boxas komentáře u knih
Měla jsem o knize jinou představu. Na mě je moc odborná.
Mám tuto sérii moc ráda a těším se na každý další díl, který mi přijde do ruky, ale upřímně řečeno tentokrát to na plný počet nebylo.
Nebavilo mě to, děj odnikud nikam, po několika kapitolách jsem pořád nevěděla, o čem to je, po dalších, proč toho nenechám. "Prokousala" jsem se až ke konci, ale žádné aaach se nekonalo.
DOBRÁ RADA pro ty z vás, kteří rádi přeskakují a nečtou knihy o Harry Holeovi pěkně popořádku.
Pokud jste ještě nečetli předchozí 12. díl Nůž, tak s knihou Zatmění ani nezačínejte! Jo Nesbø zde totiž vykecá tolik z předchozího románu, že se pak v knize Nůž připravíte o potěšení z hledání vraha a příčin jeho chování. A to by bylo škoda.
Ale zpět k této knize.
Zatmění je pořád vysoký nadstandard a nás, kteří máme Harryho Holeho rádi, jistě tento díl bavilo číst, však jsme na něj taky pěkných pár let čekali! Ale málo platné, kvality Policie, Nože, nebo dokonce Sněhuláka nedosahuje. Nu což.
Harry Hole nám může ještě leccos objasnit, i když průměrný člověk potká sériového vraha 7x za život a on už si těch svých 7 kousků našel a pochytal. Ale i tady platí nikdy neříkej nikdy. A tak se máme asi na co těšit. A to je dobře! V Norsku bude aspoň o pár darebáků míň.
Kněz a motorová pila, to zní hodně slibně!
A ještě malá poznámka k vydavateli: nedal by se pro nás, kteří až tak tu angličtinu neovládáme, přidat pod čarou překlad anglického textu do češtiny? Ať třeba i já vím, jak to s tou Lucille dopadne, bez toho, abych to všechno musela hledat v překladu na Googlu. Děkuji!
Ke knize Bílá velryba jsem se vrátila po mnoha, mnoha letech.
Uvědomila jsem si, nejenže jak moc jsem se změnila já, ale především jak moc se změnil svět od časů Hermana Melvilla. V dětství to pro mne byl dobrodružný, místy rozvláčný román, teď jsem knihu vnímala jako velký příběh o dobru a zlu, podbarvený jak znalostí života na moři, tak i četnými podobenstvími z bible, příběh o přátelství mezi lidmi bez rozdílu původu, o dřině na moři, o osamělosti na vodě i v životě, ale i o umanutosti a nenávisti, hraničícími až se šílenstvím.
Je mnoho témat, která Herman Melville v knize otevírá a kterými nutí čtenáře k zamyšlení. Ano, je to tlustý "špalek" ke čtení, ale rozhodně není ztrátou času si knihu, obrovskou jako Moby Dick, přečíst!
Některé zkušenosti jsou nepřenositelné. Uvěří jen ten, kdo něco podobného zažil.
My, kteří pamatujeme "reálný" socialismus u nás, víme naprosto přesně, o čem Nina Špitálníková píše. A vůbec se nepozastavujeme nad tím, jestli je, nebo není něco takového v jednadvacátém století možné. Tedy aspoň já jí věřím každé slovo.
"Očekávání problémů je ten nejlepší způsob, jak se jim vyhnout."
"Vedení znamená, že prošlapáváte cestu, ne že lidi nutíte dělat věci po vašem."
"Nikdy nezesměšňuj kolegu! A to ani ironickou poznámkou. Bez ohledu na to, jak lákavé to je nebo jak lákavá je pointa."
Chris Hadfield
Tahle kniha se vážně dost špatně hodnotí.
Na jedné straně spousta zajímavostí z "běžného" života na vesmírné stanici i z dlouhé přípravy na let tady na zemi, na druhé straně dost nudný patron, který opakuje, jak on, obyčejný devítiletý kanadský kluk, se rozhodl, že udělá všechno pro to, aby se stal kosmonautem.
Chvílemi jsem se dobře bavila. Víte např. co je jeden z největších problémů kromě ohně na vesmírné stanici?
Chvílemi jsem se poučila. Třeba, že člověk by měl mít sice svůj sen, ale neměl by být tímto snem posedlý. A také, že štěstí přeje připraveným.
Chvílemi mi ovšem Chris Hadfield přes jeho nesporné zásluhy a úspěchy připadal jako nudný patron, který rozdává moudra všem kolem.
Chvílemi jsem Chrise Hadfielda obdivovala. Byl nesmírně houževnatý, trpělivý, předvídavý, odhodlaný a cílevědomý.
Z knihy Astronautův průvodce životem na Zemi mám tedy rozporuplné pocity. Ovšem převažují ty kladné, Chris Hadfield se mi nakonec tak nějak dostal pod kůži a už jsem se ani moc nedivila, že s ním jeho obětavá žena vydržela, ale že ho i podporovala.
P. S. Tak co je velikým problémem na vesmírné stanici, srovnatelným s hořícím ohněm? No přece dobře fungující bezporuchový záchod.
Konečně zase jednou čtivé a poutavé zpracování starých mýtů a legend, tentokrát ze severu Evropy.
Na tuhle ženu s nádhernýma modrofialovýma očima a na jejích sedm manželů jsem si vzpomněla v souvislosti s velikým úspěchem knihy Sedm manželů Evelyn Hugo. Je dost pravděpodobné, že právě u Elizabeth Taylor hledala jiná Taylor (Jenkins Reid) inspiraci.
