broskev28 komentáře u knih

Skvělá kniha s neméně skvělými ilustracemi!
V naší rodině jsme všichni česnektariáni, takže vhodnější knihu bychom těžko našli. A tahle se náramně povedla nejen kvůli česneku: krátký, strašidelný příběh s psím kamarádem přečte i malý školák. Věty jsou jednoduché, kratší a výstižné; postav je tak akorát, aby se malému čtenáři nepletly. A kdyby náhodou přece jen "ztratil nit", povedou ho úžasné obrázky Komáry, jinak Ilony Komárkové.
Po Velikananánském krokodýlovi je to pro mne další výborná kniha z nakladatelství Pikola, tentokrát z domácí produkce, ale neméně vydařená.

7 08.04.2019

Ze všech stran slyším stížnosti na stále se snižující čtenářskou gramotnost dětí (a koneckonců i dospělých). Troufám si tvrdit, že kdyby děti, ty hodně malé děti, měly k dispozici více knih jako je tato, rozečetly by se snadněji a možná by jim i zápal pro čtení vydržel déle . . .
Nezastírám, že v případě autora jsem nekritická od chvíle, kdy jsem četla - a posléze viděla - jeho Matyldu; jeho knihy pro dospělé mají rovněž své kouzlo. Kniha Velikananánský krokodýl je úžasná už svým názvem: takhle by ji pojmenovalo jen dítě (anebo úžasně empatický dospělák-překladatel, v tomto případě velezkušená překladatelská dvojice Luba a Rudolf Pellarovi). Formát skvělý, text jednoduchý a nepříliš dlouhý, ilustrace hojné a výstižné, a ten konec, vážení přátelé, ten mě dostal!!!
P.S. Jednu chvíli jsem si vzpomněla na zvědavé slůně, které putovalo k velké a špinavé řece Limpopo; myslím, že i Rudyard Kipling by se u téhle knížky dobře bavil.

13 07.04.2019

Už několik měsíců jsem jako knihovnice vídala tuhle knihu na polici, kde máme vystavené knihy koupené v minulém roce. Na rozdíl od knih Mornštajnové, Třeštíkové, Deváté, Vondrušky, Niedla, Bryndzy, Keleové-Vasilkové, Franklinové, Simmela, Harrise či Robothama, Devátá dívka se vůbec nepůjčuje. Tak jsem se rozhodla zjistit, v čem to vězí: objednaly jsme pro naše čtenáře špatnou ( = nudnou a nezáživnou) knihu?
Dnes jsem ji (po dvou volných dnech) dočetla a jsem nadšená. Dvojice vyšetřovatelů, tak lidská a nesupermanská (byli předkové seržantky Liskové Češi - mohla být Lišková či Lísková?); jak sladit rodinný život s profesním - téma obzvláště obtížné pro osamělou matku vychovávající dva pubertální syny; prostředí soukromé střední školy, která údajně aktivně bojuje proti šikaně.
Styl a tempo vyprávěného příběhu jsou skvělé, téma velmi blízké všem rodičům puberťáků, k tomu zvláštní autorské básně. Úžasné čtení, odteď budu vehementně doporučovat milovníkům detektivních příběhů!

12 07.04.2019

Já jsem četla e-knihu, a to byla chyba (ovšem i nutnost; do nemocnice na dobu neurčitou jaksi nelze přivléct metr knih). Mít možnost knihou listovat, prohlížet mapy, hledat, ke komu patří a kde se vzala ta která postava, byl by ten zážitek dokonalejší.
I tak mě tento svět velmi zaujal, ačkoli nemůžu říct, že bych ho zcela pochopila. Při čtení jsem občas měla pocit, že mezi mými neurony chybí nějaké spoje, že některé dráhy ještě nejsou vytvořeny. Kupodivu mě to ale nijak neiritovalo; vy znáte v naší realitě všechno a všechny, a všemu rozumíte? Já tedy ne, a občas si to docela užívám; v knižním příběhu samozřejmě o to více, protože nehrozí nepříjemné následky mé neznalosti.
Postavy téhle knihy jsou velmi zvláštní, ale časem mám jasno: tyhle mě zajímají, fandím jim, překvapují mě a těším se na jejich další osudy. Těm zbylým nerozumím a nejsou mi příliš sympatické. Očekávám, že se všechny budou dále vyvíjet, a jsem zklamaná, když se proměna jejich charakteru vysvětlí kouzlem . . .
To ale nic nemění na faktu, že jsem četla celé dny i noci a měla jsem o čem přemýšlet.
P.S. Ale oddychovku si představuju úplně jinak!!!

