Daphodille komentáře u knih

Viki Shock ve svých knihách dokazuje, jak podivně se vymyká střednímu proudu. Jedinečným plaveckým stylem svého humoru pohybuje se na soutoku čehosi tak neslučitelného, jako jsou ryze čeští Cimrmani nebo suše britští Monty Python, ačkoli nedosahuje právě jejich věhlasu. Jenže já na tenhle humor zabírám. A když čtu třeba rapsódii "Kostel na návsi", neudržím se smíchy. Asi nemá smysl házet domněnkami, co si autor přimyslel a co je "skutečný" záznam snu. Soudím, že stojí za to, zaznamenávat sny (naprosto bez cenzury). Měl by to tak dělat každý, dozvěděli bychom se o tomhle světě, jeho světle i temnostech, a hlavně sami o sobě mnohem více.

Na to, jak pomalý jsem čtenář, tuhle knihu jsem zhltl za šest dní. Opět mě vedla k otázce, jak bych se zachoval v jeho pozici. Je to taková hra na předpovídání minulosti. Kdo ale může s jistotou říci, že by stál v cestě valícím se kolesům moci dobrovolně a s nasazením života svého i svých blízkých? František Kriegel se mohl zvát hrdinou, ačkoli sám by to nejspíš odmítal. Jen vítám, že jej autor Ivan Fíla vytáhl z jícnu dějin, kterým se vzpříčil, právě touto čtivou a reportážně strhující formou.

6 29.08.2021

Parta chlapů se pravidelně schází ve staré sauně za městem... To stačí, aby bylo zaděláno na prózu, v níž hlavním hrdinou budou rozpravy oněch mužů v trikotu potu (počet nebude nakonec důležitý - asi kolem deseti). Uvádění postav na scénu vztažnou větou a nikoli občanským jménem kupodivu text nebrzdí, naopak zvyšuje napětí. Hltej, čtenáři, co vypouštíme z pusy! A právě skrze své rozpravy se postavy charakterizují a vybarvují, vzájemné špičkování a dohady o zdánlivě nepodstatných detailech sem neodmyslitelně patří a celkový obrázek těch výtečníků ještě zpřesňují. Vypravěč do děje zasahuje jen zřídka, v suchých konstatováních, uvádění přímých řečí a v počátcích a závěrech kapitol. Ve slovních přestřelkách si možná si brzy povšimnete, že už není podstatné, kdo co říká, neboť hrdinou se stává sám jazyk a jím tisíckrát kříšené kouzlo hospodské historky. Jen jsme zde v sauně (ačkoli na hospodu padne řeč nezřídka). Každou postavu lze nakonec identifikovat skrze jednu oblíbenou průpovídku, motiv nebo téma. Např. ten, co je doktorem přes ženské orgány, rád odpovídá větou: "Jsou takové případy", zatímco ten, co dělá taxikáře, zpravidla vztahovačně opakuje: "Chceš do držky?". Ten, co je v důchodu, lpí na hygieně a jeho refrénem je otázka: "Osprchoval ses?". Kniha se zdá být jednou dlouhou rozpravou, kterou si mezi sebe rozdělilo tucet potících se mužů. Ale Rudiš sem vetkl prvek tajemství, dalo by se říci až tabu. Za zdí se totiž nachází část sauny vyhrazený ženám. Ten je pro muže nevysloveným tabu, je neviditelný, zato je slyšitelný. Kdykoli muži umlknou ve svých rozpravách, ozývá se z druhé strany smích nespatřených žen, Muži nabývají dojmu, že se jim ženy posmívají. Ale proč? Nedovedou si to vysvětlit. Sama zeď je vysoká a kluzká (představuji si ji z bílých kachlů) a první nesmělé pokusy nahlédnout přes ni do zóny žen dopadnou velmi znepokojivě. Svět za zdí zůstává záhadou. A pak ten chichot. Ale netřeba teď a tady vyzrazovat jeho rozřešení... Samozřejmě lze tuto prózu číst jako důkladně a z mnoha úhlů kutý klíč k pochopení mužského světa - a proč ne. Pokud někdo ještě věří na stereotypy o pohlaví (přesahující zde z mužského světa až k nepřímému vylíčení české povahy), může si je s Rudišem ještě utvrdit. Ale přes ono zdánlivé plácání mužů o ničem a ono nezbytné dokazování prosvítá cosi lidského, směšného, vážného i soucitného, co čtenáři nedá spát, samozřejmě, chlapi se pustí do hromadné pranice pro nic, ale brzy přestanou, vždyť se ocitli na jedné lodi, která je navíc v ohrožení! Jejich oblíbenou saunu mají brzy zavřít, zbořit a postavit místo ní cosi výnosnějšího. Ovšem hlavní poslání podle mě leží na opačném konci: muži se budou dál vrhat za ženami, i kdyby je tisíckrát proklínali. Žádná zeď, žádné nebezpečí je nezastaví. A dokonce ani ten jejich Český ráj na půvabně upletený z nekonečných rozprav.

