broskev28 komentáře u knih

Pro čtenáře od 7 let, stojí v tiráži. Znamená to, že si knihu sedmiletý čtenář sám přečte, nebo že je schopen ji vstřebat, když mu ji přečte někdo jiný? Jako rodič bych si myslela, že a) je správně; jako čtenář už vím, že platí spíše b), a to jen v případě empatičtějších jedinců.
Hlavní hrdinka Julie má 9 let, já bych navrhovala nabízet tuto zajímavou knihu dětem až od 9 let výš. Důvodem pro moje tvrzení je i absence členění do kapitol, jak už tady někdo zmínil. A úplně nejlepší by určitě bylo společné čtení s některým z rodičů a následně "rozhovor s porozuměním"; myslím si totiž, že i mnozí dospěláci se v této knížce mohou o diagnóze ADHD ledacos dozvědět.
Každopádně série Má to háček je výborným počinem, od nápadu až po zpracování!

12 27.02.2019

Příběh si možná zaslouží vyšší ohodnocení, ale kniha, která se mi dostala do rukou, určitě ne. Šlo o překlad ze slovenštiny, takže předpokládám, že překladatelka je zkušená osoba, která si je vědoma základních rozdílů mezi oběma jazyky. Bohužel, shoda podmětu s přísudkem v minulém čase je v této knize chybně uvedena tak často, že o erudici překladatelky vážně pochybuju. A to nemluvím o klepýtkách (dokonce i počítač mi to podtrhl červeně!) škorpiona - zřejmě slovo příbuzné, něco jako kopýtko. . .
Téma knihy je velmi závažné a některé situace jsou opravdu otřesné; nějaké pravopisné chyby jsou ve srovnání s hrůzami prožitými v islámském státu zcela nepodstatné. Jenže já si nemůžu pomoct, mně to opravdu při čtení vadí. A navíc si myslím, že právě u dobré knihy by obsah i forma měly (a nikoli měli) být v souladu.

6 26.02.2019

Na základě komentářů jsem se na knihu těšila jako malé dítě na Vánoce. A vyplatilo se. Ilustrace jsou úžasné, text ještě lepší a komentáře to korunují; já se nejvíce ztotožňuju s J_D.
Je těžké uvěřit, že kniha bude slavit 70 let existence, ale je moc dobře, že se dočkala nového vydání - těch lidí, kteří se rozhodli vačici stůj co stůj rozesmát, jako by neustále přibývalo . . .

8 21.02.2019

Pro mě první kniha tohoto autora; žádný trhák, který by mě nutil hltat stránky, ale ani nuda, která čtenáře odradí. Některé postřehy ze 60.let byly velmi trefné, zvlášť s odstupem doby. I ten, kdo ještě vůbec nepomýšlí na bilancování dosavadního života, si mohl uvědomit, že životní křižovatku můžeme "projet na červenou" klidně už v mládí.
"Lítost je strašná ztráta času. Nemůžeš vrátit to, co už se stalo. Každý nový den ti ale nabízí možnost přetvořit tvůj život podle tvých představ." S těmito slovy - na rozdíl od úvodního čtyřverší Omara Chajjáma - souhlasím.

