Cara.17 komentáře u knih

Když se řekne Božena Němcová, okamžitě se mi vybaví její nejznámější dílo Babička. Ani ne tak proto, že nás to učili ve škole ale především díky mé mamince, která mě už od dětství seznamovala s různými knihami.
Musím se přiznat, že i přes maminčino vybízení, abych si tuto klasiku přečetla, jsem se k ní nakonec odhodlala až v maturitním ročníku – v rámci povinné četby. Ano, je to škoda a určitě i ostuda, že jsem si ji nepřečetla už dřív, na druhou stranu jsem trochu ráda, že to dopadlo takto. Proč? Myslím si totiž, že bych ji jako dítě nedovedla ocenit tolik jako dospělá.
Dílo Babička toho nabízí mnoho.
Od způsobu života jak prostých lidí tak i vrchnosti, přes jejich hodnoty, způsob myšlení, tradice a touhy. Zároveň vyvrací jeden z nejrozšířenějších a nejhorších stereotypů a sice, že staří nemají pro společnost žádný význam. Božena Němcová velice dobře popisuje a ukazuje, kolik moudrosti, rad a životních zkušeností nám mohou naši prarodiče předat a uchránit nás od zbytečných a leckdy fatálních chyb.
Pokud si tuto klasiku budou číst děti, dostanou náhled na sice ne tolik atraktivní ale zato plnohodnotný život bez internetu a všudypřítomné techniky.
A jestli máte Babičku už přečtenou, zkuste zhlédnout některou z jejích filmových verzí. Za sebe bych vám doporučila zpracování z roku 1940, jelikož se mnohem více drží knižní předlohy než známější "barevná" verze z roku 1971.

"U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo..."

Kolik let už uplynulo od doby, kdy jsem tohle recitovala na stupínku? Hádám, že hodně, když si ani nedokážu vybavit, v kolikáté třídě jsem se Polednici učila nazpaměť...
Co si budeme - Kytice patří mezi nejznámější česká básnická díla. Je klenotem našeho literárního dědictví, se kterým se seznamuje už mládež během povinné školní docházky. Najdete v ní do veršů a symboliky zabalené pravdy, bolestné skutečnosti a tvrdá ponaučení. Je tedy zcela pochopitelné, že takovéto mimořádné dílo patří do učebních osnov a do seznamu povinné četby k maturitě.
Na druhou stranu si říkám, kolik těch skrytých poselství a ponaučení žák pochopí, zapamatuje si a případně si s sebou ponese do života? (A samozřejmě se to netýká jen tohoto díla.) Kdybych se ke Kytici nevrátila jako dospělá ("moudřejší a zkušenější"), zůstala by mi v paměti pouze jakožto sbírka smutných morbidních básní. Je určitě fajn seznamovat děti s českou literární klasikou, ale pokud se z ní mají poučit a ocenit ji, je nezbytné, aby se k ní vrátily v pozdějším věku.
A jako "na topole podle skal zelený mužík zatleskal", tak i já tleskám panu Erbenovi za tento mimořádný a pro naši zem nezapomenutelný básnický počin. Nicméně není to něco, k čemu bych se ráda nebo s chutí vracela. Z jeho básní čpí smutek, ponurost a hrůza, v čemž si já osobně nelibuji a ani to nevyhledávám a proto dávám o hvězdičku méně.
Koneckonců závěr Vodníka, obsah komory ve Zlatém kolovratu a (když k tomu přidám i zfilmovanou verzi) létající Karel Roden mě budou děsit do konce života.

Dlouho jsem přemýšlela, jak co nejlépe vyjádřit pocity, které ve mně vyvolala tato kniha. Bylo to podobné, jako kdyby vám z hlavy vytryskl proud myšlenek a vy netušíte, kterou chytit dřív.
Pak mě ale napadlo, že jako s každou jinou knihou, tak i u této si čtenář odnese a zapamatuje to, co ho nejvíce osloví, popř. si poselství této knihy spojí s nějakou životní situací, jež právě prožívá. Tohle dílo toho v sobě má tolik, že si v něm každý najde to svoje a nejde tudíž přesně popsat a zobecnit, o čem vlastně pojednává.
Pokud bych měla zmínit alespoň to nejdůležitější, pak by se jednalo o: naději, lásku k přírodě, pokoru, trpělivost, vytrvalost, odhodlanost a nesobeckost.
Mám ráda, když si z knih můžu něco dobrého odnést, ať už se jedná o zajímavou myšlenku, poznatek, který jsem ještě nevěděla anebo minimálně si u nich odpočinu a příjemně se odreaguji. Mrzí mě proto a zároveň i štve, kolik negativních, smutných, beznadějných a nervy drásajících příběhů v dnešní době vychází a naopak pozitivních, milých a nadějeplných je jako šafránu. Netvrdím, že by se měl člověk uzavřít v nějaké "radostné bublině" a nepouštět k sobě nic jiného, než co je usměvavé a pozitivní. Je jasné, že problémy a starosti tu s námi budou pořád nehledě na to, jak moc se budeme snažit jim zabránit... A proto se mi tak moc líbí tato kniha. Autor v ní poukazuje na to, že i když je nějaká situace vážná a zoufalá, vždycky se v ní dá najít zrnko naděje - cesta, po které když se člověk vydá, tak ho může dovést k dobrému cíli. Někdy je samozřejmě hodně dlouhá, nepříjemná, krkolomná, bolestivá, nebezpečná a nemá zaručený úspěch. Přesto stojí za to ji zkusit a nevzdávat se. Může se totiž stát, že naše vytrvalost, ochota a píle nepřinesou užitek jen nám ale i druhým či další generaci.
Jako další chci zmínit toto - kolikrát se nám během dne stává, že brbláme na svoje okolí, na to, co všechno zkazili druzí a jak moc nám ublížili? A naopak kolikrát za den se zamyslíme sami nad sebou? Na to, jak se k druhým chováme my? A nejenom k lidem ale i k přírodě/zvířatům? Je hodně obtížné a velice nepříjemné nastavit zrcadlo sami sobě, připustit, že i my chybujeme a musíme na sobě pracovat. Tento příběh však znázorňuje, jak moc je to důležité a nezbytné pro to, abychom se pohnuli kupředu a nezabředli v jedné verzi sebe sama, která - přiznejme si - častokrát není nejlepší.
Moc ráda bych řekla, že je tato kniha vhodná pro všechny věkové kategorie, obávám se však, že děti by toto hluboké poselství ještě nedokázaly plně pochopit a ocenit. Všem ostatním ji vřele doporučuji. Pokud budete při četbě vnímaví, otevření a budete číst mezi řádky, vyvolá ve vás příběh celou škálu pozitivních emocí. Pro mě nádherná a nezapomenutelná kniha.

