Camelot komentáře u knih

Během covidu jsem si koupil tehdy čerstvě vydanou knihu Davida Attenborougha "Život na naší planetě: Mé svědectví a vize pro budoucnost". Byla to první jeho kniha po 25 letech, která u nás vyšla.
A tak jsem si řekl, že si znova pročtu přechozí tři a novou knihou to završím. Chvilku to trvalo, ale moje cesta světem tohoto úžasného člověka je u konce. Dočetl jsem "Život na naší planetě...".
První tři knihy přivádějí v úžas nad bohatstvím a formami života na Zemi. Ukazují, jak je Země krásná a život rozmanitý. Na místě by ale bylo použít slovo "bývávala" namísto "je". Ne že by neexistovala místa, jež lze označit jako ráj na zemi, ale systém jako celek to má nahnuté a je otázkou, kdy se dostaneme do bodu zlomu.
A právě těmto úvahám je věnována kniha čtvrtá. Její první polovina je bezútěšná, protože ukazuje, co vše jsme na Zemi zvládli pokazit. Není toho málo a Zemi jsme v podstatě dostali na samé limity udržitelnosti systému, jak jsme ho byli zvyklí vnímat.
Druhá část je o poznání radostnější, protože dává naději. Konkrétní naději. Četl jsem x textů, slyšel x podcastů s enviromentální problematikou a ve zprávách viděl tisíce aktivistů přikovaných ke kdečemu, aniž bych se dozvěděl komplexní pohled na to, co je třeba udělat pro zvrácení nepříznivého osudu. Musel přijít – tehdy třiadevadesátiletý – Sir David Attenborough, aby to seskládal do smysluplného souboru. Tím neříkám, že to nikdo před ním neudělal, ale on je první, od koho jsem se to ve strukturalizované a komplexní podobě dozvěděl.
Kromě klimatické změny je ústředním problémem ztráta biodiverzity. Na osobní úrovní se s tím prvním problémem vypořádává dost těžko, ale i tak lze něco málo udělat. Pro nápravu toho druhého problému můžeme každý udělat spoustu věcí, které lze shrnout do jedné věty:
Pusťme k sobě přírodu. Nesnažme se za každou mít svoji zahradu pod kontrolou a vše, co na ni podle nás nepatří, neúprosně zamordovat a vyhnat. A když už to musíme udělat, vyhněme se plošným zásahům a soustřeďme se jen na jedno konkrétní místo a jeden konkrétní problém.
Přeji všem krásný jarní víkend.
A když už dnes vynecháte sekání trávy na pažit, udělejte si kávu a čtěte si v knihách Sira Davida Attenborougha.

9 13.04.2024

Přečíst si devísisetstránkovou monografii dějin umění (on je ten záběr poněkud širší, ale pro zjednodušení to tak lze označit), v níž není ani jedna ilustrace, je výzvou. Je to rukavice hozená čtenáři a je na něm, jak obstojí.
Autor tu knihu vydal v roce 1983 a musel tehdy spoléhat na to, že ji píše pro zasvěcené čtenáře, kteří stejně jako on zcestovali půlku světa. Ačkoliv lze dnes díky internetu takovou knihu číst s on-line přístupem ke všemu, o čem pojednává, je tato taktika prakticky neproveditelná (neustálé dohledávání objektů, jež kniha popisuje, by vedlo k nepříjemné fragmentaci četby a ta by ztratila na atraktivitě). Kniha tedy, navzdory technologickému pokroku, zůstává přitažlivou jen pro aktivní čtenáře, kteří jí jdou naproti, protože ty ostatní zavalí kvanty textu, na něž je běžný čtenář stále méně nachystaný. Tohle nepíšu z pohledu nějakého čtenářského snoba. To je prostě realita. Kniha má i druhý plán, jenž je otevřen poněkud širšímu okruhu čtenářstva. Obsahuje totiž nejen charakteristiky slohů a konkrétních děl, ale také příběhy jejich tvůrců. Jedno s druhým je však pevně propojeno jako vazba malířského plátna.
Je to barvité čtení a dozvěděl jsem se toho mnoho. Mohu si jen stýskat, že ne vše udržím v hlavě. Protože je mi bližší umění slovesné a výtvarné, užil jsem si více těchto pasáží, zatímco hudební kapitoly pro mne byly tak trochu házení perel Na druhou stranu musím říct, že Wagnerův či Beethovenův životní příběh si stálo za to přečíst.
Tuhle knihu lze doporučit všem, kteří si snaží udělat souvislou představu o tzv. euroatlantickém kulturním okruhu, jemuž se z nějakých 85 % věnuje.
Autor byl nanejvýš kompetentní a věděl, o čem píše.
V knihovně na mne čekají další dva díly této obdivuhodné "minisérie", jež dohromady čítá nějakých 2 000 stran.

