Corvus
komentáře u knih

Simmonsův Terror je velmi kvalitně odvedené dílo. Bezmála tři stránky zdrojů svědčí o tom, že s přípravou a důkladným nastudováním pionýrských expedic (zde arktická tzv. Severní cesta) strávil autor mnoho času. Jestliže Terror něco opravdu NENÍ, pak nudný a naprosto mi unikají poznámky typu: "Musel jsem se do četby nutit." Prvotní expedice za polární kruh (nebo kamkoliv jinam), které byly jednou velkou neznámou, jsou všechno, jen ne nudné. Tato kniha detailně popisuje nepopsatelné utrpení, strádání a odříkání, které ruku v ruce přichází s překonáváním limitů a posouváním hranic neznámého. Jen emocionálně plochý člověk nebo čtenář, který v sobě nemá dobrodružného ducha, považuje polární expedici sira Johna Franklina, potažmo knihu, za nudnou. Popravdě mi to připadá naprosto nepatřičné a úplně mimo. Kniha čerpá z reality a na internetu existuje řada vynikajících a VELMI obsáhlých zdrojů k této fascinující expedici (wikipedie, kor česká, nestojí za řeč). Terror ve skutečnosti, i v podání Simmonse, byl/je 100% survival a strádání, tenčící se zásoby, nezkušenost a vlezlá zima doslova sálá z každé stránky. Těch bezmála 700 stran si užije téměř každý, především pak ale jednoznačně čtenáři, kteří 1) milují cestopisy/survival, 2) dobrodruzi, kteří vyrostli na Foglarovkách, 3) milovníci lodí (to je velké plus) a obecně fanoušci extrému. A pak tu jsou samozřejmě ti, kteří vyhledávají u Simmonse horor, ačkoliv se téměř většina lidí u jeho titulů shoduje nad tím, že právě ona hororová složka by v jeho knihách nakonec být vůbec nemusela, protože obstojí sama o sobě (viz např. Temné léto). Je to případ i Terroru (což byla a je skutečná loď, která roku 1848 "zmizela" a roku 2016 byla objevena). Nicméně inuitské mýty a legendy jsou zde tak dobře zakomponovány (a opět - vychází se ze skutečných reálií), že to naprosto ničemu nevadí a dodává celému už tak tragickému příběhu další vrstvu teroru. Zde se Simmons velmi podobá Stephenovi Kingovi, který má taktéž ve zvyku své charaktery týrat a nakládat jim čím dál brutálnější a děsivější hoře. Další, již zmíněnou vrstvou, jsou pak technické detaily, které mě, co by obdivovatele lodí, nepokrytě bavily a užíval jsem si technikálie a popisy palub, zařízení, stejně jako typickou britskou loajalitu k námořnictvu, džentlmenství, ale i vzpoury :-) O této knize by nebyl problém napsat sáhodlouhý rozbor; nakonec zmíním jen vynikající, stejnojmenný seriál (minimálně jeho první řadu), skvěle česky namluvenou audioknihu od One Hot Book a pakliže máte rádi lodní modely, tak detailní dřevěný Terror vyrábí španělská firma Occre (lze koupit i u nás). Doporučuji podrobný blog Matthewa Bettse, stránky Canadianmysteries.ca/sites/franklin/home/homeIntro_en.htm (napěchované k prasknutí) nebo výbornou interaktivní mapu skutečné expedice sira Franklina https://www.google.com/maps/d/viewer?mid=1ee6QW261OiAFYt_lMWMXDPEG2jyplkuU&ll=69.27771540800218%2C-93.6548198402566&z=7
PS: Pět plnotučných hvězd. Simmons se mi 100% trefil do vkusu i zájmů. Vřele doporučuji všem dobrodruhům, snílkům i hororožroutům.


