DarkLady komentáře u knih
Někdo tu bude vykládat, že Rowlingová vykradla tuto knihu? Někdo tu bude brečet, že Rowlingová se div nedopustila hrdelního zločinu, když se inspirovala? Někdo tu bude velkohubě prohlašovat, že HP klesla hodnota, protože není původní? Vážení, inspirovat se není trestné, to není vada na kráse. A jen tak mezi náma: ruku na srdce - opravdu, ale OPRAVDU trváte na tom, že Rowlingová vykradla pana Horowitze? Já bych si dovolila vás poopravit - ona ho vylepšila, protože "Todleto" je naprosto tragické! A dále se Vás zeptám, zda se skutečně po přečtení "tédlecté", ehm, knihy, budete na HP dívat skrz prsty? No, přiznejte si to sami sobě: ono to je od vás jenom dětinské pozérství, že jo? V mladších letech jsme psali moc fanfiction a vlezlo nám to na mozek. Ale z toho vyrosteme, až dostaneme rozum, za to vám ručím!
Todleto že má být vtipné? Uf! Kdo se tomudletomu směje, měl by si dát léčit hysterii. Nebo možná ještě něco horšího. To není vtip, to je ubohost! Humor zde není černý, ale vysloveně hloupý. Vlastně tu není žádný humor. A vedle sarkasmu to ani neleželo. Nic přirozeného, vše protivně šroubované, násilné a umělé. HP je živý, barevný, šťavnatý, sytý, teplý i studený. Todleto je proti HP jenom vlažná UHO břečka. Umím si představit, jak vlastně došlo k tomu, že se Rowlingová rozhodla napsat HP. Četla tenhle brak svým dětem před spaním, a pokud si stejně jako já pomyslela, že něco tak bezduchého a prázdného už dlouho nečetla, pak mohla začít psát vlastní verzi příběhu. Celou knihu vzala a přetavila do smysluplné pohádky.
Původně jsem myslela, že sem sepíšu paralely a styčné body, ale seznam by byl tak dlouhý a já nechtěla s tímdletím ztrácet víc času, než bylo nezbytně nutné. Takže jen pár vět. Zajímavé je, že v každém z prvních pěti dílů najdete nějaký odkaz na ŠČM, přičemž v pátém najdete jednu jedinou inspiraci - bradavickou vrchní vyšetřovatelku. Poslední dva díly už jsou zcela původní. Jsou tam bezpochyby i soukromé rodinné vtípky, které nikdo druhý pochopit nemůže. Vzkazy matky dětem, kterým původně předčítala tuhle příšernost a teď jim předkládá svojí verzi. Třeba hned stalaktity, stalagmity budou nepochybně jedním z nich. Na to se děti chytají často. Hagrid bude nejspíš názorná ukázka toho, jak u podobné otázky svých dětí reagovala sama paní Rowlingová :-) Začínám dokonce chápat věnování, které lze najít vždy na začátku HP.
Všechno výše napsané jsem smolila za pochodu při čtení. Říkala jsem si, že svůj referát zakončím nějakou naprosto bombastickou větou ve smyslu "jediný smysl existence ŠČM je ten, že dopomohl ke vzniku HP a teď už by mohl laskavě táhnout třeba do pekel". Po dočtení mám ale ještě jednu myšlenku, kterou se sem musím vnutit. Pro mě je HP lepší mimo jiné - a možná právě proto -, protože v něm není násilí. Takové to plíživé manipulativní nátlakové násilí. Dokonce je zakázané (imperio). Nikomu v HP také nepřijde ani náznakem vtipné, když otec po matce hodí nůž nebo ji praští nějakou lahví po hlavě. Jo, to jsem se smála až jsem se za břicho popadala, fakt... Co to v těch malých dětech asi zanechá, když se jim tohle předkládá jako děsně vtipná situace? To není černý humor. Opakuji: to je odporné bahno! Nikdo v HP nepovažuje za morálně správné přinutit taxikáře hypnózou, aby ohrožoval životy, zdraví a majetek lidí kolem sebe při rychlé jízdě a na červenou jenom proto, že by zrovna někam spěchal. Takových příkladů je v knize nepočítaně. Mají jedno společné: všechny do jednoho jsou naprosto odporné.
