broskev28 komentáře u knih
"Moje milá, mírně mešuge, Mína Mašlová."
Velmi příjemné čtení, svěží, často okořeněné vtipem nebo přiléhavým přirovnáním, ze zajímavého prostředí. Dramaturg Vojta - neuvěřitelný sympaťák, zato Dráhu bych opravdu potkat nechtěla! Péče o stárnoucí matku velmi náročná, paní Adélka byla skvělá, smrt umrznutím byla šok. Nejsem sice až tak velký milovník zvířat, ovšem Vegeš u mě vyhrál na celé čáře. A s obálkou si někdo - Pavla Brčáková? - opravdu pohrál; dokonalost sama. Zajímavý příběh, našim čtenářkám určitě doporučím.
"No jo, copak naše Jola!"
Souhlasím s komentářem zandu - docela čtivé a svižné čtení, ale místy trochu nelogické (Gustav jako kavalír pro Estelle? Byl sice mladší bratr a jeho věk není zmíněn, ale z textu to vidím nejméně na třicátníka, a to je pro dívku Estellina věku jen krůček před hrobem!) a nedotažené (na s.356 se objeví věta: "Přiveďte svědky!" Na dvoře? A co se dělo dál?).
Když jsem navíc zjistila, že druhý díl rozvíjí osudy jiné rodiny, nechystám se něj.
Děkuju za komentáře adrianna0305 a Gabetka, které taky napadlo srovnání s novozélandskou ságou Larkové, ta je určitě povedenější. Ale oceňuju exotičnost argentinského prostředí i slovník, od nynějška pro mě sombrero má úplně jiné kouzlo a Andy jakbysmet!
"Jestli největší ztrátou jeho života má být ztráta snu, o němž odjakživa věděl, že je to pouhý sen, pak se může považovat za šťastlivce."
Po Teplu domova to pro mě bylo velké překvapení - úplně jiná kniha, a přesto má mnoho společných rysů. Četla se mi mnohem obtížněji, mimo jiné i proto, že skok mezi prvními dvěma oddíly byl příliš razantní; na konci příběhu už jsem málem zapomněla na prolog. Takže knihu hodnotím jako méně čtivou, ale o nic méně burcující, a Kamila Shamsie má můj velký obdiv. Vztahy mezi manželi, rodiči a dětmi, problémy vykořeněných lidí a nade vším tím úžas, který by mohl být jakýmsi leitmotivem lidstva od počátku zřejmě až do skonání věků:
"Co znamenalo ve velkém obrazu druhé světové války těch pětasedmdesát tisíc japonských mrtvých navíc? Přijatelné ztráty, nic jiného. A co znamená jeden Afghánec ve velkém obraze hrozeb namířených proti Americe? Je postradatelný. Možná se provinil, možná ne. Proč riskovat? Kim, ty jsi ta nejlaskavější, nejvelkorysejší žena, kterou znám. Ale právě teď, díky tobě, jsem pochopila, jak můžou národy tleskat, když jejich vláda nechá shodit druhou atomovou bombu."
Bílá Masajka nepatří k mým oblíbeným knihám, takže jsem docela dlouho váhala, zda se mám pustit do dalšího masajského příběhu. Naštěstí jsem se nenechala odradit a jsem velmi mile překvapená.
Na rozdíl od Bílé Masajky je tady prolínání bělošské a masajské kultury mnohem organičtější, tak nějak srozumitelnější. I hlavní postavy, jakkoli mi mnohé z nich nebyly zprvu sympatické, jsou lidé chybující a odpouštějící. To vše na pozadí několika afrických států - Keni, Libérie - s jejich zvyky, uspořádáním, přírodou.
Oceňuju nejen samotný román, ale taky doslov autorky. Její zmínka o Karin Blixenové byla milá a já jsem přesvědčená, že právě ona (K.B), milovnice Afriky, by jí za knihu Pod rozpáleným sluncem složila poklonu.