11 20.02.2019

Líbí se mi komentář ber-tram, jen bych - pokud jde o povahu Diny - vypustila přídavné jméno prohnaná. Mně připadala jako velké dítě, které nikdy nedospělo, ale o to více jsem ji měla ráda. Četla jsem povícero historických severských románů (Vane vítr z hor a další dva díly T.G., Kristinu Vavřincovu S.U., Poslední rytíř dánský T.J.), ale tento mě zaujal především jazykem, stavbou vět, způsobem vyjadřování. Určitě je za tím i skvělá práce překladatelky, Jany Svatošové:
"Vyplatilo se přijít. A dříve či později se vždy neblaze projevilo, když se člověk bezdůvodně nedostavil. Tak to bylo zavedeno. Prastará, jednoduchá pravidla."
Všechny postavy v knize byly velmi výrazné a zajímavé: matka Karen, to musela být úžasně moudrá, zcestovalá a sečtělá žena. A co teprve Stine, chtěla bych se zotavovat v její péči. Skvělé, že dokázala být matkou i dětem, které neporodila. Oline a její kuchyň, Anders námořník, Leo světoběžník. A to ještě nebyla řeč o Hjertrud, Lorchovi, Jacobovi . . .
Vůbec jsem neměla pocit, že je příběh zdlouhavý a že musím přeskakovat, naopak. Čím déle jsem četla, tím víc mi bylo jasné, že každé slovo v téhle výjimečné knize je důležité. Například Dinina zdánlivě nevýznamná cesta do Tromso a její setkání s biskupem a jeho ženou! A už vůbec si nemyslím, že kniha nemá konec. Ale každý máme právo na svůj názor a můžeme text příběhu vnímat jinak.
Ráda bych teď viděla film, ale trochu se toho bojím. Vidím před sebou stále tu "svou" Dinu, Stine, matku Karen, Žukovského. Co když se mi ti filmoví nebudou ani zdaleka tolik líbit? Navíc film asi nezachytí tu střídmost popisu charakterů a činů postav. Mám, nemám, mám nemám . . .
Asi počkám do léta, na kopretiny.

7 16.02.2019

Tak já se rozhodně přidávám ke komentáři orinka3 a velmi za něj děkuju. Jestli si nedokážete představit, jak se cítí ten, kdo byl znásilněn, tak po přečtení této knihy to zřejmě pochopíte. Já jsem hlavní hrdinku obdivovala, že dokázala napadení ohlásit a posléze i dostavit se k soudu.
A naopak: Johnnyho mi bylo téměř líto. V neúplné rodině, ve stínu staršího bratra, úspěšného podvodníka, který neuznává žádné autority a žádná omezení, neměl šanci zkusit žít podle jiných, správnějších zásad. Závěrečná scéna setkání se sestrou napovídá, že kdyby vyrůstal jinde a s jinými lidmi, možná by vůbec nebyl špatný kluk. Jenže my všichni víme, že na "kdyby" se nikdy nehraje . . .
Překlad se mi četl dobře, jen rozkazovací způsob ve tvaru "nezklamej" mě trochu zarazil. Ale tahle drobnost samozřejmě nic nemění na faktu, že jde o dobrou knihu a že ji doporučím k přečtení.

5 10.02.2019

Když jsem si přečetla úvodní Balzacův citát, nijak mě nezaujal. Po přečtení knihy jsem se k němu vrátila a pochopila jsem, jak případné bylo předznamenat jím tuhle knihu. Kdyby se velký Gándhí mohl podívat zpět do své země, asi by se velice podivil. A je dost možné, že by se - ač povahy mírné a nenásilné - na své spoluobčany velmi rozhněval, vlastní dceru nevyjímaje.
Úctyhodný rozsah knihy mě zpočátku odrazoval; když jsem dočetla poslední stranu, přála jsem si naopak pokračovat. Chtěla jsem se ujistit, že Dinabáí bude pořád ke dvěma žebrákům tak laskavá. Že přijdou nové volby a že se konečně podaří zrušit neblahé následky tisíciletého kastovnictví. Že indická vláda najde nějaký důstojný způsob, jak omezit populační explozi, a že bude přísně trestat korupci státních úředníků, obzvláště policistů. Že Mánékova matka nestráví v horách osamělé stáří . . .
Klopotné přežívání ve svobodné, Brity nevykořisťované Indii popsal autor v této knize tak mistrně, že nikdo ze čtenářů po jejím přečtení nemůže zůstat nedotčen. A to je pro ni určitě to nejlepší doporučení.

