít s jinou.
Chudák ješitný blázen, tak hrubě podcenil svoji ženu! To tedy slavně nedopadl, on, velký bojovník a vůdce Argonautů!
Rozběsněná Médeia všechno zničila, všechny, na kterých Iásónovi záleželo, zabila a pak ho nechala uprostřed vší té spouště samotného, všemi opuštěného.
No jo, pánové, to máte těžký, když po všem, co pro vás ženská udělala a co pro vás obětovala, ji pak chcete honem, honem vyměnit za nový, o dvacet let mladší model a čekáte, že po několika slzičkách a výčitkách vám půjde z cesty.
Vaše štěstí, že kouzelnice Médeia z Kolchidy byla jen jedna. Dnešní zapuzené manželky či partnerky vám udělají spoušť většinou jen v bankovních účtech a vaše děti vám aspoň na Vánoce ukážou někde u branky, nebo je s vámi (a vaší novou partnerkou) dokonce pustí na den do ZOO.
Všimla jsem si, kolik mladých lidí - maturantů mělo potřebu se k Antigoně v komentáři vyjádřit. A také, že jsou to komentáře vesměs pozitivní. Je dobré vědět, že tato prastará hra má i dnes lidem co říct.
Byť by to bylo třeba jen to, že kromě zákonů lidských jsou tu i zákony jiné, vyšší. A také, že některé věci se prostě nemění.
Cituji:
ANTIGONÉ
Však čím bych došla slávy slavnější
než tímto, že jsem bratra pohřbila?
Ukazuje na sbor
Ti všichni by to jistě schválili,
jen kdyby strach jim jazyk nepoutal.
Být tyranem však je věc příjemná,
jak z mnohých příčin, tak i proto, že
smí jednati i mluvit, jak chce sám.
POZOR, MOŽNÝ SPOILER!
To jako fakt?
Ten závěr myslela autorka vážně?
Byl Finn úplně padlý na hlavu? Nebo něco hulil a nepochlubil se nám při svém všezpytování?
Víte, já mám knížky paní, co si říká B. A. Paris, opravdu ráda, jsou napínavé a skutečně čtivé, jenže Přiveď mě zpátky je ta pověstná výjimka, co potvrzuje pravidlo.
První stránky byly vcelku standard, docela dobře rozehrané záhadné zmizení na opuštěném parkovišti, sice trochu klišé, ale proč ne. U knih tohoto typu jsou čtenáři včetně mě velkorysí.
Ale pak už to byl jen jeden velký guláš, do kterého autorka naházela vše, co se podle ní mohlo hodit. Něco jako když Pejsek s Kočičkou dělali dort. Asi v polovině knihy jsem už byla na všechny ty maličké matrjošky, ať s hlavičkami, nebo bez nich, podobně alergická, jako tu v komentářích psal už někdo přede mnou. A když si jich hrdinka koupila dalších dvacet, chtělo se mi knihu odložit.
Vydržela jsem, protože jsem si opakovala, že konec dobrý, všechno dobré. Ale omyl! Konec tomu všemu nasadil korunu. To už je vyloženě závěr jako ze starých pověstí českých a legend lewiských.
Ty dvě hvězdičky jsou za to, že občas na některé stránce či dvou probleskne ta stará dobrá B. A. Paris, na kterou se budu těšit v nějaké její vydařenější knize.
Mám i jiné "ptačí" atlasy, ale tento jsem používala k určení ptáků asi nejčastěji. Připadá mi přehledný a k věci.
Tuto knihu receptů na polévku ( (na velmi kvalitním papíře, se skutečně výbornými fotografiemi) jsem našla vyhozenou u popelnic.
Asi ji nikdy majitel či majitelka ani neotevřeli, protože polévky nevaří, jinak by ji totiž nevyhodili. Tedy aspoň já vůbec nelituji, že mi to nedalo a knihu jsem si od těch popelnic odnesla domů.
Je přehledná, návodná, doplněná spoustou fotografií a je poznat, že recepty nejen někdo sepsal, ale i vyzkoušel. Najdete tu opravdu kde co, od toho, jak správně udělat vývar, přes českou a světovou klasiku, až třeba po studené letní polévky. Všechno z dostupných surovin, přehledně rozděleno podle obtížnosti a časové náročnosti.
Za sebe musím říct, že v tomto případě se v redakci časopisu Apetit skutečně vyznamenali!
P. S. Já už knihu Polévka je grunt určitě do popelnice nevyhodím! :-)
"Být dnes (pozn. v Rusku) u moci je jen způsob, jak si dobře vydělat. Nic víc."
Anna Politkovská
Ruský deník je moc smutné čtení o schopnosti využít všeho a všech na jedné straně, i o neschopnosti proti tomu něco účinně dělat na straně druhé.
Kapitolu o beslanském školním masakru, tedy o teroristickém útoku na beslanskou školu počátkem září 2004, při kterém zemřelo přes 330 lidí, z toho 186 dětí, tak tuhle kapitolu z Ruského deníku Anny Politkovské jsem nedokázala a asi ani nedokážu nikdy "strávit". Osudy přeživších, jejich marná snaha nějak se s tím vším vyrovnat, otázka kdo za to všechno byl zodpovědný, tak o tom všem Politkovská píše rok po těch strašných událostech bez zbytečného patosu, jen s velikým smutkem a pochopením pro pozůstalé.
Ruský deník je kniha stará už bezmála 20 let a co se od té doby v Rusku, v Evropě, ve světě změnilo?