Zatímco ale herečka Evelyn Hugo je pouhá fikce, herečka Elizabeth Taylor si skutečně všechno, co ji v jejím bouřlivém životě potkalo, poctivě a mnohdy velice bolestivě odžila.
Knihu jsem měla mnoho let ve své knihovně a čas od času jsem se k ní vracela. Třeba protože jsem chtěla shodit nějaká kila nebo že mě něco v mém osobním životě trápilo. Dodnes mě mrzí, že nevím, komu a kdy jsem Elizabethiny rady půjčila, a že se mi kniha ztratila.
A mimochodem - zhubnout a být šťastná, nebo aspoň šťastnější, to se podle těchto rad dá!
Zajímavý svět do kterého je zasazený nezáživný příběh.
Ploché charaktery postav bez snahy o prokreslení, nikdo, s kým bych se dokázala ztotožnit, nebo aspoň sympatizovat, místy zmatek a změť jmen, místy nuda. Jako by se autor nedokázal rozhodnout, pro jakého čtenáře knihu vlastně píše.
Poslouchala jsem jako audioknihu a "pohřební" hudební předěly moje rozladění jen zvyšovaly. A Matouš Ruml tomu všemu také nijak kladně nepřispěl.
Závěr?
Čekala jsem mnohem víc. Škoda, přeškoda toho nevyužitého potenciálu!
I když tedy všemu, co je zde sepsáno, ani zdaleka nevěřím, že to tak skutečně bylo, musím konstatovat, ano, je to čtivá a možná i poučná knížka.
Má to všechno, co má dobrý thriller mít - prostředí, napětí, spád a také něco, co Harlana Cobena odlišuje od spousty jiných autorů. Myslím tím určitou uvěřitelnost jeho knih, protože upřímně řečeno, kdo by aspoň jednou nezavítal na některou internetovou seznamku s mlhavým přáním najít tam svůj ideální protějšek?
Kniha je to čtivá, no a jestli občas něco trochu drhne, jestli je tam občas nějak moc náhod naráz, co na tom? Jak říká sám autor, náhody ovlivňují náš život víc, než jsme si ochotni připustit.
Takže za mě dobrý.
Poslouchala jsem jako audioknihu v podání samotného autora a to vážně nemělo chybu! Skvěle jsem se bavila, jak už dlouho ne.
Tak třeba tenhle dialog:
V závěru koncertu praská Kubešovi struna, ale nevyměňuje si ji. Standa je tak dobrej, mizera, že hraje výtečně i bez prasklé struny. Přesto je mou povinnosti, abych mu po koncertě vynadal...
Tebe nenapadlo, že by mohla prasknout? Ty bys ji neunes na to jeviště s ostatníma rezervníma strunama?
Sakra, dyk ti říkám, že nikdy nepraská!
Ale tobě praskla! Uvěříš teď tomu, že praská taky tahle struna?
Nepraská!
Tobě praskla!
To jo, ale jinak nikdy!
Připouštíš ale teď, když ti praskla, že je to možné?
Ne!
Ale teoreticky ano, alespoň to uznej. Stando!
Ne.
Pomalu a jistě se Harlan Coben stává mým druhým (hned po Jo Nesbøovi) nejoblíbenějším autorem napínavých detektivních příběhů.
Líbilo se mi zatím vlastně všechno, co jsem od Cobena přečetla. Nikomu ani slovo není výjimkou. Napínavé, čtivé a na konci si řeknete, jak to celé logicky do sebe zapadlo. Tohle mě bavilo od začátku až do pointy na konci a vůbec mi nevadilo, že s určitou znalostí Cobenova stylu psaní tak nějak tušíte, jak to všechno asi skončí. Jen víc takových knih.
Jak šašci v hadrech obludných
se znaky divných střel
asfaltem dvora dokola
každý jsme mlčky šel,
mlčky jsme šlapali dokola
a každý oněměl.
Co dodat?
Oscar Wilde bohužel velmi dobře věděl, o čem píše.
On! Takový estét, člověk tak milující život a jeho radosti, a najednou se ocitne až na samotném dně... Muselo to být pro něj strašné. Kdyby žil o nějakých 120 let později, byl by dál ozdobou každé společnosti, ve které by se ocitl, a jeho "jinakost" by byla brána spíš jako přednost. Zaplať pánbůh, aspoň v tomto se společnost změnila k lepšímu.
Balada o žaláři v Readingu je především velice smutná báseň. I z tohoto kratičkého úryvku je patrné, jak moc se Oscar Wilde ve vězení změnil. Kam zmizel ten člověk, který napsal Jak je důležité míti Filipa?
Nějak nedokážu sdílet víceméně všeobecné nadšení z této knihy.
Sice jsem se dozvěděla hodně zajímavostí o květeně a fauně Severní Karolíny, z nichž některé mě skutečně překvapily, ale když si odmyslím tuto botanicko-biologickou linku, co mi zůstane?
Plytký příběh jako z nějaké nekonečné telenovely na téma, kterak chudé, opuštěné děvče, pronásledované osudem, se snaží najít si přátele, lásku a především svoje místo v životě.
Tečka.
Všechno ostatní, včetně "záhadné" vraždy, to je jedno klišé za druhým. Je škoda, že autorka nedokázala využít potenciál, který jí vyprávění o kusu krásné přírody poskytlo, a že zůstala tak nějak na půl cesty mezi romantickým příběhem a thrillerem.
Tak snad někdy příště...
A ještě jedna poznámka - tentokrát se mi výjimečně mnohem víc líbil film. Má lepší "tah na branku", sympatickou hlavní představitelku a jsou tam nádherné záběry přírody.