broskev28 komentáře u knih

Skvělé, báječné, originální!
Zrovna nedávno jsem si říkala, že Lucie Šavlíková je úžasná překladatelka a že by mohla, podobně jako ilustrátorka Ilona Komárková, taky napsat nějakou knížku. To jsem ale netušila, že tyhle dvě dámy už (ne)dávno přišly na stejný nápad, spojily své síly, či spíše dovednosti, a výsledkem jsou právě Černobílé prázdniny!
Počínaje názvem - ale než mi to docvaklo! - přes zahrádku pratety Slávky (ta branka!), Bivoje a Sisi, až po Hátu a Šůru: vyprávění, říkadla, ilustrace, všechno se povedlo! A ještě se vaše ratolesti (a možná i vy sami) připovzdělají v latinském názvosloví.
Takže moje jediná výhrada, a sice nevhodné sloveso v jedenácté větě na s.33, zcela zapadne ve výčtu všeho povedeného.

12 18.11.2022

Tuhle knížku jsem začala číst poté, co mi jedna naše velmi aktivní, skorodospělá čtenářka sdělila, že po jejím přečtení má čtenářský blok; žádná kniha ji nezaujme, protože srovnání neobstojí.
To mě samozřejmě nabudilo, takže jsem neváhala a knihu jsem zhltla během týdne. Dávám Míše za pravdu, že je to silná knížka. Feministicky laděná, ale ne bezhlavě útočící proti mužům. Rozlišuje mezi lidmi dobrými a špatnými bez ohledu na to, k jaké skupině (pohlaví, rase) patří. Je čtivá a zajímavá, vlastně by se dala zařadit i mezi detektivky! A je skvělé dočíst se v poděkování o situaci, která vnukla autorce tenhle nápad.
Poctivě jsem pročetla všechny komentáře, ani jeden pánský! A přitom by mě pohled z druhé strany docela zajímal. Děkuju především za komentáře PosPol, izfnp a KristieSpacil, ale všem bych doporučila přečíst si poslední odstavec komentáře alekis. Je chvályhodné, když nás knižní příběh přiměje zamyslet se nad sebou, nad uspořádáním světa a nad chováním jeho obyvatel. Ale právě proto nezapomínejme, že skutečnost je na mnoha místech naší planety ještě mnohem horší . . .

„Navzdory všemu, co se tady stalo, jsem v každé z vás zahlédla sílu, soucit a vřelost,“ řeknu a podívám se jim do očí. „Představte si, jak krásný by svět mohl být, kdybychom v sobě tohle všechno pěstovaly. Moc ráda bych v takovém světě žila. Tak dlouho, kolik času mi ještě zbývá. Otec vždycky říkával, že člověka dělají ta malá rozhodnutí, která činí, když se nikdo jiný nedívá. A kým chceme být my?“

Začátek mě nenadchnul: už v první kapitole jsem narazila na záměnu příslovce za přídavné jméno. Pak jsem si řekla, že v tom je autor nevinně, a četla jsem dál. Dočetla jsem ještě týž den a dávám za pravdu těm, kdo jsou nadšení.
Thrillerům jakožto literárnímu žánru se pokud možno vyhýbám; jsem totiž toho názoru, že podobně jako horrory jsou psány účelově, takže mnohokrát odporují realitě a fabulují naprosto neuvěřitelné konstrukce a zápletky. Když si odmyslím tuhle prvotní „instanci“, pak mě zajímá následující: nakolik se autorovi povedlo napsat čtivý příběh, jak dlouho nás natahuje na skřipec, jaké typy si vybral pro své postavy.
Kniha T. Adamse mě mile překvapila – rozumnou délkou, minimem postav, omezeným časovým úsekem, svižností vyprávění. Určitě nebyla dokonalá, ale to nejsou ani knihy L. Keplera, a přesto je čtenáři vyhledávají a jsou jimi nadšení, přestože se to v nich nelogičnostmi a nevěrohodnostmi také jen hemží.
Děkuju obzvláště za komentář Rade, měla jsem to úplně stejně a drobnosti, které zmiňuje, byly fakt boží! A pokud jde o mobil na 5% - potvrzuju, že můj prehistorický model s nimi vydrží klidně několik hodin.