15 07.04.2024

Moc krásně zpracovaná kniha. Zdařilé fotografie, něžné ilustrace, zábavné a trefné vyprávění... co víc si přát? Dášeňku bych doporučila úplně všem čtenářům, nehledě na jejich věk nebo na to, zda doma mají čtyřnohého kamaráda.
Jakožto pejskařka jsem si tímto připomněla, jak kouzelná jsou štěňátka. Kolik lásky, radosti a samozřejmě i starostí s sebou tyhle malé chlupaté kuličky přinášejí. Kolik loužiček, rozcupovaných věcí, vyhrabaných děr na zahradě, chlupů na podlaze, probdělých nocí a škrábanců na rukou musíte přetrpět a na oplátku dostanete horu psí lásky, radostného vítání, nezapomenutelných chvil, nekonečné oddanosti, humorných situací, vřelého pomazlení a ještě mnohem víc...
Pejsci jsou zkrátka obdivuhodná stvoření. Měli bychom se od nich učit, starat se o ně a dávat jim tolik lásky, kolik dávají oni nám.

13 25.05.2024

Ze všech 20 děl k maturitě bylo tohle jediné, u kterého jsem se pobaveně smála. A poněkud úsměvná (a zároveň dost smutná) mi připadá skutečnost, že i přesto, jak je tohle dílo staré, je stále aktuální. I dnes se dají bez problémů najít lidé s charakterem pana Harpagona - tedy hamižníci, u kterých jsou peníze na prvním místě a běda jak po nich chce někdo něco zaplatit!
O tom, jak těžké je s takovými lidmi vyjít anebo je mít přímo za příbuzné, vám humorným způsobem povypráví tohle veršované dílko. Já osobně mám postavu Lakomce pevně spjatou s hercem Louisem de Funèsem, který tuto roli perfektně ztvárnil v roce 1980 ve stejnojmenném filmu.
Suma sumárum - peníze budou vždycky pro některé osoby na piedestalu, což je bezesporu velkou tragédií, ale pokud se na to chcete podívat z té druhé stránky - jak směšní takoví držgrešlové dokážou být - neváhejte a sáhněte po jednom z nejznámějších děl od Molièra. Věřím, že nebudete zklamaní.

Jednou z nejúžasnějších věcí, která se vám stane, pokud aktivně čtete, je, že čas od času narazíte na knihu, která vám „skvěle sedne“. A to nejen v tom smyslu, že se vám zrovna trefí do nálady či do životní situace, jež právě prožíváte, ale že je jak napsaná přímo pro vás. Přesně takový pocit jsem měla při čtení Kronik prachu.
Toto dílo musí dle mého názoru zaujmout každého čtenáře už jen podle nádherného přebalu. (Získal ocenění čtenářské ankety Kniha roku v kategorii Obálka roku 2020). A příběh sám za vizuální stránkou knihy nezaostává.
Německá autorka Lin Rina nám vypravuje příběh jisté knihomolky Animant Crumbové. Animant je mladá a finančně zajištěná slečna z dobré rodiny, která vede pohodlný život, v němž se obklopuje milovanými knihami a svou vlastní fantazií. O život okolo sebe se příliš nestará ani nezajímá a pobízení své matky, aby se konečně vdala a založila rodinu, pouští takříkajíc „jedním uchem tam a druhým ven“. To vše však jen do doby, kdy se u nich objeví její strýček. Dřív, než si to Animant stihne řádně promyslet, přijme strýčkovu nabídku pracovat jeden měsíc jako knihovnice v londýnské univerzitní knihovně. A tak naše hrdinka plná očekávání a hladová po dobrodružstvích, která prozatím prožívala jen na stránkách svých knih, opouští nudné ospalé městečko a vyráží do velkolepého vzrušujícího Londýna.
Jaký šok tam však na ni čeká! Animant zvyklá na pohodlí a bezstarostnost rychle zjišťuje, jak těžký a náročný je život obyčejných pracujících lidí. Bojuje s únavou a bolestí celého těla, když musí dny trávit pobíháním po ohromné knihovně, kde knihy zařazuje, vybaluje je, štítkuje, opravuje je... Snáší pohrdavé a odsuzující pohledy mužských návštěvníků a neméně jízlivé a posměšné poznámky svého nadřízeného pana Reeda, který se „pyšní“ veřejným označením „nejprotivnější muž na světě“. Přesto všechno však Animant pozvolna zjišťuje, že ten skutečný nedokonalý náročný život má v sobě mnohem víc, než dokonalé bezstarostné snění na stránkách knih, které vedla doposud. Skrz těžké a leckdy tvrdé situace poznává samu sebe a začíná chápat, jak lhostejná a v jistém směru i necitelná byla vůči ostatním lidem včetně členů své rodiny. A nakonec se setkává s něčím pro jiné lidi tak běžným, avšak pro ni zcela novým – city k druhému člověku.
Pokud čtete můj příspěvek od začátku, pak jste už jen podle prvního odstavce pochopili, jak moc se mi tato kniha líbila. Stylem psaní i velice pozvolnou romantickou linkou může připomínat tolik známé a oblíbené klasiky Jane Austenové. Přesto mi v jistém ohledu připadá lepší, jelikož tolik neřeší vztahy a společenské konvence, ale spíše se zaměřuje na vývoj a růst osobnosti jednotlivce.
Animantiny pracovní začátky mi připomněly moje začátky v knihkupectví. Člověk, který nikdy nepracoval s knihami, si neuvědomuje, jak fyzicky náročná taková práce je. Na druhou stranu je velmi bohatá, jelikož získáváte přehled o knižním světě, sbíráte zkušenosti a otevírá se vám rozhled v takových směrech, v jakých byste to nečekali.
Kroniky prachu nejsou žádnou „akční bombou“ plnou zvratů a napětí, nýbrž oddechovým pětisetstránkovým balzámem pro podzimní večery s čajem, dekou a deštěm bubnujícím na okna. Zahřejí vám duši a budete se po nich usmívat a cítit se příjemně odpočatí.