7 24.09.2019

Autor ústřední postavy nazývá prostě podle jejich profesí (jejich milenky a polovičky ale jménem, jak jsem postřehl), a přece mi přirostly k srdci. Zapletal i pro nás později narozené upletl velkoryse pojatý portrét života společnosti a jejích schémat (zvláště "něco za něco a něco pod pult pro vás") vzájemné občanské výpomoci v systému, který už si pomoci nedokázal a v podstatě dožíval. Postavy v jedné linii žijí i svá soukromá dramata v napůl fiktivním (malo)Městci dobře známá každému z nás a v každé době (rozvody, nevěry, naschvály, lásky, kamarádství, intriky, zrady), přitom je ovšem stále narážet na stavební kameny, (fráze, slova a situace) socialistického zřízení, abychom nezapomněli, v čem žijí. Ale i v mezích morálně již značně podkopaného systému postavy hledají svou rovnou páteř, mravní integritu, podstupují minisérie bojů o sebe sama, své děti, druhy, chotě, lásky i základní lidskou důstojnost. Autor nezapomíná na obecně geopolitický rámec - Amerika za Reagana, SSSR těsně před Gorbačovem a vzývání strašáka jaderné války. Objevená záliba v běhání (viz titul knihy a předmluvu-citát z E. L. Doctorowa) pak nese štafetu jistého poselství - důležitý je sám běh jako uvedení do pohybu ve všudypřítomné strnulosti. Slovy Inženýra běh, ale ne útěk. Zapletalův lakonicky sdělný styl překvapivě nenudí - naopak vtahuje a neztrácí schopnost účinné metafory na správném místě, a tak na závěr můj favorit: "Uši fronty se naladily na příjem informací".

6 08.09.2019

Z knihy nejvíce vytěží ten, kdo se do čtení pustí bez předsudků. Mnohé vás může šokovat - po stránce stylové i příběhové. Ale pod vším tím kořením novotvarů, pod proudem dávek pervitinu a nedostatečných bílých krvinek, pod kaskádami uvolněné obraznosti a dialogů s pražskou "-ej" češtinou a rachejtlemi vulgarit, v pochybami zmítané duši vypravěče A. se pohybuje nejzávažnější vrstva čili problém: hledání lidské důstojnosti i v (napohled) nedůstojné schránce - i přes trhající pochyby a zmítání se v otázkách po (ne)smyslu státní zdravotní péče, i přes sebevědomí proděravělé vpichy narkotických a jiných jehel - i tehdy, když řeka bez odvolání směřuje ke srázu. Nakonec i hledání onoho smyslu bez nutnosti ptát se na výsledek. Projdete tím spolu s A. a na konci vám možná zas tolik úzko nebude, ať jste B, C, D, E, F... A jak líp knihu doporučit, snad "XXXXXXX"?