16 03.04.2019

Přečetla jsem výstižné a vesměs nadšené komentáře a ztotožňuju se s nimi. Řeklo by se, že Dreyfusova aféra je nezajímavé, stokrát proprané téma, jenže pan Spisovatel dokáže divy a my čtenáři málem nedýcháme. Skvělé popisy armádního prostředí a především nejvyšších armádních činitelů; platilo a stále platí, že všechno je v lidech. Výborně vystižené charaktery i těch postav, které se příběhem jen mihnou (Leclerc). Osobnosti té doby a jejich boj za spravedlivý soud.
Myslím si, že epilog skvěle dokládá, jakým typem člověka byl Alfred Dreyfus: každým coulem voják, jemuž je - i po všech hrůzných zkušenostech - armáda a povinnost nade vše. A že přesně v tomto duchu oceňoval i Picquartovo angažmá v tomto soudním procesu.
Úžasná a velmi čtivá kniha!

8 01.04.2019

Poprvé jsem ji synovi četla kdysi dávno a byl nadšený. Od té doby jsme ji četli ještě několikrát, nejprve zase spolu, později - už jako školák - si ji přečetl sám. Vždy si pro ni musíme zajít do knihovny, protože na rozdíl od podobně skvělých Houpacích pohádek ji doma nemáme.
Knihy pana Mikulky nestárnou, a to je moc dobře.

3 27.03.2019

Na rozdíl od Malé čarodějnice, tahle knížka asi není pro děti. Spousta výrazů pro ně bude nesrozumitelná a vlastní příběh určitě není pohádkový, i když končí tak, jak se na pohádku sluší. I malé děti v dnešní době sledují horory - ač je to k nevíře, i prvňáci! - a hned tak něco je nepřekvapí. Tady jde spíš o to, že samy se touhle knihou neprokoušou.
My starší a zkušenější čtenáři si ji naopak vychutnáme, právě proto, že není ani zdaleka tak líbivá a jednoduše pohádková. Mlynářští chasníci (každý pátek též havrani) jako různé typy charakterů a osudů - Jura, Tonda, Loboš, ale taky Lyško; každodenní dřina ve mlýně; skvělé vystižení ročních období a vůbec plynutí času; obyčeje typické pro čas a místo děje. Z knihy prýští atmosféra kraje, ve kterém se příběh odehrává; kdykoli jsem ji otevřela a pokračovala ve čtení, doslova jsem se propadla jinam, do dávných časů.
Měla jsem k dispozici vydání v překladu Radovana Charváta, to byla báseň v próze - doporučuju.

14 25.03.2019

Havlíčka mám mezi svými oblíbenými autory už od puberty, ale teprve nyní jsem pochopila, že je mistrem slova i příběhu. Námět, provedení (členění do kapitol) a jazyk tvoří dohromady jedinečnou knižní symfonii. Nikdy bych nevěřila, že když "si jeden frajer usmyslí, že vohobluje všech sedm dcer jednoho starýho profesora a to během jednoho týdne" (s dovolením cituju z komentáře Palivo), tedy že téma takřka pornografické lze podat i osobě tak prudérní, jako jsem já, s humorem a grácií, jako dokonale propracovanou psychologickou studii.
Příbuzenský galimatyáš, jehož Emil svým do nejmenšího detailu propracovaným žertem docílil, mě místy nutil k výbuchům smích, jindy mě ponoukal k vymýšlení nových slov pro netypické příbuzenské svazky; úžasné!
A ten literární jazyk, ta naše (ale dnes už zřejmě spíše Havlíčkova, Čapkova, Vančurova, Šrámkova . . .) nenapodobitelná čeština! Dokonalé obžerství při konzumaci slov a tvarů, které už dnes v běžných knihách nepotkáte.
Jeden citát za všechny:
Lidce bylo uprostřed ďábelského žáru jako Pythii nad rozsedlinou: divoké nadšení ji prostupovalo, oči se jí leskly a vášeň vařit, smažit, péci a dusit hrála jejími prsty.

