Carlita.cte
komentáře u knih
Erebus - Příběh ztracené lodi
Michael Palin
Spíše zklamání. Není to ani román ani faktografická kniha. Na román tomu chybí větší literární um a drive, na faktografii zase větší preciznost a dokumentárnost. Obávám se, že kdyby to nepsal Palin, tak by tato kniha neměla tak vysoké hodnocení. Překlad je místy takový zvláštní, ne zrovna moc povedený, o humoru nemluvě. Osobně jsem si více užila knihu Expedice: Můj milostný příběh, než tuto knihu (i když se asi nedají moc srovnávat)...
Nezadaná
India Desjardins
Tohle je opravdu roztomilá knížka i pro starší holky. Vtipný komiks o single dívce je svěží a hezky nakreslený. Dokázala bych si ho představit v ženském časopisu místo trapných glos českých rádoby zajímavých žen :) Škoda, že u nás nic takového neumíme...
Parfém: Příběh vraha
Patrick Süskind
Kniha je mnohem lepší než film, protože je v ní mnohem více prostotu pro drobné detaily (Baldiniho skuhrání na dobu a manýry Rousseaua, Voltaira a Diderota nebo fantaskní teorie letálního fluida markýze Taillade-Espinasse). Zatímco vypravěč ve filmu působí trochu křečovitě, v knize nás provází Grenouillovým životem a v momentě, kdy opouštíme některou z postav, nám odhalí její osud a skon, což mě bavilo. Parfém je knihou, která se čte jedním dechem, a už chápu, proč ji mnoho lidí uvedlo, jako svoji oblíbenou knihu. Já bych si ji přibalila do kufru na dovolenou, protože si u ní odpočinete, ale nemusíte slevovat ze svých nároků na dobrou (a zábavnou!) literaturu.
Ztracené město v Amazonii
David Grann
Ztracené město v Amazonii je populárně naučnou knihou, která mě bavila od začátku do konce. Vliv na to mělo možná i to, že jsem jako první viděla film, takže jsem nemusela tolik přemýšlet nad příběhem a mnohem více jsem si užívala drobné odbočky a poznámky, zkrátka to, co se do filmu obvykle nevleze. O skutečnosti, že Grann k tématu přistoupil velmi pečlivě, svědčí i jeho znalosti historie. Čtenář se tak dozví, jak nemilosrdně pralesy ovládali kaučukoví baroni, jakým neuvěřitelným podmínkám byli badatelé vystaveni v džungli a jak byli domorodí indiáni vyvražďováni a mučeni ještě ve 20. století. Velmi zajímavé jsou také etnografické exkurzy, představení pralesa nikoli jako ráje na zemi ale „zeleného pekla“, historické odkazy k prvním conquistadorům, vnímání indiánů z pozice západního světa přesvědčeného o své nadřazenosti i teorie geografického determinizmu.
Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě
Cormac McCarthy
Krvavý poledník - jeden z nejsilnějších čtenářských zážitků. McCarthyho knihy jsou často označovány za „romány pro muže“ a já s tím musím souhlasit. Nemyslím tím, že by jej ženy neměly číst, ale jeho styl je velmi přímý, čistý, bez odboček, zbytečných zápletek a tudíž nutných rozuzlení, ale také bez „citečků“ a zbytečných frází, zkrátka projev mužského chápání světa. A v tom je právě McCarthyho síla, která mě nepřestává fascinovat. Jeho knihy svým jazykem znovu otvírají prostor pro opravdový literární prožitek a uvědomění si lidské pomíjivosti symbolizované nekonečnou pouští, z jejíhož prachu se člověk pozvedá a v němž i pojde, nikým nepovšimnut a nepoznán.
Dítě boží
Cormac McCarthy
Po této knize jsem v knihovně šáhla náhodou, aniž bych věděla její děj. Přiznávám se, že po přečtení anotace se mi do čtení moc nechtělo, ale na druhou stranu jsem byla zvědavá, jak se s tak šokujícím tématem McCarthy vypořádal, i vzhledem k jeho ostatním románům, které se mi opravdu líbily. Dítě Boží je románem o hrůzných věcech, je to příběh mrazivý a vyžaduje asi i jistou dávku otrlosti, ale nelze mu upřít působivost a jako vždy svébytný a úsporný McCarthyho jazyk.