Psát o panu Necrocockovi cokoliv nad obsah této výtečné biografie, je jako nošením muchomůrek do lesa (či filcek do zaplivaného asijského bordelu). Chlípnost v kombinaci se zvýšenou močopudností, zahuštěným šlemem a neotřelou náturou hlavní hvězdy knihy - Tomáše Kohouta - ze stránek doslova odkapavá. Stejně jako takřka hmatatelná vůně lyzolu, desinfikovaných kachliček a rourek uleželých hřibů, prolezlých hmyzem rozmanitých čeledí. Jako velký fanoušek celé Necrocockovi tvorby, hodnotím pěti macatými hvězdami. Nechybí zásadní okamžiky, znepokojivé historky, fotografie z archivu, vybrané texty písní a na závěr knihy úctyhodná (a stále se rozpínající) diskografie. Děkuji za tuto skvostnou biografii a těším se na další díl Dělníků kovu. Přimlouvám se do budoucna za Frantu Štorma.


Tuto drobnou knížku plnou povedených sloupků Marka Ebena, jsem si objednal ihned poté, co ve svém pořadu Minišou, Karel Šíp přečetl celou epizodku s květákem pro honoraci :-) A musím podotknout, že těch pár korun nelituji. Eben má talent a jeho glosy/sloupky jsou zábavné a lidské a občas jsem u těch milých stránek neplánovaně vybuchoval smíchy.
Vytknul bych jen dvě věci (do dalšího vydání, až p. Eben nasbírá další příhody a myšlenky): 1) Obal - nechci se nikoho dotknout, ale tohle už ne; 2) K jednotlivým datumům epizod prosím přiřadit název, ať se snadněji hledá konkrétní pasáž ( v čemž se plně shoduji s p. Šípem).
Jinak fór s kroužkovou vazbou je povedený. Za mě jednoznačně 5 hvězd, bavil jsem se od začátku dokonce.


Autobiografie Briana Warnera přináší fanouškům Marilyn Manson vše po čem touží, pěkně v jednom úhledném balení. Někdejší Bůh mrdu na poctivých 351 stránkách ze sebe vyplavil všechen svůj hnus, obscénnosti, zranitelnost, hříchy, drogové excesy, fascinace lecčím a myšlenkové pochody inspirované kdečím (většinou drogovými tripy). Nechybí noční můry, sebepoškozování, myšlenky na (sebe) vraždy a samozřejmě obligátní americký temný sklep s duševně pokrouceným dědou. Kniha je doslova archetypem biografie filmového slasheru/shock rockera, jehož fanynky si do naditých výstřihů žiletkami opatrně vyřezávají jméno kapely. Přesně to jsem od Marilyn Mansona čekal a dostal jsem všeho plnými hrstmi. Kniha se uctívačům kultu MM (dnes již lehce vyčpělému) prostě nemůže nelíbit. I mě se zhýralá dekadence, hédonismus, alkoholem a drogami nasycené bujaré večírky s hromadou všehoschopných groupies (pissing atd.) velmi líbila.
Na knize oceňuji především dvě věci: Warnerovu schopnost nepodělávat se z autorit a systému. Jeho (brutální) upřímnost mi imponuje, stejně jako poukazování na falešnou morálku, puristy, pokrytectví a zvrácenost pravidel, která se snaží lidi svázat a držet v klecích. Jeho velmi dobře promyšlená strategie rýpání do systému a autorit kombinací hudby, textů, scénické performance, videoklipů a rozhovorů. Veliká škoda, že se postupem let propadl (myšlenkově, hudebně, jednáním) do takové bezpečného šedého bezzubého průměru… Takhle si to asi Manson nepředstavoval… V této knize je ale těsně před vrcholem svého největšího buřičského období ( Antichrist Superstar / Mechanical Animals / Holy Wood (In The Shadow Of The Valley Of Death) ).
Druhým důvodem, proč jde o jednu z těch kvalitnějších biografii, je hojné množství použitých doprovodných materiálů, dokreslujících osobnost MM. V knize tak nalezneme úryvky z osobního deníku, přepis rozhovorů, humorná pravidla MM, kresbičky, řadu fotografií, záznam nočních můr a drogových výletů. Velmi pěkné je i grafické zpracování a různé, autorem vybrané citáty. O kvalitě knihy svědčí i fakt, že je mnoho let beznadějně vyprodaná a v bazarech se prodává mnohdy i za absurdní ceny. Jedna z mále biografií, které by si zasloužily dotisk.
4 hvězdy. Jednu strhávám za minimum pasáží věnujících se nahrávání alb. Informací je málo a mě, coby celoživotního hudebního fanouška, velmi zajímá zrod zásadních desek hudební historie. Je ale možné, že pod tou nelidskou hromadou drog a galonů chlastu se Mansonovi zkrátka vše vykouřilo z mozkových závitů…


