bzung komentáře u knih
Tohle mě trochu minulo. Je zde hodně myšlenek, ale vyprávění je takové neucelené, bez pointy. Nějak jsem se nemohl do čtení dostat, udržet pozornost, naladit se na tu správnou dimenzi, vlnu... Možná jsem Tvarytmy měl zkusit číst ve tmě :)
Před deseti lety jsem se u této knihy náramně pobavil. Celé se to nese v duchu myšlenky - všichni kolem mě jsou pitomci, a nakonec i mistr tesař se občas utne... Tehdy jsem měl vůči autorovi ještě poměrně nekritický názor. Dnes už bych na přečtení takového filozofického veledíla od myšlenkového giganta, jakým je pan Prezident, asi neměl odvahu :)
Hodně příjemné počtení. Jarda Dušek je frajer, má svou cestu, řekne co si myslí, a nijak se s tím nemazlí. Krásný příklad, jak by si měl člověk vybudovat svůj duchovní svět šitý na míru, kde není nutno podléhat konkrétní filozofii, ale intuitivně si vzít to, co člověka osloví. Hodně inspirativní. Možná to jen Jarda občas trochu přehání s konspiracemi, když se pustí do delších úvah... ale možná taky ne... :)
Tak tohle mě opravdu neoslovilo. Rád čtu knihy s podobným obsahem, jistě i zde jsou hodnotné myšlenky, nicméně tohle mi prijde jako by psal o meditaci člověk, který si o tom něco přečetl, ale nikdy nepraktikoval.
Julián je geniální právník sociopat. Šlehne to s ním, jede do Himalájí a vrátí se osvícený člověk, tryskající studna moudrosti. U jeho výlevu mu sekunduje jeho koncipient. Ano Juliáne? Máš pravdu, Juliáne. Jak jsi to dokázal Juliáne? Když se nad tím zamyslím, je opravdu tak jednoduché a úžasné, Juliáne. Jako špatný sitcom. Ba co hůř, jako bych četl scénář k teleshoppingu s Horstem Fuchsem.
No, tady jsem hodně na vážkách, co si o panu Hnízdilovi myslet. Na jednu stranu velice zajímavý pohled na medicínu, s kterým se víceméně ztotožňuji, na stranu druhou, a myslím, že to i někde v knize zaznělo, je lepší, když se odborník drží svého řemesla. Svérázné politické výkřiky do tmy mě hodně rušili, a knížku v mých očích znehodnotili. Ke všemu jde o typické české švejkovství, kterého je všude dost po českých webech a putykách, nepotřebuji si to ještě kupovat v knize o alternativní medicíně.
Nebýt tohodle nešvaru, jde o výborné poučné čtení.
Pěkná motivační knížka. Sice kdybych chtěl zhodnotit jedním slovem, jako první mě napadne "naivní". Autor chtěl na pár nosných myšlenek našroubovat mílý příběh, místy to vyvolává nechtěný úsměv, ale možná v té jednoduchosti je právě to kouzlo. Stejně jako se stará moudra předávala v jednoduchých bajkách, i tohle zapůsobí, a dobře se zapamatuje. Věřím, že někomu právě tahle kniha může pomoct vykročit tím správným směrem.
Ba, ba, je to pravda. Nepomlouvat, nedrbat, nestěžovat si. Vyzkoušel jsem, a najednou jsme na zastávce při cestě do práce stáli v tichu :)
Hluboké myšlenky, v kterých se najdete, a na zasetí jejich semínek, a zamyšlení se nad sebou, je kniha obsahem i délkou ideální. Na každém už pak je, co z toho vyklíčí.
Jako sorry, Andrzeji, ale pustit do světa tuhle vykrádačku sebe sama, beru jako podvod na fanoušky. Tady si očividně někdo potřeboval přilepšit k důchodu. Kniha ani zdaleka nedosahuje kvalit původní série. Příběh je hloupý, až dětinsky přímočarý, hlavní zápletka ukradené meče... ale prosím tebe :) Jde o snůžku méně povedených povídek sešitých horkou jehlou do jednoho příběhu. První dvě třetiny jsou opravdu nuda, a nezachrání to ani Sapkowského vypravěčská genialita, kdy na posledních sto stránkách dokazuje staré moudro, že i z hovna se dá uplést bič. Nemyslím, že by Sapkowski neměl na to napsat kvalitní pokračování, ale prostě se na to vys... Promiňte mi tu smělost, ale takový umělec, a živí se takovým kýčem! Kam se na to hrabou keramická prasátka Bedřicha Máry.