3 22.08.2019

Myslím, že autor anotace to vystihl lépe než celá má recenze pro LN. A jinak - pro mě naplnění slova poezie (ačkoli to nikde není řečeno). Znám i některé Hruškovy fejetony - co do jádra kvality nejsou daleko od dužniny jeho poezie.

1 13.08.2019

Dost dobré. Kupoval jsem cíleně. Kapitolou o hudební scéně v Seattlu jsem se musel prokousat, ale vše, co se týkalo Nirvany jsem hltal a dozvěděl se i mnoho nového ohledně oblíbené kapely, a o to šlo!

13.08.2019

Je to spolkový stát v Brazílii a od loňska název knižní novinky z pera – nebojme se říci – veterána české básnické scény Ivana Wernische. Samo Pernambuco má zvuk dobrodružství a přístavů, kde přídě obchodních lodí míří k bezbřehým obzorům. Aby ne: stačí přečíst úvodní oddíl „Teď“ a záhy proslov rodičovské autority k pozdě se navrátivšímu synovi „Á“ a můžeme prohlásit: Pátraje po svém dětství, Wernisch nachází to naše. Ale dětství je jen jednou ze strun připnutých k tělu tématu a tím je – příběh. Vcelku objemný svazek rozdělený na dvanáct podkapitol nabízí příběhy v různých podobách, jak tomu odpovídá i převládající forma básně v próze, historky, anekdoty (b. Pod slibným nebem) – jen občas vystřídaných rýmovánkou, zaříkadlem, momentkou. Vše promíseno kořením dialogů. Jako by nás udržoval u vědomí toho, že dokud trvá příběh, trvá i svět člověka. A Wernisch je (po vzoru jedné své oblíbené figury) eskamotérem příběhu. Načíná je, rozvíjí, zadrhává, znovu rozpřádá, ukončuje anebo – neukončuje… Postavy v jeho světě dostávají neuvěřitelná jména, mívají vybájený původ a povolání: mistr Květenský, plukovník Parfum, slečna Weitlingová, Růžena Vodičková, strýc Jeník, lord Lovat, Lavinie, desátník Frühauf… Například báseň Cizokrajné strofy je přímo galerií takových postav. Odkud přicházejí a kam půjdou? Byli doopravdy?
Zaujetí pro příběh, jakkoli by byl absurdní, a jeho rozvíjení v dialozích, nekončící hra s jazykem (nejen českým) a nikoli narcistní, ale příjemné zaujetí vlastní malírnou fantazie a nanášení nevysychajících barev zavání z podpalubí knihy Pernambuco. Ne náhodou knihu uvozuje citát Ladislava Klímy: „…kdo nechodí v noci do lesů schválně za tím účelem, aby tam viděl oreády, ten pověsiž lyru na hřebík!“ Nepřestávejte si hrát, i nesmysl má smysl rozvíjet, i pouhý útržek či spíše cár příběhu stojí za to, aby byl povězen. Jinak opravdu pověste lyru na hřebík. Anebo tuto knihu. Ovšem ani rozsah více než 150 stran nestačí jako důvod k jejímu odložení. Naopak pro pokušitele múzy by to měl být magnet a tahák. A ti, kdo mají dosud obavy či přílišný respekt z poezie, mohou je touto Wernischovou novinkou začít odbourávat. Možná i vám se zalíbí na zádi obchodní lodi nápis Pernambuco a necháte se najmout do kotelny. Bude to občas dřina, ale příjemná. Někam vás to vezme.
---
Za mě nejvíce bodovala Píseň kudly, Fata Morgana a Můžete jít, Kaminský - právem otištěná i na přídeští knihy.