Pět macatých hvězd z pěti a hned napíšu proč. Protože mi tuto útlou knížku věnoval spolužák s komiksem Funky Koval: Bez oddechu na základní škole. Protože Nesmrtelnost (nepočítám-li komiksy v ábíčku a mnou zbožňovaného Davida Gerrolda a ságu Chtorr) bylo jedno z mých prvních sci-fi v raných '90. Protože Sheckley fantasticky narouboval na klasické sci-fi spirituální rovinu plnou poltergeistů, berserků, duchů a zombie, otázku věčného života a života po životě. Protože vymyslel frontu s budkou pro sebevrahy a spirituální ústředny pro komunikaci se zemřelými. Pět hvězd za smršť nápadů na pouhých 179 stranách. Za pana Smithe s neodolatelnou kolínskou s nádechem rozkladu. Za neotřelou atmosféru. Za skvělý nápad s byznysem těl a rájem pro bohaté. Za působivý náhled do roku 2120, kde je mysl bezezbytku uctívána a povýšena nad pomíjivou hromadu masa tvořící tělo. A především za to, že Nesmrtelnost famózně funguje i skoro po 30 letech, kdy jsem jí četl poprvé. Kult!


Stanisław Lem je pro mě osobně pojem, který přesahuje kapacity sci-fi literatury, jakými jsou např. A. C. Clark či I. Asimov (fanoušci prominou). Mé první setkání s Lemem se odehrálo na orbitu záhadné planety Solaris, jíž obývá inteligentní oceán, který bezprostředně a navždy mění existenci a vnímání života na Zemi i v nekonečných dálavách Vesmíru. Toto dílo balancující na hraně filozofického opusu a (nebojím se napsat) geniálního sci-fi ovlivnilo můj vkus natolik, že mě řada děl světové sci-fi literatury, nedokáže uspokojit a naplnit. Lemova neuvěřitelná fantazie a vytříbený popis (ne)života rozličných forem na vzdálených planetách, zanechává ostatní autory v prachu opodál…
Nejinak je tomu i v případě Nepřemožitelného. Další titano-molybdenová perla, rudě žhnoucí trpaslík, pulzující na pozadí neproniknutelné černi, zlověstný impulz v mrazivých nedozírných temnotách… Úžasná jednohubka, která se (ačkoliv vyšla 3 roky po obtížnější Solaris) čte jedním dechem. Stránka za stránkou vtahuje čtenáře a napíná nervy k prasknutí. Příběh planety Regis III je sci-fi dramatem, okořeněným lehkými hororovými a survival prvky. Především je ale další podivuhodnou ukázkou brilantního Lemova popisu architektonických, geologických a jiných, prapodivných (nejen) přírodních scenérií, forem života či neznámých entit a vůbec, srdce průzkumníkovo jen zaplesá. Lem znovu, na několika málo stránkách, rozehrává pohlcující podívanou a opětovně pokládá otázky "kam až má lidstvo v zájmu pokroku a objevů strčit své nenechavé pracky". Znamenitá charakteristika fauny a flory (kterou taktéž mistrně ovládá můj velký oblíbenec David Gerrold), doplňuje i řada zajímavých nápadů technického rázu (za všechny např. Nekroptické vyšetření, které je vpravdě dost děsivé).
Nemám příliš rád citace, ale zde vypichuji několik všeříkajících řádků: "Obsazovat pustiny, prosím, proč ne, ale neútočit na to, co existuje, co si za milióny let vytvořilo svou vlastní, nikomu a ničemu - s výjimkou záření a materiálních sil - nepodléhající rovnováhu činné, aktivní existence, která není ani lepší, ani horší než existence bílkovinných sloučenin nazývaných zvířaty či lidmi."
Mistrovské dílo. Pět plnotučných hvězd.