Pro českého hobby běžce jde o povinnou položku do knihovny. Český pohled na běh hezky kontrastuje s ryze americkými tituly Jez a Běhej, Hledání ultra či Zrozeni k běhu. Zvlášť první půlka knihy je velice čtivá, kde Dan popisuje své začátky ještě za dob minulého režimu a těsně po revoluci. Kdo v té době vyrůstal, a věnoval se nějakému sportu, ideálně na vesnici, od srdce se zasměje. Medailonky z velkých akcí Badwater, Spartathlon už mě tolik nebrali, možná proto, že už je subjektivně lépe popsal Scott Jurek ve své knize. Nicméně Dan se popral se svým příběhem důstojně a podal ho hezky - Česky :)
Richův příběh je chytlavý a inspirující, o tom žádná. Dozvěděl jsem se pár zajímavých věcí o stravě i o tréninku, které by mě jinak nenapadlo si dohledat. Skvělý je úvod do diety rostlin. "Chceš-li běžet rychleji, nejprve zpomal." A pak hlavně nosné poselství knihy - Jde to. Nikdy není pozdě něco změnit, a nejlepší čas je právě teď.
Nicméně na tohle by stačilo i pár článků ze sportovních webů, kde by se čtenář dozvěděl, kdo Rich je a jaký je jeho příběh. Od knihy jsem čekal podstatně více konkrétních informací, podrobnější info k tréninku. Místo toho to na mě působí, jako by se autor snažil co nejvíc vytěžit z aktuální popularity, horkou jehlou splácal, co mu zrovna na mysl přišlo, co nejvíce odkazů na svoje či spřátelené produkty, product placement jako vyšitý, a šup do oběhu, dokud jsem in.
Kniha se dá obsahově rozdělit do tří částí. První se zaobírá Richovou minulostí, vynikající plavec na škole, nezdařené manželství, problémy s alkoholem, založení rodiny a důraz na to, jak byl Rich před čtyřicítkou psychicky i fyzicky odepsanej. Příběh obyčejného čtyřicátníka, jakých jsou kolem tisíce, a Rich Roll není zrovna nejlepší vypravěč. Krátká kapitolka řeší přechod na rostlinou stravu, přihlášení se na ultramana a zvládnutí tréninku v několika měsících?! Což vrcholí krátkým infem ze závodu - dal jsem to. Vynikající výsledek, ale jak se tak skvělý výkon v tak kráké době povedl, o tom se moc podrobností v knize nedozvíme.
Následuje druhá část věnovaná EPIC 5. Zde je to opět jen vyprávění, které se dá popsat ve zkratce - celý den jsem strašně makal, byl sem v prdeli, chtěl toho nechat, ale jo, dal jsem to, další den za sebou. Asi jak když si povídáte s kamarádem v hospodě, jak se mu běžel první půlmaraton.
Hodnotu knihy pro mě zachranují až dodatky, kde je dobře rozepsán úvod do diety rostlin a stravovací tipy, díky za to. Zbytek je vcelku balast.
Ale možná jsem měl jen špatná očekávání a nepochopil jsem, co znamená běžecký bestseller.
Třetí Hladové hry bych kvalitou přirovnal asi tak k napotřetí vyluhovanému sáčku čaje. Dostanete to samé jako v prvních dvou dílech, jen slabší, hloupější, vyčpělejší, bez tempa a jakékoliv atmosféry. Celý fenomén trilogie stojí na prvním dílu. Nakonec autorka si je toho sama vědoma a v roli Plutarcha nebo prezidentky Coinové využívá Katniss tam, kde jí to sluší, v aréně, s lukem v ruce a krvavým šrámem přes čelo, v rychlé akci, kde jde každou minutu o život a není čas na dlouhé přemýšlení nebo proslovy. Jakmile ale Katniss promluví, slovy Haymitche: "Dámy a pánové, právě jste viděli jak se zabíjí revoluce."
Naproti tomu, co sama autorka ústy svých postav proklamuje, vydává se tou nefunkční cestou. Místo přímočaré akce Suzanne Collins předkládá trapný milostný trojúhelník, s vyzrálostí aktérů sedmé třídy základní školy, a s naivní histerickou blbkou v čele. Na několika stech stránkách pak řešíme, jestli Katniss miluje víc Peetu, Hurikána, nebo zrovna s nikým chodit nechce, zda se zhroutí, nezhroutí, a jaký má vůbec na všechny nepodstatné věci, co se kolem ní dějí, názory. Na pozadí toho všeho pak probíhá jakási "revoluce", kde veškeré popsané události, chování a motivace postav, působí velice nevěrohodně, místy vyloženě směšně (pozor, zdaleka neplést s "vtipně").
