boxas
komentáře u knih
Ztracený
Tim Weaver
Dobře vystavěný příběh, záhady, napětí, vrah, který si vybírá oběti podle určitého klíče, osobní problémy hlavních hrdinů atd. atd. Je tam prostě (skoro) všechno, co má v takovém thrilleru být. Až potud OK.
Ale ten konec! Jak už tu někdo psal - fuj, to jsem se lekla!
A ještě poznámka k obálce knihy - nechápu, co má ten strom společného se Samem Wrenem, který se ztratil v plném vlaku metra?! Může mi to prosím někdo z Mystery Press vysvětlit?
Šógun
James Clavell
"Zítřek neexistuje. Existuje jen přítomná chvíle. "
To říká v knize Tokugawa Iejasu, budoucí šógun, jeden z nejúspěšnějších válečníků všech dob. A toto je také ve zkratce obsah celého rozsáhlého Clavellova díla. Veškeré Toranagovo jednání, veškeré jeho úvahy, činy, ale i intriky jsou podřízeny jediné myšlence - využít co nejlépe každého dne ve svůj vlastní prospěch a k naplnění svých cílů.
Jeho jednání sledujeme očima Johna Blackthorna, anglického lodivoda, kterého jeho ctižádost, souhrn náhod nebo možná karma zahnaly na jemu tak vzdálené a nepochopitelné japonské ostrovy... A spolu s ním začíná čtenář postupně objevovat svět, ve kterém byla čest, věrnost a poslušnost mnohem víc než smrt.
Šógun Jamese Clavella je kniha, jakých skutečně nebylo napsáno mnoho.
Tetovaná konkubína
Laura Joh Rowland
Podle mne asi zatím nejlepší z toho, co už o Sanovi Ičiró vím. Postava Reiko dává knize zase jiný rozměr, prostředí ženského světa je zajímavé, postavení žen ve středověkém Japonsku nutí k zamyšlení...ale...
...ale...některé pasáže jsou únavné, příliš rozvláčné, takže kniha ztrácí tempo a autorce chybí "tah na branku". Také si myslím, že by knihám prospěl mírný nadhled, občas nějaké odlehčení, aby to nebylo pořád tak smrtelně vážné. Samé zásady, povinnosti, pokora, poslušnost, žádné takové to pomyslné mrknutí na čtenáře, které tak mistrně umí třeba Jo Nesbø v knihách o Harry Holeovi. Sano je prostě příliš dokonalý a čestný a když už náhodou má o sobě pochybnosti, tak zase jenom kvůli tomu, jestli náhodou v něčem nezklamal. Ještě že mu do toho jeho světa plnou parou vletěla Reiko a trochu mu tu jeho dokonalou fasádu pocuchala! Jen tak dál a větší kapky!
A ještě jedna poznámka. Knihy o Sanovi Ičiró poslouchám, čte je pořád ten stejný člověk, na jehož hlas jsem už vyloženě alergická. Bohužel tu platí to staré známé, že dobrý přednes dokáže knihu výrazně pozvednout, ale ten špatný ji naopak zadupává. Ach jo...
Cesta zrady
Laura Joh Rowland
Dál se rozvíjí příběh Sana Ičiró, tentokrát v konfrontaci s pro Japonce naprosto vzdálenou, exotickou kulturou Evropanů. Překvapilo mě hodně nelichotivé hodnocení holandských barbarů jako lidí bez zásad, úplatných, chamtivých, kteří navíc Japoncům strašně smrdí...
A také s jakým odporem, hraničícím až s nenávistí, Japonci v té době odsuzovali křesťanství.
Ptáci v trní
Colleen McCullough
Moc hezké, i když tak smutné...
Kniha se mi líbila přece jen o něco víc než Hořkosladký život této autorky Colleen McCullough, ale vím, že je to jako srovnávat hrušky a jablka. Každá z knih má to svoje, ale Austrálie je krásná v obou knihách!
Tak ráda bych některá místa viděla na vlastní oči...
Už vůbec nechci srovnávat knížku a seriál. Jen snad těm, kteří zatím nečetli ani neviděli - přečtěte si nejdřív knihu!
