Camelot komentáře u knih

Tuhle knihu už jsem nečetl celou věčnost. Bylo třeba to napravit.
Síla této – po stránce techniky možná trochu úsměv vzbuzující – knihy je jinde. Je to chmurná vize světa, v němž lidé rezignují na kulturu a touhu po vzdělání a vědění.
Je vize společnosti, které nebylo dosaženo „… shora od vlády, cestou nařizovací. Nezačalo to žádným výnosem, žádným usnesením, žádnou cenzurou, vůbec ne! Bohudíky, celý ten kousek provedla technika, masové využití zdrojů a tlak menšin. Jim poděkuj za to, že dnes můžeš být neustále veselý, smíš číst obrázkové seriály, oblíbené senzační životopisy nebo týdeníky plné inzerátů.", jak říká jedna z ústředních postav děje kapitán požárníků Beatty.
Právě dlouhý monolog Beattyho u postele hlavního hrdiny Guya Montaga s mrazivou předvídavostí popisuje společenský vývoj, který předchází vlastnímu ději knihy. Autor knihu napsal v roce 1953 a soustředíme-li se na poselství, lze bez okolků konstatovat, že ji klidně mohl napsat před rokem, minulý měsíc, nebo včera…
Je to vize, k níž máme jako civilizace možná blíže než k jiným dystopiím právě proto, že ke své realizaci nepotřebuje převrat, zbraně a krev na ulicích. Je to plíživá nemoc, jejíž první symptomy můžeme pozorovat i dnes.
V tom je velká síla knih Raye Bradburyho.
A znovu jsem se ocitl v situaci, kdy mi kniha, kterou jsem kdysi četl, v opakovaném čtení poskytuje nové zážitky a nové podněty k přemýšlení.

Na stará kolena se moje preference přiklání ke knihám, nad nimiž jsem před 20 let „ohrnoval nos“ – či spíše ve skrytu duše spoléhal na to, že k nim čtenář musí dozrát.
A teď hopsá hejsá do Brandejsa – začal jsem krásným příběhem „Ze světa lesních samot“. Když je v zimě sníh, zajedu si na mnou obdivovanou Šumavu a projdu se na běžkách z Madru na Pürstling (z Modravy na Březník), kde jsem snad ještě nikdy nezažil bezvětří, pohlédnu na bývalou myslivnu a říkám si, jaký tam musel být život. A ejhle, právě sem a do poloviny 19. století Klostermann situoval děj své knihy. Knihy vyprávějící o drsné a krásné Šumavě a drsné a krásné duši jejích obyvatel, kteří v zimě týdny a měsíce nemohli vlézt z domu, protože bylo nad jejich síly odházet si ty přívaly sněhu kolem stavení.
Klostermann to napsal moc hezky – květnatým jazykem s hlubokým vcítěním do srdcí lidí a s porozuměním přírodě. Člověk to čte s jistou nostalgií a stýská se mu přitom po časech, které sám nezažil, ale má přitom pocit, že někdy možná snad část jeho duše tudy procházela, když se z Kašperek do Pasova skrze Modravu a Březník táhli soumaři se zbožím.
Byl to můj první Klostrmann, ale dozajista ne poslední.
A dá-li matka příroda a já tuto zimu vyrazím na běžky do míst, která mám tak rád, budu to projíždět s novými pocity.