Vrcholem je pak závěrečná část, kde si autorka asi uvědomila, že Hladové hry bez Hladových her nejsou úplně to pravé, a snaží se nějakou akci vyždímat alespoň z dobývání Kapitolu. A aby navodila tu správnou atmosféru, nechává Katniss na každé druhé stránce samoúčelně proklamovat, že se cítí úplně stejně, jako by byla zase v aréně. Velice originální.
Hladové hry fungují pouze na pro ně vymezeném prostoru - oplocený okrsek, výcvikové středisko, aréna. U toho měla autorka zůstat. Jakýsi pokus o globální znázornění světa Panemu dopladl tragicky, a Collins na něj svým stylem, ale i nápady a schopností vytvořit smysluplný děj či vžití se do postav, vyloženě nemá.
První jsem viděl film a byl jsem docela zklamán. Takové Battle Royale pro teenagery. Teď už vím, že to není ani tak problém filmu, který knihu vcelku věrně kopíruje, ale naivní příběh vychází přímo z předlohy. Taková vyvražďovačka se v prvé řadě nesmí vyprávět v první osobě, aby měla grády. Na co celé to divadlo, když předem známe vítěze? Příběh je příliš přímočarý a předvídatelný. Podruhé škoda, že zápletky mezi soutěžícími, zrady, nečekané obraty a taktizování nedosahují úrovně alespoň průměrné řady reality show Kdo přežije. Krom Battle Royale se autorka měla podívat i na pár řad tohoto seriálu, a hned mohla mít o dost vyplipanější a uvěřitelnější akci. V knize se totiž snad všechny postavy chovají jak naprostí idioti. Banda profíků chodící pořád spolu... proč se nezbavit nejtěžší konkurence na začátku? Kde jsou zrady, kudly do zad...? Kde hlavní hrdinka (když už tam musí být) řeší nějaké dilema? Zabíjení záporáků a pomáhání klaďasům je na arénu smrti ubohá taktika...
Ale abych pouze nekritizoval, přes všechny nedostatky se jedná o velice zábavné čtení, už dlouho jsem něco tak rychle nepřelouskal. Výborná a nenáročná oddechovka na cestu z práce, nebo vyčistění hlavy před spaním.
Kvalitní čtení od solidního autora. Ale po Smrt je mým řemeslem jsem čekal přece jen o něco víc. Zvlášť po psychologické stránce. Místy mě rozčilovala příšerná naivita všech zúčastněných, kteří by si bez Emanuela snad ani nevytřeli zadnici a půl hvězdy mínus za zbytečně doslovné vykrádání Shakespeara na konci. Celkově se to Merlemu povedlo tak na půl. Stvořil (zničil) svět a pak už se pohybuje jen ve vymezeném prostoru své fantazie, jak by to tak mohlo asi vypadat. Kniha postrádá jistou lehkost a nadhled, a jeho postavám jsem příliš nevěřil. Romantické dobro, na opačném pólu čiré nelogické zlo bez věrohodného motivu, a spousta plochých charakterů mezi tím. Napínavá poslední třetina nabízí jistou kompenzaci, ovšem akce opět naivní, skoro ve stylu Mayovek, kde mazaný Old Shatterhand s hochy od bobří řeky na hlavu porazí tlupu početnějších, zkušenějších a lépe vyzbrojených banditů.
Nu což, ale četlo se to dobře.
Skvělé zpracování zločinů Šumperských a Losinských, i když překvapivě ne tak silné jako film.
Skvělý nápad, výborné provedení. Nicméně nezbavím se pocitu, že příběhové linie mohly být dotaženější. Jednotlivé propojení příběhů působí tak trochu... samoúčelně. Knihu jsem četl až po zhlédnutí filmu. Možná škoda, protože filmové zpracování jde dál, než samotná předloha. Takže přečtením knihy jsem nezískal nic navíc, vyjma brilantních dopisů Roberta Frobishera, které na filmovém plátně holt nelze tak dobře prodat. Jinak nezbývá než zatleskat scénáristům, jelikož filmový příběh se liší právě v těch pasážích, kde bylo třeba přitlačit na pilu.
I přes subjektivní pocit, že ve srovnání s filmovým zpracováním kniha mohla být v některých aspektech lepší, pořád jde o výborné a originální dílo. Dlouho jsem si tak dobře nepočetl.