4 08.09.2023

Velmi příjemný úvod do evoluční biologie v jejím původním pojetí. Na rozdíl od mnoha jiných pojednáních - a že jich už bylo vydáno - se může pochlubit jedním specifikem. Autentičností vážící se k době, kdy Darwin a - nelze na něj zapomenout - Alfred Russel Wallace formulovali odvážnou myšlenku evoluce a pregnantní zákonitosti vývoje biologických druhů. Čteme si o evoluční teorii v ryzí podobě z poloviny 19. století, samozřejmě v jazykové úpravě.
Při četbě této knihy si člověk uvědomí, jak dobří to byli vědci a jak uměli přesně formulovat. To z novějších knih tolik nevyplývá, protože jsou jejich myšlenky tisíckrát přežvýkány.
S touto nadějí jsem knihu otevřel a nebyl jsem zklamán.
Obrovským pozitivem je skutečnost skrývající se za dvěma slůvky v názvu knihy, a sice "v ilustracích". Kniha byla vydána v době, kdy nakladatelé na ilustracích nešetřili, a ty tím pádem získávaly další dimenzi.
Kniha se asi nového vydání nedočká a přesto se ve zdejším bazaru nabízí za pár drobných. Svědčí o tom, že ji čtenář neumí příliš docenit. Škoda.
Nemám potřebu se více rozepisovat. Alef i JulianaH. se vyjádřily moc hezky a mají za to ode mne uznání.
Už vůbec nechci diskutovat o evoluční biologii jako takové. Jednak proto, že by to bylo nefér k původnímu Darwinovu dílu (po 170 letech), a také bych to považoval za znesvěcení této knihy. Takže to nechám na někdy jindy a tentokrát si vychutnávám tento akt odvahy, kreativity a nadhledu.

3 19.04.2023

Žijeme dnes ve světě plném mystifikací, manipulací a propagandistických příběhů, na nichž často není pravdy „ani trochu“. Doba tomu přeje. Je zabydlena lačnými čtenáři, diváky a posluchači, kteří rozličným bludům hltavě naslouchají a ochotně v roli pochybných kamelotů šíří dál.
Eco, protože to umí, tento fenomén posouvá téměř o tisíc let zpět a staví před čtenáře zábavný, ale přitom velmi chytrý příběh člověka, který, jak by se dnes dalo napsat, „z nejvyšších pater evropské politiky významně ovlivňuje tehdejší a i mnohem pozdější dění“.
Baudolino je iluzionista a lhář, jež má výsostné postavení na císařském dvoře a tudíž vliv. Kromě toho má bohatou fantazii a nestoudnost tu fantazii převádět ve skutečnost.
Je to velmi chytrá kniha. Také jak jinak tomu může být u Eca. Ale upřímně řečeno, nejsem si jist, jak ji chápat. Nejsem literární teoretik či kritik a jako prostý sekáček trávy mám pocit, že si Eco udělal tak trochu legraci z postmoderního románu, a tak trochu i sám ze sebe.
Určitě mi přiblížil formu a obsah středověkých textů, středověkých teologických sporů a herezí a řekl bych, že nám – čtenářům poznamenaným západním křesťanstvím – přináší pohled na dobu, kdy se Velké církevní schizma začalo naplňovat v důsledku křížových výprav.
Intuitivně cítím, že velký manipulátor Baudolino se do tohoto prostředí výborně hodí jako ústřední postava. Ani kdyby vskutku žil, nebyl by v té rozhárané době ničím výjimečným, stejně tak jako by nebyl ničím výjimečným v době dnešní - neméně rozhárané -, v níž se to Velké schizma jako by vrací do hry.

8 07.01.2023

Neškodí si v době, jež je chudá na výrazné charakterní politiky, přečíst něco z dávných dob, kdy ideály a pevné zásady byly něčím, co bylo velebeno a mělo pevné místo na misce vah, jimiž byla vážena všechna pro a proti uchazečů o politické funkce.
Lincolnův životopis z pera Doris Goodwinové vlastně není plnohodnotným životopisem, protože se soustředí na nepříliš dlouhé období Lincolnovy kariéry od okamžiku stranických primárek před jeho první volbou do pozice prezidenta USA po jeho smrt na počátku druhého funkčního období. Na jednu stranu je to škoda, protože Lincoln prožil velmi bohatý, ale také tvrdý život, o němž rozhodně stojí za to číst. Na druhou stranu se kniha soustředí na tu etapu Lincolnova života, v níž nejvíce prospěl veřejnému životu a Spojeným státům jako takovým.
A největší pozornost je věnována jeho schopnosti sjednocovat a vést osobnosti, jež ho obklopovaly, ke společnému cílům, jimiž bylo zrušení otroctví a zachování jednoty USA. Spíše tedy než za historickou literaturu lze knihu označit jako příručku rozvoje osobnosti pro manažery s podtitulem „Jak to dělají opravdoví lídři“.
Dělám si z toho trochu legraci, ale upřímně dodávám, že schopnost Lincolna zapřáhnout do káry národních zájmů své dřívější soupeře, již předtím porazil v politické soutěži a motivovat je ke spolupráci a vzájemnému respektu je vskutku obdivuhodná. Kéž by se nám i dnes dostávalo politiků, kteří jsou schopni takových velkorysých gest.
Doporučuji to. Už jen proto, že těch návodů na skvělé lídry je dvanáct do tuctu, ale toto se obejde bez těch marketingových blábolů a proniká to do mysli aktérů, kteří řešili a vyřešili největší krizi, kterou kdy Spojené státy prožily.
Je to čtivé a poučné. Kniha je našťouchaná reáliemi převzatými z různých archivů. Možná je to přece jen trochu krátké.

