Carlita.cte
komentáře u knih
Loutkář
Jostein Gaarder
Loutkář je od začátku nekompaktní, vyprávění je krkolomné a postavu, ke které si lze najít nějaký vztah, aby čtenář pohledal. Etymologické vsuvky jsou v knize k uzoufání nudné a podezřívám autora, že se zkrátka rozhodl se svým koníčkem oblažit své čtenáře a okolo toho vystavěl příběh. Loutkář je popisován jako dojemný a provokativní román. Mně dojemný nepřipadl, a provokativní už vůbec ne. Od začátku jsem měla problém se začíst, protože děj neustále přeskakoval od jednoho pohřbu ke druhému, přičemž bylo od začátku jasné, že žádná z historek není pravdivá.
Mám velmi ráda Tajemství karet a na Loutkáře jsem se těšila, ale nemohu sdílet nadšené recenze. Kniha mě neoslovila, nudila jsem se u ní a nezanechala ve mně vůbec nic. Příběhy v příběhu nejsou uvěřitelné (např. román na stěnách napsaný rtěnkou) a i ty vymyšlené jsou idealisticky přetažené. Pro mnohé bude Loutkář velkým jinotajem, ale pro mě zkrátka ne zrovna podařeným románem.
Ztracené město v Amazonii
David Grann
Ztracené město v Amazonii je populárně naučnou knihou, která mě bavila od začátku do konce. Vliv na to mělo možná i to, že jsem jako první viděla film, takže jsem nemusela tolik přemýšlet nad příběhem a mnohem více jsem si užívala drobné odbočky a poznámky, zkrátka to, co se do filmu obvykle nevleze. O skutečnosti, že Grann k tématu přistoupil velmi pečlivě, svědčí i jeho znalosti historie. Čtenář se tak dozví, jak nemilosrdně pralesy ovládali kaučukoví baroni, jakým neuvěřitelným podmínkám byli badatelé vystaveni v džungli a jak byli domorodí indiáni vyvražďováni a mučeni ještě ve 20. století. Velmi zajímavé jsou také etnografické exkurzy, představení pralesa nikoli jako ráje na zemi ale „zeleného pekla“, historické odkazy k prvním conquistadorům, vnímání indiánů z pozice západního světa přesvědčeného o své nadřazenosti i teorie geografického determinizmu.
Zinkoví chlapci
Světlana Alexandrovna Alexijevič
Zinkoví chlapci jsou emotivním zážitkem, který nemůže žádná beletrie předčit. Nese univerzální a nepohodlnou pravdu o válce tím nesrozumitelnějším a nejzásadnějším způsobem – hlasem jejích účastníků, kteří si na ni do smrti odnáší vzpomínky. A kdybychom mohli udělat jen jediné, pak bychom si je s pokorou k lidskému údělu měli vyslechnout. Po knihách S. Alexijevičové budete mít problém vrátit se k beletrii...
Kniha léta
Tove Jansson
Kniha je v podstatě zachycením vztahu mezi babičkou a malou vnučkou, která je občas nesnesitelná a drzá, a babičku neúnavně nutí do dobrodružných aktivit. Jsme tak svědky, jak si vybuduji v zátoce malé Benátky, nebo se vkradou do cizí chatky, apod. Každá si po svém užívá drsné ostrovní krajiny, v níž je zážitkem i prosté vypučení květiny.
Janssonová zachycuje atmosféru léta a křehkého vztahu mezi babičkou a vnučkou, který je prostý sentimentality i přibarvování. Z knihy je cítit vlhký vzduch moře i měkkost zeleného mechu a není tedy příliš těžké přijít na to, jaké prostředí Tove Janssonovou inspirovalo k napsání příběhů o světě Muminů.
Malíř pomíjivého světa
Kazuo Ishiguro
Podobě jako v Soumraku dne je vyprávění sevřené a mnohdy pouze napovídá, co se v románu děje. Ačkoli Ono dospívá k přiznání svých chyb, není jasné, zda jich upřímně lituje, nebo to nedělá jen kvůli naději na sňatek své dcery. Román otvírá generační i názorovou propast mezi starou a moderní generací, jež se snaží vypořádat s následky japoských válečných dějin. Ačkoli není úplně zřetelné, čeho všeho se Ono dopustil, jedno je jasné - že za své chyby dostatečně nezaplatil a jeho dluh se přenáší na jeho dcery.