Do knihy jsem se pustil až po shlédnutí filmu. A zklamání. Kniha nenabízí žádnou přidanou hodnotu, naopak tam kde film oplýval barvami, v knize zbyla jen šedá nuda. Chvíli vyprávění o náboženství, chvíli o zoo... Celé se to nese v duchu "a jednou se nám stalo na skautském táboře... A to potřebujete hoblík, pilku, malé dláto, velké dláto...". Jeden z mála případů, kdy filmové zpracování výrazně předčilo předlohu.
Svět podle Irvinga mě baví. Po Garpovi jsem přečetl i Moštárnu, na doporučení, že tahle kniha je ještě mnohem lepší. Nuže, s tím nesouhlasím, Garpův příběh mě zaujal přece jen víc, asi dáno tématem spisovatel versus potratář, a nebo prostě tím, že Svět podle Garpa jsem přečetl první a u druhé knihy jsem už věděl co čekat, nicméně Pravidla moštárny si také vedou velmi dobře.
Tak To je fakt nuda k uzívání. Nemuselo by to být špatné, ale je to prostě dlooooooooouuuuuuuuuhééééééééééééééé. K tomu z Toho prostě nejde strach, na to je To příliš neosobní, absurdní, nereálné. Místo husí kůže jsem zápasil pouze s padajícími víčky. Jindy jsem přečetl x stránek a pak se přistihl, že přemýšlím nad úplně něčím jiným, než je jedna z postav a její mindrák z matky rozepsaný na dvaceti stránkách...
Nicméně za to, že jsem vůbec hmátl po této knize, může pouze můj mizerný knižní/filmový přehled a záměna It (To) se skvělým hororem The Think (Věc). Dnes už tedy po dvaceti letech vím, že King nenapsal poutavý, doslova mrazivý horor s hustou atmosférou, z kterého jsem měl jako malý kluk noční můry, ale pouze nechutně dlouhý rozplizlý příběh o klaunovi, pošahaném městě a bandě zamindrákovaných teenagerů. Díky tedy alespoň za tohle doplnění znalostí.
A ano, nedočetl jsem To.
Zajímavé téma a výborná první půle knihy. Blackout a první chvíle po katastrofě v podání širokého spektra lidských osudů od primitiva kinga Jindry Hřivnáče až po V. Klause ve Strakově Akademii jsem doslova zhltal. Kdo by nechtěl s Jindrou brázdit ulice Prahy, rozbíjet výlohy, a vyřídit si to se všema sráčema, před kterýma doteď jen musel klopit hlavu. A jen dobře, že ty drahý bavoráky jsou teď těm zazobancům k hovnu... první půle s lehkou nadsázkou dokonale vykresluje maloměšťáctví a absurdní reakce prostých lidí na nečekanou situaci, kteří si nedokáží uvědomit vážnost situace.
Pak ale autorovi došla šťáva a nastal tvůrčí blackout. O.N. jako by nevěděl co si s rozehranou situací počít a tak ji prostě uťal. Strohým vyprávěním typu všichnionemocnělipomřelihladyznásilniliseapozabíjeli poskočil o tři roky vpřed, kde místní troska Jindra Hřivnáč je vládce nad třetinou Čech a rozvíjí své imperialistické plány, magor Magor rozšiřuje své teritorium s pochybným cílem najít jednu šťávu, kterou si kdysi vyhlídl a označkoval (samozřejmě se rýsuje osudový souboj o babu se správňákem Honzou Krylem), a celý svět je v takových sračkách, že by si nic nezadal s post-apo světem typu Cesty nebo Drsného spasitele. To celé na pozadí dlouhodobého výpadku elektřiny, která tu ještě před 150ti lety nebyla, působí dost nevěrohodně. Stejně tak působí i schizofrenie postav, kdy totální blb a buran je zároveň geniální stratég a manipulátor. Přičemž to druhé pouze opakovaně tvrdí autor, a jak blb k moci přišel, raději z pochopitelných pohnutek přeskočil.
O tom jak by společnost po elektrické smrti dopadla můžeme jen spekulovat, takže tvůrčí pole je jistě široké, ale aby se po dvou dnech bez elektřiny nechávaly ženské přefiknout za konzervu žrádla a do týdne byly na vesnicích pořádány pogromy na pražáky, to už je trochu přitažené za vlasy. V půlce knihy vůbec přichází nečekaný zlom, kdy z vtipného a poutavého příběhu se stává vážná a nudná slátanina. Moc se mi ani nechtělo věřit, že je to celé od jednoho autora.
Když to vezmu jako celek, tak mi to svou absurditou a naivitou trochu připomíná Metro 2033. S tím, že tohle jsem na rozdíl od Metra ani nedočetl. Tímhle také končí mé koketování s Ondřejem Neffem. Znuděně odkládám a už nikdy víc :-)