23.02.2019

Konečně k tomu došlo - nadechl jsem se a pustil se do četby autora, který se už natolik vyšvihl do výšin žebříčků, že na mě mohl shlížet z billboardů nad luxusní křižovatkou U Bulhara a lákat: vyzkoušej mě! Přímo si o to říkal. A proč ne? Jak jinak tuto plakátovou ikonu strhnout nežli tím, že jí dáme šanci?
Mohlo být strategickou chybou, že jsem Patrika Hartla začal zkoumat teprve od této čtvrté knihy. Ale už se to nedá odestát - byla to čerstvá novinka a mně přisála pod stromečkem se strohým věnováním a maskovaným příkazem - přečti to poctivě. Ušetřil jsem jistou sumu - neboť i bez toho by mě ale zvědavost na nově vzešlou hvězdu prózy ponoukla si knihu pořídit.
První dojmy - četlo se to skoro samo, řekl bych až průtočně. Hartl nezapře, že peřinu jazyka umí načechrat v důmyslných faldech a vzhledem k tempu odvážit jiskřivě praskající koření. Nebojí se prosté dějové věty proložit poetickou obrazností, často bodající špičkou sarkasmu. Přistihl jsem se, že se pousmívám a několikrát jsem opravdu padal smíchy pod stůl. Asi je načase odhalit karty a vypíchnout zvláště peprná spojení, jež mi v mozku zůstanou vryta, i kdyby knížka už ležela v nejspodnějším regálu: "S vytasenými koketními tesáky jako vlk v Jen počkej, zajíci dvakrát zopakoval, že už je opravdu velká slečna." Asi jen tak nezapomenu, že pánské přirození je "bimbálo". Pozadu nezůstává ani v názvech kapitol: "Pinda plná pilin" mluví za vše.
Obsahově to je "vztahovka", Ulice lemovaná Růžovou zahradou na délce téměř pěti stran - sází na postavy, které nám svým jednáním podávají velmi důrazný návod, čeho se v životě vyvarovat a čeho si považovat. Hrdinové v románu si lžou, oklamávají se, urážejí se, opouštějí, a když si odpustí, padají si zpět do náručí v slzách. A tak se to vine přes téměř pět set stran. Deset protagonistů je propleteno vzájemnými vztahy různého zabarvení - rodinnými, milostnými či přátelskými - přehazují si mezi sebou tikající nálože emocí, ale po veškerých přemetech se všechny ty mírně poblázněné duše uklidní ve šťastné konstelaci a vše končí (relativním) smírem. Abych nezapomněl - veledůležitým pojivem textu je sex - ať už je provozován z lásky, či ze samaritánství, provází čtenáře jako nejpřirozenější součást člověka. A někdo možná bude kvitovat s povděkem, že přímá řeč zhusta rozčeřuje řádky a že postavy mluví "jak jim zobák narostl" a zcela spontánně házejí vulgarismy.
Román Patrika Hartla neaspiruje na literární klasiku, ani to jeho čtenářská obec nevyžaduje: stačí, že v několika pestrých vrstvách obleče vaše volné chvíle do pestrého svetru textu. A splétat se mu to daří ohromně. Na svých billboardech si může v klidu držet svůj bělozubý úsměv.