Mé pvní setkání s A. C. Clarkem. Sbírku jsem našel v polorozpadlém stavu v knihovničce v práci. A protože mám rád sci-fi, nepohrdnul jsem. Od Clarka jsem nic nečetl, ačkoliv ho mám zařazeného jako kapacitu. Ale prostě je to takový ten autor, který se mi doposud vyhýbal. Čekal jsem nějaké hardcore sci-fárny a la S. Lem. A ona je to sbírka velice čtivých, až jednoduchoučkých povídek na dobrou noc. Což nijak nesnižuje hodnotu, jen mě to překvapilo. Taktéž mě překvapila i pestrost, čemuž Clark nasazuje korunu s povídkou Adela Has Not Had Her Supper Yet. Pardon, je to vlastně: Kterak se Hercules Keating v orchidej proměnil :-) Baron - zahradník Rupert von Kratzmar by mohl svému kolegovi pěstiteli jen gratulovat. Povedená sbírka se slabšími i silnějšími kousky. Jako celek pobavilo, ale asi mám jiné favority...


Předně se zdržím komentářů typu: "Nemohl jsem knihu dočíst, protože byla příliš násilná a brutální." Toto je válka. VÁLKA. Ve válce se zabíjejí lidé a dějí zvěrstva, kterých je schopen pouze pravděpodobně jen člověk. Čili pochopitelně, že kniha bude naturalistická, pokud se chce člověk něco dozvědět. A já velice kvituji, že je právě takto detailní a velmi popisná, protože pak tu máme například knihu od Zajceva, což je z poloviny komunistická propaganda a o umění odstřelovačském se toho moc nedočteme. A odstřelovač je disciplína, která už ve své podstatě zaručuje, že o explodující různé části těl, zohavení a krutost nebude nouze. Je velmi dobře, že si autor nebere servítky a píše o válce takové, jaká ve skutečnosti je. Ale to jen čistě na úvod.
Já osobně kvituji především to, že na rozdíl od jiných žánrových knih, se zde čtenář dočte o různých tricích, postupech a konkrétních rozdílech mezi příučkami a reálnou bojovou situací. Protože řada např. tzv. dokumentů je naprosto otřesná, mystifikační až lživá a hodně mi to připomíná právě ony brožurky "jak se stát odstřelovačem", přitom realita a vlastní zkušenost je naprosto vzdálená. Což právě dokazuje i odstřelovač J. Allerberger v této knize. V mnoha knihách se dočteme o tom že z té či oné zbraně se střílí lépe či hůře a že odstřelovač měl těžký život. To je ale zoufale málo. Vždy mě ve válečném soukolí zajímala právě tato vojenská disciplína/umění a až tato kniha mi dokázala naprosto naturalisticky přiblížit, co byli odstřelovači skutčně zač. Jak přemýšleli, jak se chovali, jakou měli taktiku. V tom je největší přínos této publikace. Velice kvituji i naturalisticky podané konkrétní situace, protože válka prostě taková byla (dnes už to je trochu jiné a ne v tak masovém měřítku, pochopitelně). A v neposlední řadě kvituji s povděkem lehce kontroverzní věc: jsem moc rád, že Allerberger své zážitky, cítění nenávisti vůči nepříteli, bojový adrenalin, sympatie k ideologii atd. zcela JASNĚ popisuje jako holý fakt. Stejně jako to, že se nadšeně přihlásil jako dobrovolník. Nijak nesympatizuji s ideologií, to v žádném případě, ale strašně by mi bývalo vadilo, kdybych se zrovna v této knize dočetl, jak strašně soucítil s každým vojákem, kterému výbušnou B-patronou roztrhal hlavu. Jak hrozně byl režim krutý a jak si to vše postupem měsíců strávených na frontě uvědomil. Ne, Allerberger byl fašista celým tělem i duší a neváhal zabít kohokoliv. Dokonce i jen tak v "klidovém" režimu si vyhledával na vlastní pěst oběti. V čem že je to přínosné?
Vše výše uvedené mi totiž pomohlo k tomu, abych po celou četbu nesympatizoval s "hlavním hrdinou", k čemuž má takřka každý čtenář sklony. Občas jsem se přistihnul jak držím Allerbergerovi pěsti, aby z té či oné situace vyvázl a aby se trefil apod. Ale naštěstí mi jeho férový přístup a nezakrývání skutečnosti, co to bylo za člověka, pomohlo uvědomit a říct si: "Tak bacha na to, byl to nácek, okupant, tyran a vraždil lidi."
Čili asi nejpřínosnější, nejpopisnější a nejzajímavější kniha o odstřelovačích 2. světové války, díky které bude každý, kdo se o snipery zájímá, obohacen. Citlivější čtenář nechť nečte válečnou literaturu.


