DennisMoore komentáře u knih

Tahle kniha změní váš pohled na stromy. Zdá se to jako nafoukaná fráze? Není, ani trochu. Při čtení Tajného života stromů jsem si připadal jako při sledování nějakého skvělého přírodovědného dokumentu BBC - plno zajímavých informací, netušených souvislostí, zamyšlení i vcelku odvážných otázek a postojů. Ano, příroda se o sebe dokáže postarat sama, ale napřed nám musí dojít, že jí k tomu máme dát možnost. Více takových knih, prosím, Peter Wohlleben je moudrý vypravěč, který dokáže strhnout a popsat dění v lese jako velmi napínavé až mystické dobrodružství (navíc k tomu používá spoustu velmi originálních spojení, třeba když o tornádu píše jako o atmosférickém přepadení). Velké díky Alef za tip :)

33 02.10.2019

Bomba. Velká. Obvykle nemám přirovnání takového typu příliš v lásce, ale tady musím napsat, že Evžen Boček je snad novodobý Zdeněk Jirotka. Jeho smysl pro humor se s tím mým stoprocentně potkal a bavil jsem se královsky (nebo alespoň aristokraticky), ovšem ne sem tam, ne na každé stránce, ale doslova v každém odstavci. Obdivuji tu lehkost, tu zásobu vtipů, ty chytré pointy, ty úderné a odzbrojující vulgarismy používané v těch nejvhodnějších momentech... Popravdě mě trochu mrzí, když se někdo o Poslední aristokratce vyjádří v tom smyslu, že je sice zábavná, ale nic víc od ní čekat nemáte. Nechápu totiž, co jiného a co víc než humor bych měl od humoristické knihy čekat. Humor je podle mě ta nejtěžší disciplína ze všech a Evžen Boček ji ovládá přímo na mistrovské úrovni. Uvidíme, co další knihy.

29 27.02.2019

Pavel Klusák není žádný lovec laciných senzací, ale je to systematický a úspěšný pátrač, který umí psát, a tak mohla vzniknout tahle nesmírně zajímavá kniha. Sledujeme v ní zároveň příběh Karla Gotta, vývoj tuzemské pop music i proměny Československa během několika desetiletí. Autor si bere na paškál zažité mýty, které o Karlu Gottovi kolovaly a kolují, prověřuje je, vyvrací a uvádí na pravou míru, vždy s důkladnou oporou o dobové materiály, svědectví pamětníků, výsledky rešerší, které musely být vážně fuška. Ukazuje nám Karla Gotta v souvislostech. Cílevědomého člověka, který si šel za svým cílem a dělal (případně naopak nedělal) pro to leccos. Stal se ikonou, bohem lidu a tento status si udržel navzdory změnám vkusu posluchačů i změnám politickým... Ale díky čemu? Jaké bylo jeho "tajemství"? Gott: Československý příběh je pro mě přímo fascinující čtení. Potvrdil jsem si při něm své rozporuplné názory na Karla, dozvěděl se řadu překvapivých informací nejen o něm, bavil jsem se škodolibými popisy toho, jak se mistr jakkoliv a kdykoliv dokázal vlichotit do přízně, a velmi, velmi, VELMI mě mrazilo při čtení kapitoly o nedokonané emigraci a o tom, jak relativně snadno si Gotta a spol. omotali mocní kolem prstu a začali si ho vodit. V té (a v následující "psychiatrické") kapitole se z Karla stala až tragická postava člověka neschopného vzdát se smyslu života a nebylo to věru veselé čtení. Píseň Vltava už nikdy nebudu vnímat tak, jak jsem ji vnímal doteď. Pavlu Klusákovi (který píše místy podobně jako jeho vzor Jiří Černý) dávám velký palec nahoru a budu rád, když si knihu přečte co nejvíce lidí. Je jedno, jak moc čtenář je či není Gottův fanoušek, protože kniha je určena všem, kteří si chtějí udělat vlastní názor.