4 23.01.2019

Román Williama Styrona už je pár desetiletí literaturou světového zvuku a zasluhuje té slávy. Spisovatel rozdal karty na psací stůl bezvadně a ještě lépe s nimi hraje, promíchává je před očima čtenáře s erudicí eskamotéra: mám na mysli ony prokládané vyprávěcí roviny – „základní“ přítomnou linii s ponory do minulosti (z perspektivy Stinga i vzpomínání Sofie) a s odskoky do budoucího (60. léta a zpětný pohled zkušenějšího vypravěče). Volba látky, doby, prostředí a postav se zdá být sázkou na jistotu – ta však může být velmi zrádná jako u kohokoli, kdo si naloží tuhle temnou materii historie lidstva ke zpracování, aniž by ji prožil. Všechna čest, že Styron prozkoumal stohy dokumentů a držel se od psacího stroje dál, dokud neuznal, že má sám dostatečně načteno. Když měl základ, mohl vést ten vábivě se klenoucí dramatický oblouk a v něm ty pikantní pukliny kontroverze. To tu ještě snad nebylo: Polka, jež přežila pobyt v lágru v Osvětimi a našla nový domov v Americe v Brooklynu – a nikoli Židovka, jak by leckdo čekal, ale plavovlasá a velmi smyslná katolička. A její partner – velmi výstřední, posedlý, schizofrenně nalomený bonviván, snílek a Prášil, svátek všedních dnů, řeka bez břehů, vlastní vodopád i temná propast Nathaniel Landau. Oba mají v sobě cosi, co je zároveň bytostně spojuje a čím se navzájem ničí – vnitřní démony, kteří vznikli ze srážky dějin soukromých a velkých. Zdá se, že na straně Nathana jich je více, on dokáže nenávidět - a jeho psychotická nepříčetnost jej neomlouvá - stejně jako milovat bezbřeze. A Sofie jej oddaně miluje i přese všechny jeho temné výkyvy. Mezi nimi se jako velmi zúčastněný svědek, tedy jejich nejlepší společný přítel ocitá začínající 22letý spisovatel Stingo. To on stojí mezi dvěma o sebe se troucími životy, schytává jejich přítomné bouře a stojí u soutoku jejich živlů a zaznamenává vystaven šokům ze strany nevyzpytatelného Nathana stejně jako pohlavnímu napětí ze strany zbožněné ženy Sofie. Sexualita vůbec protéká divokým proudem a velmi často vyvře mezi řádky. Pro mě jednou z nejzábavnějších pasáží je popis divokého milování tak, jak je nebohý a toužící Stingo musel slyšet a trpět o patro níže.
Veškeré rozpory i spojitosti se vinou od extrému k extrému, nenalezneme tu nic prostředního. Prostírají se tu trochu nečekané paralely mezi americkým Jihem, zatíženým otrokářskou minulostí, a západní nevraživostí vůči Židům. K tomu dopomáhá i jazyk, ve kterém nám tu hutnou stravu (rozsah nad 600 stran) podává. Styronův vypravěč maluje bohatě třepeným štětcem. Zvládá povrchové děje stejně jako sondy do duševních dějů zúčastněných postav. Metafora se může zrodit z nejmenší drobnosti. A Styron jimi nešetří. Tak může růžová jedová pilulka tančit piruety v Nathanových prstech. S tím jde ruku v ruce až opulentní slovní zásoby sypané jakoby z bezedných kapes (to podmínilo i mistrovskou páci překladatele do češtiny Radoslava Nenadála). Když se dostanu na sumu všech sum – Sofiina volba je i volbou čtenářovou. Svým dějinným i filozofickým záběrem jak minové pole pastí a podnětů k zamyšlení jde o vpravdě světový román.
Abych to dovršil – pro mě asi nejpůsobivější pasáží - díky do detailu líčené psychologické hře dvou postav v konfrontaci - je Sofiin boj o náklonnost vedoucího tábora v Osvětimi obersturmbanführera Rudolfa Hösse, při kterém nasazuje s největším vypětím své psychologické i přirozeně tělesné ženské síly.

Jen tak nezapomenu na tuhle knihu a budu se ne přímo smát, ale pousmívat, i když někdy s mrazením v zádech. A to nejen pro ono zvolání "Jsem Bobby Fischer, jsem Bobby Fischer!" po úspěšném sexu ve třech. Historka s Gottwaldem na balkoně a Clementisovou čepicí je pravdivá a příznačná pro středoevropský prostor, ale teprve Kundera ji dokázal vsadit do mrazivých souvislostí v románu-eseji. Přirovnání komunismu k velké Bachově fuze a národům tábora míru jako notám, které se nesmí rozutéci, považuji za jednu z nejpronikavějších sond do komunistického hnutí. Pak nebude překvapivé, že mě zaujal i obraz kolového a velmi pravidelného tance, při kterém se naivní stalinista Ilja Erenburg vznesl nad Prahu. Do řady se vždycky můžeš zařadit, ale jsi-li jednou vyloučen z kruhu, není pro tebe už cesty zpět a jen se vzdaluješ a odlétáš, kruh se obejde i bez tebe a nevpustí tě. Pronásledování vlastního činu je pozoruhodný jev. Když se posunou kotouče hodnot, z budovatelů jsou vrazi, už to nespraví. Čechy jsou jeho a jsou smutné, narazí na to při rozboru lítosti. Opět tu nenajdeme slova nazbyt, věty jsou soustruhované a drží se poctivě myšlenky, na efekt se nehraje. Zaujala mě více společensko-politická rovina. Některé pasáže z Maminky a Tamininy smrti mohou být návodem, jak si užít tělesnou lásku bez zábran a potřísněného svědomí. Co mě asi pobavilo nejvíce: jak se Kristýniny černé střevíce a barevné korále hlásily o svá práva. Trefa! A jinak jsem spíše adorant než gynofob, pánové básníci.