Pro fanoušky Ondřeje Sekory absolutní povinnost. Nádherná kniha, za kterou Tomášovi Prokůpkovi děkuji.


Naprosto vynikající kniha, zaslouženě za plných 5 hvězd. Nebudu zde papouškovat celý obsah ze zadní strany knihy. Stačí pouze citovat The Guardian - "Jedna z nejlepších historických knih roku" či "Důkladně probádáno a se zápalem napsáno..." - Nature.
Doporučuji všem, kteří mají blízko k této práci (jako například já) nebo těm, kteří se o podobné téma zajímají. Čtivé, zajímavé, občas šokující. Přečteno jedním dechem, nelituji ani koruny. Plus mi velice sednul překlad Aleny Fry, na který odborně dohlédl Doc. MUDr. Pavel Kasal, CSc.


Se jménem N. F. Cantora jsem se setkal prostřednictvím této knihy poprvé. Jak velký odborník či kapacita v historických kruzích je či není, netuším, ale od této knihy jsem očekával trochu něco jiného. Cantor má evidentně hodně načteno (jak dokazují i doporučené prameny v závěru knihy), píše čtivě, na druhou stranu o moru jsem se nedozvěděl zase až tolik, kolik jsem očekával. Z tohoto důvodu vsázím na dílo 'Mor 1480-1730: Epidemie v lékařských traktátech raného novověku' od doc., Mgr., Karla Černýho, Ph.D. V této knize se mi vlastně ani tak úplně nelíbilo zbytečně podrobné rozebírání "kdo/kde/s kým" v anglických či francouzských středověkých rodech, zbytečně obšírné popisy jak fungovalo tehdejší právo/nevolnictví/rolnictví... Chápu kontext, ale raději bych se takto detailní informace dozvěděl přímo o zhoubné nemoci. O moru jsem se víceméně dozvěděl prakticky jen tu skutečnost, že se ve skutečnosti nedá zcela přesně určit ani původ (pravděpodobně příkopová propadlina v Africe - kolébka lidstva), ani zda za hory mrtvol mohl čistě dýmějový mor či mor + nějaká další bio-zhouba typu anthraxu (k čemuž se Cantor přiklání) nebo něčeho jiného. Ztráta času to nebyla, ale věřím, že vypátrám lepší knihy o moru.


Pátá kniha v sérii pro mě byla prvním lehkým zklamáním. Po vynikajícím Mortovi se vrací mák Mrakoplaš a ačkoliv Terry drží laťku humoru stále vysoko, Magický prazdroj se mi nečetl tak úplně lehce. Znovu se mi potvrdilo (čtu Zeměplochu již potřetí v řadě), že jiné postavy z Pratchettova vesmíru se mi líbí mnohem více. Ale není třeba zoufat, protože hned další díl jsou mé oblíbené Pyramidy a nadohled je seržant Tračník, desátník Nóblhóch i svobodník-čekatel Karotka a další. Pořád skvělá kniha, ale za mě tentokráte bodík dolů.
A jedna poznámka na okraj: jestli mě něco vážně irituje, jsou to ve zdejším hodnocení přepsané pomalu celé pasáže knih... Nechápu.