HP převyšuje tuto parodii na dětskou knihu o mnoho a mnoho, protože je mravně čistý a svým čtenářům předává skutečné a nepopiratelné mravní hodnoty. Už naprosto chápu, proč je v HP kladený takový důraz na lásku a na jasnou hranici dobra a zla! Už se tomu nikdy posmívat nebudu. Když vidím, že mezi dětmi může kolovat i tohle…
P.S.: “Proč myslíš, že jsme dovolili, aby se všechno tohle stalo?” Ehm. No samozřejmě, že mě to hned nenapadlo…
P.P.S.: Je v učení jeden rok a umí “vše, co potřebuje znát”. Jasně, normálka.
Asi budu zvracet…
Chtěla jsem psát bombastické, dokonalé, úžasné... ale nic z toho mi nepřijde dostatečně opulentní
Ta kniha má takový rytmus, který vás přinutí uvědomit si, z čeho se skládá váš vlastní život. Vlastně vás uklidní, že váš prostý nudný život je stejný jako životy tisíců dalších.
A mimochodem: není to kniha pro každého. Vezměte kousek od Kafky, kousek od Joyceho, přidejte něco toho romantického okouzlení přírodou ala Byron a hlavně nezapomeňte kus z Tristrama Shandyho od L. Sterneho. A pokud Vám z toho nic neříká, raději od Knausgarda dejte ruce pryč.
Hvězdičkami neplýtvám. A tato kniha má plný počet po zásluze. Ano, tato kniha je vzorovou ukázkou důvodů, proč tolik miluji starou literaturu!
V povídkách talent autora tolik nevynikl. Četla jsem je, jsou průměrné. A pak tu máme tento skvost. A tady už se ukazuje naprosto jasně, že spisovatel je opravdový mistr pera! Tohle byl koncert slova, vážení. A navíc plný úžasného humoru. Připomnělo mi to Haška kříženého s Jirotkou…
Množství osob je zcela přiměřené. Kdo se u čtení soustředí, ten problém mít nebude. Kdo je odchovaný na novodobém braku, ten má s koncentrací problém. Nesvádějte to ale na tuto knihu, ta za kvalitu vaší koncentrace opravdu nemůže.
Byla tu výtka, že prý se v knize nic neděje, že až tak v půlce knihy. Kdepak. Je pravda, že začátek je poněkud delší, seznamujeme se s prostředím a lidmi. Ale někde kolem 20 % už jsou na scéně všichni a důležité děje se už dávají do pohybu. Jen to chce opravdu vnímat, co nám autor předkládá, stará literatura nikomu nic zadarmo nedá…
Kniha o doslova kritickem obdobi nasich dejin: udalosti v knize popisovane maji vliv na pritomnost a to v naprosto netusenem rozsahu! Knihu jsem cetla celou asi trikrat hned po sobe a s kazdym prectenim mi vic a vic dochazelo, jak zasadni a dulezite deje vlastne ctu
Omlouvam se za chybejici diakritiku, pisu z mobilu a ac to zni jako vymluva: nemam moc casu...
Tri vety pouze, vazeni:
Ani jedna z postav neodpovidala charakterem puvodnim kniham.
Vseho moc a niceho dost.
At se prapadnu, jestli ta kniha nema jediny ucel: tahat z nasich kapes dalsi penize; jeste ze jsem tuto mela pujcenou...
Být o polovinu kratší, furt bude dlouhá. Mimochodem: nemohu se zbavit skutečně neodbytného pocitu, že Vondruška je panic...
Jak si tak pročítám komentáře, budu v naprosté menšině, jak se zdá.