12 07.04.2024

To, že je JKR zárukou kvality, si určitě uvědomují všichni milovníci Harryho Pottera. Jelikož k nim patřím, neměla jsem tudíž pochyby, že Vánoční prasátko bude další skvělý příběh, který si zaslouží pozornost.
I přes toto přesvědčení jsem však během četby nestačila žasnout, o jak nevšední knihu se jedná. Pokud pominu to, na co jsme u této nadané spisovatelky zvyklí, tj. že dokáže psát neuvěřitelně čtivě, napínavě, poutavě a že jsou její příběhy neotřelé, propracované do nejmenších detailů a fantazie z nich prýští jako z vodotrysku, zvládla se i citlivě dotknout tak těžkého tématu jako je rozvod.
Poněvadž jsem měla štěstí, že jsem vyrůstala v úplné rodině, příliš jsem si neuvědomovala, jak těžké a složité to mají děti, jejichž rodiče si nerozumí a nakonec se rozejdou. Je až alarmující, jak různé rodinné problémy dokážou zmítat s dětskou psychikou a někdy na ní zanechají i trvalé následky. Kuby i Hedviky mi bylo velice líto a i přesto, že jsem nemohla schvalovat ošklivé chování jednoho či druhého, zároveň jsem je nedokázala odsuzovat. Koneckonců, kdo z nás může říct, že by se na jejich místě a v jejich věku zachoval lépe - dospěleji? V tomto směru mě kniha velmi zasáhla a upřímně je mi smutno z uvědomění, kolik dětí po celém světě si prochází něčím podobným...
Co se týče druhé části - hledání Pašíka v Zemi Ztracených, tak i tady nám autorka nabídla spoustu podnětů ke zvážení a znovu musím zopakovat, jak úžasnou má představivost! Ačkoli se fantazii meze nekladou, JKR v ní dokáže zachovávat pravidla, takže všechno dává dokonalý smysl. Vskutku nevídané, jak každá maličkost, na kterou pamatovala, byla jako malé ozubené kolečko ve velkém stroji přispívající ke správnému fungování celého příběhu.
A na závěr musím zmínit i velice zdařilou vizuální stránku knihy v podobě krásných ilustrací Jima Fielda.
Pokud budete ve vánočním čase shánět nějakou tematickou četbu, tady máte perfektní tip. Sama se těším, až se k tomuto příběhu znovu vrátím.

10 25.06.2024

Nebezpečný turnaj, sladká odměna a naprosto podprůměrná kniha. Takový byl pro mě Mráz.
Nemůžu si pomoct, ale od začátku až do konce na mě působil tak, že se autoři jednoho dne probudili a řekli si, že napíšou knihu. Bez jakékoli přípravy či přemýšlení splácali dohromady, co je napadlo, no a výsledek máte před očima. Nepropracovaný příběh, o postavách nemluvě, špetku originality to nevidělo ani z maglevu a pokud čekáte, že to alespoň bude napínavé nebo zajímavé, tak... ehm... ne. Jestli máte už něco načteno, dokážete odhadnout, co se stane v téměř každé kapitole.
Je mi jasné, že vymyslet v dnešní době něco alespoň lehce originálního dá pořádnou fušku a mně osobně nevadí, když narazím na příběh s prvky, které jsem zaznamenala už jinde. Fakt s tím nemám problém, pokud se jedná o dobré, smysluplné a především kvalitní dílo. Jenže toto? Vadilo a rušilo tam tolik věcí, že ani nevím, kde začít.
Jen zařadit tuhle knihu do konkrétního žánru je oříšek, poněvadž stylem psaní a "propracovaností" působí jako něčí prvotina v žánru YA, avšak hned na začátku Ava přistihne svého přítele při souloži s jinou a to rozhodně do young adultovky nepatří. Také Torinovo popisování Beltainu bych dospívajícím ke čtení nedávala (z toho slova š****** se mi obracel žaludek).
Kapitol z Torinova pohledu tam rozhodně mělo být víc - ty dvě působily zbytečně a nevyváženě vůči těm ostatním z pohledu hl. hrdinky.
Nad Aviným předsevzetím, že s muži skončila, jsem se musela pobaveně smát, protože uplynulo sotva pár dní a její fantazie (zkuste hádat o kom) zase jela na plné obrátky.
Btw Torinova předsevzetí nebyla o nic lepší. A bylo vskutku zvláštní, jak se Avě snažil vysvětlit, že vraždění během turnaje či o vílích svátcích je naprosto normální a pak jeden souboj zastaví těsně předtím, než vítězka zabije tu poraženou. (Hmm, že by se v něm na chvilku pohnulo svědomí?)
Také tu narazíte na jména jako Oberon, Titanie, Robin Goodfellow... a samozřejmě při míchání drinků nechybí zmínka o Jamesi Bondovi a jeho "Protřepat, nemíchat." Netvrdím, že je to špatně, ale občas by to chtělo zapojit i vlastní představivost. A to platí i u psaní deníků, protože aby bytost z vílí říše začala psát zápis "Milý deníčku...", což je ta nejotřepanější fráze v lidském světě... Ne, k tomu se raději vyjadřovat nebudu.
A ani se mi nechce rozepisovat o tom, jak malou musí mít oba autoři fantazii, když pro Avu a její kamarádku nedokázali vymyslet během pobytu ve vílí říši lepší činnost, než si v posteli číst knížky a u toho baštit dobroty.
Jako poslední chci zmínit vztah Avy a Torina. Na jednu stranu bylo dobré, že si oba ujasňovali, že mezi nimi není nic než obyčejný chtíč (protože tam vážně nic hlubšího nebylo), ale na tu druhou... ano, samozřejmě všichni víme, že se z toho vyklube pravá a jediná láska na celý život. Ach jo. Bylo by vážně super, kdyby se autoři (a nejen tito) nejdřív sami poučili o tom, co to ta opravdová láska je, než o ní začnou psát, protože fyzická přitažlivost a nadmíru uspokojivý sex to vážně NEJSOU!