28 15.12.2021

Nebudu ani trochu přehánět, když napíšu, že mě tahle kniha dokonale dostala. Ohromeného mě rozebrala na kousky, přeházela a zase složila dohromady. Několikrát jsem ji četl v slzách, nemohl přestat a prožíval všechno se všemi, kteří v ní jsou. Naši vesnici se sice momentálně nikdo zbourat nesnaží, ale ten strašák, že na Berounce vznikne přehrada a něco prostě půjde nadobro pod vodu, jak se to dělo právě na Vltavě, tady s námi je už desítky let a čas od času se připomene - to když zase někdo opráší nějaké staré plány. Nemyslím si ale, že kdybych bydlel jinde, Rybí krev by na mě tak nezapůsobila. On totiž Jiří Hájíček dokázal celou tu tragickou situaci tak nesmírně hmatatelně a autenticky přiblížit, že se musí dotknout snad každého, kdo má srdce. A nejde jen o mizející krajinu, která ustupuje pokroku, jde také o mizející lidi, o jejich osudy, o to, jak je všechno provázané se vším, a jak něco naštěstí zmizet nedokáže, ať to klesne jak chce hluboko pod hladinu - láska, naděje, krása, nikdy to není ztraceno, vždycky se to může vynořit. Jde jen o to, jestli si toho pak všimneme. Díky za tohle nádherné čtení.

27 14.07.2019

Patřím k těm, od nichž Martina Viktorie Kopecká slýchá "Nejsem věřící, ale..." (a Tomáš Halík pro ně vymyslel výraz "něcisté"). Nevadilo mi to nikdy, no a po přečtení Deníku farářky mi to nevadí už vůbec. Nejsympatičtější farářka pod sluncem totiž názorně dokazuje, že nezáleží na velkých a malých písmenech, že Víra a víra se od sebe neliší, že člověk se bez víry neobejde a čistě z psychologického hlediska je tohle ta síla, co úplně každého žene vpřed. Někdo věří v Boha, někdo v sebe, někdo v ostatní, někdo třeba v náhodu, ale pořád je to tentýž princip. Já osobně mám rád názor (bohužel už nevím, kde jsem na něj přišel), že stoprocentní ateismus je vlastně nesmysl, protože když popírám existenci něčeho, vlastně tím zároveň připouštím, že pro jiné lidi to existuje. Ale dost těch Hlav 22, protože bych se skoro nedostal k tomu, jaký Deník farářky je. Je totiž vtipný, je moudrý, je hloubavý, je milý, je překvapivý i konejšivý. Jsem přesvědčený, že přesně taková je i jeho autorka. Přál bych si, aby na světě bylo co nejvíc lidí jako Martina Viktorie Kopecká, a nejlepší na tom je, že to není nesplnitelné přání - stačí, aby to kromě mě chtělo i co nejvíc ostatních.

25 28.09.2021

Věnujme tichou vzpomínku mému čtrnáctiletému Já, které si Dunu v deváté třídě půjčilo z knihovny a ostudně brzy knihu odložilo s tím, že by se měla jmenovat spíš Nuda. Máme štěstí, že už není mezi námi - hlavně tedy já mám, protože jsem se k Duně teď vrátil a velmi si ji užil. Frank Herbert patří k těm spisovatelům. jejichž fantazii člověk prostě musí obdivovat. Vytvořil takřka úplně nový a neznámý svět a čtenáře jím provází bez nějakého velkého seznamování, prostě z něj udělá pozorovatele příběhu, v němž nejde o nic menšího než o osud jednoho vesmírného impéria a který se neobejde bez kvanta postav, jež ten osud tak či onak ovlivňují. Děj připomíná intrikánskou olympiádu a těch několik pasáží, kdy se seznamujete s vychytralým plánem jedné postavy, abyste se vzápětí dozvěděli, že ten plán je vlastně k ničemu, protože druhá strana o něm ví a má dávno svůj vlastní plán, kterým ho překoná, pokud ovšem právě s tím ta první strana nepočítá... To je prostě skvělé. Chce to stoprocentní pozornost a trpělivost, ale vyplatí se. Pro Herberta a vykreslení jeho postav jsou stěžejní dialogy a popisy prostředí. Samozřejmě, na Arrakis se také dost bojuje a ty bitvy by musely být opravdu epické, kdyby... Kdyby se Herbert rozhodl s nimi ztrácet čas a popsat je, což ovšem nedělá. Dozvídáme se o nich z druhé ruky, většinou když nějaká postava podává jiné postavě hlášení, a naprosto budu chápat, pokud to někoho zklame stejně jako třeba odchody jednotlivých postav nebo to, že jejich příběhy nekončí tak, jak bychom si představovali. Mě ale to trochu zlomyslné nakládání s Atreidy, Harkonneny, fremeny a spol. naopak bavilo, protože na něm bylo něco až shakespearovského, případně wagnerovského. Zkrátka klasický divadelní / operní postup, v němž není možné ukázat vše, ale nelze popřít, že se to stalo a že to mělo vliv na to, co ukázáno je. Pouštní reparát mám tedy zdárně za sebou a seznam nejlepších knih, které jsem kdy četl, se zase o jednu rozrostl.