24 27.08.2021

Když jsem kdysi četl „Intelektuály“ Paula Johnsona, pociťoval jsem jisté zklamání a nenaplněné očekávání, které jsem logicky u tohoto autora měl. Snad tato skutečnost mne přiměla, abych se pokusil „spravit si chuť“ a sáhl po titulu nejen s podobným názvem, ale i s podobným obsahem, který je dílem dvou - pro středoevropský region významných historiků -, a sice Tonyho Judta a Timothyho Snydera. První z nich bohužel zemřel na ALS krátce po dokončení knihy.
Zatímco od Snydera už jsem něco četl, Judtovy knihy na mne v mojí knihovně zatím čekají. Tuto knihu tedy mohu vnímat jako úvod do díla T. Judta. A nechtěný záměr se ukázal jako prozíravý. „Intelektuál“ obsahuje hodně autobiografických textů a sebereflexí T. Judta a mnohé z jeho knih dostávají tímto zarámováním zajímavé kontury.
Je to dobrá kniha. Je produktem dvou pozoruhodných mozků – intelektuálů -, a přesto postrádá akademickou nudnost a je velmi čtivá. Prolínají se v ní osobní vzpomínky s komentáři pracovního života a předmětu činnosti obou historiků, kterými jsou dějiny 20. století s velkým důrazem na dějiny Střední a Východní Evropy. Poznamenal jsem si v ní několik desítek míst, ke kterým se vyplatí vracet a opakovaně o nich přemýšlet.
Z názvu lze usoudit, že velká pozornost je věnována vlivu intelektuálů na politiku a veřejné dění s důrazem na levicové intelektuály a liberály (osobní poznámka: obě skupiny nás v poslední době rozhodně nezahlcují nadějemi, pokud vůbec přistoupíme na myšlenku, že intelektuálové s výrazným vlivem na veřejné dění se ještě vyskytují). To, že je pozornost věnována právě této skupině intelektuálů je – viděno optikou autorů – důsledkem nacismu a fašismu, vůči němuž se mnohé osobnosti velmi výrazně vymezovaly.
Knihu vřele doporučuji všem, kdo se zajímají o moderní dějiny a historické souvislosti přítomnosti.
A teď konečně hurá na „Poválečnou Evropu“, „Zapomenuté 20. století“ a další…

Totalitarismus může mít mnoho podob, může se opírat o politické ideologie, náboženství, extrémní enviromentalismus nebo cokoliv jiného. Tím primárním motivem je touha po moci, jak sofistikovaně popisuje ve své knize „Mocenská posedlost“ František Koukolík. Totalitarismus fascinoval mnohé intelektuály, ale mnoho jiných mělo a má potřebu se proti tomuto způsobu uzurpování moci vymezit.
Literatura obsahuje několik zajímavých dystopických děl. Některá z nich jsou pro mne notoricky známá, mám je v knihovně a například Orwella čtu opakovaně.
Naproti tomu „Příběh služebnice“ Margaret Atwoodové pro mne až dosud představoval velkou neznámou.
Trochu mne překvapil koncept autorky, která si pro popis politického pozadí a vysvětlení kontextu děje vybrala specifikou formu (nechci těm, kteří knihu nečetli, prozrazovat zásadní prvky příběhu). Když jsem to pochopil, korigoval jsem svoje dosavadní jednoznačně negativní vnímání knihy. Přesto příliš nejásám.
Mám pocit, že každý autor, který má potřebu napsat dystopii, svým dílem reaguje na aktuální obavy, které v něm budí politická a společenská scéna dané doby. Ale v tomto případě si tím nejsem jistý a řekl bych, že Atwoodová sáhla mnohem hlouběji a já tomu moc nerozumím. Přiznávám to bez okolků.
Zdá se mi, že svým dílem předběhla dobu o třicet, což se potvrzuje tím, že kniha doznala úspěchu až s převedením příběhu na TV obrazovky.
Atwoodová se podle mého soustředila na určitý záměr a tomu vše podřídila. Chybí mi tam hlubší myšlenky. Možná je to tím, že jsem dočítal knihu historiků Judta a Snydera a vzápětí začal číst toho Koukolíka a začal mít na beletrii příliš velké nároky.
Každopádně jsem rád, že jsem si knihu přečetl. Každá taková kniha by měla, byť nepatrným, způsobem přispět k vytváření naší imunologické reakce vůči pokusům zneužívat moc jedněch nad druhými.