Doba jedová
Anna Strunecká
Jestli se chcete dozvědět, co způsobil aspartam vojákům v Perském zálivu, jaký je vliv glutamátu, hliníku a fluoridu na lidský organismus, proč se zvyšuje počet dětí s autismem, jak se brutálně testovala vakcína Gardasil proti rakovině děložního čípku na tisících mladých indických dívek, a mnoho dalšího.... pak si musíte přečíst tuhle knihu. Cenný zdroj informací!
1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete
Peter Boxall
Tomuto přehledu je vyčítáno mnohé, ačkoli jeho význam nedostatky převyšuje. Především je to kniha, která má inspirovat ke čtení a vzbuzovat chuť probádat nové literární stezky, byť mnozí kritici sdílí názor, že je to pouze seznam pro naduté čtenáře, aby se mohli předvádět, kolik toho přečetli. Odborná veřejnost se pohoršuje nad touto nedůslednou publikací "anglofonních mistrů a zbytku světa" a člověk by mohl lehce nabýt názoru, že je to kniha zbytečná.
Ano, tento výběr má spoustu nedostatků, jako je nadhodnocování moderní literatury nad klasickou, opomíjení starých literárních památek, příliš časté uvádění autorů, kteří získali Man Bookerovu cenu, atd. Přesto si myslím, že jí literární odborná veřejnost nemusí být tolik zděšena, protože právě to je naopak projevem jejich nadutosti intelektuální. To, že je tento výběr nedokonalý rozpozná každý a nelze očekávat, že by se jím někdo slepě řídil a nikdy nečetl jiné než uvedené tituly. V mnohých případech zde nenaleznete své oblíbené knihy a mnohé z výběru vás zanechají chladnými, ale bylo by naivní se domnívat, že právě takto má výběr fungovat. Jistě, chybí tu mnoho jmen a titulů, nemyslím si však, že by někdy bylo možné sestavit výběr, který by vyhovoval úplně všem. Divím se, že v době, kdy se raději mládež podívá na film Kytice, než aby se obtěžovala ji číst, a nakladatelství si neustále stěžují na nižší tržby, je tolik zatracována kniha, která se alespoň snaží oživit chuť číst a nakupovat knihy.
Chceš-li rozesmát pánaboha
Michael Třeštík
Kniha Michaela Třeštíka je pozoruhodná nejenom tím, že autor zpracovává intimní vzpomínky na své rodiče, ale také proto, že se dá číst jako historie dvacátého století perspektivou jedné „obyčejné“ rodiny. Autor vypráví příběh poutavě a s jemnými detaily, přestože by téma mohlo svádět k sentimentalitě. Přepisy z deníků otce, které si psal na frontě nebo úryvky z matčiných vzpomínek jsou silné a to co, k nim autor dodává je vždy citlivým doplněním souvislostí. Vyzdvihla bych také názvy kapitol, které představují esenci následujícího textu a utkví vám v paměti. Jediným kazem na jinak krásné knize jsou časté překlepy, kterých je v knize nepočítaně.
Sidonie Nádherná a konec střední Evropy
Alena Wagnerová
Aleně Wagnerové se podařilo napsat působivý portrét Sidonie Nádherné nejen prostřednictvím Sidoniných deníkových záznamů a korespondence, ale také díky detailním znalostem doby a jejího klimatu. Kniha díky tomu překračuje pouhou biografii a seznamuje nás s fenoménem konce střední Evropy, s koncem jedné významné historické epochy, s koncem zlatého věku, jak jej označil Stefan Zweig ve svém Světě včerejška. A Sidonie Nádherná představuje více než příznačné zosobnění tohoto dějinného skonu. Její duch jako genius loci však ve Vrchotových Janovicích přetrval dodnes.
Vysvobození
James Dickey
Nejdříve jsem viděla film, který byl naprosto strhující. Dickeyho kniha je neméně výjimečná. Příběh o čtyřech kamarádech z města, kteří se rozhodnou změřit své síly s divokou řekou, která má být brzo zkrocena přehradnou, se zpočátku jeví jako další z dobrodružných námětů pro muže. Idyla ale netrvá dlouho a poklidná projížďka kamarádů, co – vyjma sportovce a individualisty Lewise - vodu znají leda tak z filmu, se má brzy proměnit v neočekávanou noční můru. Opět další skvostná kniha z edice Jiný Jih, díky za ni!
Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
Na jih od hranic, na západ od slunce je jedna z mála Murakamiho knih, ve které chybí fantaskní prvky. Možná proto je vhodná pro ty, kdo se s Murakamiho tvorbou teprve seznamují. Děj této knihy je spíše civilní, ale o to víc se silný. Rozhodně jedna z nejlepších Murakamiho knih!
Alma Mahlerová: a vždycky budu muset lhát
Catherine Sauvat
Co se týče životopisu od Catherine Sauvatové, musím přiznat, že jsem zřejmě očekávala více. Ten, kdo něco o Almě Mahlerové ví, tato kniha nic nového nepřinese. Sauvatová bohužel vůbec nepracuje se sílou doby, v nichž Alma žila, takže kniha jen suše popisuje Alminy avantýry, aniž by se pokoušela mikrokosmos jejích vztahů promítnout do pozoruhodného období evropských dějin. V tomto smyslu musím srovnávat s jinými životopisy, a to s životopisem o Sidonii Nádherné a životopisem o F. Werfelovi, které si nejvyšší hodnocení skutečně zasloužily.
Muž z ostrova Lewis
Peter May
Muž z ostrova Lewis je dobrá kniha, ale samotné rozuzlení vraždy je dost nepravděpodobné, resp. dost o jeho možnosti pochybuji, i když připouštím, že je efektní. A také samotný - jaksi narychlo - vyhrocený konec, na který bych raději zapomněla, je opravdu nepochopitelný a komorní drama se snaží přetvořit v bombastický závěr. Určitě bych ale vyzdvihla, že se z této knihy dozvíte nové a zajímavé informace o Skotsku, mne například zaujala pasáž o nuceném vysídlování Skotské Vysočiny.
Cesta kolem mé hlavy za čtyřicet dnů
Miroslav Skála
Může se zdát podivné, že se místem pro humoristický román může stát psychiatrická léčebna. A neméně zvláštní je, že tento román, který už po více než třicet let čtenářům zlepšuje náladu, vznikl na základě autorových vlastních vzpomínek na toto, jinak nepříliš veselé, místo. Miroslavu Skálovi se však podařilo stvořit román, který svým bohatým jazykem a laskavým humorem, nepřestává ani po letech blahodárně působit na duše jeho starých i nových příznivců.
Sedm věží
Sara Baume
Děj knihy je vlastně velmi jednoduchý: dva mladí lidé odejdou na irský venkov v touze odpoutat se od svých rodin a žít samotářský život. Čas této dvojici plyne repetitivně, bez zápletek, společnost jim dělají dva psi a starý rozvrzaný dům zmítaný neustálým větrem.
.
Cinka a Ach jsou pasivní postavy v pasivním ději, jejich život tvoří procházky se psy, povídání o tom, co by mohli dělat, ale nikdy to neudělají, kvazistarost o dům a zahradu, ale ze všeho čiší jejich lhostejnost, odpojení, rezignace. To je také nejsilnější kontrapunkt celého díla: že hlavními postavami jsou mladí lidé, ne životem vysátí staříci, pro které by se tyto vlastnosti hodily mnohem lépe. Jsou mladí, mohou vše a přitom se sami rozhodli odejít na konec světa, nepracovat a žít ze sociálních dávek, omezit pobyt ve společnosti na minimum a zcela odevzdaně přežívat v domě, kde už ani nestojí za to pořádně uklidit.
.
V jistý moment (asi v polovině knihy) jsem si říkala, kam tohle vede a i když to čtenář tuší, tak jej něco pohání číst dál. Hlavní postavy a celé jejich počínání mi přišlo ke konci čím dál vyšinutější a některé detaily bych možná ráda vymazala z paměti. Sama jsem introvertní duše, ale tento nihilismus byl i na mě moc. Tak nějak si myslím, že tohle nebude kniha pro každého a možná i vám tato dvojce poleze na nervy svým odevzdáním a totální pasivitou. A už vůbec to nečtěte, jestli jste pořádkumilovní. Pokud si ale chcete přečíst něco zvláštně poetického, co vám rozšíří čtenářské obzory a na co budete myslet ještě dlouho po dočtení, tak směle do toho!