Udělala jsem chybu, když jsem knihu četla po Pánovi prstenu, po filmech a především po Harry Potterovi? Nejspíš ano.
Abyste chápali, proč sem cpu HP: Hobit i první díly HP jsou knihy pro děti. Prosté konstatování faktu. Obě knihy jsou branou do úchvatných světů snad až za hranice běžné fantazie. To mají společné. Ale jaký je tedy mezi nimi rozdíl? Obě jsou psané rozdílným jazykem. HP je dětská kniha psaná tak trochu i pro dospělé. Hobit je… dětská kniha. Prosím, neuražte se nikdo, ale on ten Hobit je opravdu pro malé děti, nebo jinak si ten poněkud “šišlavý” způsob vyprávění vysvětlit neumím.
Pana profesora se vážím. Jeho dílo obdivuji. Lituji víc toho, že jsem Hobita četla až jako dospělá nebo toho, že ho vůbec psal pro děti a nedal mu spíš zralý ráz hodný jeho eposu o Středozemi? Těžko soudit. Příběh je to nádherný, šťavnatý a plný sytých barev. Kdo tvrdí opak, lže sám sobě do kapsy. Bohužel ho nezařadím mezi knihy, ke kterým bych se vracela a dokonce ani mezi knihy, které bych sama od sebe na první dobrou doporučila.
Naprosto chápu tvůrce filmu, když se rozhodli předlohu vzít poněkud volněji, rozdělit jí na tři díly, doplnit jí dějem, který je fanouškům znám z jiných děl pana profesora, a s Pánem prstenů propojit tolika paralelami, až to bere dech. Z předlohy určené předškolním dětem se podařilo vytvořit velkolepý, vskutku epický příběh pro dospělé, který kanonické (a pro mnohé i posvátné) předloze ostudu nedělá. A čtenáři jako já mohou tak Hobita i nadále obdivovat, předloze navzdory.
Ale prosím vás! Neříkejte mi, že kdokoliv z dospěláků čte Flavii Sabinu de Luce jako detektivku! Ale ono jo, neuvěřitelné, opravdu... přečetla jsem si pár recenzí a hodnocení napříč všemi díly a fakt!
Nu, já čtu především velice milou, chce se říci odpočinkovou knihu s inteligentním vtipem a užívám si doslova jazykový koncert! Smekám před dámou překladatelkou a děkuji. Jako někdo, kdo neumí moc dobře anglicky, ale přece poznám, když se i překladatel u knihy dobře bavil.
Varování: čtením této knihy se vystavujete zvýšenému nebezpeční pocitů úzkosti, bezmoci a depresím
(SPOILER) Vše podstatné už bylo řečeno. Napočítala jsem 3 týdny, během kterých malé “společenstvo meče” procestovalo křížem krážem celou “středozem”. Vzdálenosti pro ně nic neznamenají, asi mají u prdele tryskových motor. Stovky schodů překonávají během pár minut (skoro doslovná citace). Cestují po všech možných prostředích, co jich jen může být, spát nepotřebují, stačí jim tři čtyři hodiny na dobití baterek po 24 hodinové šichtě, nikdy nikomu nedojde jídlo a v poušti ani voda. Pohoda. Když narazí na problém, vždy se z toho vysekají značně přímočaře, žádné větší zápletky opravdu nečekejte. Navíc jsou vyjímečně tupí. Řešení, které je očividné, asi přehlíží záměrně, protože jinak by pan spisovatel nemohl mít tu zápletku. Jo a připravte se taky na to, že postavy neustále přemýšlí. Obvykle furt dokola nad tím samým. Jeden by řekl, že když už to jednou dvakrát promysleli, že příště bude nějaká nová myšlenka, ale ono ne. Jo a prosím vás, jak má ta zrzka otce, tak ten při evakuaci umřel nebo utekl nebo jak to, že před evakuaci promlouvá k radě, ale při a po evakuaci už o něm nikde není ani zmínka? A tu protestní delegaci taky nechali nejspíš v Tyrsisu shnít v kobkách, jak jsem pochopila… prostě pan spisovatel trochu zapomněl na par postav. Jako, kdyby se mu to nestávalo tak často, tak bych to asi neřešila. Sečteno a podtrženo: další díly číst rozhodně nebudu, už u tohohle jsem umírala
Furt je to typická Radcliffe, ale současně je to dílo mnohem inteligentnější jak třeba... Odstíny. Totiž: shodneme se všichni, že obojí je naprostý brak, žeano :-) Jak jsem byla z Udolfa nešťastná, tohle mě příjemně překvapilo. Rozdíl je pouze v tom, že tohle je kraťounké, za dva večery je přečteno, takže se netrápíte dlouho ;-)
Bylo to tak trochu osudové rozhodnutí začít číst Knausgarda. Vlastně mě k němu přivedly plakáty v metru. Nešlo zkrátka jinak: knihu od tak pěknýho chlapa jsem musela mít přečtenou. Vryl se mi pod kůži. A třetím dílem si mě doslova ocejchoval.
