Česneksmedem komentáře u knih
Po přečtení prvních pár stránek jsem si říkal, že to zřejmě ani nedočtu. Postupně se to lepšilo a pak jsem najednou civěl na otevřený konec. Musím uznat, že to nebylo (v globále) vůbec špatné a jako ten, který se zajímá o přežití v přírodě (a vše co s tím souvisí) musím dát plný počet, i když je to trošinku (dle mého) naivní.
I když jeho knihy čtete ve všední den, najednou jako by byla neděle a z ulice šumělo svátečně. Je to prostě svátek moct číst jeho nádherné knížky. I tato byla skvělá. Ota se opět musel držet, neboť děvčata ho prostě milují. Velká, velká pohoda!
Je to něco jako strategická vložka paní ministryně Šílené – taková blbůstka. Pokud to však berete s dostatečným nadhledem a pochopením, tak se to docela dá...
Jistý je, že Ken Bruen je irský spisovatel. Jistý jsou i další dvě věci. Za prvé, že v 19. a 20. století měli irští spisovatelé a spisovatelky v oblibě whisky Writers Tears a za druhé, že ji mám doma v baru. Abych byl stylový a četbu si lépe užil, nalil jsem si ji a začetl se.
Sláinte amach.
Leat féin.
Tato detektivka má na mnoha místech šmrnc drsnýho černýho humoru. Na ten jsme zvyklý, neboť dostatečné příděly ho dostáváme takřka každý den při brífincích naší vlády (je to sice trochu odjinud, ale upřímný...).
Takže jsem si užíval příval informací o hudbě, citátů z knih a podrobností o JMS. Musím se přiznat, že jsem žádnou z jeho šesti knih nečetl.
Dramatik se četl velmi dobře a závěr knihy je docela pecka. Knihu doporučuji!
Rozhodně je to jedna z těch lepších pana VV. Sice jsem se v těch zrzkách občas ztrácel (obrazně, že), ale jinak dost dobrý. Jak je patrné z citátu, Ota se opět pro spravedlnost několikrát obětoval. A tak to má být. Doporučuji!
Kim je paradox. Tentokrát ale nejsem až tak nadšený, takže jednu hvězdu uberu. Přesto je to pořád hodně dobré, takže pokud jste to ještě nečetli, směle do toho!
Výborná klasická americká detektivní reaalistická tvorba. Při čtení některé z povídek si možná řeknete: Cákryš, to mi něco připomíná! A budete mít recht. Jedna z povídek se rozhodně nebude líbit dnešním utlačovaným a těm, kteří na tom profitují z cizích peněz. Doufám, že kvůli tomu nebude kniha zakázána (což je ovšem dneska klidně možné).
Jakmile uzříte v názvu povídky slovo perly, zbystřete. Následuje totiž (dle mého) opravdová lahůdka.
Velice dobrý je doslov Tomáše Korbaře.
Knihy Marušky Mlynářové (její rodné příjmení bylo jak známo Miller) mám velice rád. I tato byla čtivá, inteligentní a domyšlená. Za její naprosto top knihu považuji „Deset malých černoušků“. Vzhledem k tomu, že (pokud prozatím víme) napsala 66 detektivních románů a 14 povídkových souborů, je jasné, že jakmile to člověk vše přečte, může klidně začít znovu a pořád se bude dobře bavit.
(SPOILER) Tak tady bylo krve na několik velkých kbelíků čili kýblů.
Pár děvčat zde působilo poněkud divně. Jsme prostě to, komu a čemu věříme a ony věřili bezmezně.
Slabším jedincům nedoporučuji u čtení ani popcorn, natož krvavou tlačenku. I při čtení takové knihy jsem se dvakrát pousmál. Aby byla moderní a „in“, měl tam jeden pán manžela a pak paní americká spisovatelka hodila do textu jako propagaci i své dva kolegy Toma Clancyho a Johna Grishama. Docela síla.
Jako dědek v důchodu se snažím chodit na vycházky a pozorovat okolí. Není to žádná pomluva, ale pokud se sejdou tři ženy nebo tři muži, jejich pokec vypadá zcela jinak. Dámy, jdoucí z nákupu ševelí jedna přes druhou a prakticky vůbec nevnímají, co která říká. Pak se rozejdou a všechny tři jsou spokojené, jak si krásně povykládaly. Když u naší benzinky stojí tři chlapi s lahváči v rukou, vypadá debata často následovně. První říká: „Ta má ale krásný kozy!“. Následuje zasněné ticho. Druhý se po chvíli přidá: „To pivo je nějaký mdlý, dám si k němu rumiště.“. Skoro ticho, jen slyšíte glogloglo a říhnutí. Třetí to rozhrábne: „Dneska ráno jsem se málem posral.“.
