capricorn__
komentáře u knih

Úžasná kniha povídek. Každý z příběhů je napsán velmi poutavě, navzájem se od sebe liší, ale propojuje je tajemná atmosféra, o kterou se autorka zasluhuje různými způsoby. Někdy hraje na strašidelné scény, jindy na atmosféru, ale typické jsou i psychologické intriky či nadpřirozeno - za každé okolnosti stránky ubíhají samy a touha dozvědět se pointu neodchází do poslední věty. Do podzimního počasí se kniha hodí perfektně.
Bavily mě všechny příběhy, ale pokud bych je měl seřadit od nejlepšího po ten nejhorší, pak bych to udělal následovně:
- Ptáci
- Teď se nedívej
- Nechoďte po půlnoci
- Modré čočky
- Jabloň
- Alibi


Velmi hutná, těžká a beznadějná kniha. "Běsi" jsem četl přibližně tři měsíce, jelikož jsem jednotlivé části prokládal jinými romány. Opět (jako u všech dalších knih, které jsem od autora přečetl) jsem unešen autorovou schopností vykreslit charaktery postav, tehdejší dobu, ale i filozofii. Dost jsem bojoval se jmény (je jich tu požehnaně...), a proto doporučuju čtenářům dělat si poznámky.
Původně jsem chtěl ohodnotit čtyřmi hvězdami, nicméně doslov, který dílo dovysvětlil a poukázal na propracovanost, román v mých očích pozvedl.


"Domov na konci světa" je zvláštní kniha, protože mě rozčilovala stejně tak, jako mě bavila a poutala. První část románu se mi zdála rozhodně lepší, více mě vtáhla do děje a přiblížila k postavám, ke kterým jsem si našel cestu. Pokud je na něco Cunningham mistr, pak právě na vykreslení postav - u všech jeho knih jsem měl pocit, že to nejsou postavy, ale opravdoví lidé kvůli tomu, jak lidsky se chovaly a jaký měly promyšlený charakter. V druhé části jsem skoro všechny postavy něčím nenáviděl, protože mě frustrovaly - přesně ale vím, že archetypy těchto postav ve skutečném životě opravdu existují. Kvůli tomu se mi kniha těžko četla: věděl jsem totiž, že si postavy "něčím" ubližují a rozčilovalo mě tomu přihlížet (nevím, jestli to tak Cunningham zamýšlel). Kniha pod mýma rukama utekla příliš rychle, konec byl hezký, nicméně bych se nezlobil, kdyby přišel až třeba za dalších sto stránek. Určitě doporučuju, ale nevím, jestli se ke knize někdy chci vrátit.


Mě kniha moc bavila. Stephen King do ní totiž vložil vše, co mě baví - tedy: umění, surrealismus, ostrovní lokalitu, tajemno a "nadpřirozené schopnosti lidí". S těmito ingrediencemi by autor musel psát opravdu špatně, aby nezískal moji pozornost, což jsem věděl, že v případě S. Kinga nehrozí. Zároveň chápu všechny komentáře, které vytýkaly pomalý rozjezd a příliš velký počet stran - autor mohl ubrat, a to především na začátku. Za mě každopádně řadím "Ostrov Duma Key" mezi jednu z nejlepších autorových knih.


Během čtení se mi názor na knihu několikrát radikálně proměnil, ale na konci, kdy se všechny linie propojily a já dostal odpovědi na všechny otázky, které jsem potřeboval, jsem nedokázal jinak než hodnotit pěti hvězdičkami. Od Murakamiho jsem toho už načetl hodně, proto mě překvapilo, že mi prvních asi sto stran přišlo, že čtu úplně jiného autora. Zápletka se mi moc líbila, nápad taky, ale nejlépe hodnotím myšlenku a rozsah.
(Jediné, co pořád nedokážu pochopit, je autorovo vyjadřování přitažlivosti a chtíče vůči ženám/dívkám...)