Bundori
Laura Joh Rowland
Autorka drží nastavenou laťku, ale upřímně řečeno některé pasáže mi připadaly příliš zdlouhavé.
Šinjú
Laura Joh Rowland
Dobrý začátek série knih z prostředí, o kterém toho moc nevím.
Napínavé a zároveň plné informací o životě ve středověkém Japonsku.
Tanec s vlky
Michael Blake
Dobrá knížka a dobrý film.
A že to není historicky věrohodné? No a co. Pokud chceme tzv. "realitu", budeme mít asi problém s většinou historických příběhů.
Hon na mrtvého
Tim Weaver
Kniha na mě bohužel velký dojem neudělala. Po roce se snažím vybavit si, o čem to vlastně bylo. Tak jen doufám, že další knihy série David Raker už tak rychle nezapomenu.
My proti vám
Fredrik Backman
Pokračování Medvědína, román My proti vám, si udržuje stále vysoký standard. To Fredrik Backman bezesporu umí. Ale takové nadšení jako první díl to ve mně nevyvolalo.
Vadila mi tu příliš zdůrazňovaná rivalita dvou měst, politikaření, určitá schematičnost ve vykreslení postav (takové to pro Backmana typické multikulti) a také, že autor tak úporně dopředu vyzrazuje, co bude dál, že se pak bohužel nedostaví žádný moment překvapení.
Zajímavé postřehy:
"Muži jsou zaneprázdněni, ale synové s dospíváním nečekají.
Synové stojí o pozornost otců přesně do chvíle, kdy otcové začnou stát o pozornost synů."
"Častěji jsme s nimi měli sedat na zemi, dokud si tam hráli."
Dobrodružství Huckleberryho Finna
Mark Twain (p)
Dobrodružství Toma Sawyera se mi líbilo o kousek víc, ale i tak spokojenost...
Milionová bankovka
Mark Twain (p)
Hodnotím povídku Milionová bankovka. Ta je skutečně skvělá a svým způsobem nadčasová. Třeba tím, jak někteří lidé (s prominutím) často lezou do zadku těm, o nichž se domnívají, že by z toho mohlo něco kápnout. A také o tom, že je to pravda odvěká, že šaty dělaj člověka...
A mimochodem - ten starý film z roku 1954 s Gregory Peckem je skvělý také!
Sběratel
John Fowles
Ve své době před šedesáti lety to musela být bomba.
Ale dnes a v porovnání jak s takovými příběhy, jako je např. Mlčení jehňátek, tak i se skutečnými případy, ke kterým došlo v USA, Rakousku a jinde, mi vychází pouze šedivý průměr. Zvlášť Mirandina část je slabá.
Víc viz annastasia.j
A každé ráno je cesta domů delší a delší
Fredrik Backman
Kniha o lásce...ať už je jakákoliv.
Nejvíc mě dojal slib Noah Noaha dědečkovi, že mu bude vyprávět o jeho životě, až se jeho paměťové náměstí ještě víc zmenší, nebo dokonce docela zmizí...
Tady byla Britt-Marie
Fredrik Backman
Britt-Marie je pro mne takový Ove v sukni. Líbí se mi oba, i když upřímně řečeno Ove o mnoho víc. Možná protože Ove je přes všechny své podivnůstky muž z tohoto světa a z tohoto století. Kdežto Britt-Marie jakoby přišla z jiné doby, nebo dokonce z jiné planety. Ale třeba je to jen tím, že autor, jako muž, líp rozumí mužům než ženám, natož těm stárnoucím... :-)
Ove je uvěřitelný ve všem, co dělá, Britt-Marie ne. Nemyslím tím např. její posedlost umytými okny, nevadilo mi věčné drhnutí podlahy ani přesvědčení, že se nepije z láhve, protože nejsme zvířata, nebo že pod skleničku patří podšálek. Tomu vcelku rozumím.