(Jo a dejte si pozor na začátek 17. kapitoly. I přestože nejsem bioložka nebo zdravotnice, jsem se div neosypala z výrazu "prsní kost".)

8 08.09.2024

"Jsou světy, které mohou spatřit jen dětské oči. Jsou tajemství, jejichž kouzlo dospělé srdce nezachytí..."

Když jsem si tuhle knihu poprvé prolistovala, aniž bych četla text, říkala jsem si, že je to taková jednohubka, kterou přečtete během čtvrt hodinky a navíc se u ní pokocháte zajímavými a velice zdařilými ilustracemi.
Poté, co jsem ji přečetla...
No... Hádám, že všichni, kdo tohle četli mi budou bezpochyby rozumět.
Příběh, který se ukrývá na stránkách této velké knihy, je z jednoho směru nádherný a neskutečně pravdivý a z toho druhého velice smutný a hořký.
Je o nevyhnutelnosti dospělosti a stáří, o tom, jak moc a rychle se všechno kolem nás - včetně nás samotných - mění. Je o ohlédnutí se za tím, jací jsme byli jako děti. Jak rozličné bylo naše vnímání, jak silná naše představivost a jak kouzelné naše sny.
A bohužel - jak snadno a téměř nepostřehnutelně tohle všechno v nás uvadlo kvůli starostem a honbou za pomíjivými a leckdy nedůležitými věcmi.
Myslím, že nikdo nemůže tuhle knihu dočíst, aniž by se aspoň na chvilku nezastavil a nezamyslel...
Nádherný příběh. Vřele doporučuji všem dospělým, kteří na rozdíl od dětí dokážou plně porozumět hloubce tohoto poselství.

8 07.04.2024

(SPOILER) A tohle jako mělo být co?!
Tenhle brak jsem četla v době, kdy u nás byly vydané pouze první dva díly Dvorů a tudíž ještě nebylo známé, že celá tvorba SJM je na jedno brdo. Tedy příběh upozaděný tunou explicitní erotiky a sexu prošpikovaný vulgarismy a vyplněný na chlup stejnými postavami, které jsou krásné, chytré, mocné, úžasné a v boji nepřemožitelné...
Navíc se o tomto mluvilo jako o retellingu na nádhernou pohádku Kráska a zvíře, kterou naprosto miluji a kterou Maasová absolutně nepochopila (to jsem bohužel zjistila až poté, co jsem se tím prokousala na konec).
Kdybych tu měla vypisovat všechno, co mě na téhle "vymývárně mozků" či snad na celé tvorbě této veleúspěšné autorky naštvalo, byl by příspěvek kilometr dlouhý a beztak bych ho nedopsala, protože by mi v polovině prdla cévka z návalu zlosti a znechucení.
Chci ale zmínit to, co mě nakrklo úplně nejvíc.
V případě této knihy, kterou řadím mezi NMVP (= naprosto mizerně využitý papír), mě dožral závěr, tzn. způsob poražení padoucha. Maasová si očividně dala tu práci, aby zjistila, jak končí předloha k jejímu výtvoru, ale jak jsem zmiňovala výše, nepochopila ji a vyložila si ji po svém. Takže Feyre díky "pravé lásce" k jednomu fešákovi všechny zachrání a o pár měsíců později si narazí jiného fešáka, protože ten první totiž nebyl "ten pravý". Ano, drazí čtenáři, tomu se říká logika a pravá láska po maasovsku.
A s tím souvisí i druhá skutečnost a sice, že "pravou lásku" nebo alespoň "lásku" nám tu neukázala ani omylem. To, co bylo mezi Feyre a Tamlinem, se nedalo nazvat jinak než chtíčem obaleným v okouzlujících slovech a laciných slibech, který byl upečený v troubě zoufalství a poprášený špetkou soucitu.
A to je de facto i to, co mě vytáčí na všech jejích knihách - ukáže čtenářům desítky možností a způsobů, jak a kde se dá souložit ale lásku (ten skutečný cit nezastíněný fyzičnem) obchází ve vzdálenosti několika mil. (K tomu, kolika čtenářkám tímhle popletla hlavu, že toto je přesně to, co by ve vztahu měly očekávat a chtít, se už raději vyjadřovat nebudu. Stejně tak se nemíním rozepisovat o tom, jak je postava Rhysanda odporná a jak hnusně se chová k ostatním - především k Feyre - a z nějakého pro mě neznámého důvodu má velké davy fanynek. Opravdu slečny? Takového byste chtěly partnera? No fuj! A co se týče Feyre a dalších autorčiných hrdinek - to opravdu tolika lidem, kteří knihy hodnotí plnou palbou hvězdiček, nevadí, že se tyto postavy častokrát chovají i oblékají jako lehké děvy? Copak vám to připadá v pořádku?)
Původně jsem této příšernosti věnovala malé hodnocení za čtivost, ale jelikož lze napsat čtivě i návod na použití varné konvice, nakonec jí nedám ani to. Krom toho mi připadá, že tato série odstartovala jakýsi boom "nacpat porno všude, kde se dá, aby to bylo úspěšné" a z toho se mi fakt obrací žaludek.
Nad Skleněným trůnem jsem ještě schopná přimhouřit oči a možná (pokud se zbavím pifky na Maasovou) ho dočtu, poněvadž nesnáším nedočtené série, ale té další tvorbě říkám NE! A ještě milionkrát NE!
Rozhodně se nestanu "áchající", "óchající" a jinak juchající fanynkou, které se z tvorby SJM podlamují kolena a která by do sebe nadšeně házela lopatou na sníh všechny její pornem nasáklé výtvory.
Takže Maasová, můžeš si strčit ty svoje explicitnosti do Kotlíku, my dvě jsme spolu skončily!