Politkovská nám už další kapitoly do svého Ruského deníku nepřidá. Odpůrkyně ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho kritička byla dne 7. října 2006, v den Putinových narozenin, v Moskvě zastřelena. Vrah se nikdy nenašel.
"Jak krásný den pro vraždění,
tak vonný jako máj,
když všichni tajní z okolí
zmizeli někam v háj...
...a tak všichni zvečera
půjdem vraždit zvesela."
Tedy, upřímně řečeno, ona je ta paní Agatha Christie někdy stejná jako ta její slečna Jane Marplová!
Nenápadně roztrousí po pokoji (i jinde) pár nic neříkajících stop, v textu se objeví pár nic moc nenaznačujících větiček, v určitý čas se na určitém místě objeví pár lidí, kteří mají kromě lásky k chryzantémám a místním drbům už jen jedno společné - absolutní nedostatek jakéhokoliv motivu k vraždě.
A pak začne skutečné divadlo! Na povrch vyplouvají dávno zapomenuté události, zažloutlé staré fotografie se záhadně ztrácejí ze starých alb, vždy zamčené dveře někdo odemkl a namazal, mrtví ožívají a živí umírají...
A do toho jedna zvědavá "neškodná" stará paní s věčným úsměvem na tváři.
Všechny zdánlivé maličkosti do sebe nakonec krásně zapadnou a my koukáme s pusou dokořán.
Bože, jak já mám obě ty ženské ráda! Jak slečnu Marplovou, tak paní Christie!
"On neměl co na práci a ona neměla koho milovat."
Knížky Jane Austenové jsou jako bruselská krajka.
Takové zdánlivé nic, plné náznaků a drobných kliček, jemné předivo vztahů, chcete-li to vyjádřit "literárněji".
Ale když se na tu krajku podíváte s určitým odstupem, najednou se vyloupne krásný vzor a vy si říkáte, že jste už dlouho něco tak pěkného neviděli...
Anna Elliotová není v tomto směru mezi knihami Austenové žádnou výjimkou.
Jména, místa, situace, náznaky, vztahy - jemné předivo, kde každé slovo, každá postava má svoje místo a čas. Už dlouho jsem něco tak pěkného nečetla...
Díky, Dane, že je Jane Austenová v letošní Čtenářské výzvě!
Ne a ne se s panem Šmídem nějak potkat. Oba jsme se snažili, on hezky psát, já přečíst knihu až do konce, ale upřímně řečeno, drhlo to jako loď v mělké vodě.
Kdysi jsem Fantoma Opery četla a dodnes si pamatuji, jak mě děj v těch čtrnácti patnácti letech nadchnul.
Teď jsem se tedy ke knize vrátila.
No nevím, něco určitě zůstalo, ale to tehdejší nadšení je pryč. V jednadvacátém století už to prostě není ono.
Ta čtvrtá hvězda je spíš z nostalgie než kvůli čtenářskému zážitku.
Bylo to moje druhé setkání s touto autorkou a obávám se, že bylo poslední. Nebo alespoň na hoooodně dlouhou dobu poslední.
Mnoho se zde mluví, pije, berou prášky, o každé hlouposti hrdinka sáhodlouze "uvažuje" a hlavně a především pořád blinká. Je to nudné a předvídatelné. I když nevím, jestli právě ono věčné blinkání a další "perly" nemá spíš na svědomí opravdu nemožný překlad. Mimochodem netuším, kdo má tenhle překladatelský "skvost" na svědomí. Překladatel není uveden, tedy pokud se dobře dívám. Když to shrnu, tak opravdu jediné, co se mi na knize fakt líbí, je zajímavý obal.
V čase vánočním není nad tuto knihu! :-)
HO. HO. HO.
„Ne, ne, ne!“ rozčiloval se Albert. „Musíte do toho dát trochu života, pane, tedy nic osobního, když dovolíte. Musí to být takový ten bohatýrský, masitý smích. Musíte... musí to znít jako smích někoho, kdo čurá brandy a kadí švestkovej pudink, pane, dámy prominou.“
VÁŽNĚ? A JAK TO VLASTNĚ VŠECHNO VÍŠ?
„Já byl kdysi taky mladej, pane. Taky jsem si věšel punčochu jednou ročně jako hodnej kluk. Aby nám ji Otec prasátek naplnil hračkama, tak jak to teďka děláte vy. No, v ty době jsme dostávali tak nějakou tu klobásu a černej pudink, když jsme měli velký štěstí. Ale ve špičce vždycky bylo růžový prasátko z růžový mandlový hmoty. Neužil jste si Prasečnice, dokud jste se nepřežral jako čuník, mistře.“
Hodnotit něco, co je svým způsobem dokonalé, nadčasové, a proto věčné, to se více méně stydím.
Takže jen toto: Díky, pane Shakespeare!
Tak smutné, tak hluboce lidské...
Lennie mi připomíná Johna Coffeye, každý z nich je svým způsobem výjimečný a oba jsou od začátku ztracení.
Nějak jsem tuto knihu nemohla pobrat. Zatímco např. v Marťanovi nebo Spasiteli mi "vědecké" pasáže o fungování vesmíru vůbec nevadily, v této Asimově knize mě nudily a ve třetí části už přímo odpuzovaly. Doposlouchala jsem pouze se sebezapřením.
Víc viz jozik_v_tumane
Uf!!!
Týýý, pane jo!
Maska Červené smrti patří k nejlepším a nejděsivějším povídkám, jaké kdy byly napsány!
A ostatní povídky knihy jsou minimálně vysoko nad průměrem také.
Všechny povídky jsou výjimečně skvělé!
E. A. Poe si právem nárokuje svoje postavení jednoho z mistrů světové literatury.