4 16.08.2021

Přestože jde o více než 60 let staré dílo, má stále co říci. Snad proto, že jeho děj se odehrává před dvěma tisíciletími a nějaké to půlstoletí na věci nic nemůže změnit. Já osobně jsem se tím pomyslně vrátil ke knize prof. Fundy „Ježíš a mýtus o Kristu“, která na mne mocně zapůsobila.
Literárních počinů, které jsou věnovány Ježíši Nazaretskému a okolnostem vzniku křesťanství, je určitě celá řada (já osobně mám slabost pro Kazantzakisovo „Poslední pokušení“), ale nebyl by to asi Waltari, kdyby k látce nepřistoupil svým osobitým stylem.
Protagonistou jeho románu jeho mladý Říman, který v osobě Ježíše a jeho učení nachází osobní spásu a svůj přerod – řečeno dnešními slovy – dokumentaristicky popisuje ve svých dopisech přítelkyni. Román díky tomu nabývá epistolárního rázu a přibližuje se tak evangeliím zvěstujícím příchod Krista a jeho království.
Dojem umocňuje zvolený jazyk (vždy si u takových příležitostí vzpomenu na jednoho současného českého chrliče historických románů a jeho velmi chudé vyjadřovací schopnosti), který v češtině podržel nádherný překlad Marty Hellmuthové.
Můj další Waltari bude, a to snad nikoho nepřekvapí, román „Nepřátelé lidstva“, jenž na „Jeho království“ navazuje.
Zmínku o Jeho království jsem sem vložil nejen proto, že mi zpříjemnilo část letošního léta, ale také kvůli pocitu, že stojí za to čas od času sáhnout pro starším titulu a připomenout si, jak se kdysi psaly historické romány.

10 16.08.2021

Název „Obchod na korze“ asi u většiny z nás vyvolává asociaci vynikajícího oscarového filmu z roku 1965. Mám ve své knihovně knihu Ladislava Grosmana, která je vzhledem ke svému formátu (vydání z roku 1966) vhodná i na cesty. I stalo se a „Korzo“ mne doprovodilo na jednom z mých vandrů.
Je to knížečka, kterou zvládnete přečíst během chvilky, pokud rezignujete na potřebu vcítit se do doby, kterou popisuje, a do charakteru (chtělo by se mi napsat “tehdejších“, ale to by neodpovídalo realitě) lidí. Poměrně „banální“ příběh může přerůst v vcelku slušný bolehlav.
Kniha má těžký úděl, neboť film je jí vážnou konkurencí. Na druhou stranu umožňuje oprostit se od famózního Kronerova herectví (a možná od ještě famóznějšího výkonu Idy Kamińské) a vnímat původní matérii a především uhrančivé Grosmanovo vyprávění, které je tak přirozené a lehké až ve čtenáři vzbuzuje pocit, že „vlastně ani o nic nejde“.
Původně jsem tu knížečku chtěl nechat v nějaké nádražní knihovničce, ale doputovala se mnou domů a zůstane v té mojí. Má v ní svoje místo.
Potkáte-li na své čtenářské pouti tuto útlou knížečku, doporučuji ji věnovat těch pár hodin. Myslím, že to za to stojí. Už proto, že to co se v ní popisuje, nemusí být jednou pro vždy minulost.

Moje další letní čtenářské zastavení patří Fredericku Forsythovi a jeho „Šakalovi“. Řekl bych, že je to takové typické pánské letní čtení, a to i dnes - po padesáti letech.
Jako čtenář jsem tohoto autora objevil před pěti lety a dosud jsem přečetl deset jeho knih. Nejsem přitom velký fanda tohoto žánru a jiné autory v podstatě nečtu. K Forsythovi jsem si našel cestu pro jeho spisovatelskou profesionalitu. Přestože jde o nenáročnou a oddychovou literaturu, díky autorovu přístupu přesahuje hranice žánru a dokonce i hranice beletrie a vždy lze část jeho knihy označit jako literaturu faktu. Vždy si najde dost prostoru, což ale na druhou stranu řadě čtenářů vadí, pro popis dobového kontextu a geopolitické komentáře a vysvětlivky. Mám respekt k tomu, jakou péči věnuje přípravě a věcné správnosti svých knih. Analýza situace mne v každé jeho knize nesmírně baví a zároveň poučuje. Např. jeho popis uspořádání islamistických, džihádistických a různých zločinných organizací, metody jejich náboru, motivace atd. dává čtenáři větší představu o tom, jak to tam chodí než akademické komentáře tzv. bezpečnostních expertů. Jeho dokumentaristický styl naplno vyniká v „Příběhu Biafry“, kterým debutoval. „Den pro Šakala“ – jeho první beletristické dílo - si matně vybavuji z velmi povedeného filmového zpracování, ale právě výše zmíněné atributy Forsythovy tvorby dělají z knihy něco více. I když to pro mne ještě není typický Forsyth – ten z přelomu tisíciletí – už v Šakalovi je patrná autorova preciznost a systematičnost.
Samozřejmě se člověk usmívá nad momenty, které jako by z oka vypadly z filmového Jamesa Bonda v podání Seana Conneryho, ale vzhledem ke stáří obou děl, je žádoucí přimhouřit oko.
Forsyth každou svoji knihou zrál jako víno.
Léto a dovolené ještě nekončí, a tak je pořád ještě čas nějakého Forsytha do kufru přibalit. A nemusí to udělat jen pánové…