Zdejší komentáře mě přesvědčily, tak jsem se do knihy pustila a nelituju.
Pravda, několikrát mi prolétlo hlavou, že kdybychom za ikaraly, wyverny, elfy či Kelty dosadili černochy nebo indiány, případně Židy, dopracovali bychom se k podobným, či spíše k ještě větším nepochopením, útokům a ukrutnostem. Jediný zásadní rozdíl byl v tom, že diskriminace (až pokus o genocidu) v případě výše uvedených skupin/ras nebyla vždy motivována dobyvačnými cíli, ale „pouhým“ obohacením; třeba u posledně jmenovaných to platí stoprocentně.
Ale naprosto chápu, že to by YA kategorii čtenářů rozhodně k četbě nepřilákalo tak spolehlivě, jako se to povedlo fantasy postavám této knihy. A jelikož zásadním momentem je přerod Elloren z osoby loajální v oponentku režimu a její postupné prozření a vcítění do situace nepohodlných elementů, akceptuju cokoli, co pomůže náctiletým pochopit, že nekriticky přejímat ustálené a neustále omílané rádobyargumenty je cesta do pekel. A je úplně jedno, zda jsou to mantry náboženské nebo politické.
Takže já našim teenagerům určitě budu doporučovat, už proto, že příběh je čtivý a romantická linka se omezuje na zrychlený dech, případně červenání. A připojila bych i poslední větu předešlého komentáře, děkuju uživatelce pettato.

"Kdo říká, že zmatek musí být něco špatného? Zjistil jsem, že zmatek může být velice pozitivní. Chceme-li zahlédnout alespoň střípek pravdy, často nám nezbyde nic jiného než se ponořit do temnoty naprostého chaosu. Ze srdce vám přeji, abyste po přečtení těchto knih ztratila veškerou půdu pod nohama."
Zamračím se na něj. "Přišla jsem za vámi, abych našla odpovědi na svoje otázky."
Zasměje se mé poznámce a posune si brýle ke kořeni nosu. "Dobří historici nabízejí pouze otázky. Budete si na ně muset najít své vlastní odpovědi, Elloren Gardnerová."
Postavím se na nohy s těžkými svazky v náručí. "Děkuji," odpovím nejistě a dívám se na tlusté knihy, které mi dal.
"Neděkujte mi," pronese tentokrát vážně. "Skutečné vzdělání vám život nezjednoduší. Naopak, všechno se vám bude zdát mnohem složitější, chaotičtější a velmi zneklidňující. Máte samozřejmě ještě jednu alternativu, Elloren Gardnerová, a to žít život založený na lži a nespravedlnosti."

15 13.11.2022

Autorovu prvotinu (?) Není úniku, s níž mnozí uživatelé tuto knihu srovnávají, jsem nečetla, takže jsem nepopsaný list. Thrillery obecně nevyhledávám, ale čtenáři v naší malé knihovně bohužel ano, takže občas, většinou ve slevě zkouším něco vybrat, a potom také přečíst.
Když si odmyslím šílené téma, které tak nějak ke knihám tohoto typu patří, tak jsem mile překvapená. Malé množství postav, svižné dialogy i děj, překvapivě šikovný hrdina a jeho sympatická i chytrá „polovička“, to vše spolu s výstižným popisem Mohavské pouště přispělo k tomu, že jsem knížku slupla jako malinu.
Takže jestli vyhledáváte tento druh literatury, pusťte se do toho – myslím, že nebudete litovat. Já budu knihu Na dostřel našim neohroženým čtenářům určitě doporučovat.

20 10.11.2022

Je to legrační, čtivé a zřejmě dobře přeložené, takže i já dospělák jsem se skvěle bavila a chystám se na druhý díl!
Zdravotní bratr Obyčejný, NET-NAV, zpáteční kymácedlo - spousta drobných hrátek nejen s češtinou, zajímavý a netypický příběh, sympatičtí hrdinové (až na ty příšerky). Já budu tuhle knihu dětem v naší knihovně určitě doporučovat, už teď na ni máme pořadník!
P.S. Skvělý je též závěrečný slovníček pojmů, nadchla mě třeba linecká kolečka . . .