Skláním se přehluboko v úctě a obdivu před tímto velikánem myšlenky i slova!

10 25.03.2019

Knihu mi doporučila neteř, která má Pratchetta v malíku, Sapkowského louskala už v patnácti a obecně na fantasy vyrostla, díky svým rodičům. Takže když mi řekla: myšlenka originální, provedení neurazí, neváhala jsem. A rozhodně nelituju. Xan mi přirostla k srdci snad ještě více než Luna; Glerk se svými básnickými proslovy a hloubkou bažiny, obrovský dráček Tyrian. Popis kouzel, které jen tak mimochodem trousila Luna - mám pocit, že teprve tady jsem pochopila, co je to kouzlo. Zoufalství i pevné odhodlání matky, které "v zájmu dobré věci" sebrali dítě. A mohla bych ve výčtu - je libo mátový čaj? - pokračovat.
Spousta zajímavých nápadů, charakterů a osudů. Takže určitě doporučuju!

8 25.03.2019

Čtení to bylo dobré - úsporný styl, určitě věrně odpozorované situace smíšeného manželství; sourozenecké trio, které by nabouralo ustálené představy psychologů na téma první, druhé, třetí dítě; a k tomu nenáviděný Jack . . .
Neseděly mi tam dvě věci: Marilyn by v mých představách, jako zoufalá matka, měla projít podobnou "zpáteční cestu" jako Lydia a najít ten bod, kde to všechno začalo: svůj druhý pokus o lékařské studium. A za druhé: noční výlet na jezero, resp. návrat na pevninu, mi připadá velmi nepravděpodobný. I já (a to nemám za sebou autentický zážitek) si pamatuju Nathova slova: držím tě, kopej! Držím tě . . .
Ale souhlasím s komentářem Rade: neposuzujte jednání lidí svýma očima.

5 13.03.2019

Jako rodilá Šumperačka jsem hltala text a hlavně jsem se slzou v oku prohlížela fotografie míst, která vypadala úplně jinak už za mého dětství a změnila se i v novém století. Kniha je opravdu výborná a jak autorka, tak nakladatelství Paseka si zaslouží velkou pochvalu!

6 12.03.2019

Nejprve jsem byla v šoku: půjčila jsem si knihu od autora Ramba!?!
Potom jsem (podobně jako skvělá Emily) odhodila předsudky a odměnou mi bylo velmi milé překvapení v podobě viktoriánského Londýna a špinavých praktik Východoindické společnosti, uskutečňovaných za vydatné spolupráce armády Jejího Veličenstva. Usilovné sebezdokonalování šikovného ambiciózního mladíka, který začínal jako nevzdělaný a nemajetný příslušník londýnské spodiny, aby nakonec přes vojenskou službu dosáhl na nejvyšší místa společenského žebříčku.
Historické detektivky jsou můj oblíbený žánr a tady jsem si doslova smlsla. "Ten malý parchant" a jeho dcera byli naprosto skvělí; zrzavý inspektor Ryan a konstábl Becker měli taktéž velké kouzlo. Inteligentní, přesvědčivé a velmi osvěžující čtení!
"Nějaký idiot rozhodl, že ideální obvod ženského pasu je osmnáct palců. Na dosažení něčeho takového je potřeba pevný korzet s pevně zavázanými stuhami. Odmítám se podrobit takovému mučení. Přidejte takové stažení pasu k sedmatřiceti librám oblečení a už vás nepřekvapí, že mnohé ženy omdlévají. A přesto se na mě dívají skrz prsty, ačkoli jsem to já, kdo se může volně pohybovat a dýchat. Proč se usmíváte konstáble Beckere?"
P.S. Nemám ráda, když český překlad vychází s jiným názvem nežli originál. V tomto případě to lze pochopit; kniha s názvem Vražda jako krásné umění byla prokazatelně napsána dříve než tento příběh.