Je to tak trochu zastřeně a zasněné, jako kdyby malíř Johann Veraguth – Hessův hrdina – svůj obraz lehce lazuroval modrošedými tóny typickými pro krajiny nahlížené perspektivou. A je to styl, který jsem zatím stačil u Hesse rozpoznat, ačkoliv je to jeho třetí kniha, kterou jsem zatím stačil přečíst (po Demianovi a Siddhárthovi).
Ale pokud zůstanu u té alegorie vztahující se k malíři Veraguthovi podstatné je, že obraz, jenž vymaloval Herman Hesse v knize „Panský dům“, sám o sobě je velmi ponurý a tragický a ona lazura pocity z něho spíše umocňuje.
Dva citliví lidé – umělci – dospějí k úvrati svého společného života, aby se každý vydal vlastní cestou. A v rozjitřené době přijdou o dítě. To je uvedeno v anotaci, takže neprozrazuji nic, co by čtenář nezjistil, aniž knihu otevře. Možná, že se nakladatel ani nedopustil velkého prohřešku prozrazením zápletky, protože (ač je velmi důležitá) to podstatné čtenář nachází v textu samotném.
Je to otevřená „zpověď“ stárnoucího muže, jenž opakovaně ztrácí smysl života, aby se ho pokusil najít radikální změnou prostředí a životního stylu. Navíc ho autor opouští v okamžiku, kdy – obrazně řečeno – do nového života právě vykračuje. Takže se happyend z podstaty nemůže konat.
Hesse, a je nutno zdůraznit i výborný český překlad, pečlivě volil slova, aby vyjádřil tichou zachmuřenost, zádumčivost a vytrácející se naději. Je to psychologické, ale efekt je dosažen jemným stylem, nikoliv hrubým jazykem.
Veraguth mi byl velmi blízký a měl jsem pocit, že mi Hesse promlouvá do srdce.
V mé knihovně se mi ještě nějaký Hesse nabízí a vypadá to, že neskoční jen u těch domácích knih.
Panský dům je určitě hoden přečtení. U citlivějších čtenářů je však třeba dbát na případnou kontraindikaci…