Ještě stále si pamatuji poslední část prvního dílu. A při čtení toho třetího jsem si říkala: "co je tohle za zrůdu? Tohle že si říká otec? Opravdu si první díl pamatuji dobře a u rakve téhle svině Knausgard brečel?" Hele, já taky nemám super rodiče, to ostatně nejspíš nikdo. Ale pít kvůli nim kyselé mléko, protože se bojím říct si o čerstvé? Jíst jablka až do zvracení? Kvůli ztracené ponožce dostat seřváno pro vyhazování peněz oknem, abych se o chvíli později dočetla, že papánek si koupil loď? Ne! Děti by měly mít zakázáno mít děti, a tohle dítě nejen že děti mělo, ale ono je jako pedagog i učilo.
Tenhle díl byl neskutečně intimní. Já jsem se v těch odstavcích poznávala. Popisoval můj život, moje pocity, moje zážitky. Zní to neskutečně, že? Každý jiného pohlaví, v jiné zemi, v jiné době. Všechno jinak a přece jsem četla záznam vlastního dětství. Bylo tam všechno. Šikanózní přezdívka. Průměrnost zastíraná falešným sebevědomím. Útěk před realitou pomocí četby. Narušené společenské vazby mezi vrstevníky. Vyprovokovaná vzdorovitost. Mnoho a mnoho dalšího.
Už jsem četla i názor, že za spoustu svých problémů si mohl sám. Nebudu tu hodnotit stylem "kdyby jednal tak místo onak, mohlo být všechno jinak". Jsou to reálné vzpomínky reálné osoby a jakékoliv hodnocení tohoto typu považuji za poněkud chorobné. Mě na příklad na celé knize nejvíce zaujal velmi jemný humor, kterým Knausgard svoje drobné příběhy korunuje. Není nad odstup mnoha let.
"Ta kniha má takový rytmus, který vás přinutí uvědomit si, z čeho se skládá váš vlastní život. Vlastně vás uklidní, že váš prostý nudný život je stejný jako životy tisíců dalších."
“Dáme vám pocítit, jak směšná byla vaše hrdost, když jste mávali korejskou vlajkou a zpívali hymnu. Přesvědčíme vás, že nejste víc než hladem šílená, ubitá, prašivá zvířata, kusy masa zaživa hnijící ve smradu a špíně.”
Dneska nám to přijde jako z jiného světa. Ale číst o tom, jak otřesná situace panovala na Slovensku a kolik sil to stálo, než Slovensko bylo Slovenskem...