"Vydala se jinou cestou, chtěla být matkou vlastního dítěte, být mu nablízku, bezpečně je chovat zabalené v náručí. Chtěla pro něj být něco jako kmen stromu. Sloní samice žijí se svými matkami celý život. Dcery lidí ne. Vyrůstají odděleny od svých rodičů a matky musejí rozevřít svou náruč a nechat je jít. To vyžaduje vnitřní sílu. Jane uvažovala, jestli někdy bude dost silná na to, aby nechala Grace odejít."
Komentáře trudoš, kasavubu i některé další lehce zpochybňují zařazení této knihy mezi detektivky a já s nimi souhlasím. Zajímavé, čtivé, možná ne zcela uvěřitelné a reálné, ale to je autorská licence. A já, která jsem jako první omylem přelouskala třetí díl této série, oceňuju, že Jiří Březina díl po dílu "zraje" . . .
"K tomu, aby si člověk připadal jako na nějakém temném a opuštěném místě, ani nemusí žít v doopravdické díře."
Málokdy u knih brečím, ale tady to nezvládám jinak. Neuvěřitelně jímavým způsobem popsané ty nejhorší časy lidstva; vedle autora na tom určitě má velkou zásluhu i paní překladatelka. A ty úchvatné obálky, jak už tady mnozí zmínili. Děkuju za výborné komentáře, za svůj si "beru" ten, který napsala Mona-Lisa, cítím to velmi podobně.
Vzala jsem si ji na cestu do vlaku a nebýt pravidelného ohlašování stanic, možná bych přejela. Bylo to svižné a čtivé, text téměř bezchybný. Postavy vyšetřovatelů sice mírně nesympatické, ale třeba se časem dozvím něco z minulosti. Kupodivu i já jsem odhadla pachatele v momentu, kdy Laura Linhartová pochopila důvod provedení vraždy samotné, ale to nic nemění na tom, že si do knihovny určitě pořídíme i další díly této slibné české série.
Moc se mi líbil komentář Cajda a erikaj, děkuju, a potěšil triatlet s opravou Medarda; někdy je dobré si ověřit své přesvědčení. Ale to jsou drobnosti, které autorka může příště vychytat.
"Když si pocit výjimečnosti na jejich lince pro veřejnost mohlo denně nárokovat několik desítek falešných svědků, tupých idiotů bez špetky sebereflexe, proč by nemohla dopřát ten hřejivý pocit i někomu, kdo si ho doopravdy zaslouží? Někomu, kdo soustředěně vyslechne všechny její otázky a pokorně je zodpoví. Někomu, pro koho její slova nebudou znamenat jen pomíjivou masáž vlastního ega, nýbrž jej vědomí, že přiložil ruku k dílu, zase o krůček posune na cestě ke smíření se s bolestivou ztrátou."
Asi takto: na to, abych si opravila své dosavadní mínění o agentech FBI, to nestačilo. A tentokrát byla anotace výjimečně celkem zdrženlivá, takže mě nic nepřipravilo na dosti hrůzný obsah knihy.
V průběhu četby jsem přemýšlela, proč některé lidi těžký život (útrapy a týrání už v dětství) zocelí a udělá z nich spolehlivé a spravedlivé jedince, zatímco jiní se zařadí mezi zločince bez svědomí. Je to předem dáno třeba uspořádáním mozkových synapsí? Vyrostli by z padouchů slušní občané, kdyby neprožili trýznivé dětství? A existuje na tyto otázky jednoznačná odpověď?
Po knihách B. Miniera nebo L. Keplera, které mě velmi zklamaly, mi tohle nepřipadalo až tak špatné a neuvěřitelné. Na druhou stranu ani Isabella Maldonado mě neuchvátila, i když možná to takhle při americkém vyšetřování vypadá; koneckonců autorka byla dlouhá léta v oboru. V tom případě se ovšem raději zase vrátím k Martinu Goffovi a Jiřímu Březinovi, nebo – abych zabrousila i mimo české luhy a háje – k Hakanu Nesserovi či Michaelu Robothamovi.
I mně to trochu připomnělo středověké příběhy Ariany Franklinové, snad jen o stupeň úsměvnější a sarkastičtější. Když jsem se oprostila od představy, že mám v ruce historický román, dokázala jsem se docela dobře bavit. A padoucha jsem samozřejmě neodhalila, jako ostatně téměř nikdy při čtení detektivek. Leda tak tiskařské chyby a překlepy . . .