25 28.08.2021

Síla téhle knihy není jen v tom mrazivém poznání, co se dělo a co by se zase mohlo dít, ale hlavně v zasazení černobylské katastrofy do historického kontextu, o něž autorovi šlo v první řadě, a ve čtivém dokumentaristickém stylu, kterým to podává. Ano, překlad není z nejlepších (je však pořád mnohem lepší než dejme tomu První muž, když si vzpomenu na knihy, které jsem v poslední době kritizoval), ale hodnota fascinujícím způsobem odpudivé výpovědi nakonec nad jejím mnohdy kostrbatým přetlumočením vítězí. Kromě toho, co všechno havárie přímo i nepřímo ovlivnila (a ještě ovlivní, protože její následky tady s námi budou ještě dlouho a dlouho), je z Černobylu: Historie jaderné katastrofy dobře vidět, jak se stále objevují nová a nová fakta, jak se ani po více než třiceti letech nepřestalo tak úplně mlžit, jak je důležité pořád se ptát a chtít vědět víc. Tak třeba v téhle knize se dočteme o třech potápěčích, kteří se vydali do útrob elektrárny zaplavených radioaktivní vodou otevřít ventily. Scéna je velmi sugestivně zpracovaná i v seriálu HBO. Nicméně v seriálu se dozvídáme, že potápěči přežili, zatímco v této (o necelé dva roky mladší) knize jsou jasnými obětmi, bezprostředně mrtvými. Není to chyba autora, je to jen důkaz toho, že Černobyl stále není uzavřená kapitola a zdaleka ne na všechny otázky máme uspokojivé odpovědi.

25 01.07.2019

Řekl bych, že Ústav je takový Kingův standard, což ale, jak jeho přívrženci vědí, pořád znamená sakra dobré čtení. I když tentokrát trochu rozporuplné, zejména kvůli té supernaivní části s plotem (víc psát nebudu, ať nespáchám spoiler), kterou mistrovi opravdu neodpustím, kvůli trochu natahovanému konci a kvůli tomu, že kdyby se morální dilemata začala řešit dříve než bylo po všem, byla by ještě působivější. Jinak je to ale určitě dobrá kniha s několika nezapomenutelně hnusnými výjevy a s typicky sympatickými Kingovými hrdiny.

24 05.10.2020

Můj komentář z roku 2016:
Velmi čtivá fantasy záležitost, která se nepodobá asi ničemu, co jsem kdy z tohoto žánru četl. Do poslední zhruba stovky stran jsem se ale musel už trochu nutit, protože George R. R. Martin tam už spíše rozdával karty pro další díl a s výjimkou poslední kapitoly věnované Daenerys (mimochodem to členění podle postav se mi líbí moc) se toho už příliš nestalo.

Můj aktuální komentář:
Po šesti letech jsem se vrátil ke Hře o trůny s tím, že tentokrát už budu číst i další díly. Jestli se mi něco především líbí, pak je to jedinečný Martinův svět - jakýsi alternativní středověk, v němž sice kdysi byli draci, ale byla to zvířata, a v němž sice (asi) neexistuje magie, ale zato různé pohanské rituály, které ji připomínají. Člověk navíc úplně cítí tíhu, která příslušníkům všech těch starých rodů leží na ramenou, většinu hrdinů si oblíbí, a ti, které si neoblíbí, ho alespoň zajímají. Nový překlad Arga je fajn, ačkoliv i v něm zůstaly nějaké chyby, změny většinou dávají smysl a kniha rozhodně nijak neutrpěla, naopak díky většímu formátu a hezčí obálce vypadá ta cihla v poličce tak nějak důstojněji. Je tu ale záhada! Když čtu svůj původní komentář, říkám si, kam v novém vydání zmizela ta "poslední zhruba stovka stran", která mě minule nudila! Ne, vážně, kde jsou ty stránky? To mi tedy vysvětlete :) Do další knihy se pustím brzy, protože jsem opravdu zvědavý, co se bude se všemi těmi skvělými (tj. úplně všemi) postavami dít dál, jaké nové k nim přibudou... A jaké ubudou, protože i to se děje.