1 30.12.2022

S touto knihou jsem se potkal poprvé před 25 lety v rámci přípravy na zkoušku. A protože o ni v knihovně občas zavadím pohledem a navíc se vše kolem nás hrne tam, kam se to hrne, nastal čas si ji znovu přečíst.
Gasset ji začal tvořit před téměř sto lety – v době, kdy si už lidé mohli číst o zániku Západu ve Spenglerově slavné knize, Itálii změnil pochod černých košil na Řím a v nově ustaveném Sovětském svazu začínala stalinská diktatura.
Nicméně nástup fašismu či komunismu není prvoplánově předmětem této knihy. Zabývá se spíše pozadím jevů, v které v jeho době začaly nabývat „materiální“ formy, které však koření hluboko v 19. století. Toto století přineslo vlivem industrializace významný pokrok a rozvoj i pro široké vrstvy obyvatel. Otázkou však je jaký „rozvoj“. Není to nic povznášejícího, protože v jeho očích člověk dospěl k pohodlnosti, sebestřednosti a hlouposti. Relativně materiální dostatek osvobodil člověka od existenciálních problémů a předestřel mu „problémy“ nové. I pojem svoboda začíná být tak, jak je to dnes pravidlem – jako osobní svoboda bez odpovědnosti, nárok na vše na světě, despekt k institucím, soustředění na sebe…
Vzniká davový člověk se všemi neduhy, které známe. Tím jeho nejvýznamnějším charakterový rysem je pojem, který mám obzvlášť rád, a sice „intelektuální lenost“. Davový člověk není hloupý, ale je líný používat mozek. V extrémních případech pak nejde jen o lenost mozku, ale o stupiditu. Ale to už se dostávám k jinému autorovi - Františku Koukolíkovi. Díky této lenosti je davový člověk náchylný k přebírání „hotových“ soudů a názorů a tudíž také k manipulaci. Jeho chování se pak stává iracionálním. Důležité je zmínit, že Gasset davového člověka automaticky neztotožňuje s lidmi ze spodních vrstev společnosti. Nelze než konstatovat, že v tom byl prozíravý, protože tuto zkušenost zažíváme dnes a denně. Nebezpečí vidí autor v tom, že davový člověk usiluje o převzetí moci a má ambice řídit stát a není přitom schopen zajistit ani svoji vlastní existenci.
To co ale určitě stojí v knize za zmínku je Gassetovo vizionářství spojené s jednotnou Evropou. Sjednocená Evropa je pro něj únikem před primitivním nacionalismem a dalšími projevy davového člověka.
Nečte se to úplně snadno, respektive jsou některé pasáže náročné na soustředění. Přesto asi stojí za to si Gasseta přečíst. Už jen proto, že má tak často pravdu.

8 16.12.2022

V relativně krátkých časových odstupech jsem si přečetl pár knih věnovaných okultismu, mystice a všem těm slepým uličkám na cestě za lidským poznáním (dodávám slepým pro mne - abych se někoho nedotkl). Tím posledním na nějakou dobu se stala studie „Okultní kořeny nacismu“ Nicholase Goodrick-Clarka. Na rozdíl od těch ostatních jde o vědeckou práci a jako taková může být z tohoto důvodu pro mnohé čtenáře (např. fanoušky „Jitra kouzelníků“) nudná a tudíž nezajímavá.
Opravdu, popis všemožných představ o stvoření světa a role Árijců v něm je v ní omezen v podstatě jen na pár odstavců. Těžiště této knihy spočívá v popisu historického zázemí prudkého nárůstu okultismu a ariosofie v německy mluvících zemích a chronologii tohoto jevu. Autor „skáče“ po jednotlivých významných „osobnostech“ a na jejich osudech a dílech popisuje jednotlivé etapy nárůstu evropské temnoty.
Pro mne byl velmi zajímavou částí díla její úvod popisující mimo jiné vliv dění v Čechách ve druhé polovině 19. století (emancipační snahy Čechů v rámci monarchie) na nárůst německého nacionalismu a počátek nenávisti části německého etnika vůči Slovanům. Není velkým tajemstvím, že prvopočátky německého nacionalismu tragicky vrcholícího o několik desetiletí později leží právě v rakouské monarchii, v níž svá díla stvořili lidé, jako byl Guido von List či Jörg Lanz von Liebenfels, již duchovně ovlivnili generace neškodných, ale především velmi problematických proponentů nacistické ideologie. Jejich následovníci jako byl Rudolf von Sebottendorff či Karl Maria Willigut se stali přímými rádci Himmlera a Hitlera.
Z pohledu dneška by se čtení takové knihy to mohlo zdát jako projev zájmu o „tajné dějiny Evropy“ a bizarnosti, jež nám historie přinesla. Zaposloucháte-li se nebo začtete do názorů ruských „filosofů“, jako jsou Alexandr Dugin a Ivan Iljin, může vám přeběhnout mráz po zádech. Oblíbený úvod mnoha beletristických děl, totiž že „jakákoliv podobnost postav a událostí v knize ztvárněných je čistě náhodná“, v tomto případě neplatí ani trochu.
Bylo by hezké to číst jen jako svědectví o slepých uličkách historie, kdy by neexistovalo tolik lidí, kteří v tom naopak vidí jasnou a jedinou cestu ke spáse svého národa.