Půl na půl. Na knize se mi líbil styl psaní, autorka umí psát opravdu dobře, moc se mi líbily popisy prostředí, metafory, kromě toho mě zaujalo, jak věrohodně umí popsat vedlejší postavy a vést dialogy. Jen za to bych dal pět hvězd. Nicméně mě rozčilovalo, že příběh nikam nevede. Vím, že to tak nějak říká už samotná anotace, ale přesto jsem čekal o něco víc. Taky mě někdy Betty rozčilovala svojí zatrpklostí a o rasismu ani nemluvě. Jsem rád, že jsem tuto knihu přečetl, měl jsem ji na seznamu už více než rok, ale asi není pro mě.


Velmi zajímavá, nezapomenutelná kniha, která se četla sama. Nemám, co bych knize vytkl, bavila mě ve všech částech (snad bych jen podotkl, že první část mi připadala svižnější než druhá) a postavy mi přirostly k srdci. O mafii jsem nic nečetl a nevěděl, proto jsem byl příjemně překvapen. Don Corleone je legendární postava!


Velmi zajímavá válečná kniha, která spíš rozebírá filozofii a hlavní postavy. Ty jsou velmi lidské a uchopitelné, jejich osudy ovlivněné těžkou dobou byly vykresleny velmi emotivně a surově. Milostná linka mě bavila nejvíce. Určité pasáže mám i teď vryté v paměti, což hodnotím velmi kladně, když jsem knihu četl cca dva roky zpátky. Jedinou hvězdu strhávám za to, že mi občas v knize chyběla větší dynamika.


Mezi moje nejoblíbenější Kingovy knížky patří právě ty delší a popisnější, proto mě poměrně překvapuje, že jsem docela fanda Bachmanových jednohubek. Kromě toho se mi moc líbí Bachmanův cynismus a celkově jeho vyjadřování, které je oproti Kingovi vybroušenější. "Běh o život" je velmi bezbolestná kniha, která má spád, autor se nikde nezdržuje a hned vás dovede tam, kam potřebuje. "Běh o život" mi skoro připomíná filmový snímek přepsaný v románové formě. Byť jsem fanda knihy, k pěti hvězdičkám mi chyběla větší hloubka a trochu mě rozčilovala předvídatelnost a v určitých místech i nelogičnost. (Do "Dlouhého pochodu jsem se ponořil více.) I přesto příběh doporučuju, nápad je skvělý a atmosféra povedená.


Murakami bez koček a magického realismu, ale pořád se starou muzikou, rozervaným hlavním hrdinou a velmi explicitními scénkami. Musím říct, že je dobře, že si mezi autorovými knížkami dávám pauzu, protože věřím, že by se mi snadno zprotivil, kdybych ho četl nahusto. Díky tomu je to pořád jeden z mých oblíbených autorů a odpouštím mu i to, že v této knize tak nějak vzal to, co fungovalo u těch předchozích, a udělal z toho jakýsi (kvalitní... uznávám) koktejl. Tato kniha je dějově velmi krátká a rychlá, ale pomalá, co se vnitřních monologů a filozofie týče. K hlavní postavě jsem si kupodivu dokázal najít cestu, ale nikdy bych se s takovým člověkem asi nechtěl spřátelit. Věřím, že se mi podařilo prokouknout, co má hlavní postava symbolizovat, co taky zastupuje Šimamoto a mohl bych pokračovat dál a dál. Plný počet hvězd dávám především proto, že ano, mám ke knize výhrady (a je jich celkem dost), ale i přesto obdivuju to, co na krátkém prostoru autor dokázal a že mě přinutil o knize pořád přemítat, abych závěr lépe pochopil.


Kdyby všichni neříkali, že tohle je nejlepší díl ze série, asi by se mi líbil více. "Sněhulák" je skvělá detektivka a obsahuje vše, co by mrazivý, severský thriller obsahovat měl. Upřímně však věřím, že kdybych tuto knihu četl jako první z celé série (nebo mezi prvními), asi bych z ní měl o něco lepší pocit. Je těžké pořád vymýšlet nové a nové zápletky a způsoby, jakými zmást čtenáře, proto mi tato kniha nepřipadala už tolik napínavá. (Kromě toho jeho předchůdce, "Spasitel", je pro mě vůbec nejoblíbenější díl ze série.) Nejvíce se mi na knize líbily autorovy mrazivé popisy nálad a situací, celková metafora se "Sněhulákem" je velmi chytrá. V sérii jsou dle mě lepší díly, ale... "Sněhululák" je i tak velmi povedená kniha.