V této knize je to trochu jiné. Jde o hospodský pokec dvou chlapů s apoštolskými jmény Jan a Petr. Slovy ani tématy nešetří, ale hlavně jde o sex v jakékoliv podobě. Mimo hrabalovskou poezii jsou to takové vianovsky laděné a ulítlé vlny. I přes občas drsný hospodský slovník jde o žízeň, a to i o žízeň po naplněném životě. Životě se vším všudy.
„Vše je možno v Tisíci
a jedné noci.“
Citát z knihy
Pokud máte po večerním čtení knih Chrise Cartere zpocené sny, u této knihy se vám to určitě nestane. Trošku to totiž připomíná jistou sérii detektivek s lupičem gentlemanem. Ten z naší knihy pochází ze Švédska a v jednom z příběhů (rok 1910) se praví, že tam nemají zločinců. No, časy se mění...
Je to taková krátká blbůstka, která není vůbec, ale vůbec podobná dnešním detektivkám.
Rodokaps si občas taky přečtu, ale už k tomu podvědomě přistupuju jako k béčkové literatuře. Nemusí to ale vždycky být pravda. Zrovna tento díl, ač poněkud naivní, nebyl vůbec špatný.
Číst si v mém dědkovském věku knihu, ve které jsou prakticky jen juvenilní individua, je poněkud úlet. Přesto se to celkem dalo.
Už je to víc jak třicet let, co jsem v Praze studoval grafologii. Předmětů k ní jsme měli samozřejmě víc, a to včetně psychologie. Bylo potřeba dávat jednotlivé střípky dohromady, a to nejlépe s podporou například takzvaného Baum testu. Tím chci naznačit, že ani těch asi 216 bodů v této knize z vás odborníka rozhodně neudělá.
Perdóneme, ale lžeme občas všichni bez rozdílu. S touto realitou je třeba počítat.
Přidávám se ke spokojeným čtenářům této knihy. Pokud to berete jako oddechovku s mírnou nadsázkou, tak je to velice čtivé a příjemné. Je v tom i drobek erotiky, jídla a chlapských zásad. A abychom z té reality neunikali moc hluboko, jsou zde i papalášské manýry. Doporučuji!
Tak tohle je trošku taková Troškovina v podání pana Vondrušky, kterou ne všichni úplně rozdýchali. Asi nějak ztrácíme smysl pro humor, neboť je to dílko, u kterého jsem se dobře bavil. Motto celé knihy by asi znělo: Chceš do držky?.
Od knihy s takovým tématem neočekáváte zrovna příběh k popukání. Je to dost drsné a dost těžké i pro nás, kteří jsme vyrůstali v hluboké totalitě. Přesto je jedna věc, kterou musím z této knihy vyzvednout, doporučit ji a souhlasit s ní. V KLDR se od jisté doby vyznává princip čučche, což znamená spoléhej na vlastní síly.
Po přečtení druhého dílu jsem se konečně dostal ke čtení dílu prvního. A je to čtení hodně zajímavé, ale z hlediska dávných zločineckých organizací ne až tak překvapivé. I u nás si mimo jiné zvyky zločinci kresbami na domy sdělovali informace o domácích. Tady je to ještě znásobené pravoslavnou vírou, což možná dodává celé věci poněkud paradoxní nádech. Knihu doporučuji.
Dle návodu uvedeného v knize jsem si to 7x rozmyslel, než jsem začal psát tento komentář. Jeden totiž nikdy neví, za jaké slůvko či chybný úkon může být popotahován.
Takže – je to velká pohodovka, ve které najdete i mnohé zajímavosti nezbytné pro život. Například to, že klíště není hmyz, ale pavoukovec. No řekněte, není to pecka? Je.
Jedna z postav v knize se jmenuje Marie-France, po našem Máňa-Francka. U nás v dědině kdysi na čp. 50 bydlela jistá Francka Fialová s dřevěnou nohou, kterou jí za 20 korun zakoupilo obecní zastupitelstvo páč byla chudší jak kostelní myš. To jsem ale trochu odbočil.
Komisaři Adamsberg a Danglard vyšetřují údajné sebevraždy, ale i každá odsukněná Batrflaj pozná, že je to habaďůra. A taky zkoumají znak, který vypadá jak písmeno „H“ (jako hlaveň, hrob nebo hloupé hovado).
No a pak přišla ta zbytečná omáčka (u nás se říká majda). Byly v ní takový voloviny jako tratoliště krve, zpronevěra, zmrazené sperma nebo divočák Kvído.
Nakonec se dozvíte, že vrahem je pan Kozlík Zahradník.
Koukám, že jsem byl tentokrát písemně ukecanější jak svatý Jan Zlatoústý. Takže čus.
Kdo dá na první dojem, může ho tato magnetka odradit. To je ale chyba, protože je to docela dost dobré. V úvodní novele se dozvíte, že Maigret má jít v 55 letech do důchodu. To by byla paráda, že? Také se možná zamyslíte nad tím, jak vypadá něco upolínově žluté.
Následující kratičká povídka je na konci poněkud utnutá, ale dá se. Doslov je také chutný, takže čtyři pěticípé.