"Dračí předení zní jako něco mezi velmi hlasitým traktorem a velmi tichým kulometem."

14 09.11.2022

Další kniha M. Fišarové reflektuje nepříjemné téma: proč ovdovělá máma dvou šikovných dětí přizve do jejich neúplné rodiny mužského, který nejenže se nepodílí na příjmech ani na chodu domácnosti, ale naopak na ní parazituje a dopouští se domácího násilí nejen na matce, ale i na dětech?
Deváťačka Nikola tohle nedovede pochopit, a my čtenáři s ní určitě budeme zajedno. Takže jen se zděšením sledujeme, jak na nedospělou Nikolu přecházejí povinnosti, které nestíhá a nezvládá její máma, jak se Nikola – ačkoli vůbec není hloupá ani líná – zhoršuje ve škole právě v době, kdy by měla usilovat o co nejlepší výsledky potřebné pro SŠ studium. Jak jí mezi prsty protéká ten nejkrásnější čas, kdy většina z nás měla kolem sebe dobré kamarády, případně prožívala první lásku . . .
Kniha má úžasné věnování a velmi smutný doslov, ale právě proto velmi doporučuju!

16 08.11.2022

Navzdory nepříliš vysokému hodnocení jsem ráda, že jsem se do knihy pustila. Největší plus je pro mě určitě hrdinka s OCD – jelikož autor sám je na tom podobně, popisuje její duševní stavy velmi přesvědčivě. Moc se mi líbila Daisy, její časté „Holmesko“ mě dokázalo vždycky spolehlivě rozesmát. A její přátelství mělo vysokou přidanou hodnotu, jak se teď s oblibou říkává . . .

„Ale to přece není pointa tý historky, Holmesko. Vtip je v tom, že oni to město stejně postavili, víš? Člověk prostě pracuje s tím, co má. Oni měli řeku, co nestála za nic, a stejně kolem ní vybudovali celkem slušný město. Možná ne nijak úžasný. Ale taky ne špatný. Ty nejsi ta řeka. Ty jsi město.“

Pouhá tři hodnocení a tak vysoké číslo - když jsem si tuhle knihu vyhlédla v naší knihovně, vyhledala jsem si na databázi hodnocení a to mě překvapilo. Pak jsem zběžně prolétla jediný výborný a obsažný komentář a vzala jsem za své doporučení "čti pokud možno v kuse, na jeden zátah"; ideální četba pro jízdu vlakem. A i když jsem knihu ve vlaku celou přečíst nestihla, protože jsem četla pomalu a často jsem se vracela a listovala, přesto dávám nejvyšší hodnocení.
Výborná kniha plná zajímavých údajů, skoro na pomezí literatury faktu. Kdo z vás kdy slyšel o Horní Adiži? Já ano, protože můj dědeček tam bojoval jako legionář, ale novodobější historii tohoto kraje jsem stejně neznala, a že to bylo veliké překvapení. Navíc autorčin styl je skvělý - náročný, to ano, ale obdivuhodný. Přesto se obávám, že kniha zapadne a nedostane se k těm, kteří by ji ocenili. Tak aspoň touto cestou tuze doporučuju; není to čtení pro každého, ale jestli vás uhranula třeba Polední hodina, tak neváhejte!

"Pan Sung sice ovládá několik jazyků (italštinu, angličtinu, mandarínštinu a teď už trochu i němčinu), ale jeho mateřštinou je šan-tungský dialekt: tónový a hlavně jednoslabičný jazyk. Poprvé a možná jedinkrát ve svém životě nechal stranou pragmatickou stránku otázky a zareagoval pudově: nikdy by se nemohl přihlásit k mateřštině, která dokáže uvořit jediné slovo ze šestatřiceti písmen a jedenácti slabik. Sprachgruppenzugebörigkeitserklärung."