Knih popisujících utrpení lidí za války bylo a bude napsáno mnoho. Jejich autoři pravděpodobně nezapomněli vůbec na žádnou z obětí a trpících a každá z pomyslných hlav hydry zvané „válečná utrpení“ byla zdánlivě dokonale popsána.
Přesto rotačky chrlí nové a nové příběhy. I tady platí, že nejsem znalcem žánru a nemohu srovnávat a vynášet „objektivní“ soudy, zvláště pak, když v leckterých případech nejsem schopen rozlišit, zda jde o krásnou literaturu, nebo knihu napsanou dobrým vypravěčem, který ucítil vůni peněz vanoucí ze zákopů, lágrů nebo bídou zmítaného týlu.
„Slavík“ Kristin Hannahové je jednou z knih, která patří do současné celosvětové vlny (vydání originálu v roce 2015). Je to dojemný příběh líčící osudy francouzských žen v Němci okupované zemi a jejich zapojení do odboje. Je to příběh, který byl inspirován osudy konkrétních lidí (Belgičankou převádějící spojenecké vojáky do Španělska) a stává se tím realističtější, byť jako čtenář jsem měl někdy pocit pravého opaku. Je to příběh, který sice nabízí naději a ve svém důsledku jí příliš nenaplní. Je to příběh, jenž je možná až příliš patetický a podobně jako jiné příbuzné knihy ve mně vyvolává otázku, zda to lze prominout, protože to knize přiláká čtenáře a tím zviditelní hrůzy války dalším lidem, nebo je dobré mračit se nad tím s pocitem, že to znevažuje podstatu věci.
Ten můj hlavní dojem přesto asi je, že je to kniha o lásce. Erich Fromm v eseji „Umění milovat“ popsal druhy lásky: milenecká, mateřská, otcovská, sourozenecká, mezi přáteli, lásku k vlasti… A o všech vedl filozofickou disputaci. Kristin Hannahová udělala v podstatě totéž, protože v jejím románu dostala své místo každá z podob lásky. Je to možná méně učené, není to však určeno rozumu, ale srdci.
Proto se také asi čtenářovo srdce při čtení této knihy projevuje o něco hlasitěji než jeho rozum.
Každý ať si sám pro sebe posoudí, co je pro něj dobré.

Čtenáři mají občas chaos v rozlišování lieratury faktu, populárně naučné lieratury, vědecké esejistiky, popřípadě dalších méně či více příbuzných „žánrů“. Není divu. Vydává se toho tolik a ne každý čtenář - zejména začátečník – dokáže tyto kategorie odlišit.
Harariho kniha „Sapiens - Úchvatný i úděsný příběh lidstva“ (zcela nelogicky vydáno také pod názvem „Sapiens - Stručné dějiny lidstva“) dle mého soudu není klasická populárně naučná literatura, ale spíše zmíněný esej. Je to ten typ knihy, který se u nás (přesněji řečeno jsem ho pro sebe tehdy objevil já) objevil v roce 1985, když Odeon vydal nedostižný a v mých očích téměř geniální „Vzestup člověka“ Jacoba Bronowského.
Obě knihy mají společného jmenovatele: oslavu člověka, jeho intelektuální schopnosti a kreativitu. Bronowského je velmi výpravná, jak tehdy bývalo zvykem, zatímco Harariho kniha, jak koneckonců vyplývá i z jednoho z českých názvů, obsahuje úvahy i o méně ušlechtilých a pýchy hodných okamžiků evoluce druhu, jenž sám sebe poněkud neskromně nazývá Homo Sapiens Sapiens.
Harariho kniha je, jak už jsem zmínil, spíše esejem, a tudíž má nárok a také ho uplatňuje, na postupy a úvahy, které nejsou krystalickým produktem empiricky podložené vědy, ale (subjektivními) hypotézami a domněnkami, které na svoje potvrzení teprve čekají. V širším kontextu podobné literatury to však takové „ústřely“ nejsou.
Přesto mnozí čtenáři Hararimu tohle právě zazlívají. Částečně, protože nepochopili žánr a částečně proto, že autor boří některé z dogmat, které nám v hodinách dějepisu a biologie pracně implementovali naši učitelé a my se jich tak neradi vzdáváme.
Knihu nelze jednoznačně zařadit ani odborně: je to multidisciplinární dílo na pomezí historie, antropologie, evoluční biologie, kulturní antropologie a filozofie. Je to dílo, které ukazuje na Harariho schopnost podívat se naši minulost, přítomnost a budoucnost s jistým provokativním odstupem. Osobně mám rád knihy, které kladou otázky, na něž musí hledat odpověď sám čtenář.
Ale ani já neshledávám tuto knihu bez chyb, a nejsem si jist, zda jsou přitom produktem autora, nebo českého překladatele a editora. Co mi také vadilo, je přílišná lokalizace (dovolávání se českých reálií) věcného obsahu s ohledem na českého čtenáře. Trochu to odvádí pozornost od toho, co autor původně chtěl říct a z českého čtenáře to dělá ňoumu, který neumí abstrahovat. To je určitě přešlap českého nakladatele.
Přesto tyto maličkosti hodnotím tuto knihu jako velmi povedenou, která dokáže historii lidského druhu poutavě převyprávět – velmi často v nových souvislostech.