Z celého trojlístku Childe Harold Faust a Oněgin vychází posledně jmenovaný rozhodně nejlépe. Verš je čtivý, autor sice často odbíhá od hlavního děje, ale pořád vím, o čem mluví a ne jako u Byrona, kde jsem musela číst některé verše opakovaně a mnohokrát jsem otáčela stránky, aniž bych byť jen náznakem pochytila, o čem na nich bylo básněno. Jediné, co se mi hodně nelíbilo byly osobní a politické narážky, kterým dnes už nelze porozumět, ani s nejlepším poznámkovým aparátem! Z tohoto důvodu ani nelituji, že dílu chybí desátá hlava, kterou autor zcela moudře hodil do kamen.
Neuražte se, ale já na básničky opravdu nejsem. Když to má nějaký ten děj, dám to celkem bez protestů. Ilias s Odysseiou, Aeneis... Není problém; ani ten pro češtinu značně krabatý verš mi potíže nečiní. Ale jak tam je tohle lyrické blábolení o prdu a poezie sem a kudrlinky tam, tak je zle! Asi mě budou "jemní a útlocitní" poetové opékat na rožni: já bych Byrona zkrátka zakázala a to jeho veledílo pálila!
Už jako dítko školou povinné mě to štvalo! Dámička za katedrou hodnotí známkou cosi, o čem sama jenom slyšela! Proč z něho dělat poloboha? Jeho dílo u nás nikdo nezná, každý o něm jenom žvaní, ale přitom ho nikdy nikdo nečetl. Childe Haroldova pouť vyšla naposledy za první republiky!! A my nad ním musíme v hodinách achat a ochat, a trpět nespravedlivé známkování od kohosi, kdo o tom neví ani zbla, komu to samé dělal jeho kantor a jehož jediný zdroj k celé látce jsou jeho vlastní školní zápisky. Bezva!
Dala jsem si tu práci a za všechny, kteří úpí pod knutou poezie, jsem se rozhodla tuto metu pokořit. Standardně nečtu knihu jen abych měla "čárku" a mohla machrovat. Ale všechna ta protrpěná léta strávená ve školních škamnách křičela o pomstu! Je doba internetová, dalo to sice práci, ale povedlo se - našla jsem tento poklad pochybné hodnoty a strávila nad ním dva dny života. Pevně doufám, že to byly poslední, vpravdě poetické, okamžiky ve společnosti Byronova pochybného génia!
A závěr dvě poznámky spíše polemického rázu:
1. Kdyby to mělo hodnotu, jaká je mu obecně připisována, pak by každá generace měla svoje vydání a sem tam i nový překlad, nemyslíte?
2. Co může dát čtenáři dílo, které potřebuje jednou tak dlouhý poznámkový aparát k tomu, aby bylo alespoň z části pochopeno? A protože se mi nepodařilo dohledat žádné vydání s poznámkami, ptám se, kdo se může pyšnit, že mu alespoň z té části rozumí? A nejsou nakonec ti milci lyrického šílení tak trochu pokrytci? A celé mě to přivádí na myšlenku, zda právě tato "srozumitelnost" není tak trochu důvodem, proč celé toto veledílo upadá v zasloužené zapomnění?
Budoucím čtenářům dám radu, budou-li se jí držet, pochopí knihu mnohem víc a hlouběji než ti, kdo se mou radou řídit nebudou - vezměte si papír (A4, prosím) a tužku. Narazíte-li v knize na nějakou postavu, věnujte jí pár řádků - poznačte si jméno (pokud možno celé včetně přezdívek, bude se Vám to opravdu hodit) a připište její charakteristiku. Buďte si jisti, že mou radu oceníte... :-)
Už dlouho se mi nestalo, abych v knize potkala takové množství chyb, překlepů nebo dokonce vynechaných či úplně špatných slov. Jo a ještě něco bylo špatně. A neumím tak docela s jistotou říct, zda to bylo překladem nebo prostě tím, že to je kniha někoho, kdo není spisovatel v profesionálním slova smyslu…
Nečte se snadno. Nutkavá potřeba knihu odkládat, aby byl prostor strávit přečtené.