13 06.11.2022

Úžasná jednohubka pro dospělé, skvělý příběh pro malé čtenáře. Výborná, nápaditá, nádherně provedená kniha plná fantazie a dobrodružství. Zajímavý svět, ptačí automobily a ta maminka!!! Kam na ty nápady pan spisovatel chodil?
Velká pochvala určitě patří i paní překladatelce Lucii Šavlíkové a nakladatelství Pikola, které postupně vydává všechny Dahlovy dětské knížky v jednotném "hávu", takže si je mohou vychutnat děti i dospělí, kteří doposud neměli tu příležitost. A já jsem moc ráda, že tuhle chuťovku máme v naší knihovně, teď k ní jen musíme nasměrovat malé čtenáře . . .

14 04.11.2022

Zvláštní kniha. Vypadá to, že pro autorku je to velmi osobní záležitost – soudím podle věnování a občasných citací.
Téma určitě není nové (z velkých literárních děl mě napadá velkolepé Simmelovo Láska je jen slovo), ale je zasazeno v nezvyklém kontextu. Nemám na mysli fotbalový svět, ale úraz a následnou léčbu i rehabilitaci. Koneckonců i Romana změnila svůj původní postoj – tady nešlo o flirt nebo nějaký úlet, ale o jakousi bytostnou potřebu nutnou pro další zdárný průběh rekonvalescence. (Souhlasím ovšem s uživatelkou Áža707 - tahle Benova okamžitá urputná fixace v knize není dostatečně objasněna.)
Místy mi neseděl autorčin způsob vyjadřování – krátké, jako by useknuté věty, vykřičníky. A taky potencionální, tento tvar rovněž neoblibuju. Přesto budu knihu našim čtenářkám doporučovat, mimo jiné i proto, že tohle citlivé a zcela jistě ne tak neobvyklé téma podává sympaticky a civilně, zprostředkované očima mámy dvou synů.
P.S. Abych nezapomněla - moc se mi líbí taky obálka, která vlastně obálkou není.

„Ten, kdo chce mít něco, co ještě nikdy neměl, bude muset udělat něco, co ještě nikdy neudělal.“ N. Peseschkian

Druhý díl už ztrácí věrohodnost; asi nejlépe to podle mě vystihla ve svém komentáři Metla: všichni hrdinové jednotlivých oddílů (nám) pomalu, ale jistě „vélinovatí“. Pochopím Frentise, možná i Revu, ale Lyrna, v první knize tak skvěle dvojsečná, se tady změnila k nepoznání, škoda.
Zajímavé jsou podrobnosti ze života a historie severního lidu i Sordajů, povedla se dvorní dáma Lonačka i strýček alkoholik, koneckonců lze přijmout i LGBT téma, ostře odsuzované v království vedeném spravedlivým Otcem. Ale kouzlo úvodní části trilogie už vyprchalo, škoda.

Čtivé určitě, přesvědčivé - asi jak pro koho . . .
Každopádně doporučuju, protože příběh je zajímavý a prostředí jakbysmet. Jazykově velmi různorodé, korektorsky bezchybné, takže příjemné počteníčko!

"Když sem skončil za mřížema, myslel jsem si, že je to konec. Ve svý podstatě to byl ale začátek. Asi ne takovej, kterej bych si pro sebe vybral, ale i tak. Naučil jsem se tam, že když se nepustíš toho, jaký to mohlo bejt, seš v prdeli, můžeš to rovnou zabalit, protože k čemu je život, když to jediný, cos vod něj kdy chtěla, nikdy nedostaneš? To se vod smrti moc neliší. Musíš se s tím vyrovnat. Jít dál. Stanovit si jinej cíl. Bejt realista."

15 31.10.2022

Plný počet za detektivku, která vlastně detektivkou vůbec není . . .
Možná jsem špatně četla, ale já jsem nezaregistrovala žádnou vraždu ani žádnou mrtvolu, jen anglické/britské snobství (a hulvátství), které z chování rodiny Strattonových teklo přímo proudem. Zajímavé, čtivé, pro mě úžasné popisy staveb, ale třeba i květeny, které jsem si představovala. Postavy, které mi připadaly úctyhodné, vedle těch, které byly přímo odpudivé.
Samostatnou kapitolu tvoří početné "mužstvo" rodiny Morrisových. Být na místě těch kluků, bivakovat v autobuse předělaném na lodní kajutu a mít tak sympatického a schopného tátu, byla bych v sedmém nebi. Takže za mne velká poklona a doporučení.