3 04.06.2018

Osobní zkušenost Ivana Klímy jako sonda spuštěná do hlubin 20. století a poznání z těchto hlubin vylovené před oči čtenářů 21. století, to je Jeho šílené století, jež po přečtení může být z velké části i vaše. Nad vzpomínkami z Terezína se zastavuje dech. Je to vůbec možné, v čem musely děti vyrůstat? Tam, kde smrt byla zcela běžnou záležitostí též jako hrozba je obklopovala je ze všech stran? Zocelilo je to spíše, či více nalomilo? Byly škody na duši nenapravitelné? Rozhodně se mi líbí, jak Klíma dokáže psát bez milosti i o svých postojích v prostředí komunistickou ideologií zasažené doby, nepřikrášluje ani některé své kontroverzní kroky, jež klidně mohl zamlčet. Nebojí se na rovinu přiznat, že také on v mládí podlehl onomu opiátu. Zajímavé jsou náhledy na činnost Čs. svazu spisovatelů, zámek v Dobříši a přediva politických vyjednávání, upachtěnost těžkých ústupků a drobných pokroků směrem k uvolnění, např. kolem časopisů Květen, Literární noviny a Tvář. "Každý den se probouzím s pocitem hanby," řekl prý Klímovi kolega spisovatel Alexander Kliment. I tento citát stručně vystihl DNA doby.
Slabinou v jinak soudržné pamětnické výpovědi jsou snad jen esejistické vložky, které, mám ten pocit, poněkud rozvláčně přemílají úvahy už stokrát přemleté. Ovšem je to spíše strukturní neduh; každý si z nich může vytáhnout pro sebe kus poučení. Např. úvahu o utopiích jsem si musel vypsat, neboť v ní Klíma poukázal na dávné autory, kteří až s děsivou přesností a na staletí dopředu vypodobnili praktiky moderních totalit. Nezbývá, než se přiznat, jak moc se těším na prodloužení sondy v druhém díle.

3 23.04.2018

a prostřednictvím fiktivních lekcí udílených po třináct večerů mladé dívce Lucii, jež je na vážkách, zda nemá svou vlast opustit, pěknou vykrouženou češtinou nás Tigrid provádí milníky novodobé české historie. Trasa vede hlavně okolo těch pro náš národ osudových až traumatických: Mnichov 1938, léta protektorátu 1939-1945, Vítězný únor 1948. Putování však začíná okupací vojsky pěti armád Varšavské smlouvy 1968 a symbolicky se zde také ukončuje. Spojení obdivuhodných znalostí a výpravného slohu pro čtenáře zbarvuje to, co by jinak bylo suchou dějepisnou látku. Je pochopitelné, že Tigrid nabízí pohled z vlastní perspektivy, ale zároveň sympatické, že svůj názor za každou cenu nevnucuje ani podloudně nepodsouvá. Přitom cítíme, jak se mnohdy hlídá a krotí, neboť by jinak třeba komunistům adresoval peprnější slova. Ale uhlídá se, ačkoli - a to je spíše osvěžující prvek - někdy si nebere servítky a uklouzne mu z pera příkrý soud. Kromě komunistů to odnese i náš druhý prezident Edvard Beneš - kontroverznost jeho postavy ještě výrazněji vyvstane - anebo také jeho oddaný osobní tajemník a obdivovatel Prokop Drtina, kterého však Beneš neváhal po osvobození zapřít. Kromě osobností rozehrává témata viny, kolaborace a hrdinství vinoucí se českými dějinami s neobyčejnou intenzitou. Zvláštností je, že zabrousí i do "kdyby" scénářů a neváhá je rozvíjet na delší ploše. Tigrid ovšem nechává závěrečný úsudek na čtenáři, pouze nahazuje náměty k zamyšlení, k velmi závažnému zamyšlení. Protože není daleko od pravdy, že bolest některých porážek si v sobě neseme dosud, jako by měla být nezhojitelná. Plusem je bezpochyby autorův jazyk, který se nebojí metafor, jež s blížícím se koncem kurzu jsou stále nápaditější. ("Režim držel lidem hlavu ve žlabu hesel" apod.)