23 11.11.2022

Nejsem si jistý, jestli dovedu napsat dostatečně nadšený komentář, který by přiblížil alespoň zlomek mých pocitů ze Záhady hlavolamu. Že mě četba jedné z nejoblíbenějších knih mého klukovského já vrátila znovu do dětských let? Ano, to je určitě pravda (a jsem dost rád, že se mi to pořád daří), ale není to zdaleka to, o čem chci psát. Dospělýma očima totiž především - zase - musím nesmírně obdivovat talent Jaroslava Foglara. Krásy přírody a melancholii měnících se ročních období vyměnil za stísněné uličky, ztemnělé večery a ponurou atmosféru, no a v těch kulisách rozehrál tak zajímavý a napínavý příběh, že ho prostě hltám, ať mi je deset nebo přes třicet let. Jenom osud Jana Tleskače, tak skvěle postupně odkrývaný, by vystačil na samostatnou knihu, ale Foglar si řekl, že by to bylo málo, že žádné dobrodružství není tak dobrodružné, aby nemohlo být ještě dobrodružnější, a tak rozehrál mnohem větší partii s propracovaným světem zápolících klukovských part a s mytologií Vontů, s pěticí hlavních postav vymyšlených tak, že po pár stránkách víte, kdo je kdo, a nesplynou vám, a s mnoha vedlejšími postavami, které rozhodně nejsou do počtu. Výpravy do Stínadel jsou nezapomenutelné a závěrečná volba Velkého Vonta, konfrontace a vypjatý souboj, který končí velmi překvapivě... Nejen, že to je po letech zase zážitek. On je po letech snad ještě větší._____P.S. Dostatečně nemůžu pochválit ani Albatros a Nadaci Jaroslava Foglara, kteří i tuhle knihu vydali v naprosto fantastické podobě, tentokrát s ilustracemi Jiřího Gruse - Stínadla si vyloženě vychutnává.

23 14.06.2019

Nemůžu skoro uvěřit, že mi Saturnin tak dlouho unikal. O takovou porci naprosto úžasného humoru jsem se připravoval...! Nedělejte stejnou chybu.

23 13.05.2017

Velká sranda o konci světa. Měl jsem za to, že jsem Dobrá znamení už kdysi četl a že si je teď tím krásným novým vydáním nostalgicky připomenu. Jenže po pár desítkách stran mi to bylo jasné - ne, tu knihu jsem nikdy nemohl číst, protože takovou švandu bych si rozhodně pamatoval. Terry Pratchett a Neil Gaiman do toho ohromně šlapou, vtip střídá vtip a ten zase střídá další, ale zároveň je vidět, že to nemá být jen vtipné, ale má to být i chytré. A přesně takové to taky je. Radost číst, radost prskat smíchy, radost o tom přemýšlet.

22 11.02.2020

Ta čeština je stejně nádherná věc - a jak se s ní Nezval mazlí, je prostě něco. Čtete verše a v hlavě vám znějí písně. A jaké písně! Pro někoho může být Manon Lescaut jen červená knihovna plná podivně se chovajících postav, ale já (ačkoliv jsem si to tedy v telecích letech na střední škole rozhodně nemyslel) říkám, že je to dokonalé zachycení lásky a toho, jak dokáže s člověkem zamávat. Ta vášeň a to ztrácení hlavy, ten stav, kdy má člověk v jedné vteřině chuť dělat něco naprosto jiného než v té předchozí a nepřipadá mu to divné, protože prostě nemyslí hlavou (ale srdcem, abych to upřesnil)... To tam všechno je. A jakkoliv to je nadsazené, je to uvěřitelné a krásné.

22 22.01.2019

Vážně zároveň nevznikla také anglická verze? A ani nevzniká? Proboha proč?! Vždyť tahle kniha je špičkový vývozní artikl! Každý z ilustrátorů dokazuje, že máme světu co nabídnout, a Erbenovy balady v jejich podání v žádném případě nepůsobí archaicky a s moderním pojetím se netlučou. Naopak jedna složka tu druhou pro mě až nepředstavitelně umocňuje a mé nejoblíbenější balady (Záhořovo lože a Svatební košile) jsou díky tomu ještě o něco lepší. Fantazii se meze zjevně nekladly, a tak je kresba jednou švihle cartoonová (polorobotická Polednice) a jednou realisticky dusivá (Svatební košile zasazené do období po druhé světové válce), jindy se příběh zase odehrává v současné Americe a je tak tragický, jak jen to šlo (opravdu drsná Vrba)... Myslím, že Karel Jaromír by byl s výsledkem navýsost spokojený - od toho přece folklor máme, aby tu díky dalšímu vyprávění byl pořád a nezmizel.