Vadily mi jiné věci. Tak třeba to, s jakou rychlostí dokáže podle autora vyprat a usušit dresy, že je mají děti v podstatě vzápětí k dispozici - a to jako jak bez pračky a sušičky a jen s jedlou sodou? Hodně mě štvalo i její (nebo spíš autorovo) neustálé připomínání manžela a toho, co by on a kdy by on a jak by on. Také mi vadila schematičnost v rozložení postav a jejich charakterů.
Co mi naopak vůbec nevadilo, byla pro Backmana typická poetika, laskavost a stálé hledání lásky a přátelství mezi lidmi. Tak to vůbec ne! Vždyť právě pro tuto poetiku mám autora Frederika Backmana a jeho knížky ráda.
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Hluboce lidská kniha o jednom stárnoucím, věčně nerudném bručounovi s velkým (bohužel nemocným) srdcem, kocourem, kterého nikdy, opravdu NIKDY nechtěl, šikovnýma rukama a s tak pevnými zásadami, aby na něho mohl být jeho táta hrdý. Tedy až se s ním a také s milovanou Sonjou jednou znovu setká.
Už dlouho mě žádná kniha nepotěšila tolik jako Muž jménem Ove.
P. S. to je moc pěkná třešnička na dortu ten nerudný mladík se saabem a veselou těhotnou ženou na konci. :-)
Pravda, nebo lež
Colleen Hoover
(SPOILER) Upřímně řečeno, nic nového pod sluncem. Pořád jsem čekala, kdy TO (rozuměj -napětí, zpocené ruce, nutnost číst ještě ve dvě v noci...), tedy kdy to konečně přijde ... a ono nic.
Vykonstruovaný děj, málo pravděpodobná zápletka, nesympatické hrdinky...
Zvlášť Lowen, ta mě hodně štvala! Nepříliš úspěšná, psychicky nevyrovnaná čmuchalka, která strká svůj nos, kam nemá, vzdychá po svém zaměstnavateli, snažící se přiživit na úspěchu jiné (a už dopředu počítající s penězi, které takto získá), šupky hupky leze do postele jedinému slušnému chlapovi, který v knize je, a přitom pokrytecky využívá jeho osamění a smutek. Místo aby se dala do práce na pokračování Veritiny série, tak tráví čas fantazírováním o tom, o kolik by byla ona sama lepší milenka než Verity. Autorka tolikrát v knize zdůraznila, že všechny Veritiny knihy jsou psány z pozice záporné postavy, že průměrnému čtenáři muselo být už nejpozději od poloviny knihy jasné, kam děj směřuje, a že tzv. autobiografie autorky je jen její další literární fikcí, podobně jako předchozí knihy.
Pravda nebo lež C. Hooverové je průměrná kniha průměrné autorky, která se nese na současné vlně trillerů. Ve mně nezanechá žádnou výraznější stopu, za půl roku nebudu tušit, o čem to sakra bylo.
Jo, a i když nejsem žádná puritánka, tak toho sexu a polykání a zubů na obložení postele a kdesi cosi bylo na mě priveľa, jak říkají bratři Slováci. Milé Colleen Hooverové by někdo měl říct, že tady přímá úměra neplatí, že víc detailně popisovaného sexu ještě neznamená taky víc peněz za prodané knihy, natož větší autorskou slávu.
Dopisy, které nikdo nečetl
Iona Grey
Tak tohle bylo moooc pěkné čtení!
Tedy pokud jste romantické duše a čtete rádi příběhy o tak velké lásce, že ji nezastaví ani vzdálenost, ani čas a ani nepřízeň okolí.
Líbilo se mi i prolínání minulosti (především rok 1943) a současnosti (rok 2011). Díky knize jsem bitvu o Anglii, ale i nálety na německá města uviděla trochu jinýma očima.
Všichni čtyři hlavní hrdinové mi byli sympatičtí a všem jsem fandila, aby to pro ně dobře dopadlo. Jess a Wil v současnosti i Stella a Dan v minulosti. Především Dan!
Jak já si přála, aby svoji lásku ještě někdy mohl políbit!
V dnešní době, kdy jsme přímo zavaleni neutuchajícím proudem negativních emocí, je to takové jedno krásné pohlazení na duši.