4 01.10.2017

Kam jste mě to zavedl, Karole Sidone? Jak hluboko a k jakým branám? Opravdu jsem cítil mráz a neběhal jen po zádech, ojínil mou duši. Starý Tomáš nechal tu svou zestárnout. Ani nemohl mít jiný přídomek. To přece chtěl. Jednou se rozesmál uprostřed milostného aktu, ztratil tak lásku svého života a začal hledat Boha. Ten koumák, knihomol a filozof chtěl být tak vážný, až se začal měnit ve vlastní karikaturu. A byl k politování. Také tehdy když vydumal onu teorii o prvotním hříchu proti skutečnosti, mohl se považovat za velmi vědoucího, aniž by si myšlenku nechal patentovat. Ale neochudil se spíše? Pokud se vzdal lidské lásky, musel spoléhat na lásku k Bohu. Ale On mu ji vracel jen v pochybách. Co následuje, už je jen cesta spirálou do zmaru. Odtud jej ani epizoda s mladou dívkou nevytrhne, ačkoli se nestává často, že by jej líbala mladá děvčata. V té spirále se veškeré možné roviny vyprávění rozklíží a od snů a vidin už jsou k nerozeznání. Tomáš se ztrácí sám sobě, rozmlží se, rozpustí jako akvarel. Kdo to vůbec byl? Snad ne Karol Sidon, který vyzrálou bilanční novelu psal teprve ve svých 35 letech? Ale zůstává zde kniha a za tu díky. Další hledání či snad listování - kdo jsme? - přenechává nám.

2 29.08.2017

Pokud měl ještě někdo sklon brát naše autory 19. století za suché mentory s archaicky šněrovaným jazykem, po četbě U Snědeného krámu by mohl názorově ostře přeřadit. Osud Martina Žemly vůbec není veselý a vlastně na něm nenajdete světlého vlásku naděje. Ale Ignát Herrmann podává cestu do záhuby tak poctivě a poutavě od prvního do posledního písmene, že cestu zániku rádi absolvujete. Co ji zpestřuje - dovedné charakteristiky osob: upovídaný a věčně na dluh pijící a zevlující důstojník Kylián, drobná, leč situace znalá posluhovačka Randová, stará baba Šustrová... Zručně zvládnuté popisy vyvolávají z trudné tragiky oblažující oblak komiky. (Zejména rytmistr Kylián mě vždy dostával do kolen při každém výstupu a neobehrál se. A zeptejte se, kolik takových Kiliánů dnes chodí po vašem okolí?) Popisy prostředí a situací si nezadají s naturalismem a mohou se zdát zdlouhavé, al přece se od nich nešlo odtrhnout, bylyť psány chutným jazykem. Snědený krám mě nasytil. A navnadil na další tituly páně Herrmanna. Že bych se pustil do kondelíkovštiny? PS: Měl jsem k dispozici půvabné vydání s ilustracemi Kamila Lhotáka, který vnitřní grotesknost postav pěkně vytáhl na papír, až připomínaly jakési nestvůrky, ale bylo to zcela na místě... Herrmann na závěr připojil svůj doslov, kde vysvětloval okolnosti vzniku svého románu. Pracoval prý na něm pět let. Nebylo marné si je nad papírem odsedět, poctivě odvedené práce nadaného rytce charakterů Ignáta Herrmanna si můžeme užívat i po 120 letech od prvního vydání románu.