2 02.12.2022

Pokud se chcete něco dozvědět o fenoménu „kolaps civilizací“, můžete sáhnout po knihách renomovaných autorů, jako jsou Joseph Tainter, Jared Diamond nebo náš Miroslav Bárta a okruh autorů na něj napojený…
… nebo sáhnout po knize Knuta Faldbakkena. V té se nedozvíte nic o teorii přerušovaných rovnováh či komplexitě moderních společností, ale zato z první ruky dostanete představu, o co jde, když se společnost bourá jako domeček z karet.
Poprvé jsem to četl před 40 lety coby gymnazista a bral jsem to jako příběh z rodiny „Malevilu“ – působivá fikce.
Nyní, jsa o těch 40 let starší s vědomím přízraku opravdového kolapsu, jenž pár stovek kilometrů od nás nabývá děsivé reality, jsem pozorně vnímal všechny okolnosti, které autor ve svém románu nastínil.
Napsal to před padesáti lety, ale společnost jako taková, snad s výjimkou konkrétních – lokálních -dopadů na životní prostředí, nepokročila tak, aby se příběh města Sweetwater nemohl odehrát i dnes. Dalo by se říct, že v zásadě nic z toho, co si Faldbakken tehdy vyfabuloval, nelze zamést pod koberec. Vše z toho může nastat, a nic na tom nemění, že toho jako společnost víme více než tehdy a tváříme se mnohem civilizovaněji. Skoro by se dalo říci, že opak je pravdou: lidé se dobrovolně vzdávají možnosti něco vědět a skrytá agresivita jako rakovina prorůstá společností.
Faldbakken napsal velmi sugestivní příběh a jednotlivé detaily jsou v mezích spisovatelské „licence“. Najdeme v něm spektrum postav, která zahrnují různé póly komunity ocitnuvší se za okrajem společnosti. Kladným hrdinou není nikdo, kladní hrdinové žijí někde za horizontem – pokud neskonali jako první. Přesto si podle okolností čtenář může najít postavy jemu sympatické, případně jím opovrhované. Nelze vyloučit ani to, že sympaťák se časem změní v hajzla a naopak.
Na velké dialogy si autor nepotrpí. V boji o holý život jde filosofie stranou. Výjimkou jsou monology jednoho z outsiderů komunity – pasáka Smileyho -, které stejně nikdo neposlouchá, popřípadě na ostatní působí jako červený hadr.
Je dobře, že se kniha před dvěma lety dočkala nového vydání (vydalo nakl. Maťa a tady to vydání chybí). Nepatří asi mezi literární skvosty, ale velmi dobře zapadá do své žánrové kategorie a nemělo by se na ni zapomenout.
Musím konstatovat, že se mi velice zamlouval překlad knihy. Překladatelka tehdy (mám na mysli vydání z roku 1981) odvedla profesionální práci.

11 15.11.2022

Už ani nevím, jak jsem Krupičku objevil, snad v textech Františka Koukolíka. Každopádně jsou to oba autoři, jejichž knihy čtu s chutí a respektem. Protože Krupičkovo dílo bylo v té době už víceméně rozebráno, chvíli mi trvalo, než se mi ho podařilo sehnat.
„Zkouška“ je moje třetí kniha, již jsem od Krupičky hltavě přečetl a vzhledem k okolnostem není knihou poslední. Volně navazuje na „Renesanci rozumu“ a „Flagelantskou civilizaci“. Vše lze s jistou licencí označit jako filosofické eseje. Kdo se s nimi potkal, ví či tuší…
Kniha byla vydána na konci předchozího milénia a má svým způsobem symbolický význam. Má však i velký konkrétní význam, jak bývávalo (zemřel v roce 2014 ve věku 101 let) u Krupičky zvykem. Reflektuje totiž stav lidského společenství v době, která byla plná chiliasmu a dalších vizí, tužeb a předpovědí nového uspořádání světa ve třetím tisíciletí (je ovšem k diskusi, nakolik se co opravdu naplňuje).
Podobně jako v obou předchozích knihách se Krupička zaměřuje na neúprosnou kritiku sublimace racionálního myšlení ze společnosti a související myšlenkovou anarchii. Stačí pohled na názvy kapitol: „Já a ti druzí“, „Číslo a hry s pojmy“, „Peníze“ a „Humanitární válka“.
Autor jako obvykle briskně a velmi ostře argumentuje, byť síla jeho slova se mi zdá poněkud ochablejší než v obou zmíněných knihách. Není ovšem divu, Krupička tuto knihu vydal (a napsal) ve svých 87 letech. Co já bych za to dal mít v 87 takovou hlavu jako on. (Ovšem svoji poslední knihu vydal v 95 letech!)
Namísto neumělého popisu si dovolím vložit několik citací:

„Jádro člověka je tedy v jeho emocionalitě, v nejvýraznějších projevech jeho citového života – které právě svou podstatou, svou náloží sahají daleko před člověka. Ten je obohatil, opatřil jim mnohem pestřejší jeviště. Kde však, v celé té zásobě emocí, zůstává vášeň intelektu, nezkrotná touha po poznání, motor vědy?“

„Euroatlantická civilizace dovedla pocit, u mnohých lidí vyhraněné vědomí sounáležitosti k velkému celku lidského rodu mnohem dále než kterákoliv jiná civilizace v minulosti i přítomnosti.“

„Liberální demokratická společnost je celým svým pojetím pluralistická a vztahy mezi jejím složkami rozhodují nejen o celé její etické úrovni; špatné vztahy mezi nimi mohou společnost rozleptat a stát rozbít. Stalo se to už mnohokrát, a dezintegrační proces probíhá dnes v mnoha částech světa intenzívněji než v minulosti.“ (A to se, chudák, nedožil dneška.)

Krupičku se vyplácí číst, ale rozhodující je motivace a ochota sdílet s ním ne úplně povznášející úvahy.