8 03.02.2019

Možná to nebyla hodnotná literatura, ale autor určitě umí psát. Občas mě sice rušily některé překlepy, ale za ně J.C. určitě nemůže a hlavně jich nebylo tolik.
Můžeme hlavní hrdince věřit? Stejně jako orinka3, i já jejímu vysvětlení věřím, tím spíš, že kniha má takový konec. Ale zase na druhou stranu: kolik tablet dostala a kolik jich použila hned po svatbě? A nevzal jednu i někdo jiný? Takže kolik jich vlastně zbylo? Zkrátka nic nebylo řečeno jednoznačně, což má rovněž své kouzlo, ale mně byla Joan sympatická a přála jsem jí vše dobré.

2 02.02.2019

Do třetice jsem se na Frantíka a jeho případ těšila a nebyla jsem zklamaná. Vánoční atmosféra na malém městečku doslova pohladí na duši a výsledek pátrání (již proslulé) detektivní trojice způsobí, že tyhle svátky budou ještě radostnější a nadějnější než jiné roky.
I třetí sada ilustrací Nanako Ishidy se tuze povedla, a o to víc mě mrzí chyby, které zřejmě přehlédla odpovědná redaktorka. Hrubka na s.61 (shoda podmětu s přísudkem), podobně jako 2.p. Zdíšina jména na s.77, určitě dětem jejich gramatické začátky neusnadní. Často dětem vysvětluju, že právě slova načtená SPRÁVNĚ v knížkách jim časem natolik utkví v paměti, že už je budou psát zcela automaticky bezchybně.
Nezbývá než doufat, že na tahle nepovedená slůvka rychle zapomenou. Ale příběh o štěněti se jim určitě bude líbit, o tom vůbec nepochybuju!

4 29.01.2019

Vikyš píše, že cukřenka byla lepší - každý čtenář může mít svůj názor. Seznámení s "loupežníkem" bylo sice fajn, ale tehdy ještě byli jen tříčlenná detektivní skupina, kdežto teď k nim přibylo štěně Kazan, které tady taky má svou roli, dokonce nezastupitelnou! To by se dětem určitě mohlo líbit, a hlavně i dobře číst . . .

3 29.01.2019

Príma nápad aneb tříčlenná detektivní parta v akci! Být malý neznamená být hloupý, jak názorně předvádí hlavní hrdina Frantík.

3 29.01.2019

Oč méně lze tuto knihu zvát detektivkou, o to více zábavy si u ní užijete! Nejenže je plná nadpřirozených bytostí, ale autor dokázal najít vtipné stránky i tam, kde byste je nikdy nečekali (při zatčení odevzdejte všechny předměty; popište obsah dámského kufru). Jak už někdo ve svém komentáři napsal, dialogy Abigail a Jackabyho doslova jiskří, nikdo z nich netrpí ostychem ani viktoriánskou prudérností ohledně postavení ženy ve společnosti. Jenny a Douglas rovněž nemají chybu, a to nemluvím o 13.kapitole! Nezbývá než doporučit, jak jinak.

7 28.01.2019

Asi před měsícem jsem dočetla Diplomatovu ženu a nebyla jsem z ní nijak nadšená. Knihu Světla zimní noci jsem proto odsunula s pochybnostmi, zda ji vůbec budu číst. Nakonec jsem se odhodlala a jsem moc ráda, protože bych přišla o velmi zajímavý příběh z nezvyklého prostředí.
V závěru autorka vysvětlí, jak přišla na myšlenku cirkusového prostředí a kde brala inspiraci. Ale knižní zpracování už bylo zcela jistě pouze "v její režii" a za sebe můžu říct, že se jí podařilo náramně. Proto doporučuju tuhle knížku přečíst; věřím totiž, že nebudete litovat času, který jste s ní strávili.

