boxas komentáře u knih
Merlin je jedním ze tří největších kouzelníků světové literatury - tedy společně s Gandalfem a Harry Potterem.
Jeho příběhy rozhodně stojí zato si přečíst, a tak se s ním, Merlinem, seznámit.
Knihy Mary Stewartové k tomu tvoří velice solidní základ.
Merlin je jedním ze tří největších kouzelníků světové literatury - tedy společně s Gandalfem a Harry Potterem.
Jeho příběhy rozhodně stojí zato si přečíst, a tak se s ním, Merlinem, seznámit.
Knihy Mary Stewartové k tomu tvoří velice solidní základ.
Kniha z hotelového pravěku, chtělo by se říct. Z dob, kdy obchodní cestující psali svoje poznámky KULIČKOVÝM PEREM na ubrusy v hotelové restauraci, z dob, kdy bylo symbolem pokroku TRYSKOVÉ letadlo a kdy se nově příchozí v hotelu zapisovali na kartotéční lístky a hotel zaměstnával hned několik denních a nočních telefonistek...
Ale přes všechen ten úsměvný pravěk je to kniha velmi dobře napsaná, takže vůbec nelituji toho, že jsem se k ní v rámci letošní Čtenářské výzvy vrátila. Vůbec to nebyla ztráta času!
Královsky jsem se s dávnými Vikingy bavila.
Málo bylo takových skvělých básníků... A překlad Otokara Fischera můj dojem jen umocnil.
Asi první knížka, kterou jsem si kdy v životě skutečně sama přečetla.
Ano, je to jistě silně tendenční, ale co na tom! Bylo mi to jedno tehdy, je mi to jedno dnes. Na půvabu této knížky se tím pro mě nic nemění.
Dnešní děti mají pokojíky plné hraček a další jistě dostanou za pár týdnů na Vánoce. Většina z těchto hraček je brzo omrzí - tedy až na to jedno otřískané autíčko, nebo na tu jednu panenku, co je nemáme srdce vyhodit i v době, kdy už jsme dávno dospělí...
Malou holčičku, která nadevšechno milovala svoje panenky, vyřezané z polínka, si pamatuji celý život. A určitě nejen já.
Vtipné, svižné, bez politických, genderových či jakýchkoliv dalších pseudopodtónů, prostě knížka, která zaujme, pobaví a rozesměje. Mě tedy určitě! Zvlášť když se jednalo např. o Ormův (nejen) vztah k různým "pánubohům", počínaje Thorem a Ódinem, přes Alláha a Jehovu, až k Ježíši a to podle hesla: Koho chleba jíš, toho bohy vyznávej.
V dnešní zmatené době vskutku osvěžující čtení.
Kniha je to bezesporu výjimečná, kvalitní, ale jednoduše řečeno, nebavila mě. Připadala mi zdlouhavá a nudná.
Odbočky v ději, které příběh jen rozmělňují a nikam neposouvají, postavy, které s příběhem nijak nesouvisejí, zápletka tak vycucaná z prstu, že jí snad nemohl věřit ani sám autor, rádoby hlubokomyslné úvahy o smyslu života a opakovaně nekonečné čtení poznámek z tabulí (poslouchala jsem audioverzi).
5x jsem si myslela (a pak už i doufala), že se blíží konečně závěr a ono nic. Doslova. Žádná gradace, napětí, nebo dokonce nějaké překvapení, nic. Jen rozplizlý konec, který vyšuměl jaksi do ztracena.
Tak tohle se Jeffery Deaverovi nepovedlo. Umí to mnohem líp!
Moc krásná kniha o moc ošklivé době...
V souvislosti (nejen) s druhou světovou válkou čteme v knihách především o hrdinství bojujících mužů.
Tato kniha však popisuje nevšední hrdinství žen, které často nenápadně, ale o to přesvědčivěji bojovaly vedle mužů za lepší budoucnost pro svoji zemi a svoje děti. A že takových Vianne a Isabel nejen ve Francii bylo!
Autor má velice slibný "nástup". To že téměř od samého začátku víme, jak jsou karty rozdány, vůbec ještě neznamená, že by kniha postrádala napětí. Až potud tedy vše v pořádku...ale pak se to tak nějak začne kazit.
Násilí, brutalita, sadismus atd., to všechno je v příbězích Roberta Huntera bohužel běžné a čtenář Carterových knih s tím víceméně počítá, zde mi ovšem vadily např. časté (zbytečné) odbočky v ději, které příběh nikam nijak neposouvají, a obávám se, že vznikly hlavně proto, aby měla kniha dostatečný počet stran. Mám na mysli např. exkurz do minulosti agentky FBI, která tu s Robertem Hunterem tvoří dvojici. Kam dlouhé povídání o ní a jejím dětství děj posunulo?
Knihu jsem poslouchala. A to byl můj další problém. Někdo tu v komentářích označil přednes Jakuba Saice jako geniální. Pro mě naopak zásadní mínus. Po všech těch příbězích Roberta Huntera, které namluvil, nemůžu už jeho neustálé funění do mikrofonu ani slyšet.