Kdyby byl román napsaný v roce 2022, by byl dle mého stejně populární a relevantní jako na konci devatenáctého století. Vzpomínám si, že "Obraz..." byla první povinná četba, která mi nepřipadala příliš těžká a která mě i moc bavila. Je velmi přímočará, děj hezky plyne, hlavní postava se mění, ale zároveň zůstává stejná a pravá hloubka se přenese na čtenáře až na samém závěru či po dočtení. Pro mě tato kniha obsahuje vše, co by v sobě měl mít poutavý román.


Na to, že autorka knihu napsala rychle a nebyla s ní příliš spokojená, jde o bravurní román, který u čtenáře vyvolá spoustu emocí. Oblíbil jsem si styl psaní Sylvie Plathové, líbí se mi její cynismus, ale i smysl pro humor - postava Esther byla velmi lidská a uvěřitelná (hlavně proto, že velmi splývá s autorkou). První část - ta mírnější, sloužící skoro jako jakési tiché doutnání pod povrchem, které praskne v druhé části - se mi zdála živější a více mě i bavila. Druhá část byla na mě docela náročná tím, jak Plathová popisy a myšlenkami Esther udeřila na hřebík. (Sebevražedné monology se mi nečetly lehko, což je ale správné.) Ve výsledku perfektní dílo, škoda, že pouze jediný román od autorky.


Bezprostředně po přečtení jsem si říkal, že jde o jednu z nejhorších antiutopických knih, které se mi dostaly pod ruku. Vzpomínám si, že mě oslovil nápad, ale neoslovilo mě provedení a velký počet "hluchých stránek". Jenže i v době, kdy jsem se ládoval bestsellery s plackou jako s nezdravým, přeslazeným jídlem, které se podepsalo na mé literární váze, jsem věděl, že "Silo" vystupuje z řady, proto jsem si nakonec pořídil další dva díly a i k "Silu" se nakonec vrátil a našel si k němu cestu. Příběh jako takový je skvělý, atmosféra je hutná a postoje a chování lidí taky. Je znát, že si autor dal s dílem spoustu práce a věřím, že si svůj literární post zasloužil. Už od roku 2017 čtu, že by "Silo" mělo být zfilmováno, proto mě zajímá, jestli se někdy filmu dočkáme. Podle mě by v dobrých rukou mohlo dopadnout jako kvalitní filmový snímek!


Nevzpomínám si, že bych někdy četl tak krátkou knihu, která by ve mně vyvolala tolik emocí a nutila mě přemýšlet týdny a týdny po dočtení poslední kapitoly o hlavní myšlence této knihy a vůbec filozofii Alberta Camuse a existencialismu. Existencialismus nemám rád, protože mě děsí ztráta kontroly, která s tímto směrem přichází, pro mě je to jeden z nejdepresivnějších směrů, ale Camus mi k němu otevřel dveře. Pořád "Cizince" obdivuju, protože na tak krátkém prostoru řekl autor tolik o lidské povaze, životu a vztazích. Hlavní postavy v této knize nejsou napsány tak, abyste je měli rádi, nikdo tam není sympatický (zvířata možná), ale hlavní myšlenka a přesah je to, co mě chytlo a zaujalo. Pokud vás zajímá filozofie, psychologie či antropologie (ne pouze literatura), pak vás "Cizinec" určitě zaujme. (Ano, přesně tak, z tolika oborů se na knihu dá dívat!) Nadčasová knížka!


Nevím, jestli to je tím, že jde o Kingovu starší knihu, ale nejprve jsem nemohl autorův charakteristický styl psaní vůbec poznat. Troufám si říct, že jsem od autora přečetl spoustu jeho slavných knih, ale "Misery" mi nějak proklouzla a já ji přehlížel. Přitom jde o jedno z jeho nejlepších děl! Sice je zápletka dost jednoduchá, v knize jsou pouze dvě postavy, ale zato je opravdu čtivá a napínavá. Dlouho se mi pod ruku nedostal román, který bych "zhltnul" za pár dní. Obě hlavní postavy jsou velice realisticky vykreslené, zajímavé a zapamatovatelné. (Ačkoliv postava Annie dostává kvůli své velice složité povaze větší více pozornosti. To samozřejmě není výtka.) Rozhodně knihu doporučuji, ale zároveň radím dalším podobně citlivým povahám, aby se dobře připravili na pár opravdu nechutných scének.