Sběratel
John Fowles
Nebýt Johna Fowlese, nikdy bych si tuhle knihu nevybrala. Z jeho Francouzovy milenky jsem ale byla tak na větvi, že jsem si jeho slavnou prvotinu o psychopatickém vězniteli mladé dívky přečetla. A ano, bylo to těžké čtení a jsem v podstatě ráda, že už to mám za sebou.
.
Nechápejte mě špatně, Fowles umí psát bravurně, ale tohle bylo prostě až moc psycho. První část románu je vyprávěna uťápnutým sběratelem motýlů, který nečekaně vyhraje ve sportce a v jeho hlavě se zrodí plán na únos mladé studentky výtvarného umění, do které je platonicky zamilovaný. Je vcelku jasně rozpoznatelné, že je zástupcem nižší střední vrstvy, že je to člověk bez rozhledu, zájmů, mluví podivně strojeně, nedokáže navázat vztah s ženou... Druhá část románu je vyprávěna dívkou Mirandou, která psychopatického věznitele převyšuje na celé čáře svého statusu vyšší střední vrstvy. Jejich vzájemná interakce je tak nazírána s ledovou věcností a emocionální oproštěností (věznitel) a touhou žít a intelektuální převahou (vězněná).
.
Mirandu Fowles nepřikrášluje ani nezjednodušuje na pouhou oběť. Je to dívka, která opovrhuje maloměšťáctvím a snobismem, přesto je v ní směšná přezíravost a intelektuální pokrytectví. Má pocit, že ten kdo nemiluje umění, doopravdy neexistuje, rozlišuje svět na bojovníky za cosi lepšího (ona) a ty ostatní. I popis jejího staršího mentora v podstatě odkrývá to, že sama nemá na věci svoje názory, ale papouškuje intelektuální žvásty někoho jiného. Mirandy je vám líto, ale také se nevyhnete tomu, že vám bude místy nesnesitelná. Je to mladá dívka, prakticky bez zkušeností, která se štítí toho, že by jednou musela mít děti, nedej bože prát manželovy ponožky a platit hypotéku. Evidentně chce být jen rozervanou umělkyní. Sama vlastně ještě dumám, proč Fowles tuto hrdinku takto vylíčil. V knize se přímo odkazuje na Shakespearovu Bouři, která dává příběhu ještě další významovou rovinu, ale já ji - přiznám se - nebyla schopna rozklíčovat, protože mi energie této knihy nebyla dvakrát pochuti.
Jiné hlasy, jiné pokoje
Truman Capote
Prvotina čtyřiadvacetiletého Trumana Capoteho Jiné hlasy, jiné pokoje sklidila v roce 1948 veliký úspěch. K výročnímu vydání po dvaceti letech autor uvedl, že kniha má v sobě "mučivou a úpěnlivou naléhavost, jakou má poselství ztroskotaného námořníka vložené do lahve a hozené do moře". Příběh o třináctiletém chlapci, který se vydává do srdce amerického Jihu za svým tajemným otcem je směsicí fantaskního snu, gotického románu i moderní odysey mladého hrdiny, který přichází mezi podivnými existencemi hledat především sám sebe.
.
Mám ráda literaturu amerického Jihu a tato kniha ji zosobňuje takřka příkladně, přesto si myslím, že forma někdy přepadává přes obsah a autorova literární invence někdy hraničí s halucinací, ve které jsem měla problém se orientovat. Lyrika je místy hodně zbytnělá, ale evidentně má čtenáři vymazávat kontury mezi opravdovým světem a chlapcovým prožíváním. Samo prostředí Landingu představuje zchátralé rodinné sídlo, v němž žijí podivné existence zamrzlé v čase, je to jakýsi zaprášený skanzen, či snad panoptikum živých - mrtvých než místo pro dospívajícího chlapce. I vše ostatní kolem představuje spíš zánik, smrt a rozklad než život a živelnost: zchátralý hotel Cloud, ve kterém došlo k tragickým událostem, zarostlá zahrada s ruinami dávných časů, Randolphův kabinet kuriozit,... Aktivnější stránku života představují dvě postavy: služebná Zoo a divoká dívka Idabela, obě však marně touží po změně, která po zoufalé snaze nepřichází.
.
Jiné hlasy, jiné pokoje jsou čímsi znepokojivé, místy mají i duchařskou atmosféru a tíživost. Jako prvotina je to kniha pozoruhodná, avšak na mne místy lehce exaltovaná,...té symboliky je v ní zkrátka až moc. Přesto je to dílo, které stojí za přečtení - zvlášť pokud máte rádi Capoteho a jižanskou literární tradici.