Autobus sebevrahů
Arto Paasilinna
Autobus sebevrahů je čtivou a zábavnou knihou. I přesto, že není výslovně humoristická, je odlehčená a pozbývá sentimentu, který by s tématem, o němž hlavně pojednává, mohl souviset. I přesto, že je Paasilinna označován za „mužského“ spisovatele, na mě tento román díkybohu nijak „mužsky“ nepůsobil. Naopak oceňuji jeho vypravěčský styl, z něhož s radostí pociťuji sklony k absurditě, což ale soudím jenom dle obsahu jeho dalších románů. Postavy jeho románů jsou nám blízké a často řeší úplně stejné problémy jako my, nemluvě o tom, že velmi často nejsou spokojeni v zemi, v níž žijí, čímž se překvapivě nabourává obraz severní Evropy jako společenského a státnického ideálu.
Geniální přítelkyně
Elena Ferrante
Geniální přítelkyně nejsou špatné, jsou vlastně nadprůměrně dobré, ale. Ale musíte přežít prvních 150 stran. Ano, nebýt všech těch nadšených recenzí, asi bych s knihou nebyla tak trpělivá. Když se ale prokoušete pozvolným začátkem, něco se zlomí a knížka najednou dostane spád.
Geniální přítelkyně mi v mnohém připomněly italské neorealistické filmy – onu pestrou směs lidských vášní a osudů, na jedné straně něžnost a nostalgii, a na straně druhé drsnou realitu a brutalitu. A já příliš neorealistické filmy nevyhledávám, možná právě kvůli tomu exaltovanému lidskému hemžení, živelnosti a násilí. Do poloviny knihy jsem byla přesvědčena, že Elena Ferrante hovoří sice zajímavým literárním jazykem, ale ne ke mně. Od druhé poloviny se můj názor sice změnil, ale pořád si nemyslím, že to je kniha, kterou bych musela všem doporučovat.
S elegancí ježka
Muriel Barbery
Musím přiznat, že jsem o této knihy příliš nečekala, ale zaujala mne svými úvahami o smyslu života a hledáním krásy v něm. Ačkoli má kniha formální závěr, jakési vyvrcholení příběhu, nemusel by tam podle mého názoru vůbec být. Domnívám, že jádrem této knihy jsou právě filozofické rozpravy obou hrdinek nad jejich životem a závěr by vůbec nemusel být tak definitivně definitivní. Obě hrdinky působí sympatickým dojmem, Reneé svojí skromností a Paloma svým břitkým humorem, ale také vyzrálou vážností při hledání odpovědí na palčivé existenční otázky. Znova bych si ji ale nepřečetla a k dokonalosti jí přece jen něco scházelo.
Čaroděj ze země Oz
Frank Lyman Baum
Překrásná kniha pro děti i dospělé. Velmi citlivá a přitom tak originální.
L.F. Baum v předmluvě ke knize hovoří o tom, že „přišel totiž čas nových „divuplných příběhů“ bez stereotypních představitelů nadpřirozena, jako jsou trpaslíci a víly, z nichž vyloučeny hrůzostrašné a krvavé příhody, které si autoři vymýšleli jako prostředek k navození strachu, aby mohli dát morální poučení.“ A takový příběh L.F.Baum skutečně stvořil, je hravý a plný fantazie, přitom však není prázdný ani jednoduchý. Dorotka i její přátelé procházejí útrapami, ale díky společnému kamarádství jsou schopni je překonat. Tváří tvář nástrahám prokazují, že mají láskyplné srdce, odvážnou povahu i duchaplnost. A právě akcent na vztah k domovu a bližním, lásku, nebojácnost a rozum činí příběh neobvykle odlišným od klasických pohádek, které jsou víceméně černobílé. Vždyť samotná postava Oze je netradiční, v průběhu příběhu se totiž projevuje jako lhář a podvodník, očima dospělého čtenáře de facto jako demagog. Manipuluje se svým lidem, není schopen dostát svým slibům ani podniknout akci, aby se zbavil břemena, které na něm spočívá. Věřím, že i díky tomu se děti budou ptát a pohádka v nich zanechá silnější dojem než některé šablonovité pohádky bez špetky fantazie.