„Jitro kouzelníků“ mám za kultovní knihu a nepřemýšlím o tom, zda oprávněně či nikoliv. Navzdory tomu leží v mé knihovně od počátku 90. let, kdy se po 21 letech dočkala nového českého vydání. Na moji pozornost však čekala dalších 32 let. Mea culpa…
Před 40 lety jsem hltal Součka a byl si vědom, že mnohé z jeho témat nastolila dvojice autorů „Jitra“. Bylo to tehdy vzrušující čtení. Časem jsem tak nějak otrnul a na Součka i na „magický realismus“ pozapomněl.
Takže četba Jitra byla příjemným návratem do těch zlatých časů.
Kniha působí všelijak. Je to jako na houpačce: nahoru, dolů… Tam, kde autoři popisují historické události a myšlenkové pochody jiných, je to věcné a čtivé. Konkrétně jde o prostřední část knihy zaměřené na nacistický okultismus.
Tam, kde se uchylují k vlastním úvahám a „fantazírují“, se to pro mne stalo poměrně nudným a zdlouhavým čtením bez velkého přínosu. To se týká zejména třetí části knihy věnované „fylogenezi nadčlověka“.
První část zaměřená na prolínání moderní vědy, zejména jaderné fyziky, s alchymií, je něčím mezi oběma krajními polohami.
Skutečnost, že jsem knihu četl šedesát let po jejím sepsání, je možná ku prospěchu věci. Čas ukázal, že některé „naděje“ autorů se nenaplnily a svět se zdá být racionálnějším, než se jevil Bergierovi s Pauwelsem. Věda mocně pokročila v mnoha oborech, a tak je zcela přirozené, že zdánlivá magie se přeměňuje v racionální pohled na svět. Ne vždy se však lze na to spolehnout. Jak kdysi řekl Arthur C. Clarke: „Pokročilá věda se nedá odlišit od magie.“
Ale k obhajobě autorů musím dodat, že nepředkládají dogmata. Prostě chtějí, aby čtenář v nastupující éře exaktní vědy otevřel srdce a mysl tomu, co už se v té době zdálo být málo exaktní a prokázané.
Četbu Jitra kouzelníků však rozhodně nepovažuji za promarněný čas. Svým způsobem jde o pobyt v paralelním vesmíru, který by si měl stárnoucí skeptik - jako já - čas od času dopřát.

„Kočka“ mi kdysi unikla, stala se nedostupnou a za ceny požadované ve zdejším bazaru jsem si ji nehodlal pořídit. A tak se stalo, že jsem si nejprve přečetl „koťata“. A když vloni došlo na reedici této knihy, neváhal jsem a pořídil si i ji. A nyní konečně přečetl…
Je to dobré čtení. Řekl bych, že je stejně dobré jako Thorneho „Černé díry a zborcený čas“, které považuji za dosud nejlepší čtení o gravitaci a relativitě.
Bohužel handicap této knihy je, že je v podstatě téměř čtyřicet let stará. Základy kvantové teorie sice za tu dobu žádnou revolucí neprošly (koneckonců o tom svědčí i letošní Nobelova cena za fyziku za experimentální potvrzení tzv. Kodaňské intepretace kvantové mechaniky), ale objevila se řada dalších teoretických doplnění, aplikací a experimentů a v neposlední řadě i pokusů o sjednocení „kvantovky“ s obecnou teorií relativity. Řada těchto věcí by doplněnému vydání slušela. Naštěstí o tom referují i jiné knihy a Pátrání po Schrödingerově kočce lze chápat jako velmi úspěšný historický pokus o popularizaci části teoretické fyziky.
Jednoznačně lze napsat, že pro čtenáře, kteří chtějí do kvantové mechaniky nakouknout poprvé, je to stále jedno z těch nejlepších čtení. Hlavně proto, že o problematice pojednává docela široce, a tudíž poskytne víceméně všechny důležité související informace a argumenty, a také proto, že je napsáno opravdu srozumitelně.
Kvantová mechanika s sebou nese velký „filosofický náboj“ a principiální problémy se svoji interpretací. A v takovém případě má každé správně napsané slovo velkou cenu. Nutno dodat, že velkou zásluhu na srozumitelnosti text má i překladatel, který dokonce dokázal sáhnout po českých reáliích tam, kde českému čtenáři mohou v pochopení problematiky pomoci.

6 19.10.2022

Rusko kolem sebe vytváří mlhu polopravd, desinformací i jasných lží. Mnohé z nich se týkají historie – té ruské i historie okolního světa. Během svého dosavadního života jsem ledacos pochytal, ale sáhl jsem po „Švankmajerovi“, abych si udělal souhrnný a souvislý obrázek.
Přečetl jsem vydání z roku 1996, což představuje jistý handicap z hlediska absence informací o posledních 25 letech. To však není taková újma, protože mnohé z toho jsem vstřebával takříkajíc v „přímém přenosu“.
Tato kniha je ve své podstatě hodně důležitá, protože poskytuje nezaujatý a – konečně – otevřený pohled na jedno z největších historických impérií. A je ostuda, že jsem ji přečetl až nyní a ne před čtvrt stoletím, kdy poprvé vyšla.
Je zřejmé, že ta kniha by mohla být mnohem obsáhlejší, protože velká země má bohaté dějiny. Nicméně nabízený rozsah je možná tak akorát vhodný k tomu, aby si čtenář udělal přehled a neztratil se v textu jako Napoleonův voják v širé ruské stepi. Jsou pasáže, ve kterých bych s chutí ještě pokračoval, ale celkově to považuji za vcelku vyvážené pojetí.
Je to kniha, ze které čiší jistá beznaděj z historie země, která nevede k žádnému povznášejícímu cíli. Ve spirále se opakují jen imperiální choutky a touha po ovládnutí světa.
Autoři knihy do ní vložili nejen suchá fakta a data a mnoho vlastních názorů a postřehů. Možná se kdysi ta stanoviska zdála vůči Rusku příliš příkrá, ale novodobé dějiny ukazují, že „velká duše Ruska“ je stále táž a vůbec není velká, ale velmi temná.