22 13.11.2018

Mohl bych leccos vytknout (například některé až příliš návodné otázky, na něž věci znalá autorka odpovědi sice zná, ale potřebuje je takzvaně předhodit čtenáři, nebo to, že příběhy zpovídaných lidí jsou přesně ty příběhy, po nichž média skáčou nejraději, ačkoliv Nina Špitálníková v úvodu tvrdí, že to chtěla pojednat trochu jinak než ostatní), ale povznesu se a nezbývá mi než uznale napsat, že je to dobře odvedená práce. Každý rozhovor ukáže KLDR trochu jinak, v každém je něco, nad čím se přinejmenším pozastavíte, pokud vás to přímo nešokuje, jsou to hnusné příběhy, ale zároveň obsahují i to něco navíc, co vás přiměje k zamyšlení.

20 11.07.2021

Námět tak trochu podobný Zhubni!, ale jinak docela odlišné a velmi originální dílko, na poměry řady jiných prací Stephena Kinga s krásným vyzněním, přemýšlivé a jaksi lehoučké jako pírko. A až nezvykle plné odkazů na jiné autorovy knihy. Líbilo se mi, jak King pracuje s metaforami (neztratily se ani v překladu - povznesení, pozvednutí, odpoutání se...) a jak nechává hlavního hrdinu čelit té fantastické situaci s čistou hlavou a, řekněme, bez tíže. Víte, co mi ten jeho styl tentokrát nejvíce připomínal? Povídky Karla Čapka._____P.S. K českému vydání bych jen podotkl, že mi vůbec nevadí, že Povznesení vyšlo samostatně, a necítím se okradený. Vždyť když to vezmu kolem a kolem, taková Carrie má o nějakých ani ne třicet stran navíc. A Povznesení je natolik dobré, že by byla škoda, aby bylo jednou z mnoha dobrých povídek v nějaké nové sbírce.

20 24.09.2019

Kdysi na střední škole na mě Spalovač mrtvol přímo nebývale zapůsobil - tak moc, že jsem okamžitě sháněl VHS s výtečnou filmovou adaptací a poté, co jsem ji viděl, jsem knihu četl podruhé. A pak potřetí. A tak dále. Letos jsem si knihu připomněl a musím říct, že mě na ní kromě toho, jak je hrobově mrazivá a jak dokáže čtenáře vtáhnout do naprosto nemocného, ale přitom na pevných základech stojícího světa v hlavě jednoho člověka, fascinuje to, že se navzdory tomu všemu čte úplně sama... Že se čtenář nemusí přemáhat, aby dál zjišťoval, co za zvěrstva přijde a jak to skončí. Nejsem si jistý, jestli by mě to nemělo aspoň trochu znepokojovat.

20 10.11.2016

Hanba všem učitelům, kteří tuhle krásnou knihu, v níž je obsaženo prakticky vše, ve škole dětem znechutí (že se to čas od času bohužel děje, o tom není sporu). Mojí nejoblíbenější baladou je Záhořovo lože. Trvalo mi, než jsem si právě ji tak zamiloval, ale teď se po každém přečtení utvrzuji v tom, že nemá jedinou skvrnku a její atmosféra je z celé Kytice nejsugestivnější. Lituji jediného - že ji Antonín Dvořák na rozdíl od Svatebních košilí, Vodníka, Polednice, Zlatého kolovratu a Holoubka nestačil zhudebnit.

20 20.04.2014

Nedělňátko mě utvrdilo v názoru, že Miloň Čepelka je prostě úžasný člověk. Inteligentní, vtipný, skromný a upřímný, no přesně takový, jaký se zdá být z jeho knížek, které jsem si už dávno zamiloval. Stejně jako ho poslouchat je radost ho číst, dozvídat se jeho slovy o něm, o jeho životě, jeho potěšeních, problémech i neřestech... A samozřejmě se také podívat do zákulisí Divadla Járy Cimrmana, které Čepelka tu a tam zbavuje té posvátné aury, na niž se běžně nesahá a jež se nekritizuje. Je to velmi osvěžující pohled plný upřímnosti, který si můj nejoblíbenější cimrmanolog řekl bych přímo užívá.

19 03.02.2021

Věřící mají své bible a korány, já mám Muže, který sázel stromy. V té útlé knížečce je naprosto vše. Odpovědi na všechny otázky, povzbuzení, snad i smysl života.

19 24.09.2013