12 12.03.2019

Další kniha z edice Má to háček. Problematiky střídavé péče se tentokrát ujala osoba nad jiné povolaná, spisovatelka Ivona Březinová. Dodnes mám v živé paměti, jak mě zasáhla její knížka Řvi potichu, brácho; jelikož mám autistu doma, měla jsem pocit, že už mě nemůže nic překvapit.
Ťapka, kočka stěhovavá je podobný případ. Střídavá péče je pro mě takový strašák; myslím, že zdaleka ne každé dítě ji zvládne, a to nemluvím o rodičích. I.B. vůbec nezastírá, že je to náročné jak pro děti, tak pro rodiče. Přesto dokáže nelehkou situaci podat velmi srozumitelně a nestranně. Ťapka v roli důvěrnice druhačky Petry funguje úžasně, zpočátku je vlastně její jedinou jistotou v obou domovech. Výborný nápad je i mailové přátelství (a sdílené nové rodinné uspořádání) s Klementýnou, týnskou spolužačkou, s níž se vlastně Peťula nikdy osobně nepotká.
Stejně jako u ostatních knih téhle osvětové řady si myslím, že by ji děti měly číst s rodiči, aby mohl následovat "rozhovor s porozuměním". A navzdory téhle úžasné knize si myslím, že tohle uspořádání je nepřirozené; asi jako kdyby Slunce obíhalo kolem Země. Já bych chtěla, aby moje děti měly jeden domov a jednu školu; jestliže se rodiče rozvedou, pak ať si každotýdenní cestování, dvojí domov, dvojí zaměstnání vyzkoušejí na vlastní kůži právě hlavní aktéři nového uspořádání, dospělí . . .

5 11.03.2019

Krásně krátká, strašně smutná i obdivuhodně osvobozující kniha Marty Míkové.
Autorka si předsevzala nelehký úkol: vyprávět o různých typech smutku a najít způsob, jak s nimi "zatočit". Myslím, že se jí to povedlo naprosto skvěle; při čtení o černém smutku mi běhal mráz po zádech, tak mi to připomnělo má pubertální léta.
Tak jen doufám, že se najdou rodiče-čtenáři, kteří budou tuto knížku se svými dětmi číst, případně si o ní povídat. Jestli si knihu půjčí i samotný dětský čtenář, dám vědět.
P.S. Obrázky Báry Valecké dokonale doplňují text a ilustrují ten všezahlcující pocit smutku a beznaděje . . .

6 10.03.2019

Závěrečný komentář Stephena Kinga vám bez spoilerů objasní, jakou knihu máte v ruce. Těšila jsem se na další peripetie životního příběhu psychologa Josepha, ale vůbec jsem nebyla zklamaná, když se pokračování série nekonalo a začal se odvíjet nový příběh. Od první kapitoly jsem měla spoustu otázek - proč (někdo utíká z vězení pouhý . . . ), jak (vlastně došlo k oné . . . .), kde (jsou účastníci . . .) a mohla bych pokračovat. S každou další kapitolou narůstala moje zvědavost i mé rozhořčení, nedokázala jsem přestat číst.
A co mě na téhle knize nejvíce potěšilo? Jednak vlastní příběh: žádné zrůdné sériové vraždy citově deprivovaných jedinců (promiň, J.D.), a dále: i já jsem kupodivu poměrně brzy začala tušit, odkud vítr vane, což považuju za klad detektivního příběhu, nikoli za jeho zápor. To ovšem nic nezměnilo na mém úsilí dočíst do konce, protože teprve tam jsem našla odpověď na své otázky. Takže určitě tohle skvělé čtení doporučuju.

18 10.03.2019

Děkuju za komentář především Soofi, ale i dalším, které kniha-prvotina mile překvapila. Autorka sama v doslovu přiznává, že na ní pracovala celých sedm let, a soudím, že je to znát. Každé slovo tam patří, s každou epizodou my čtenáři získáváme ucelenější obraz jednotlivých postav i místa děje. Taťka mi byl přímo fyzicky odporný, Henryho lásku jsem vůbec nechápala, Jamieho podobnost s otcem mě popouzela. Lauru jsem obdivovala, jak dokázala ustoupit a přitom zůstat svá. Florence, Hap i Ronsel pro mě byli méně uchopitelní, naprosto ale chápu jejich rodičovskou pýchu.
Pokud bych měla ocitovat úryvek, který mě zaujal a který vystihuje zásadní rozdíl mezi Henrym a Laurou, a vlastně i mezi oběma bratry, pak je to tenhle:
"Jak jen jsem si přála, abych se k němu dokázala připojit v jeho věcném, nalinkovaném světě, kde všechno bylo buď správné, nebo špatné, a nebylo pochybností, co je co. Jaký to nepředstavitelný luxus, nikdy nezápasit s žádným zda nebo proč, nikdy za nocí neležet beze spánku a lámat si hlavu, co kdyby."