To je Snyder, jak ho znám a jak ho mám rád: nekompromisní a označující věci pravými jmény. Snyder je takovým barometrem demokracie, protože umí identifikovat drobné změny „tlaku“ ve společnosti a jejích elitách. Jeho styl je však mnohdy jeho nevýhodou, protože oponenti jej obviňují ze zjednodušování a neochoty hledat „pravé příčiny“.
Vývoj letošního roku jednoznačně ukazuje, že Snyder, jenž tuto knihu věnoval imperiálním choutkám Ruska a zejména Putina, popisoval realitu a oprávněně poukazoval na vědomou neochotu Západu problémy popsat a včas řešit.
Pasáže věnované střetu idejí na internetu a tzv. hybridní válce se od února ukazují relevantnější než kdykoliv předtím (koneckonců i tyhle stránky jsou bez ustání polem pro „střet idejí“).
Velmi oceňuji to, že autor rozebírá ideologické pozadí Putinova tažení za „Velkou Rus“ a proti „shnilému“ Západu, ačkoliv protagonisty eurasianismu, zejména Dugina, je v posledních měsících slyšet poměrně intenzívně. To je pro Snydera typické – jde o krok hlouběji než jiní a vynáší na světlo více matérie, která uvádí věci do kontextu.
Kniha vyšla snad jako varování, jež nebylo vyslyšeno. Přesto má i dnes svůj význam. Lze ji chápat jako příručku pro nakládání s informacemi týkajícími se konfliktu na Ukrajině a působení Ruska obecně a jejich interpretaci.

10 19.07.2022

Poněkud cimrmanovsky mohu napsat: „je to úžasná kniha, to nemohu říct“.
Na „Stehlíka“ jsem se těšil, ale nějakou dobu ho trápil v knihovně, než na něj došla řada. Mám knihy, ke kterým chovám respekt a začínám je číst teprve tehdy, když se na ně cítím. I Stehlík byl ten případ, i když zpětně řečeno, obavy nebyly namístě.
Jako čtenář jsem se koupal v moři čtivého textu, jenž mne nutil nedělat si velké pauzy a plavat dál a dál. Na konci mne ale nečekala oslnivá pláž, zůstanu-li u své alegorie. Doplaval jsem ani ne tak unavený jako spíše s pocitem, že čím více blížím k vysněnému pobřeží, tím více je voda zakalena.
Na první pohled velmi intelektuální a podbízivě filosofický román mi ale přece jen přijde poněkud banální a poněkud inflační. Uvědomuji si, že podobný pocit jsem měl i u „Tajné historie“.
Nejsem znalec americké společnosti, ale dokážu si představit, že tam ta kniha vzbudila rozruch a stala se vděčným tématem „intelektuálních“ rozprav v nekonečné množině večírků.
Tarttová si vyhrává s detaily a člověk se jimi kochá, ale jejich vzájemné propojení a výsledná dějová linie se u mne minula účinkem. Jistá střídmost by možná nebyla na škodu.

10 18.07.2022

Mám problém se škatulkováním a některými módními termíny, jako je například „neomarxismus“. Poměrně často mám problém s tím, když je někdo takto označen a tápu nad indiciemi a souvislostmi.
Ale skoro mám nutkání napsat, že jsem při četbě této knihy ten pojem pochopil a autor, respektive dílo jako takové, se mi jeví jako typický produkt neomarxismu. Tak typický, že bych ho skoro mohl označit za manifest…
Autor se zaměřil na klimatické problémy, což samo o sobě považuji za bezproblémové, ba dokonce chvályhodné, vezmeme-li v potaz, že jde o dílo z roku 2008, kdy přece jen v této oblasti neexistovala tak rozsáhlá informační „válka“. S tím vědomím jsem tu knihu také bral do rukou a těšil se – stejně jako třeba u Václav Smila – na podnětné a inspirativní čtení.
Brzo jsem zjistil, že autor, jímž je aktivistický americký (a s odstupem doby poněkud kontroverzní) právník, není schopen hlubokého vhledu do problému, ale zato s přehledem hledá paralely v oblasti práv menšin a tam také víceméně hledá řešení globálního oteplování. Koneckonců důvodem, proč knihu napsal, bylo postižení černých obyvatel New Orleansu hurikánem Katrina, a proto také poměrně frekventovanými termíny knihy jsou „environmentální spravedlnost“ a „environmentální rasismus“.
Zjednodušeně řečeno, jeho receptem je zapojení znevýhodněných částí populace do rozsáhlé implementace obnovitelných zdrojů za současné absence jakékoliv „studie proveditelnosti“ z hlediska technického a personálního.
Přestože Jones byl později součástí administrativy prezidenta Obamy a měl velmi blízko k naplnění své vize, ukázalo se, že jeho agendou se tato problematika stala z jiných důvodů a "zelená ekonomika" se v zásadě nikam neposunula. Pozdější působení Jonese jeho priority jen potvrzuje.
Zkrátka dobře, to kniha nemá valnou hodnotu. Nepřináší opravdu závažné myšlenky a spousta různých odkazů není ve vztahu ke klimatické změně relevantních.
Naštěstí jsem knihu pořídil v Levných knihách asi za 26 Kč, a tak nemám problém pustit ji dále do světa.