15 16.08.2021

Když jsem před časem dočetl tuto knihu, „vyskočila“ mi z facebooku zpráva lokálního média prezentující mimořádný úspěch stejně lokální veřejné vysoké školy. Perex zprávy začal větou: Škola XY „patří mezi čtyři nejlepší české vysoké školy, na nichž nejlépe dokážou skloubit výzkum, výuku a vzdělání.“ Načasování nemohlo proběhnout lépe. Zpráva a to co stojí v jejím pozadí – projekt mezinárodního rankingu univerzit a vysokých škol „U-Multirank“ -, velmi dobře dokumentují to, o čem Liessmann ve své knize mimo jiné píše. Tím je honba za žebříčky univerzit postavená na pohybných a v praxi obtížně využitelných kritériích a tlak na tvrdé výkonnostní ukazatele, jehož důsledkem je nivelizace vzdělávacích a vědeckých schopností jednotlivých univerzit. (Ostatně stačí si stáhnout zprávu Multirank 2020 a projít si metodiku hodnocení a výsledky 15 českých škol, které se projektu „účastní“.)
Ale zpět ke knize. Lieissmannův esej není úplně dovolenkové čtení. Ve své podstatě je nezáživný s odtažitým tématem – máme přece tolik důležitějších problémů. Možná bychom byli překvapení, kdybychom zjistili, že některé z „důležitějších problémů“ jsou vyvolány nekompetentními lidmi s širokými rozhodovacími pravomocemi (koneckonců situace kolem Covid-19 je dosti výmluvná). Je To ale důležité čtení pro ty, kteří na akademické půdě působí jako studenti nebo jako kantoři. Té knize už je 15 let, ale z hlediska aktuálnosti jí ten čas neubral ani trochu.

Poté, kdy jsem dostal do rukou svůj genetický profil, řekl jsem si, že konečně sáhnu po knize, která mi moje čerstvě nabyté poznatky a dojmy pomůže zařadit do širšího kontextu. Takže došla řada na „Mých prvních 54 000 let“ švédské novinářky specializované na popularizaci vědy Karin Bojsové, jež mi už nějakou dobu ležela v knihovně – tedy ta kniha.
Pro čtenáře, kteří mají rádi historii, je to velmi příjemné čtení. Autorka zvolila „user friendly“ styl, takže téma otevřela velmi širokému okruhu potenciálních čtenářů. Mapuje historické lidské migrační vlny, které do Evropy postupně přinesly člověka jako takového, ale v různých historických obdobích znamenaly i příliv nových kulturních (v nejširším slova smyslu) vlivů a fenoménů. Na rozdíl do mnohých starších děl podobného zaměření je ono mapování založeno nikoliv na archeologii jako takové, ale na následných genetických analýzách mitochondriální (hlavně) a Y-DNA, tedy využívá výsledků oboru, který figuruje pod označením „populační genetika“.
Výsledkem je nový pohled na osudy lidského rodu v Evropě a v neposlední řadě i nabourání určitých klišé, která nám byla servírována ve škole nebo populárně naučné literatuře.
Protože autorka má z hlediska popisu haploskupin omezený záběr zaměřený na její vlastní genetický profil, respektive profil částí švédské populace, je kniha pro Středoevropana zajímavá pouze tím odborným kontextem. Relevantní informace vztažené ke středoevropské populaci obsahuje jen v omezené míře. Ale i tak stojí za přečtení. Už jen proto, že ukazuje, že řada jevů, o nichž nám kantoři v dobré víře vyprávěli, vypadala ve skutečnosti trochu jinak.