Selský baroko
Jiří Hájíček
Selský baroko mne zaujalo a tématem si mě získalo. Přesto si myslím (teď, když mám srovnání s dalšími dvěma romány vesnické trilogie), že je tato kniha nejslabší. Nejde tak ani o téma, jako o zpracování, které se oproti Rybí krvi a Dešťové holi zdá být spíše plošší. Rovněž hlavní postava genealoga Pavla mi nepřirostla k srdci tak jako hlavní postavy zbývajících románů. V Selským baroku autor nicméně předznamenává významná témata, která neopouští ani v Rybí krvi či Dešťové holi, a která jeho romány dělají výjimečnými - mimořádný zájem o půdu, vesnici, nedávnou českou historii, složité rodinné vztahy, snaha o dosažení harmonie a nalezení sebe sama v přítomnosti a konečně vykořenění ze ztráty vesnické domoviny, která symbolizuje mravní čistotu a identitu hrdinů.
Svíce dohořívají
Sándor Márai
Svíce dohořívají jsou příběhem nostalgickým, zároveň realisticky přibližujícím stáří a skomírání. Generálovo sídlo voní zatuchlinou, poslední částí inventáře je stařičká chůva Nini a obrazy vzdálených předků. Ve vázách tušíme zvadlé květiny a za oknem šedivý podzimní den. Příběh sám je minulostí jako dávná zrada mezi nejlepšími příteli. Osobně se domnívám, že kniha je určena spíše pro zralé čtenáře a že určitá rovina románu může mladému člověku - bez zkušeností a životního nadhledu – zůstat skryta.
1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete
Peter Boxall
Tomuto přehledu je vyčítáno mnohé, ačkoli jeho význam nedostatky převyšuje. Především je to kniha, která má inspirovat ke čtení a vzbuzovat chuť probádat nové literární stezky, byť mnozí kritici sdílí názor, že je to pouze seznam pro naduté čtenáře, aby se mohli předvádět, kolik toho přečetli. Odborná veřejnost se pohoršuje nad touto nedůslednou publikací "anglofonních mistrů a zbytku světa" a člověk by mohl lehce nabýt názoru, že je to kniha zbytečná.
Ano, tento výběr má spoustu nedostatků, jako je nadhodnocování moderní literatury nad klasickou, opomíjení starých literárních památek, příliš časté uvádění autorů, kteří získali Man Bookerovu cenu, atd. Přesto si myslím, že jí literární odborná veřejnost nemusí být tolik zděšena, protože právě to je naopak projevem jejich nadutosti intelektuální. To, že je tento výběr nedokonalý rozpozná každý a nelze očekávat, že by se jím někdo slepě řídil a nikdy nečetl jiné než uvedené tituly. V mnohých případech zde nenaleznete své oblíbené knihy a mnohé z výběru vás zanechají chladnými, ale bylo by naivní se domnívat, že právě takto má výběr fungovat. Jistě, chybí tu mnoho jmen a titulů, nemyslím si však, že by někdy bylo možné sestavit výběr, který by vyhovoval úplně všem. Divím se, že v době, kdy se raději mládež podívá na film Kytice, než aby se obtěžovala ji číst, a nakladatelství si neustále stěžují na nižší tržby, je tolik zatracována kniha, která se alespoň snaží oživit chuť číst a nakupovat knihy.
Příběh kriminálního rady
Ladislav Fuks
Případ kriminálního rady je typický „fuksovský“. Téma napjatého vztahu otce a syna uchopuje po svém, velmi netradičně. Příběh je celkem přístupný, nicméně není příliš dramatický a svoji atmosféru buduje velmi pomalu. Děj není zasazen do žádné přesně určené doby ani existujícího města (podle narážek na vánoční výlohy s pyramidami exotického ovoce a obchodu M&S, by se mohlo jednat o Anglii, což však vylučují názvy vesnic, kde dojde k vraždám). Fuks textu dodává na lyričnosti pomalým tempem a opakovanými slovními obraty, které mě ale osobně trochu otravovaly (výlet do Smyrny a Istanbulu, padání snížku, chození po krčmách). Jako vždy je text fuksovsky podivný, temný, bezútěšný, zasažen kdesi na pomezí reality a fikce. Rovněž vyvrcholení knihy je tradiční mystifikací. Rozhodně nesdílím názor, že má kniha jasný závěr tak, jak je popsán v rozuzlení zápletky na wikipedii. Podle mého názoru připadají v úvahu tři možné konce románu, z nichž ten popsaný na wikipedii pečlivému čtenáři nepostačí.