13 31.10.2022

Nádhera, jen nevím, jestli bych to četla dětem . . .
Jednak je tam spousta věcí, které nepoberou (namátkou strašidla všech zemí, spojte se!), dále slova pro děti neznámá a neuchopitelná (třeba lascivní) a ony citace ze Šalamounovy Písně písní by asi taky nebyly pro dětská ouška to pravé ořechové. Z čehož mi vyplývá, že jsou to pohádky pro dospělé, a nikoli pro děti, a že autor se v nich úžasně vyřádil. Je čiré blaho číst třeba takovouhle formulaci:
"Čas padajících hvězd byl vystřídán časem padajícího ovoce, dnům se srazila kaťata, zatímco nočním košilkám nabylo na délce, inu jak se říká: dny se v říjnu krátí, déle budem spáti . . . "
Muřinoh plete přísloví, v nichž mají naše školou povinné děti už tak velký zmatek, a tohle by jim asi nepřidalo. Ale pro dospěláka je to smršť skvělých nápadů, legrační hanáčtiny a přehršle jazykových hrátek, nad nimiž srdéčko milovníka mateřštiny zaplesá - alespoň moje plesalo v jednom kuse. Takže doporučuju, aby si knihu v klidu přelouskal nejprve rodič, a poté zvážil, zda a jak se s ní popasuje jeho potomek.
Ale nebojte se, určitě to nebude ztráta času ani pro ty, kteří už z pohádek dávno vyrostli. Takovouhle jste totiž určitě ještě nečetli!

"A soudcoval věru dobře a spravedlivě. Po přerušení už běžela hra podle pravidel a děda každou chvíli pískal faul (není divu, že opatovické, jevíčské a jaroměřické sochy svatých potřebují zrestaurovat), přihrávku rukou (Mikuláš dokonce hlavičkoval), držení hole (většinou poutnické), nedovolené bránění (držení za svatozář - svatých, či za ocas - čerchmantů), zakázaný počet hráčů na ledě (když se v bráně náhle objevili dva Nepomučtí - opatovický od kostela s tím jevíčským z náměstí a ani jeden nechtěl na střídačku) a jednou musel dokonce nařídit trestné střílení!"

14 27.10.2022

"Kniha vychází k autorovým šedesátinám,"
dočetla jsem se na záložce. Když si prohlédnete životopisná data pana Petišky, zjistíte, že na tomto světě o mnoho déle nepobyl, dožil se pouhých 63 let. Ale za tu dobu se dokázal - troufnu si říci nesmazatelně - zapsat do duší mnoha dětských čtenářů; já sama mezi ně také patřím a moji tři synové jakbysmet.
Kniha je jakýmsi souborem vzpomínek - na dětství, mládí, studia, ale taky na významné osobnosti, třeba na F. Halase nebo C. Boudu. Krátké, jednoduché úvahy a črty. Mně osobně se ale nejvíce líbily dva oddíly: Světadíl stálých objevů a Zrození jedinečného světa. Jsou věnovány dětem, resp. konfrontaci světa, jeho zákonitostí a pravidel, se světem malého dítěte (dítě a láska, dítě a smrt, dítě a smích, ale taky kapitolky oči, uši, hmat a sluch).
Už v roce 1984 si autor povzdechl. "Je stále více těch, kteří podléhají klamu, že podle množství spotřeby stoupá i hodnota lidského života."
A na s.150 poznamenal: "Tajemství nepohádkového světa tkví v tom, že se proměňuje, že zaujímá nová a nová stanoviska, že je mladý a stárne, že se rodí, stárne, zaniká a znovu se rodí, a nikdy není hotový. Pohádkový svět je hotový, sváteční, a je tam uklizeno."
A na závěr slova, která pro mě jako nadšenou čtenářku znamenají nejvíc:
"A co tu zmůže kniha? Víc, než si myslíme. Může vztahy upevnit, potvrdit, může je ujasňovat, dávat jim obrysy. Už proto, že kniha má u dětských čtenářů zvláštní místo. Buduje si důvěrný vztah se čtenářem sama, bez prostředníků, přímo. A důvěrný vztah bývá málokdy nedůvěryhodný."