(Btw to vysoké hodnocení u jejích knih? Nepochopím.)

Pokud bych si měla tipnout, co bývá pro spisovatele skutečným oříškem, pak by se jednalo o cestování v čase. Autor si musí dát především pozor na časové paradoxy. Dále je zapotřebí, aby uměl plynule a nenásilně oddělovat přítomnost od minulosti (případně od budoucnosti). Ruku na srdce - ne všem se to povede. Naštěstí Kerstin Gier patří k těm, kteří to zvládli na výbornou.
V sérii Drahokamy nás autorka seznamuje se středoškolačkou Gwendolyn, která díky svým genům dokáže cestovat v čase (do minulosti). Asi nemusím dodávat, jak nebezpečné to je. I sama hrdinka si velmi rychle uvědomí, že pokud si nedá pozor, mohla by kupříkladu skončit upálená na hranici anebo by se mohla utopit, kdyby se během „skoku v čase“ nacházela na mostě, který před pár lety ještě nestál.
Naštěstí Gwendolyn není jediná, kdo má tuto schopnost. Dalším cestovatelem je Gideon (dle Gwenina mínění arogantní nesnesitelný hňup). Ať se to Gwen líbí nebo ne, tento „hňup“ se stává jejím partnerem pro cesty do minulosti. A aby toho nebylo málo, cestu naší dvojici zkříží tajemný hrabě Saint Germain, o němž se tvrdí, že je nesmrtelný...
Pro kvalitu a přitažlivost je tu pro čtenáře přidán bezkonkurenční humor, který obstarává především oživlý kamenný chrlič Xemerius, jehož si prostě nelze nezamilovat. Nedokážu říct, kdy naposledy jsem se u některé YA série smála tolik jako v případě Drahokamů. Kerstin Gier má navíc velice svižný styl psaní, takže pokud hledáte dílo, které by vás nenudilo, jsou pro vás Drahokamy tou správnou volbou.
P.S. Jestli jste jako první zhlédli zfilmovanou verzi této trilogie a příliš se vám nelíbila, určitě dejte šanci knihám, jsou bezkonkurenčně lepší.

7 16.04.2024

"...na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal..."

No mně tedy do smíchu rozhodně nebylo, když jsme v rámci vyučování zhlédli Brabcův film. Při vzpomínce na něj se zhnusením osypávám do dnes a rozhodně ho nedoporučuji.
Ale jistě, tenhle příspěvek má být na knižní zpracování.
Takže... kdyby se pan Mácha ve své skladbě věnoval jen přírodě, kterou tak krásně - až kouzelně - popsal, zcela určitě bych si jeden výtisk koupila a pravidelně ho četla. Jenže... on tam nacpal ten katastrofický milostný trojúhelník. Jak mám romantiku v tvorbě ráda, tady bych se bez ní raději obešla. Ani s jednou z postav nemůžu sympatizovat či ji litovat. Příběh sám je čistou tragédií, v němž se mi nepodařilo najít žádné poselství či hlubší význam.
Celkově tedy hodnotím jako naprostý průměr - veršované popisy přírody jsou skvělé, ale ten zbytek... jednou bohatě stačilo.

"Po meči a po přeslici čítala rodina poštovního tajemníka Pučálky pět členů..."

Stačilo si přečíst první větu a už se mi zvedaly koutky úst k úsměvu z tušení, že tohle bude trochu jiné počtení, než na jaké jsme zvyklí. A bylo tomu tak.
Jindřich Plachta byl nejen skvělý herec ale také spisovatel. Jeho kniha mě hodně zaujala a jsem ráda, že se i dnes dá v knihkupectvích sehnat. Tím spíš, když v dnešní době frčí spíš "depresivní" literatura, je takovéto dílko o to větším pokladem. (Jakožto knihkupkyně můžu potvrdit, že vybrat z dnešní nabídky nějakou pozitivní knihu, kde se i zasmějete nad inteligentním humorem, bývá hodně velký oříšek. Jako další tip bych doporučila Paměti mouchy Gabriely - také stará klasika od českého autora Franka Weniga, která znovu vyšla v roce 2020.)
Pučálkovic Amina je určitě známá mnoha lidem a věřím, že se k ní rádi vracejí. Situace, které pan Plachta v knize popisuje, jsou trefné, vtipné a některé i nezapomenutelné. Těším se, až si Aminu znovu přečtu. Nepochybuju o tom, že se u ní budu smát stejně jako když jsem ji četla poprvé.