Setkání s mořskou Venuší
Lawrence Durrell
Durrellův cestopis spojuje fakta s lehce plynoucím vyprávěním o životě na Rhodu a laskavým humorem. Jen ten, kdo skutečně na Rhodu byl a zamiloval si tento ostrov stejně jako Durrell, pochopí, čím je toto místo výjimečné a rád si na něj zavzpomíná prostřednictvím této výborné knihy.
Durrell vzpomíná na své převážně britské přátele, které spojila láska k ostrovu, na kterém jsou prý nejkrásnější západy slunce. Vyprávění zahrnuje cestopisné údaje, historické souvislosti, mnohdy úsměvné příhody s místními obyvateli, ale také úvahy a překrásné popisy ostrovní krajiny. V Setkání s mořskou Venuší nechybí příběh o rhodském kolosu a mohutnému obléhaní ostrova, které mu předcházelo a věku johanitských rytířů. Zároveň jdeme spolu s Durrellem po stopách antických měst, ale poznáváme i život prostých obyvatel a mnohé mýty a pověry, kterými se řídí.
Ravensbrück
Steve Sem-Sandberg
Ravensbrück je románem, který mne strhl především svým reportážním tempem a upřímností s jakou k Mileně Jesenské přistupuje. Ta je zde představena jako žena, které zachránila mnoho životů, ale také jako žena, která trpěla občasnou kleptomanií, rozhazovala otcovy peníze a na svoji malou dceru nakládala břemeno těžší, než mohla jedenáctiletá dívka unést. Vedle příběhů o její tvrdohlavosti stojí příběhy o tom, jak otci pomáhala ošetřovat raněné vojáky z první světové války, kterým otec navrhoval protézy namísto jejich chybějících čelistí či znetvořené tváře. Milenin život zde není minimalizován pouze na vztah ke Kafkovi, ale je pojímán v celé šíři a období jejích posledních čtyř let je líčeno na základě dosud nepublikovaných svědectví. Mileně Jesenské jistě prospělo, že o ní napsal zahraniční spisovatel, který k tomuto tématu přistoupil objektivně a nezatíženě.
Nonstop Eufrat
Veronika Bendová
Hlavním motivem knihy je příběh Tomáše, kněze okolo čtyřicítky, který se rozhodne, že se vzdá své služby poté, co naváže vztah s bývalou spolužačkou Annou. Ačkoli se zápletka může zdát jednoduchá, je místem pro řadu větších či menších epizod odkrývajících Tomášovu frustraci z osamělého kněžského života, ale i nervozitu z nové role manžela a otce.
Nonstop Eufrat je typ knihy, z níž budete mít požitek, když si ji skutečně přečtete a nelze ji nějakým určitým způsobem popsat. Na to obsahuje příliš mnoho drobných nuancí a pasáží odkazujících k víře, modloslužebnictví, právu na štěstí, jakož i pokrytectví a neschopnosti respektovat cizí rozhodnutí jít svojí vlastní cestou. A tím je kniha pozoruhodná, protože i když nevěříte a je vám téma náboženství vzdálené, nebude vám přesto vzdálený tento příběh.
Tajemství karet
Jostein Gaarder
Nádherná kniha nejenom pro mladé čtenáře. Podle mého názoru je to nejpovedenější Gaarderova kniha stojící neprávem ve stínu Sofiina světa.
Příběh je plný originálních nápadů, jako je dokonale vymyšlený svět karet, který se řídí dle karetních hodnot a barev, stejně jako postava žolíka, která v má v románu velmi důležitou roli a odkazuje na otce, sběratele karetních žolíků, neustále hledajícího smysl své existence. Kniha na mne zapůsobila také svojí otevřeností k dospělým tématům, resp. tématům, které se obvykle v dětských knihách z opatrnosti nevyskytují, jako je otcův problém s alkoholem, jehož hlubší příčina vyvěrá z faktu, že byl synem německého vojáka, což byl za války neodpustitelný hřích. Obdobně netradiční je zobrazení disfunkční rodiny postrádající matku.