Jako náruživý PC hráč a milovník herní série, která vychází z knih Gluchovského, jsem si chtěl doplnit vzdělání a pustil se do knižní předlohy. A myslím, že u prvního dílu zůstanu. V žánru post-apo jde o ryze průměrnou knihu a ačkoliv se mi mnozí snažili namluvit, že jde o příběh s přesahem, nevidím to tak. Za mě maximálně tři hvězdy. Nejlepší pasáže by se daly spočítat na prstech jedné ruky zasloužilého truhláře. S Arťomem jsem nebyl schopný se tak úplně sžít a mrzí mě, že jednotlivé skupinky přeživších se v knize berou hopem. Výtku bych měl také k obrovskému výskytu chyb a překlepů. Gluchovského jsem vyzkoušel, ale za mě naprosto průměrný spisovatel. A vzhledem k tomu, že jeho série Metro má být to nejlepší, co stvořil, tak už se asi nesetkáme.


Znovu a znovu čtu ságu Zeměplochy. Morta již poněkolikáté a považuji jej za první opravdu vypilovanou a po všech stránkách dotaženou Pratchettovu knihu. Tam, kde v Čaroprávnosti naťuknul rozličné minipříběhy, narážky na sex, poznámky k poznámkám a bourání čtvrté zdi - tj. spolupráci se čtenářem, tam v Mortovi vše precizně dotáhnul. Předchozí knihy miluji, ale čtvrtá zeměplošská výprava vše vyladila k dokonalosti. S postupem věku jsem rád, že Terry opustil postavu beznadějného strašpytla Mrakoplaše a začal se soustředit na úplně nové postavy a Zeměplochu zabydlel doslova miriádami mikropříběhů vedlejších postav, postaviček, předmětů či zvířat. Kolikrát jen dvěmi či třemi větami dokázal nastínit vlastně nepodstatný příběh např. kočky, která jde právě úplnou náhodou kolem. Tam kde se mi už Mrakoplašův charakter "očetl", nastoupila skvěle napsaná Bábi Zlopočasná, aby ji hned v následující knize o míle překonal mistr Smrť a Mortimer. U každé knihy si říkám, že postavy jsou čím dál lepší. Nepřestává mě udivovat jak obrovský měl Pratchett rozhled a jak přirozeně dokázal do Zeměplochy doslova naštosovat tisíce drobností, pop kulturních odkazů, hříček, ale i neuvěřitelně propracovaných charakterů. Přitom mu stačilo se rozhlížet jen kolem sebe a vše mistrně použít ve svých knihách. Baví mě sledovat i "problémová" místa, kde se musel nějakým způsobem vypořádat s určitou situací či poznámkou nějaké postavy. Jak neuvěřitelně ladně a humorně dokázal s naprostou samozřejmostí vysvětlit různé otázky typu "Jak vlastně Smrť například jí" apod. Zasloužených pět hvězd a pouštím se do Magického prazdroje.
PS: Cameo Mrakoplaše potěšilo ;-)


Zcela nepostradatelná, vynikající publikace, která by neměla chybět žádnému milovníkovi pavouků. 624 stran zajímavých a detailních informací, včetně povedených fotografií. Pro mě, co by amatérského makrofotografa, jde suverénně o ten nejlepší a nejobsáhlejší atlas o pavoucích, který byl v ČR vydán. Nepostradatelná příručka pro rozpoznávání druhů. Laici budou jistě překvapení, kolik druhů pavouků v České republice máme.


V poslední době jsem si povšimnul, že čím dál více příspěvků hodnotí Pratchettovi knihy jako nepříliš vtipné a začátečnické, někdy dokonce s absurdním hodnocením jedné hvězdičky... Absolutně se s těmito verdikty neztotožňuji. Neznám vypilovanější humor, slovní zásobu a hru se slovy. Čaroprávnost mi naopak sedla ještě o řád výš než předchozí knížky. Jednak s ohledem na bezchybně napsanou postavu Bábi Zlopočasné a potom úžasně popsanými tradicemi mágů včetně jejich kuřáckých zlozvyků. Ten, kdo pochází z hor nebo aspoň z vesnice, tak se dokonale vcítí do bábiny nátury. Vtipný a skvěle promyšlený střet vesnice a velkoměsta. Snad jen Esk nedostala tolik prostoru, kolik by si mladá dáma zasloužila a roli bábiny bych ještě posílil. Výborný díl a rozečítám Morteho. Zasloužených 5 hvězd.