Jako úsměvné a oddechové čtení určitě doporučuju.
Ještě jsem nečetla knížku, v níž by dvě časové linie byly od sebe tak vzdálené. Tím je ovšem zaručeno, že při „přecházení“ mezi oběma světy budete vždy lehce v šoku, než se vpravíte do druhého děje.
Jak už napsali mnozí, příběh Dívky byl skvělý a velmi zajímavý, zato Rosamunde většině čtenářek k srdci nepřirostla. Bylo až ironicky úsměvné porovnávat jednání obou hrdinek v případě jejich mateřství: obě totiž postrádaly jakýkoli sentimentální nádech očekávané události. Ale zatímco Dívčin přístup byl ryze praktický, jakkoli nám v 21.století může připadat krutý a odosobněný, Rosamunde se chovala opravdu hloupě (a to nemám na mysli poporodní rozbouřenou hormonální hladinu, která je pochopitelná).
A ještě jedna poznámka na závěr. I já mám ráda Štorchovy knihy a vyrostla jsem s nimi. Přesto mě Dívčin svět velmi zaujal a připadal mi občas mnohem reálnější než třeba příběhy Havranpírka, takže určitě doporučuju. Minimálně pro porovnání.
Mně se to docela líbilo, ale nejsem si jistá, co by na to řeklo osmileté dítě.
Hned úvodní odstavec první kapitoly mě docela zmátl a chvilku jsem přemýšlela, zda jsem si opravdu půjčila dětskou knihu. A přiznám se, že já jsem dočetla hlavně proto, abych se dozvěděla, jestli - a hlavně jak - se hlavní hrdina zase dokáže vrátit do lidské podoby.
Dočkala jsem se a mně se konec docela zamlouval. Ale stejně mi hlavou vrtá otázka, kterou by mi možná položilo dítě: "A co se stalo s maminkou lvicí a se třemi lvíčaty?" Takže se ani moc nedivím tomu, že v naší knihovně se tahle knížka téměř nepůjčuje.
Zaujal mě formát, útlost tohohle brožovaného sešitku, zvláštní ilustrace a taky název. Přečetla jsem jedním dechem a určitě doporučuju. Velmi zajímavý a dobře odvyprávěný Tondův příběh: skvělá Vořeška, prospívající Jeníček a teta Maru, tělocvikář Bláža a hromotluk Marty a samozřejmě Ita.
Díky za komentář Lidka – čtivé i pro cílovku, paráda!
Musím se přidat k dosavadním dvěma hodnocením a ocenit tuhle originální knížku plným počtem hvězdiček. Nevím, zda se mnou budou souhlasit malí čtenáři, ale já jsem si užívala nejen Kájova skvělá dobrodružství (hlavně to dračí!), ale taky jeho rodinu - příšerné bráchy, chápavou maminku a zásadového tátu. Moc jsem proto Kájovi přála nej kamaráda, jen jsem si nedovedla představit, jak to autorka zaonačí.
Ovšem Eva Vychodilová to zvládla na jedničku a já se určitě poohlédnu po jejích dalších knihách, protože doposud jsem ji neznala. A mám prázdninové předsevzetí: nejpozději o příštích prázdninách už budu uzlovat spolu s Kájou a Honzou!
Někde tady na webu jsem našla zmínku o tom, že knížka stojí za přečtení, takže když jsem ji objevila v knihovně jako e-knihu, neváhala jsem. A přestože příběh jako takový mě až tolik neuchvátil, tak rozhodně nemohu říci totéž o způsobu, jakým byl napsán.
Příběh plyne neuvěřitelně svižně a vtipně, glosovaný postřehy hlavní hrdinky Mac (děkuju za "národnostní" upozornění woody99!). Rozhodně to není nudné a suchopárné čtení, najdete v něm spoustu zajímavých příměrů a několik neobvyklých kočičích jmen. Právě s těmi posledně jmenovanými mazlíčky zřejmě souvisí nadměrný výskyt slova zablešený, ve všech možných i nemožných souvislostech a ve všech rodech.