Knihu, díky níž budete na žolíky už navždy pohlížet jinak, vhodně a citlivě doplňují ilustrace od Josefa Mištěry v celkově velmi povedeném vydání nakladatelství Albatros. Ještě dodám, že překladatelka Jarka Vrbová byla za překlad v roce 1997 oceněna Zlatou stuhou.
Sebevraždy panen
Jeffrey Eugenides
Autor dnes již kultovní knihy nás provází podivným světem pěti dcer Lisbonových, které hodlají spáchat sebevraždu. Tato skutečnost je vyzrazena na samotném počátku příběhu, z čehož lze usuzovat na to, že se autor nedává cestou přímočarého šokování, ale naopak kolem aktu sebevražd buduje hutnou atmosféru. Všech pět sester Cecilie, Lux, Bonnie, Mary a Therese vyrůstají v rodině, kde panují přísná pravidla a dívky se tak nemohou vídat s kluky, nosit make-up, poslouchat moderní hudbu apod. Pro své vrstevníky představují tajemství, jakousi podivnou postavu, po které nepřestávají toužit.
Téma sebevražd Lisbonových dívek je sice excentrické, ale pro autora představuje jakýsi snový, mýtický svět, ve kterém odkazuje ke skomírajícímu Detroitu, vyčpělé morálce a povrchnosti americké střední vrstvy. Ze stránek jakoby vycházel odér zahnívajících květin, rozpadlých růží, ženského parfému z oblečení, které už dlouho nikdo nenosí, to vše na pozadí amerického předměstí města, které již několik let symbolizuje skon amerického snu.
Červený stan
Anita Diamant
Červený stan je příběhem o Díně, jedné z méně známých postav ze Starého zákona. Autorka Dínu vylíčila jako silnou a nezávislou ženu, které se v mužském světě daří rozvíjet vlastní schopnosti a pomáhat ostatním ženám přivádět na svět potomky. Diamantová interpretuje biblickou pasáž o Díně originálním způsobem a naráží na otázku, do jaké míry byly dějiny výsledkem patriarchálního vidění světa a byly interpretovány podle momentálních potřeb mužského pokolení.
Nejsilnější téma knihy je bytostně ženské - červený stan je totiž místem, kde se setkávají menstruující ženy, aby dva tři dny sdílely čas jen spolu a tím projevovaly úctu svému ženství. V knize je červený stan symbolem síly života, ženství a koloběhu zrození. Diamantová hovoří o všech důležitých fázích ženského života, hovoří o nich s láskou a porozuměním. Možná proto je Červený stan tak oblíbený, protože v něm autorka uctila vše, čím žena během života prochází. Ať už je to první menstruace, vstup do sexuálního života nebo narození dítěte. Tyto konstanty ženského života se ani od biblických dob příliš nezměnily, v moderním světě jsou však často potlačovány nebo odsouvány do pozadí jako něco nedůležitého.
V horách šílenství
Howard Phillips Lovecraft
Kniha V horách šílenství (poprvé vydaná v roce 1936) je stala Lovecraftovým nejúspěšnějším románem a svým tématem přispívá spolu s jinými dalšími povídkami k tzv. mýtu Cthulhu. Hlavní postavou tohoto příběhu je geolog, který s výzkumným týmem odjíždí v roce 1930 na Antarktidu, kde skupina provádí pomocí nejnovějších metod rozsáhlé průzkumy. Neznámé území však brzo vydává doposud netušené tajemství, které popírá dosud akceptované dějiny lidstva.
Román není příliš rozsáhlý, přesto však od počátku buduje temnou atmosféru napětí a strachu z neznámého. První polovina knihy bezpochyby velmi dobře funguje (popis zaledněného území, nález mrtvé posádky, bájná megalopole), avšak druhá polovina knihy působí přetaženě, jak se snaží vylíčit veškerou historii bájné rasy, války, osídlení, stěhování, návraty, apod. Přesto pozoruhodná kniha, klasika hororové literatury.