3 18.07.2022

To je souhrnný komentář k celé sérii, protože nemá valného smyslu rozepisovat se ke každému z dílu zvlášť.
Název cyklu evokuje představu, že jde o jakési alternativní dějiny a sugeruje představu odhalení skrytých hybatelů našich dějin. Nelze popřít, že na běh dějin měly občas vliv osobnosti a události, které jsou z pohledu dnešní historiografie na okraji zájmu, ale, upřímně řečeno, tak tomu bylo při popisu historie vždy. Každá epocha se vyznačuje jiným porozuměním těm předchozím a jejich rozdílnými intepretacemi.
Přesto se nedomnívám, že Vurmovo dílo nějak významně přispívá k alternativnímu výkladu historie. Řekl bych, že jde spíše o doplněk postihující věci, na které se ve velkých monografiích nedostalo.
Ne že by to bylo nezajímavé, ale je to spíše takové panoptikum kuriozit, tu s menší, tu s větší vahou na běh dějin. U pro mne zásadních témat, jako jsou templáři, zednáři, ilumináti nebo Francouzská revoluce jde o povrchní popisy, které rozhodně nemohou uspokojit touhu dozvědět se něco více.
Nebo že by to bylo důsledkem toho, že to jsou věci tajné a tudíž opravdu neproniknutelné? To asi ne.
Je to místy zajímavé a spíše lehké čtení s bohatým, ale občas bezobsažným, obrazovým doprovodem. Jako úvod to tematiky to určitě může splnit svoji roli, ale více od toho nelze čekat.

5 29.04.2022

Posledních „x“ let si dávkuji jednoho Forsytha ročně, abych si ho užil a zároveň se nepředávkoval. A po čem jiném bych měl tentokráte sáhnout než po nějakém „Rusku“. „Zadání“ tedy bylo jasné.
Výsledkem byl román “Ikona“ pojednávající o době, kdy skončila Jelcinova éra a Rusko si hledalo jeho následovníka. Dobré je podotknout, že Forsyth svoji knihu napsal v roce 1996 a z jeho pohledu psal o věcech nadcházejících. Dalo by se tedy říci, že to co ve svém příběhu popsal, je jakási jasnozřivost, ale kdo zná Forsythovu tvorbu, ví, že v jeho případě je to důsledek velkého geopolitického rozhledu a pečlivého studia reálií, z nichž vždycky vychází.
Forsyth popsal symptomy nemoci, na jejímž vzniku měl podíl právě Jelcin. Symptomy byly patrné už v té době a oproti knize se rozvíjely postupně a naplno propukly až před několika týdny, byť svědky manifestace nemoci Ruska jsme už drahnou dobu.
Autor popisuje sílící fašizující scénu ruské veřejné i politické scény, zkorumpovanost Ruska a jeho xenofobii ke všemu cizímu, především pak ke všemu západnímu. Ne ve všem však odpovídají autorovy „analýzy“ skutečnosti a je to patrné zejména v pasážích týkajících se pravoslavné církve. Ale bylo by laciné kárat ho za špatný odhad, když to psal čtyři roky po pádu SSSR.
Protože je to kniha a Forsyth má rád, když to má spád, je vše vygradováno do krátkého období a protagonisté mají nadlidské schopnosti. Řekl bych, že v tomto ohledu Forsyth tlačil na pilu více než kdy jindy (bylo by krásné, kdybychom to mohli řešit jako on my dnes).
Nehledě na ten přestřelený konec i tentokráte musím říci, že Forsytha čtu/poslouchám kvůli něčemu jinému než kvůli akčním závěrům. Tím je vždy velmi dobře připravené a prezentované pozadí děje, které s jistou míry nadsázky může suplovat pasáže učebnic historie.

8 04.04.2022

Řekl bych, že „Elegantní vesmír“ je nějaké 22. – 23. zastavení na mé cestě k pochopení fyzikální podstaty světa. Tolik populárně naučných knih věnovaných astrofyzice, kosmologii nebo kvantové mechanice jsem zatím přečetl.
A Greenovu knihu řadím k tomu nejlepšímu, co jsem zatím četl. Tedy za předpokladu, že její téma – strunová teorie – má tu fyzikální váhu, kterou sama sobě přikládá.
Je to první kniha z výše naznačených, která je věnována víceméně jen strunové teorii, byť se ve svém úvodu snaží o zasazení tématu do širšího fyzikálního kontextu, a to pasážemi o STR, OTR a kvantové mechanice. I když knih věnovaných „teorii všeho“ bylo i v češtině vydáno nemálo, takto podrobně, jak je tomu v této knize, se superstrunám věnuje málokterá.
Je to zajímavé čtení, které strunovou teorii objasňuje výkladem od jednoduššího ke složitějšímu a na závěr se zabývá její implementací do astrofyziky a kosmologie.
Rozhodně jsem se dozvěděl řadu zajímavých věcí a radost mi udělalo, že autor zmiňuje i našeho pravděpodobně nejcitovanějšího teoretického fyzika Petra Hořavu, který stojí spolu s Edwardem Wittenem za tzv. druhou strunovou revolucí (přesněji řečeno oba ji spolu iniciovali).
Jak to u takových knih bývá, čtení to není vždy úplně jednoduché, ale autor i překladatel se moc snažili, aby to podali čtivě. Zvláště překlad je třeba velmi vyzdvihnout. Luboš Motl nejenže věnoval pečlivou pozornost překladu fyzikálních termínů a obratů (což není překvapením vzhledem k tomu, že je sám špičkový teoretický fyzik), ale dokázal elegantně a hlavně přitažlivě přeložit řadu různých příměrů, alegorií a názorných příkladů. Většinou nejde jen o mechanické překlady, ale o jejich převod do českého kulturního kontextu.
Pokud si chce někdo přečíst něco smysluplného o superstrunách, je tato kniha asi tou nejlepší volbou.