Ale jinak jsem byla spokojená, dokonce natolik, že možná vyzkouším i prvotinu této autorky. A určitě doporučím, skvělá letní oddychovka!
„Moje matka sice pocházela z Filipín a byla to typická ostrovní krasavice s permanentním opálením, plnými křivkami a vlasy až po pás, ale na mém vzhledu se to moc neodrazilo. Jediné, co jsem od ní dostala do vínku, byla drobná postava se sklony k zaoblování, snědší kůži a poněkud šikmější oči, než bylo u bělochů obvyklé. Jo, a taky magickou neschopnost, na tu jsem nesměla zapomenout. Ta rozhodně pocházela z její strany. Na kouzlení byla tak levá, že se před pár lety své moci radši dobrovolně vzdala.“
Omylem jsem vložila komentář k 1.dílu sem, ale neumím ho zrušit úplně. Takže okomentuju, až přečtu pokračování první části, která mě okouzlila.
Velmi citlivě a velmi rozumně vedené rozhovory s několika severokorejskými uprchlíky. Autorka vybrala sedm zástupců – sedm různých věkových, vzdělanostních i profesních kategorií, muže i ženy. Ne vždy se dočká odpovědi na své otázky, přesto „netlačí na pilu“ a dokáže změnit téma.
Ačkoli máme – my starší - odžito své v socialistickém státu, asi nic nás nemohlo připravit na fungování severní Korey pod vládou Kimovy dynastie. Mě osobně nejvíce překvapila délka povinné vojenské služby pro muže i ženy a podmínky, v nichž probíhá. A bylo mi velice líto všech účastníků rozhovoru, především proto, že každý z nich nechal v KLDR někoho ze svých blízkých, ale velmi pravděpodobně se nikdy nedozví, co se s ním stalo a zda vůbec žije.
Název knihy tady na webu mě nepotěšil: to je tak těžké opsat ho správně z obálky? Je přece zřejmé, že Bosonožka je jméno téhle víly, podobně jako Vikýřník, Dubák nebo Pimpouch, další pohádkové postavy z knížky!
Úžasná a výborná, jen upozorňuju, že asi ne kniha pro samostatnou četbu malých čtenářů a čtenářek. Prázdninové čtení rodičů nebo prarodičů na dobrou noc, nebo ještě lépe na dobré prázdniny, to určitě ano. Já jsem sice pročítala sama, ale byla jsem nadmíru spokojená! Krásná jména, nápady, situace. Spousta rostlinek i stromů, kamenů i vody, a navíc maminky, které si taky chtějí občas něco přečíst!
A to výrazivo: slůvko bouchořečkové jsem slyšela poprvé v životě, podobně jako třeba heliosky, nádhera. A to jsem ještě nezmínila drobné modré „tlapičky“ vinoucí se celou knížkou . . .
Ovšem díky za nevěřícího Tomáše - pardon, Roberta! Nebýt jeho, vypadla by z knížky kapitolka Těžká zkouška, která se mi líbila asi nejvíc. Móc povedené!
„Ach, to bylo krásné, být hodné. Až se zpotily radostí. Jen kdyby to nebylo tak těžké, a co času to stojí, vždyť si za celý den ani nepohrály. Pořád musely hlídat to, co v nich zlobí, a nepustit ven ani jeden zlobivý prst, neotevřít ani škvíru, kterou by se mohl protáhnout. Bylo to, jako by se jim celý den chtělo na záchod. A den byl dlouhý k nepřečkání.“
Komentář IVANA0123 to přesně vystihuje - takové knižní perpetuum mobile.
Děti v naší knihovně čtou tuhle knížku opakovaně a rády, takže jen o prázdninách mám šanci se k ní taky dostat. A už jsem je pochopila: ani já jsem ji neotevřela naposledy, i já se k ní budu časem vracet.
My sice nemáme kapesní vydání, ale na obalu té naší knížky (Petrkov, 2014) je krásný detail starého klíče ležícího na dlažbě. A já jsem zjistila, že právě takový klíč nám už léta visí nade dveřmi bytu; kdysi se s ním dala odemknout rekreační chatka zvaná perníková chaloupka. Jenže na rozdíl od komentáře triatlet já jsem hamoun a nikam ho nepohodím . . .