6 27.01.2019

Stejně jako všechny dosavadní komentáře, i já jsem byla mile překvapená, jak je tato kniha věcná a kolik informací obsahuje. Netušila jsem, že Indové jsou vlastně vegetariáni. Rozdíl mezi životem žen v království Džhánsí a ve vesnicích byl doslova propastný, a to nejen z hlediska zařízení obydlí, hygieny, stravování. Hinduistická královna byla na tehdejší dobu velmi pokroková a její srovnání s královnou Viktorií vyznívá jednoznačně ve prospěch Lakšmí.
Chování Angličanů v Indii (ne všech, našlo se mezi nimi určitě i dost příznivců místního obyvatelstva) bylo nestoudné, a to je mírně řečeno. Důkazem je mimo jiné i oběžník Východoindické společnosti; jeho praktické uplatňování popisuje v závěrečné kapitole, nazvané Historické poznámky, jistý Angličan, který tou dobou navštívil Indii.
Z oněch historických poznámek se však dozvíme, že právě v případě tohoto dokumentu se autorka nedržela faktů. V knize oběžník vydala Východoindická společnost (VOC) v roce 1855, ale ve skutečnosti jej musela vydat britská vláda, protože se objevil až v r.1886, kdy už VOC neexistovala! Už jen kvůli tomuto dokumentu lze indické hnutí za nezávislost, které dosáhlo svého cíle až v roce 1947, pochopit a sympatizovat s ním.
Kdybych měla citovat z této knihy, pak toto: Můžeme našim blízkým pomoct vydláždit cestu životem, ale není v našich silách vybrat jim směr.

5 22.01.2019

Převaha nadšených komentářů pod touto knihou mě přinutila, abych ji zkusila napodruhé. Úvodní, naprosto šílený popis jedné neúplné rodinky už jsem měla za sebou a zjistila jsem, že další kapitoly už vypadají nadějněji. Téma bylo rozhodně zajímavé - ještě jsem nečetla detektivku, v níž by šla budoucí oběť požádat detektiva, aby její smrt řádně vyšetřil; prostředí operátorů tísňové linky bylo úžasné podobně jako vyčerpávající rozbor policistky Ohlenbuschové týkající se využití (resp. zneužití) stále dokonalejších technologií k těm nejodpornějším zločinům.
Moc se mi líbila zvířecí hrdinka Tulip - "pes, co není můj pes"; méďa Zombie taky nebyl špatný. Vlastně to byla velmi čtivá detektivka, takže se autorce zpětně omlouvám a milovníkům detektivek vřele doporučuju (nedala jsem zasloužené 4 hvězdy a teď už to neumím opravit).

5 21.01.2019

Dost často se s komentáři Eremites shodnu, ale dnes jsem někde jinde. Rozhodně netvrdím, že Chlapec s kamínky je ta nejlepší kniha, kterou jsem četla, ale tolik výtek bych jí neuštědřila. To, že se odehrává v současnosti, přece neznamená, že je to realita! Ano, snaží se působit naprosto reálně (např. časové údaje), ale nikdo přece netvrdí, že jde o literaturu faktu. Mně osobně třeba mnohem víc "nadzvedly" knihy jako Konec léta nebo Utajená sestra, ale každý to asi vidíme jinak.
Knížka se četla dobře, překlad plynul příjemně a chyby tisku jsem nezaregistrovala. Hrdinka mi připadala mírně ujetá, ale tak docela zajímavě. Beru, že kladivo coby osobní zbraň není typické, ale u kamene to taky neřeším. Miluju kočky a přesto jsem dokázala chápat i tuhle kapitolu. Básnička-ukolébavka na s.299 navíc vrhá úplně jiné světlo na čin, který Eremites (právem, pokud by to byla realita) vytočil nejvíc . . .
Moc se mi líbila poslední věta předmluvy: Ona (rozuměj S.L.) si vychutnává Bloody Mary, kde se hemoglobin dokonale sloučí s rajčatovou šťávou.