5 30.03.2022

„Donbas“ jsem začal číst druhý den invaze. Impulsem mi byla právě ta invaze. Ačkoliv jsem o vztahu Ukrajiny a Ruska měl nějaké informace, chápal jsem podstatu animozity, válka mne dovedla k tomu, že jsem se do podstaty chtěl ponořit hlouběji. Od počátku mi bylo jasné, že to nebude snadné čtení, ale realita odehrávající se pár stovek kilometrů na východ od nás vše, co se v této knize píše, mnohokrát předčila.
Autor odvedl obrovský kus práce a nutno dodat, že poctivé práce. A šlo mu přitom o krk. Označení reportáž vyvolává dojem, že jde o záznam či popis cesty a zážitků na nějakém místě v limitovaném čase. V tomto smyslu je to nedokonalé označení, neboť Forró ve své knize střádá zážitky a pocity po dobu několika let, mnoha návštěv Ukrajiny a mnoha míst na ní. Opakovaně se potkával s mnoha lidmi a sledoval jejich osudy dlouhé 4 – 5 let, mnohdy i delší. Sestavil mozaiku, která však bohužel neposkytuje jasný obraz ani při patřičném odstupu. Je to, jako byste se na dno řeky dívali skrze ledový příkrov. Tušíte, co vidíte, jistotu ale nemáte.
Obraz – ucelený a jasný pohled -, z něhož by vyplývalo, že ten je černý a ten bílý, ten je vinný a ten nevinný ani, není možný, zvláště pokud se „pozorovatel“ snaží být nestranný. Slovo pozorovatel jsem dal do uvozovek, neboť z textu je patrné, že Torró se postupem doby stal poměrně citově angažovaný a v některých situacích se nechtěně stal aktérem a hrdinou své knihy. Přesto vše popisuje věcně a bez emocí, které si nechal spíše pro sebe.
Emoce se ale zmocní čtenáře bez ohledu na to, které straně konfliktu fandí. A pokud má ten čtenář jenom trochu smysl pro fér hru, musí se dobrat hořkého poznání, ani jedna ze stran konfliktu není svatá a obětním beránkem. Oprava, je tam jedna strana – třetí strana – konfliktu, se kterou se nepojí žádné pozitivní emoce a která vystupuje v roli ďábla. Tou stranou je Rusko.
Ke konci knihy člověk vnímá únavu, která se zmocnila všech hlavních „hrdinů“, a zároveň jejich rezignaci a beznaděj, že se věci rychle změní k lepšímu.
Posledních deset dnů ukázalo, že opak se stal pravdou. A při čtení knihy si uděláte jasno, kdo je tentokráte (a byl i tehdy) hlavním škůdcem.
Není to snadné čtení, ale pokud se chcete v tom svinstvu alespoň trochu zorientovat a nestojíte jen o výplody různých analytiků, ale také o autentické názory, doporučuji sáhnout po této knize.

15 06.03.2022

Předchozí titul této řady – „Kolaps a regenerace“- jsem četl bratru před nějakými osmi lety. Byl proto nejvyšší čas pokročit a přečíst si něco dalšího.
Byť se i tato kniha občas otře o kolapsy civilizací, je její zaměření z gruntu jiné. Hlavní pozornost je věnována civilizacím na vrcholu jejich životních cyklů, respektive je to chronologické mapování významných civilizačních okruhů v celé historii.
Kniha je koncipována stejně jako její starší sestra. Jde o sborník příspěvků různých českých autorů se společným jmenovatelem, jímž je titul knihy. Dlužno podotknouti, že jde o autorský kolektiv velmi renomovaný a to dává záruky dobrého čtení, byť je dobré přiznat, mezi nimi jsou autoři, kteří mají vypsanou ruku a také ti, již píší většinou odborné texty a popularizační rovina není jejich silnou stránkou. Kromě obou editorů se můžeme potkat se jmény, jako jsou Miroslav Petříček, Petr Pokorný, Václav Cílek, Jakub Rákosník, Jiří Macháček. Řada z nich patří mezi autory i první knihy v této řadě.
Knihu tvoří příspěvky v podstatě esejistického charakteru, které chronologicky provádějí lidskou historií a jejím klíčovým fenoménem – civilizacemi – od raného úsvitu (7 milionů nazpět) až po přelom 20. a 11. století. To je uspořádání první – větší – části knihy. V druhé části je pozornost věnována tématům, jež jsou spojena s vývojem člověka především v novějších dobách, dejme tomu od neolitu. Těmito tématy jsou světové hospodářství, vztah k životnímu prostředí, využívání přírodních zdrojů nebo témata ryze kulturně sociální, jako je náboženství, válčení či výtvarné umění.
S určitým zjednodušením leze napsat, že knihu lze chápat jako středoškolskou učebnici lidských dějin. Její rozsah neumožňuje jít příliš do detailu, ale zaměřuje se spíše na kontext a souvislosti, což mnohým skutečným učebnicím (a učitelům chybí). Takže jde spíše o takovou nadstavbu středoškolských osnov.
Čtení je to příjemné a potěšitelné je, že vše je psáno českými autory a dokumentuje to skutečnost, že kvalitní texty zabývající se syntézou napříč lidskými dějinami lze pořídit i „doma“.
Výborný dojem trochu kazí nedbale odvedená redakční, respektive korektorská práce. U Academie je to zvláště na pováženou.
Na závěr cituji pasáž z textu Michala Stehlíka věnovaného dějinám demokracie. Ten úryvek velmi vystihuje jeden z příznaků dnešní Evropy, ať už na úrovni národních států, nebo na úrovni Evropy jako celku.
„Absencí jakékoliv konsenzuální – všeobecně respektované – morální autority se mantinely společenské interakce redukují na to, „co se nesmí“ z hlediska represe státu, nikoliv na to, „co se nemá“ z hlediska morálky či etiky. Stát se tak stále více posouvá do role represivního hlídače.“
Právě prožité dva roky nám toho jsou zářným dokladem.

4 20.02.2022