Určitě to není veledílo, ale to snad ani nikdo od dětské knihy tohoto typu nečeká.
Mě třeba překvapil už název knihy: bez obrázků by mě nikdy nenapadlo, že to bude knížka o vaření, které já vůbec nemám ráda. Podobně několik úvodních stránek mě vůbec nepřipravilo na vlastní děj a zápletku, což je u tak krátké knížky docela překvapivé. A naprosto skvělé byly ilustrace - připomněly mi příběhy kocoura Fiškuse a já jsem si prohlížela každý detail, aby mi něco neuniklo.
Takže za mě povedená knížka, a stejně ji hodnotí i malí čtenáři naší knihovny.

10 27.10.2022

Asi nejvíc souzním s komentářem Alex.Barunka: není to špatné, ale . . .
Já jsem asi největší problém měla právě s vyjadřováním Maud, ale nejen s jejími výrazy. Prostě mi to přišlo nepatřičné, ale možná je na vině překladatel, nevím. Sama sebe jsem konejchala vysvětlením, že to je vlastně slangová mluva, že hrdinové rozhodně nemluvili spisovným jazykem, jenže to zafungovalo jen do dalšího Maudina "a každej mizera, kterej kecne mimo pořadí, bude viset".
Postava písaře byla další, která mě dost popouzela, hádejte proč. Nejlépe z celé galerie na mě působil Gwil a samozřejmě královna Matylda, ta byla velmi zajímavá. No a samozřejmě úprava "scény" pro nástup Jindřicha Plantageneta, oblíbence A.F.
Takže pokud tato kniha přivede čtenáře k sérii o "Adélce", splnila svůj účel.
P.S. Ovšem česká stopa taky není špatná:
"A teď, milí páni a dámy, dovolte, abych vám představil světově proslulého ostrostřelce, mistra Václava z Čech, a jeho nadaného mladého pomocníka Pendu. Za cenu obrovských výdajů jsme je k nám přitáhli až ze vzdáleného dvora krále Vladislava II."

12 24.10.2022

Není to špatné, ale podle mě trochu těžkopádné.
Za velké plus považuju sympatický rozsah, velké řádkování i písmenka a občasné zpestření obrázkem. Ideální kniha - návnada pro nerozhodného čtenáře. Příběh samotný mě tolik nezaujal a obávám se, že pro děti budou náročná ta cizí jména, ale mě zahřály na duši už řádky druhého odstavce druhé strany:
"Slečna Hiliardová (pohřešovaná knihovnice, upřesňuju já) taky používala zářivě fialový vozík na knihy. Naučila Evana vyhledat během mžiku jakákoli fakta a pomáhala Cleo nacházet knížky, které se jí líbily. Slečna Crowleyová (její neoblíbená náhradnice, dodávám já) je jenom nutila sedět na místě a být zticha."

11 22.10.2022

Zajímavý název, který se sice vůbec nepodobá originálu, nicméně podle mě je přiléhavý. Nikdy by mě nenapadlo, že je něco takového možné, a právě tohle činí z knihy velmi zajímavé čtení.
Povedl se překlad i výtvarná stránka, takže já jsem si vychutnávala popisy krajiny a přírody, Tokia i ostrova Hokkaido. Jak uvádí soukroma, velmi zajímavé byly odkazy na japonský soudní systém. Překvapila mě situace, která nastává při rozvodu rodičů:
„Jednomu rodiči je vždycky určeno plné opatrovnictví dětí a ten druhý je nejspíš už nikdy neuvidí. Střídavá péče je nezákonná, v zákoně je to jasně řečeno, černé na bílém. Jakmile byl rozvod dokončen a péče o dítě byla svěřena jednomu z rodičů, další rozepře soud považoval za pouhé rodinné záležitosti a odmítal do nich dál vstupovat. Dokonce i v případech, kdy neexistovala žádná oficiální dohoda a jeden z rodičů dítě prostě sebral, měl v očích soudu častokrát výhodu, protože vlastnictví se považovalo za devět desetin práva.“
Závěr mě bohužel nepotěšil, doufala jsem v jiný konec, ovšem nejsem znalcem lidských povah. Ale knihu určitě doporučuju!

12 21.10.2022