Nevím, jestli se mi někdy bezprostředně po dočtení knížky chtělo začít ji číst zase od začátku. Pro mě je "Citadela" jedna z nejkrásnějších a nejdůležitějších knížek a je mi jasné, že ji otevřu ještě mnohokrát a určitě se k ní vrátím. Zpočátku pro mě bylo sice poměrně těžké se začíst kvůli jazyku ("Citadela" rozhodně není psaná tím samým stylem jako "Malý princ" - jediná další kniha od Exupéryho, kterou jsem četl), ale na ten jsem si zvykl. Mám dojem, že právě díky tomu, jak je kniha náročná na čtení kvůli bohatému jazyku, čtenáři otevírá další možnosti rozebrání při dalším čtení. Líbí se mi na knize všechno: atmosféra, poučení, moudra,... Dlouho mi žádná kniha nesedla tolik jako tahle.


Nádherná knížka, která mě chytla už od prvních řádků. Líbí se mi, že během četby jsem tak trochu zapomněl, že čtu román, ale připadalo mi, že hlavní postavy skutečně existují a já čtu o jejich životech - to poukazuje na velice kvalitní vypravěčské schopnosti autora. Co mě taky velice zaujalo, je ponurá atmosféra: jde o poměrně jednoduchý příběh, ono už na začátku víte, co se stalo, ale i tak mi z knížky bylo opravdu smutno (tak, jako mi dlouho z žádné nebylo). I když jsem měl k oběma postavám výhrady (Marguerite mi vadila marnivostí, Armand svým chováním), dokázal jsem si k nim vytvořit cestu a jejich osudy mi nebyly lhostejné, bylo mi jich obou líto. Nakonec mě zaujalo i to, jak mi jsou svým způsobem nesympatické: tyto postavy jsou mnohotvárné, je těžké je zaškatulkovat, mají osobnost, jsou lidské a podle toho se chovají, musíte o nich přemýšlet, zaryjí se vám do paměti (vypichuju to, protože tohle například u spousty moderních knih nevidím). Líbí se mi i historický přesah: při čtení jsem pořád přemýšlel nad tím, jak moc jsou pro dnešního člověka určité scénky a vůbec překážky, které se stavěly lásce do cesty, vzdálené a absurdní, ale pak mi došlo, jak spousta věcí zůstala stejných, což trochu umocňuje ten smutný pocit z knížky, o kterém jsem psal výše.


Hodně zajímavá knížka, nad kterou musím pořád přemýšlet, našel jsem v ní spoustu zajímavých myšlenek. Haruki Murakami je specifický v tom, že napíše cokoliv a nebojí se zabrousit do všemožných detailů, klidně bude i nechutný, proto na jeho knihy snad nejde zapomenout. Všechny obsahují něco, co mě chytí a vtáhne. Hlavní postava mi připadala opravdová a jedinečná - sice jsem Kafkovi ne vždycky fandil, není to můj úplně nejoblíbenější hlavní hrdina, ale i tak mě zajímalo, co se s ním stane dál. První část se mi sice zdála o fous lepší než ta druhá, ale ve výsledku jde o opravdu skvělou knihu... Mám dojem, že její důležitost a jedinečnost asi docením, až se mi děj pořádně rozleží v hlavě. :)


Druhý pokus s přečtením této knihy dopadl podstatně lépe! :)
Do příběhu jsem se tentokrát ponořil o něco rychleji a také jsem se lépe orientoval v ději a spoustě jmen. "Idiot" je rozdělen na čtyři části, přičemž 2. je jednoznačně tou nejnudnější, nejrozvláčnější a dle mého názoru s přebytečnou linií. Kdežto 3. a 4. jsou napsány úžasně! Posledních pár kapitol jsem knihu nedokázal pustit z rukou. Závěr jsem nečekal a hodně mě překvapil. Nejlépe hodnotím samozřejmě přesah, aktuální i dodnes.