Vytříbený styl Terryho Pratchetta v geniálním překladu pana Kantůrka. Lehké fantastično navazuje na dramatické zakončení Barvy kouzel a tak se znovu setkáváme s prvním zeměplošským turistou - naivním a dobráckým Dvoukvítkem, zavazadlem ze vzácného myslícího hrušovníku a mákem Mrakoplašem. Na scéně nechybí ani stoicky klidný SMRŤ či několik zeměplošských legend v čele s barbarem Cohenem, kterého trápí houser a zuby... Klasika plná nepřekonatelného humoru, slovních hříček, hlášek, ale i příběhů, které se vryjí pod kůži. Bravo.


K zeměplošským příběhům mě přivedl kolega v práci a dodnes mu za to v duši děkuji. Uchvácen nepřekonatelnými obálkami mistra Joshe Kirbyho (kam se hrabe současný Paul Kidby), jehož artbook marně roky sháním, jsem od kolegy jednoho dne koupil asi 20 knih Terry Pratchetta a od té doby jsem propadl plejádě prudce originálních postav a dobrodružstvím, která čtenář může zažít pouze na Zeměploše. Barva kouzel je prvotina a jako taková trpí několika málo neduhy. Pořád jde ale o fantasy, ze kterého by jiní, k uzoufání nudní, šablonovití a rychlokvaškový autoři, mohli čerpat minimálně na deset dalších knih. Tolik nápadů mistr Pratchett dokázal vtěsnat na pouhých 290 stránek. Terry Pratchett byl jen jeden a já děkuji za to, že vdechl život nezapomenutelným postavám, křivolakým uličkám, kontinentům a galaxiím!


U knihy jsem neměl žádné pocity nevolnosti a nemusel jsem si dávkovat čtení jako ostatní a překvapivě nejvíce zajímavé (asi i proto, že byly nejpodrobněji popsané) mi přišly tresty smrti gilotinou, elektrickým křeslem, plynem a injekcí. Jako jeden z nejhorších trestů mi přišlo být postupně rozemlet těžkými kameny, nabodnut řití na kůl či rozřezán na tenoulinké pásky kůže. O smrt a temnou stránku lidství se zajímám snad odjakživa a tak mě krutost a lidské chování naprosto ničím nemůže zaskočit. Ostatně s mrtvými jsem pracoval v nemocnici.
Ale ke knize samotné. Kdysi ji donesl spolužák do školy a zběžně jsem si přečetl několik řádků a od té doby ji toužil vlastnit. Před nedávnem jsem knihu sehnal společně s Dějinami sebevražd a jsem spíše zklamán, rezpektive jsem očekával (asi) více. Autor toho určitě hodně načetl a má obsesi na smrt a krutost, ale zpracování pokulhává. To, že již není aktuální mi ani tolik nevadilo, přece je to jen 24 let. Vadily mi ale nesrovnalosti... V jednu chvíli autor popisuje, že odsouzený XY usedl na elektrické křeslo pouze ve spodním prádle a o 3 stránky dál je fotografie odsouzeného téhož jména v košily, kalhotech i se kšandami. Co mi taktéž vadilo byla tendence se opakovat. Kniha je prošpikována různými boxíky s texty, ale v drtivé většině se opakuje text, poznámky, dokonce i konkrétní případy/lidé. Chybělo mi i více fotografií, které bezpochyby existují. Kniha je psána velice čtivě, až prostě. Na závěr knihy přiložené pojednání o vývoji trestu smrti na našem území pak silně kontrastuje s textem Monestiera. Člověk má pocit jako kdyby přešel z četby nedělních novin do filozofického traktátu. Předpokládám, že Dějiny sebevražd budou zpracovány 1:1 stejným způsobem.


Jedna z mála entomologickcýh publikací věnujících se čeledi nosatcovitých (Curculionidae), konkrétně podčeledi rýhonosců (Lixinae). Filip Trnka a spol. systematicky seřadili středoevropské rýhonosce a katalog doplnili velice zajímavým a poučným textem a samozřejmě špičkovými fotografiemi. Pro zájemce, ale i amatérské makrofotografy, jde o povinnost v knihovničce. Uvítal bych další katalogy, věnující se rodu Curculionidae. Skvělá práce.