5 19.08.2017

Říkal jsem si, že fenomén Viewegh konečně stojí za prozkoumání a coby muž začal jsem od Románu pro ženy. Roku 2005 jsem zhlédl film podle knihy a ten mi značně zkreslil četbu - např. v Oliverovi jsem stále viděl Marka Vašuta, v mamince Simonu Stašovou (na plátně přesvědčivě nesnesitelnou). Nic naplat, Viewegh psát umí a spisovatelské řemeslo se zřetelem ke čtenáři ovládá mistrně. Sarkasmus a ostrý humor dokážou tnout a jsou výbušným palivem pro postup děje. Laura Oliverovi zdatně odsekává. Naopak jiné její promluvy jsou značně předvídatelné a nutily mě chytat se za hlavu. A jsem přesvědčen, že některé ženy by Olivera utloukly na místě kabelkami značka neznačka (anebo autora, který jej stvořil). Lepší bylo padat smíchy pod stůl. To se i několikrát povedlo (Mluvit o výskytu dokonalého chlapa je jako šířit poplašnou zprávu). Probírají se překvapivě vztahy, vztahy a jenom vztahy. Dojde i na mudrování, teorie o nevěře apod. Ve výsledku dostáváme slovy Olivera bravurně sepsané "Bravo pro čtyřicetileté" - i s povinným happy-endem. Jedna věc by mě zajímala: v románu se Viewegh pokusil vlézt do kůže ženské hrdinky, do jaké míry se mu to povedlo? Z mého pohledu důvěryhodně, ale dostaly čtenářky od "svého" románu, co chtěly? Knihu jsem přečetl během pěti dnů a času u knihy nelituji, příště asi zkusím Román pro muže a zkontroluji, jak Viewegh pro změnu rozumí mužské duši.

1 19.09.2016

Jiří Valja: "Zahradní ulice 70". Styl uvláčený a pedantsky popisný, utrápený stejně jako hlavní hrdina-vypravěč, který mě tak dlouho přesvědčoval o své slabosti, až jsem mu to uvěřil. Kromě pár povedených metafor jdoucích sebekriticky na dřeň vlastní povahy vypravěče a doby kolem něj (protektorát) to bylo čtení se sebezapřením. Raději se vrhnu na Valjův překlad Eliotovy Pusté země, třeba v této roli napraví dojem.

26.08.2016

Rytmizovaná próza hraničí s volným veršem. Staví na výrazných a opakujících se moudrech, které vytyčují nesložité myšlenkové pochody hrdiny. "Musíš bejt připravenej", "Tlustý budou hubený a hubený budou studený"... Vandam je přesvědčen, že o životě už něco ví, a nárokuje si poučovat o něm druhé. Cvičí dvě stě kliků denně a připravuje se na válku, neboť mír je krátkodobou iluzí. Pochopitelně se staví proti současné vládní garnituře. Představuje se jako válečník, který nezapře svou germánskou krev (velmi rád se vrací k bitvě v Teutoburském lese, kde germáni zvítězili nad římskými vojsky) Leckomu jeho postava mohla být sympatická. Takový český Honza s germánskou krví, hotový hned jednat. V hlavě to má srovnané a sám okamžitě srovná toho, kdo by dělal bordel, bez ohledu na rasu a původ. Zakládá si na tom, že byl přítomen na Národní třídě 17.listopadu 1989 a že byl tím, kdo dal první ránu. Akce, to je jeho chléb, a nezáleží, na jaké straně barikády stojíš. Ale z této filosofie se zrodí největší překvapení knihy.

1 04.08.2013