7 13.04.2024

Věřím, že všichni čtenáři mají ve své sbírce knihy, ke kterým se rádi vrací. Ať už proto, že je nějakým způsobem zaujaly, pobavily, nadchly, napínaly anebo jim přinesly klid a odreagování. Co se týče mě, tak právě tu poslední možnost ve mně vyvolala tahle kouzelná kniha - Vřesová můrka.
Příběh malého bázlivého tvorečka, který je skvostně vyvedený úchvatnými ilustracemi, musí chytit za srdce a pohladit po duši nejen děti ale i každého dospělého, kdo ještě nezanevřel na dětské knihy.
Oksana Bula má úžasný cit pro barvy, krajinu i jednotlivé části dne a noci. Její ilustrace nádherně znázorňují mlžná rána obohacená třpytivou rosou, sílu slunečních paprsků, fialovo-růžové moře vřesu, uklidňující zeleň stromů, tajuplný soumrak, hvězdné nebe... a ty postavičky! Můrky i jejich kamarádi jsou od pohledu roztomilé srdečné bytosti, se kterými byste se rádi přátelili.
I příběh sám má co nabídnout. Autorka krásně předvedla, jak moc se liší život, když ho žijete v okovech strachu a když se jich zbavíte. Jak se doslova osvobodíte a s tímto osvobozením se vám rozšíří obzory, objevíte věci, o nichž jste neměli ani tušení a především z vás spadne těžké břímě obav a falešný pocit bezpečí.
Vřesová můrka je nadmíru zdařilý komiks, který si v mé knihovničce právem zasloužil místo vedle neméně nádherné knihy Vyprávění z Ostružinového houští. Pokud bych měla milovníkům krásných kvalitních ilustrací a smysluplných příběhů něco doporučit, pak by to byla tato dvě díla, k nimž se já osobně budu velice - VELICE! - často vracet.
Vskutku pozoruhodné a zcela zasloužených 5 hvězdiček. Těším se na další díl!

6 20.07.2024

Předně musím zmínit, že naprosto souhlasím s příspěvky čtenářů St.Jimmy, andrea7459 a Kakarinka. Každý sice má právo na svůj vlastní názor, ale co se týče odborných záležitostí, měl by si dotyčný nejdříve danou problematiku řádně nastudovat a porozumět jí, aby do éteru nepouštěl bludy a zbytečně neděsil a nemátl ty, kteří daným problémem trpí.

Osobně tuto knihu považuji za velice přínosnou, srozumitelně napsanou a uklidňující. Vtíravými myšlenkami totiž trpí opravdu spousta lidí. Jádro pudla ovšem spočívá v tom, že některým se daří ony myšlenky snadno "odpinknout" a vesele pokračovat v životě, zatímco jiné dovedou nepříjemně až mučivě trápit.
Pokud toužíte vědět, proč tomu tak je či snad patříte mezi ty méně šťastné, kteří s tímto problémem bojují, pak neváhejte a sáhněte po této knize. Autoři vám vše velice dobře vysvětlí a nastíní, co se s tím dá dělat.
Mimo to velmi oceňuji, že se i takovéto méně známé věci dostávají do povědomí, protože není nic horšího, než když se s tím člověk musí prát sám, popř. má dojem, že tímto problémem trpí jako jediný.

6 15.07.2024

Útěk na venkov byl mou první ochutnávkou tvorby Julie Caplinové. Jakožto knihkupkyně jsem si velice dobře vědoma, jak oblíbená tato autorka mezi čtenáři - a především čtenářkami - je, takže i přesto, že ženské romány čtu jen výjimečně, jsem si řekla, že to zkusím, abych zjistila, zda je tolik chvály opravdu na místě...
No a moje dojmy po dočtení?
Zaprvé, jsem trochu na rozpacích, protože ač to nebylo špatné, nejednalo se o nic mimořádného. Byla to jedna z mnoha romantických oddechovek, u níž jsem nemusela přemýšlet a určitě se mi brzy vykouří z paměti. Krom toho nemám ani tu nejmenší potřebu se k ní vracet a tudíž by pro mě koupě naprosto postrádala smysl.
Zadruhé však oceňuji, že se autorka vyvarovala explicitní erotiky a sexu, vulgarismů atd. Z knih, které jsou tímto procpané, jsem totiž znechucená a nevyhledávám je.
Také stojí za zmínku vykreslení charakterů postav, jejich osudy a různé "nedokonalosti", jež přispěly k větší uvěřitelnosti.
Jakožto pejskařka a vesničanka dávám velké plus i za fenku Tess a hezky popsané venkovské prostředí a přírodu.
A zatřetí - mimo chvály na autorku jsem zaznamenala i reakce, že tato kniha není na takové úrovni jako její díla ze série Romantické útěky. Jelikož jsem člověk, který si rád udělá názor sám, rozhodla jsem se, že dám spisovatelce ještě šanci a někdy v budoucnu se na její další knihy mrknu.
Nakonec tedy s lehce přimhouřenýma očima 4 hvězdičky.