6 20.01.2019

Strom odvahy jsem pojala jako kompenzaci - sáhla jsem po knize Chyť mě a po několika stranách jsem ji odložila; jak téma, tak styl psaní mi vůbec nesedly. D.Ch. mě už několikrát nezklamala, a ani s touhle knihou tomu nebylo jinak. Zajímavé téma, dva souběžné příběhy, v nichž jsou hlavními hrdinkami dvojice matka a dcera.
Až na lyriovník (místo liliovník) tulipánokvětý nemám co vytknout, a to určitě není chyba autorky, ale spíše odpovědného redaktora (korektora). Pravda, děj je trochu předvídatelný (až na Lucase), konec sladký, ale nikdo nám přece netvrdil, že je to příběh ze života, natož thriller. I když přiznávám, že s objevením Marti ve srubu jsem prožívala horké chvilky . . .

4 19.01.2019

Obvykle se do dobré knihy začtu ani nevím jak, prostě to jde samo. Tady jsem se prvních 100 stran trápila a vůbec jsem nechápala, o co vlastně jde. A když jsem konečně zabrala, zapomínala jsem dýchat.
Souhlasím, že prostřední část byla trochu zdlouhavá, že komisař Grens a jeho Siw asi někomu brnkali na nervy - mně ne, protože jsem Box 21 nečetla. Ale všechny tyhle drobnosti před sebou jako nějaký obrovský bagr valilo hlavní téma. Místy jsem viděla rozmazaně, přes slzy. Nejvíc mě dostal rozhovor jednoho z vyšetřovatelů, Svena, s adoptivním synem, sedmiletým Jonasem - podle síly a logiky jeho argumentů bych si dovolila hádat, že tenhle chytrý chlapec se jednoho dne stane soudcem.
A naprosto vyždímaná jsem se cítila po návratu vyšetřovatelů z Ruska:
"Nikdy dřív nebyl svědkem ponížení, které bylo tak zatraceně těžké pochopit, nepoznal pachatele, který měl tak nejasné kontury. Stát. Instituce. Tentokrát se to nedalo vysvětlit ojedinělými psychicky narušenými jedinci; šlo tu o dohodu mezi voliči, lidmi a státem."

6 18.01.2019

Velmi čtivý příběh ze současnosti - ne všechny autorčiny knihy jsou tak vydařené a přesvědčivé. Pro mě má tato kniha jedinou chybu - ještě ji nemáme v naší obecní knihovně - a přitom čtenářky by z ní byly nadšené. Takže to hned spěchám napravit!

6 16.01.2019

Rozdala jsem "palečky" a moc děkuju za krásné a vyčerpávající komentáře SSTknihy, Atanone, orinka3, devildeny a mnoha dalších, kterým se kniha líbila a zaujala je. Podobně jako evilunicor, i mě nadchla skvělá obálka a stejně tak i motto v jejím záhlaví: nevinná lež neexistuje.
Hlavní kouzlo knihy - netypický námět - je umocněno přesvědčivými charaktery postav, detektivní zápletkou a pro mě také skvělými popisy krajiny, domu, ostrova Vane. Vztah mezi Faith a jejím malým bráškou i odtažitý přístup otce k nadané dceři jsou popsány velmi detailně, čtenář má brzy jasno. Zato vztah s matkou Myrtle se v průběhu děje vyvine naprosto neočekávaně, o to víc mě právě tyto pasáže zaujaly.
A na závěr si dovolím ukázku. Poté, co otec Faith uštědřil důkladnou a naprosto deprimující přednášku na téma Jak se má chovat rozumná dcera ve viktoriánské rodině (s.94-95), následuje tento odstaveček:
Její sebeúcta utrpěla čelní srážku s láskou a takový střet obvykle končí jen jedním způsobem. Láska nebojuje fér. V tom okamžiku její hrdost, instinktivní vědomí, že má pravdu, dokonce i její smysl pro to, kým byla, neznamenaly nic, protože čelila možnosti, že nebude milována.

6 16.01.2019