Podpis všech věcí
Elizabeth Gilbert
Tahle kniha byla tak krásným a osvěžujícím překvapením uprostřed zimy, že musím na začátek poděkovat Adriáně z podcastu @knihokec, že mě na ni navedla. Elizabeth Gilbert jsem měla zaškatulkovanou. Ne, Jíst, milovat a meditovat jsem nečetla, ale stačil mi film, který mě za srdce tedy rozhodně nechytil. O podpisu věcí jsem tedy měla předem jakési neblahé mínění, které se brzy po rozečtení této knihy rozplynulo jako pára nad hrncem.
.
Kniha je většího formátu a na 480 stranách vás vezme na výpravu Jamese Cooka, do nádherných botanických zahrad, do oduševnělé atmosféry Filadelfie, na exotické Tahiti i do Amsterdamu. Je to příběh o Almě, ženě, která touží po vědění, botanice, taxonomii, ale i po lásce a pochopení světa. Podpis všech věcí je strhující freskou devatenáctého století s jejími objevy, nenasytnou touhou po vědění a odhalení všech tajemství přírody.
.
Alma je hrdinkou, která není křehkou květinou, ale vzdělanou a svéhlavou ženou, kterou žene vpřed touha poznat (nejen) svět botaniky. Mezi empirií, kterou zde představuje svět botaniky, je tu místo i pro transcendenci věcí rozumem nevysvětlitelných. Ale nebojte, není to žádná esoterika, ale spíše odvěký protiklad vědy a víry, který možná už dnes ani jako protiklad tolik silně nevnímáme. Popisy rostlin, pozorování jejich biorytmu, Alminy originální vědecké úvahy, rozličné až exotické prostředí, vztahy, i samotné vysvětlení onoho „podpisu věcí“ – nechápu, jak autorka dokázala napsat něco tak nádherně uceleného, citlivého i vědecky a historicky erudovaného.
.
Nádherný velký román s krásnými myšlenkami, který od Elizabeth Gilbert nikdo nečekal. Četli jste něco od této autorky mimo jejího bestselleru?
Na shledanou tam nahoře
Pierre Lemaitre
Přiznám se, že po knize o první světové válce bych asi nesáhla, kdyby nebyla oceněná nejvyšší francouzskou literární cenou. A byla by to chyba, protože to bylo silné a dechberoucí čtení. Autor si totiž vybral nikoli samotnou válku, ale její dozvuky – demobilizaci, trpké vítězství, těžký život veteránů i obchod s ostatky padlých.
.
Zvláštní trojúhelník tří veteránů z války se tady pochmurně proplétá spletitým řízením osudu, který odhaluje taková témata jako posttraumatický syndrom, zmrzačené vojáky i nedůstojné nakládání s ostatky padlých. Právě poslední téma vychází ze skutečných událostí, kdy francouzská vláda zprvu nedovolovala rodinám padlých převážet jejich ostatky a posléze iniciovala rozsáhlá pohřebiště. Právě zde se někteří padlí pohřbívali bez dostatečné identifikace, do hrobů jiných vojáků, do malých rakví, často oloupení o cennosti, či protézy, atp. Navíc zde autor přináší na světlo i historickou skutečnost, že k této práci byli povolávání Senegalci či Číňané, kteří ani neuměli číst a tak ani nevěděli, koho kam pohřbívají.
.
Ani ostatní reálie poválečné Francie, tedy onoho vítěze války, rozhodně nejsou růžové, ba naopak se dozvídáme, jak krutému osudu byli veteráni z války vystaveni, když se vraceli bez rukou, nohou, či jinak zohaveni, nedostávali rentu, ani nemohli najít zaměstnání. Samotný konec války a prapodivná demobilizace na začátku knihy vám dají drsnou představu o tom, jak trpké vlastně ono vítězství bylo a že muži, kteří šli do stendhalovské bitvy, skončili na jatkách „moderní války“.
.
Tahle kniha mi pomohla více pochopit a vcítit se do toho, čím první světová válka byla. Možná ji vnímáme optikou té druhé jako vzdálenější, přesto však byla ničivá, hrůzná a temná. Válka, která vzala miliony životů a další miliony životů rozvrátila navždy.