6 13.06.2024

Po přečtení January a Deset tisíc dveří jsem byla nějakou dobu na vážkách co se týče hodnocení. Pokud by totiž byla psaná běžným stylem a jazykem - tak, jak spousta autorů vypráví své příběhy - jednalo by se o naprosto průměrné dílo. O jednu z mnoha young adultovek, která vás příliš nenadchne a brzy vám vymizí z paměti.
Jenže ona NENÍ psaná běžně.
Ti, kdo ji četli, se mnou jistě budou souhlasit. A těm, kdo ještě neměli to potěšení, ji vřele doporučuji. Zcela upřímně totiž říkám, že na něco podobného jsem ještě nikdy nenarazila.
Alix E. Harrow má úžasně zajímavé myšlenky, neotřelé popisy a přirovnání, velkou fantazii a hlavně talent. Ze slov a vět splétá nádherně barevné plátno, na němž vytváří neobyčejné vzory. Občas jsem se musela v četbě zastavit, abych na sebe nechala působit to, co svým květnatým jazykem popsala a nad některými větami jsem nestačila žasnout, jak originální (alespoň pro mě) byly. Klobouk dolů před autorčiným umem!
Hvězdičku bohužel musím ubrat za příběh, jelikož - jak jsem psala výše - mě moc neoslovil, ačkoli nápad s dveřmi coby portály do jiných světů, měl velký potenciál.
Určitě se ke knize výhledově vrátím, abych si zopakovala ten nevšední čtenářský zážitek.

6 07.06.2024

(SPOILER) Na Marissu Meyer jsem od čtenářů slyšela a četla spoustu chvály. Pro tuto knihu jsem se však rozhodla i z důvodu, že mám Alenku v říši divů ráda a tudíž jsem si tento retelling nemohla nechat ujít.
Nicméně po dočtení... zaprvé, ano, chvála na autorku rozhodně byla na místě a zadruhé už chápu, proč mi jedna kamarádka říkala, že tahle kniha byla skvělá, ale doma ve své vlastní sbírce ji nechce.
Já ji taky rozhodně nechci!
Příběh o zrodu Srdcové královny je strašný, šílený, smutný, nervy drásající a srdce lámající.
Je zvláštní a jistým způsobem alarmující, že o zlých lidech (nebo postavách) častokrát smýšlíme tak, že jsou zkrátka zlí - dáme jim takovýto štempl a víc je neřešíme. Jen málokdo uvažuje nad tím, proč tomu tak je. Marissa Meyerová se nad tím však pozastavila a bravurně ukázala příčiny proměny milé a laskavé dívky v tak obávanou osobnost, jakou je v Říši divů Srdcová královna.
Chápu, že ne všem čtenářům Říše divů vyhovovala a nad chováním určitých hrdinů (ať už se to týkalo Krále či rodičů Catherine) zůstával rozum stát, nicméně autorčina práce s psychologií a vývojem postav v tak potrhlém světě si určitě zaslouží potlesk.
Mimo to se jí povedlo zdařile ukázat, že pokud necháte o sobě a svém životě rozhodovat druhé, nakonec skončíte tam, kde se vám to vůbec líbit nebude.
Jediné, co mě trochu zklamalo, byly rozvleklé a méně záživné pasáže. Sice i tyto části přispěly k vytvoření uceleného obrazu Catherinina příběhu, ale kdyby byly o kapičku kratší a třeba i jinak napsané, nezlobila bych se.
A ten konec? Jeden z NEJBOLESTNĚJŠÍCH, jaký kdy byl napsán! A pokud si myslíte, že si z vás dělám šprýmy jako Šprým, řeknu to takhle: Možná jste na četbu natěšení a spěcháte do svého čtecího křesla stejnou rychlostí jakou chvátal Bílý Králík, avšak až se uvelebíte, pustíte se do knihy a při tom budete spokojeně pokuřovat jako Houseňák, uvolněnost bude rázem tatam.
Nejednou budete lomit rukama nad Catherininým chováním, které bylo stejně nesmyslné jako chování ptáka Blbouna, nejednou budete mít chuť Krále vyhostit na Petrovo pole a nechat ho tam místo kralování pěstovat dýně a nejednou si budete přát mít tak rychlé nohy jako Zajíc Březňák, abyste unikli blížícímu se krutému konci. Leč marně. Závěr příběhu vás snadno dožene. Bude na vás cenit zuby v širokém úsměvu kočky Šklíby a potom vás schlamstne jako Tlachapoud své oběti. Sežvýká vás, vycucá a vyplivne. A vy se i přesto, že vám po dočtení poslední strany nezbyde než před autorčiným umem smeknout Klóbrcovým kloboukem, budete dalších několik dní cítit jako Catherine - bez srdce.

6 04.06.2024

Kocour, který zachraňoval knihy je označen jako japonský bestseller číslo 1. Jistě se mnou budete souhlasit, že ne každý bestseller stojí za přečtení či snad za pořízení do vlastní knihovničky. V tomto případě však můžu s klidným srdcem říct, že pokud si tuto knihu přečtete a třeba i koupíte, neuděláte chybu. Tím spíš pokud máte rádi knihy, Malého prince a jisté zvířátko připomínající velkou kouli chlupů.
Japonský spisovatel Sósuke Nacukawa, který je mimo jiné i lékařem a scénáristou, nás seznamuje se středoškolákem Rintaróem Nacukim. Rintaró je vášnivý knihomol, jenž většinu života strávil se svým dědečkem v jeho knihkupectví-antikvariátu. Po dědečkově smrti se Rintaró chystá knihkupectví zavřít, avšak v tu dobu se u něho zjeví mluvící kocour, jenž ho žádá, aby mu pomohl zachránit knihy. Spoustu knih, které jsou uvězněné, osamělé a nemilované.
Když jsem se do čtení pouštěla, netušila jsem, co přesně bych měla čekat. Ještě nikdy jsem nečetla žádnou knihu od japonského autora a vzhledem k tomu, že japonská kultura se liší od té naší evropské hned v několika směrech, bylo mi jasné, že tohle počtení bude trochu jiný šálek kávy. A nemýlila jsem se.
Příběh se zpočátku odvíjel pozvolně. Autor nám přibližoval život introverta a knihomola Rintaróa a poodkrýval, co všechno pro něho znamenal jeho zesnulý dědeček. Když se objevil mluvící kocour, s nímž se Rintaró vydal zachraňovat knihy, okamžitě se mi vybavil Malý princ. U těchto výletů na zvláštní místa a setkávání se s podivnými lidmi (a jejich ještě podivnějšími názory) nešlo nečíst mezi řádky. Klobouk dolů před autorem a jeho spisovatelským umem! Dokázal utkat několik příběhů, které poté jako tenký závoj přehodil přes novodobé problémy dnešního světa a nechal na čtenáři, zda se rozhodne ten závoj nadzvednout a podívat se zblízka a pečlivěji, co pod sebou skrývá. Ne vždy to bylo příjemné, jelikož si tak spousta z nás mohla uvědomit něco, co si na sobě a na svém vlastním životě nevšimla.