8 09.03.2019

Moc se mi líbí komentář Bukina - právě takového čtenáře jsem si představovala v naší knihovně, když jsme koupili tuhle knížku. Od té doby čekám, zdali se najde nějaký odvážlivec, který si na ni troufne . . .
Jak už tady napsali mnozí: příběh je zvláštní, zajímavě vyprávěný, nádherně ilustrovaný. Snaží se dětem pomoci pochopit to, co my dospělí už dávno víme, že totiž málokdo a máloco v našem životě je jen dobré/špatné, jen bílé/černé. V případě smrti nejbližšího, navíc poměrně mladého člověka je i pro dospěláka dost obtížné utěšovat se například rčením "všechno zlé je k něčemu dobré". Ale pokud se najde malý čtenář, který bude ochoten s Connorem prožívat tyhle těžké chvíle a přemýšlet o smutné životní situaci, mohl by autor být spokojen.
Dávno už nepatřím mezi dětské čtenáře a dost možná právě proto mě tento příběh mile překvapil.

13 08.03.2019

Opět jsem byla lapena a od 1.kapitoly jsem hltala stránky až do konce.
Potom jsem si přečetla komentáře a žasla jsem, jak různě vnímáme různé situace. Mě naopak soukromí hlavního hrdiny velmi zajímalo, a jak se nakonec ukázalo, soukromý život pachatele byl jeho jedinou slabinou. Pokaždé (tedy už počtvrté) jsem mile překvapena jazykovou stránkou knihy - způsob vyjadřování hlavního hrdiny, jeho postřehy na téma rodinný život. Jeho život s těžkou a nezvratnou chorobou mu znemožňuje vystupovat v roli neohroženého hrdiny, přesto dokáže triumfovat zásluhou své psychologické erudice a empatie.
Obvykle velmi těžce nesu jazykové chyby a překlepy - tady jsem při "tahu na bránu" žádné nezaregistrovala (a prý jich tam je velmi mnoho); tak snad při druhém čtení . . .

13 03.03.2019

Přiznám se, že se mi kniha nečetla moc dobře. Léčitelství a obecně návrat k přírodě chápu a ráda se stanu součástí takového procesu, ale neustálý duchovní přesah domorodců jsem nějak nepobrala; chyba je nejspíš ve mně. Ovšem zarazily mě dohady v komentářích, zda kniha je či není fikce, a že autorka čtenáře oklamala. Já mám v ruce výtisk Knižního klubu z roku 1995 a na s.11 je napsáno:
"Tato kniha je fiktivní dílo inspirované mými zážitky v Austrálii. Můj příběh by se mohl odehrávat v Africe, Jižní Americe nebo kdekoli jinde, kde existuje civilizace v pravém smyslu slova. Je na čtenáři, aby si z něj vybral své vlastní poselství. M.M."
Když jsem si o knize zjišťovala něco víc, narazila jsem na to, co píše ve svém komentáři petr0486: sami domorodí obyvatelé Austrálie tuto knihu popřeli a s autorkou se dokonce chtěli soudit. Velice je pobouřil způsob, jakým o nich píše, a poté předkládá svůj text čtenářům na celém světě. Napadají mě dvě možnosti:
a) buď australští potomci Aboriginů tato úvodní slova nečetli,
b) nebo držím v ruce třeba 2.vydání, přičemž v tom prvním tato slova uvedená nebyla.
Dnes už asi nezjistíme, kde je pravda. Ale každý z nás se může zařídit podle autorčina doporučení.

11 28.02.2019

Naprosto mi "sedne" komentář autorky petrarka72 - veršovánky mě moc nebraly, i když ani tam nejsou špatné nápady. Zato dvě pohádky navrch byly skvělé - výborně vymyšlené a podané tak, že se budou líbit dětem i dospělým, klobouk dolů před prací překladatelů! Podobně skvělá byla práce ilustrátora - ta obyčejná postel je úplná nuda, šeď. Úžasní jsou Osol a Pepřík, nádherná jména.
A pak, ten rozměr: naše děti nejvíc vyhledávají právě ty útlé knihy . . .

4 28.02.2019