Knihu jsem koupila ve slevách na základě zdejších komentářů, ale nečetla jsem je, ani anotaci, jen jsem usoudila, že když dají čtenáři databáze knize 83 % hlasů, určitě bude stát za to.
Jakmile jsem se začetla do první kapitoly, už jsem svého rozhodnutí litovala - věčný problém imigrantů a domorodců, tentokráte v Británii; už zase? Ale odolala jsem nutkání knihu odložit a četla jsem dál. Skončila jsem večer, poslední stránky jsem dočítala téměř potmě, protože se mi nechtělo pouštět na tenhle křehký příběh ostré světlo.
Komentáře tomsokar a lusila s dovolením podepisuju. Antická tragédie v aktuálním obsazení, a výborný způsob psaní (zármutek - s.165, 166). Pět postav v pěti oddílech a každý má svou pravdu. Různé pohledy několika aktérů, kteří všichni patří do stejné skupiny, pro nás jsou prostě muslimští imigranti. Velmi doporučuju!
"Ona chce hledat spravedlnost v Pákistánu?"
Do posledního slova vložil veškeré znechucení potomka imigrantů, který chápe, čeho všeho se rodiče vzdali (rodiny, kontextu, jazyka, známých věcí) proto, že národ, k němuž původně patřili, neplnil svůj úkol a neumožňoval jim žít důstojně.
Opravdu zvláštní kniha, ale rozhodně čtivá a „poučná“.
Samozřejmě tuším, že některé děti vyrůstají v hrozných podmínkách, ale člověk by si tak nějak myslel, že v Americe 20.století by se to stávat nemělo. Jenže čím déle čtu, tím více se utvrzuju v přesvědčení, že i tohle je vlastní zemi neomezených možností. A už jsme u toho: kde je ta mez, kdy by příslušné úřady měly zakročit? V Norsku je to (možná) zbytečně brzy, tady zase příliš pozdě.
A když už dítě vyrůstá v takto pokřiveném prostředí, není logické, že se přimkne k jedinému člověku, který se o něj opravdu stará a kterému na něm záleží? Mně se moc líbily ty „vysvětlivky“ Wavy, proč je s Kellenem ráda, co se jí na něm nejvíc líbí. A je rovněž zcela pochopitelné, že dítě, které vidí a zažívá od dětství to co Wavy, dospívá mnohem dříve, jakkoli na to fyzicky nevypadá. Musí se přizpůsobit svému okolí, urychlit svůj vývoj, jinak nemá šanci přežít, soudím já.
Jak už napsali jiní, bylo skvělé sledovat příběh (také) očima těch druhých. Mě osobně úplně nadchly kapitolky, které psala Renee – jak si sama, ale jen díky soužití s Wavy, uvědomovala, jaký je rozdíl mezi jejími životními tragédiemi a mezi tragickým osudem její spolubydlící, to bylo fakt skvělé. A nejvíc mě oslovily kapitoly s úvahami šerifa Granta, který Juniora a jeho rodinu znal a byl rozumný člověk, podobně jako Juniorův zaměstnavatel, pan Cutcheon, který měl sám podobnou životní zkušenost jako Junior. Koneckonců moje babička se mi svěřila, že si dědu vyhlédla, když jí bylo jedenáct; on byl o devět let starší, příručí v obchodě, kam přišla nakoupit. Kdyby nebyla společenská pravidla taková, jaká jsou, určitě by se svatbou nečekali, až ona bude plnoletá . . .
Tím se dostávám ke komentáři, který mě oslovil nejvíce, a sice DriftBooks, ale taky anet8834, alekis, Lu_books, Dandy1 a Ophelie, moc děkuju. A určitě doporučuju přečíst, i kdyby jen proto, že v tiráži najdete dnes už velmi neobvyklý řádeček: korektura!
„Kámošky se z nás staly, teprve když už jsme spolu na koleji bydlely druhým rokem. To bylo tehdy, kdy jsem udělala něco tak stupidního, že jsem se s tím styděla komukoli svěřit, a to je u mě co říct. Já se totiž obyčejně s chutí ztrapním, pokud si tím vysloužím vytouženou pozornost.“