… Kocour se zastavil a ohlédl se na Rintaróa.
„Hlavní podmínkou je, že to musí být člověk, kterému záleží na ostatních,“ zazněla podivná kocourova slova.
„Čímž vážně nemám na mysli to, že má někdo plnou pusu přeslazených frází plných laciného soucitu. Mluvím o tom, že s někým prožíváš jeho strasti i bolesti, a pokud je potřeba, tak s ním jdeš kus cesty, když na to přijde.“
Kocour se opět vydal kupředu a Rintaró ho honem následoval.
„Nejde přitom o žádnou zázračnou schopnost. Jen o důležitou vlohu, kterou má v sobě od přírody úplně každý. Spousta lidí ji ale ztrácí, jak jsou celé dny uspěchaní a ve stresu. Jako se to stalo třeba tobě.“
Jeho tichá a klidná slova Rintaróa šokovala.
„V každodenním shonu začne mít každý plné ruce práce sám se sebou a na ostatních mu přestane záležet. Jakmile se to stane, přestane takový člověk vnímat bolest druhých. A pak už necítí nic, ani když jim lže a ubližuje a využívá slabší jako odrazové můstky k tomu, aby se dostal výš. V poslední době je takových lidí na světě čím dál víc.“
Tíživá slova se rozléhala chodbou, která se začala postupně měnit. …

Na rozdíl od Malého prince, jehož některé pasáže a myšlenky mi dodnes zůstávají záhadou, je tato kniha snáze pochopitelnější. Velice se mi líbilo, že autor kladl důraz na „věci“, které by měly být pro tento svět samozřejmostí, ale realita je bohužel úplně jiná. Mladším čtenářům (a vlastně i těm dospělým) pomůže příběh pochopit, co by pro nás měly znamenat knihy. Proč bychom neměli váhat s pomocí druhým či si snad pokládat hloupou otázku: Proč bych měl pomáhat, když se mě to netýká? A také abychom si přestali ukazovat na druhé a odsuzovali je, ale spíš sami sobě nastavili zrcadlo a se změnou nejprve začali u toho člověka, kterého tam právě vidíme.
Kocour, který zachraňoval knihy není knihou plnou akce a napětí, ale takovou, která vám nabídne celou škálu moudrých myšlenek a podnětů ke zvážení. Půjde s vámi bok po boku a pomůže vám zamyslet se a proměnit, pokud o to budete stát.

6 07.04.2024

Toto dílo se mi líbilo podstatně víc, než Kavárna na konci světa od Johna P. Streleckyho. Mimo to, že mi "životní otázky" uvedené v této knize připadaly pro dnešní dobu mnohem aktuálnější, mě i příběh víc bavil.
Hlavní postavou je mladá žena a matka dvou dětí, která je de facto typickou představitelkou dnešních matek - vyčerpaná, uhoněná a vyhořelá. Ač se pro rodinu i pro své známé snaží dělat maximum, není šťastná a neví, jak ze začarovaného kruhu práce a povinností vystoupit ven. Naštěstí během procházky v lese potká starší ženu, která jí pomocí čtyř otázek ukáže, jak svůj život změnit a především zlepšit.
Přiznám se, že vzhledem k nízkému počtu stránek, jsem neočekávala nic převratného... Jak mile jsem však byla po dočtení překvapená! Tessa Randau dokáže stručně a výstižně vykreslit situaci a poté na ni "aplikuje" ony otázky, takže čtenář dostane jasnou ukázku, jak to celé funguje.
Jen si přiznejme, kolikrát jsme něco nechtěli udělat, ale udělali jsme to a jen proto, aby si o nás druzí nepomysleli něco "negativního"? Přiznejme si, kolik času a energie jsme obětovali naprosto nedůležitým věcem? Kolik obav nás užíralo a zcela zbytečně? Kolik věcí jsme nakoupili, protože byly za výhodnou cenu, ačkoli jsme je vůbec nepotřebovali? A kolik z nás odsouvá touhy a koníčky až "na potom"?
Poznáváte se v tom? Já rozhodně. Proto bych tuhle knížku doporučila každému, komu se podařilo zabřednout do podobných věcí - takových, které vám ztěžují život a vycucávají z vás sílu a energii.
P.S. Závěr knihy bych brala trochu s rezervou. Je jasné, že ne každému by styl života, pro jaký se hlavní postava nakonec rozhodla, vyhovoval (sama si něco takového nedovedu představit) a navíc je potřeba vzít v úvahu, že i kdyby to vyhovovalo vám, tak vašemu partnerovi nemusí, nicméně pokud budete číst mezi řádky, hlavní myšlenku a poselství knihy určitě pochopíte.

5 12.06.2024