A ještě jeden drobný postřeh: já se v tom tedy až tak nevyznám, ale může mi někdo vysvětlit, kde se v polorozpadlém domě kdesi hluboko v lesích, předaleko od civilizace, o který se nikdo nestará, kde se tam vzala elektřina? Nebo na co tedy ten kamerový systém a všechny ty žárovky fungují?
Dobré, ale závěr je tak nějak uspěchaný a trochu přitažený za vlasy.
Nicméně Robert Hunter je sympaťák, a tohle zase trochu moje hodnocení vylepšilo. :-)
Autorka určitě ví, o čem píše, a přestože je to hodně brutální, možná až tak nepřehání, nevím, neznám, nemůžu posoudit, toto hodnotit nechci.
Mě kniha zklamala z jiných důvodů. Obě dějové linky, skotská i francouzská, jsou až příliš vykalkulované, náhody se dějí vlastně pořád, ti správní svědkové se objevují ve správnou chvíli na správném místě, příslušníci policie obou zemí jsou až moc čestní, obětaví, ušlechtilí a ke všemu odhodlaní a nezastaví je nic, ať už jsou to výstřely, střepy skla nebo třeba taková hnusná rostlina, co se jmenuje bolševník.
Ava a Luc kolem sebe krouží a krouží a krouží a do toho rozsáhlé úvahy na téma, že je třeba konečně začít trochu žít, protože život nečeká, máme jen jeden a smrt je blízko.
Shrnu to: tentokrát Helen Fieldsová až moc tlačí na pilu ve snaze vydolovat jak z hrdinů, tak i z čtenářů co nejvíc emocí. Tento melodramatický podtón knize vůbec nesvědčí.
Této knize Helen Fieldsové nemám vlastně co vytknout.
Téma podivných sebevražd zdánlivě bez souvislosti je nezvyklé, děj svižný, vztahy na pracovišti edinburghské policie se prohlubují, nebo taky ne, celá pátračka včetně šéfinspektorky neví, kam dřív skočit, vrah (vrahové) dostatečně mimo realitu a celé je to napínavé od začátku až do konce, který je překvapivý... Navíc dobrý překlad Nely Knapové (na její slovo mamka jsem si už zvykla) a skvostný hlas Jana Šťastného...
Ano, je tu vše, co má dobrý thriller mít.
P. S. Jenom autorka - žena asi může ve své knize řešit, že má Ava chlupaté neoholené nohy. To by autora - muže asi nikdy nenapadlo.
Jo, a taky ten Edinburgh začíná být až moc nebezpečné město plné násilí a vyšinutých sériových vrahů.
Nemám ráda otevřené konce, ale jinak Dokonalé ticho nezklamalo. A ta nečekaná odbočka k sexu na pracovišti knihu oživila. :-)
Celá série se mi líbí, i když míra brutality je vysoká. Je to docela zvláštní u autorky - ženy.
Předchozí díl se mi líbil víc, začátek byl takový nemastný neslaný, ale pak se vše slušně rozjelo a pořád to je solidní nadprůměr.
Se sérií Luca Callanacha a Avy Turnerové jsem zatím spokojená. Příběhy jsou napínavé, vyšetřovatelé zajímavě profilovaní a prostředí Edinburghu zatím má co nabídnout.
Mnohem lepší (za mne určitě) než díl první. Nechybí napětí, dokonalé vraždy nejméně pravděpodobných lidí a motiv k nim jsem ještě asi v žádné obdobné knize nezaznamenala.
Navíc je tu ten komplikovaný vztah nevztah mezi vyšetřovatelem Lucem Callanachem a inspektorkou Avou Turnerovou vyšperkovaný jedním zásnubním prstenem... Co víc si přát? Tak hurá na další díl!
Smutná kniha...
Zkuste si pro zajímavost porovnat tuto knihu s knihou Ivanhoe Waltera Scotta.
Scott je sice čtivější, ale Feuchtwanger autentičtější. Každopádně podle obou autorů nebyl život židů ve středověké Evropě žádný med.
Krásná kniha, ale člověk do ní musí jaksi dorůst. Četla jsem ji kdysi ještě v dobách základní školy a vzpomínám si, jak mě dojímal osud Izáka a jeho dcery Rebeky. Jak mi to přišlo vůči nim všechno nespravedlivé... Po letech jsem se ke knize vrátila a uvědomila si společenské, politické i historické souvislosti příběhu. Walter Scott totiž nenapsal "jen" romantický příběh, při pozorném čtení zjistíte, že je kritičtější vůči svým spolubližním, než by se dalo čekat.
P. S. Zkuste si pro zajímavost porovnat tuto knihu s Židovkou z Toleda
od Liona Feuchtwangera. Podle mne je Scott čtivější, ale Feuchtwanger autentičtější. Každopádně podle obou autorů nebyl život židů ve středověké Evropě žádný med.