6 16.08.2021

Řekl jsem si před časem, že si pročtu (některá opakovaně, některá poprvé) významná díla tohoto žánru. Kallocain byl dosud jedním z těch opomíjených, byť jeho odeonské vydání mám snad od okamžiku, kdy vyšlo. Ostuda. Ale na dobré knihy nikdy není pozdě.
Autorka knihu napsala na počátku druhé světové války - v okamžiku, kdy více než půlka Evropy byla zachvácena Stalinským a Hitlerovským režimem. Nevím, zda na ni tato skutečnost působila tak depresivně, ale faktem je, že krátce po napsání knihy Karin Boyeová spáchala sebevraždu.
Velmi často, když dojde na povídání o dystopických dílech, dojde na porovnávání konkrétních děl. Znám Orwella, Bradburyho, Zamjatina, Atwoodovou, Huxleyho, Tevise… Asi bych se mohl pokusit o srovnání, ale nejsem si jist, zda by to mělo hlavu a patu. Všechny ty knihy mají něco společného – varování před odevzdáním se do rukou kolektivního „rozumu“, jenž je vektorem iracionálních rozhodnutí mnoha jednotlivců -, ale každá nám servíruje úplně jiný scénář našeho selhání.
Kallocain je svým tématem poměrně originální (pokud pomineme skutečnost, že i „Konec civilizace“ má jako téma psychofarmaka), ale na druhou stranu to není příliš velké fantazírování (odkazuji např. na knihu „Brainwash - Tajná historie ovládání mysli“ Dominica Streatfeilda). Podobný nápad mělo dříve nebo později mnoho mocenských pragmatiků.
Porovnávat zpětně literární formu je velmi ošemetné, neboť se při tom snadno zapomíná, kdy a za jakých okolností autoři svá díla tvořili. Literární kvalita mnohdy nebyla jejich hlavním měřítkem a neusilovali o úspěch. Vpřed je hnalo úplně něco jiného.
V době, kdy národ podléhá konspiraci, že vakcinace proti SARS-CoV-II je snahou světových elit o naše ovládnutí, se možná dočkáme zvýšeného zájmu o Boyeovou i Huxleyho, ale měli bychom umět kriticky posuzovat realitu a fikci.

7 16.08.2021

V četbě knih Timotha Snydera jsem našel takříkajíc zalíbení, byť je to čtení vesměs neveselé a zůstávám po nich zádumčivý. Tento významný americký historik umí poměrně dobře ukázat na zlo minulé i současné a neúnavně veřejnosti překládá svá pozorování a varování (ale přiznávám, že některá z nich jsou v evropském a zvláště českém kontextu hůře stravitelná).
Při zpracování historických témat je – pokud mohu soudit – velmi precizní a autentický. Černá zem: Holokaust - historie a varování je čtvrtým titulem, jenž jsem od tohoto autora přečetl. Tematicky i svým poselstvím je spřízněn s knihou „Krvavé země: Evropa mezi Hitlerem a Stalinem“, kterou jsem četl před sedmi lety.
Zatímco „Krvavé země“ popisují osudy lidí v pásu od pobaltských republik k Moldávii, je že staly obětmi stalinského i hitlerovského teroru v období od přelomu 20. a 30. let 20. století až po přelom let 40. a 50., je „Černá zem“ zaměřena na kratší časový a především se zaměřuje na nacistické „Konečné řešení židovské otázky“.
Knihy jsou psány podobným stylem a díky jednotné úpravě nakladatelů je na první pohled jasné, že prostě patří k sobě.
Kniha víceméně chronologicky představuje Hitlerův záměr na zbavení se „světového židovstva“ v podstatě od prvních myšlenek až po smutné poznání spáchaného zla na konci války. A vše mezitím…
Jako vždy má Snyder čtivý styl, a to i přes tak vážná téma, a v přemíře informací umí udržet jasnou linii psaného slova. Jeho text není tendenční a v několika případech – ač nejsem znalec – jsem zaznamenal historické výklady interpretace, jež se odlišují od těch tendenčních, které máme možnost slýchávat zpravidla tehdy, když se blíží výročí té či oné události.
V době, kdy se jako houby po dešti vynořují zpochybňovači všeho možného a zastánci těch nejkrkolomnějších konspiračních teorií, jsou takové knihy cenným intelektuálním povzbuzením.

9 16.08.2021