DennisMoore komentáře u knih
Kosmo knedlíci, na první pohled střelené vesmírné dobrodružství střelené holky a jejích o něco střelenějších, nově nalezených přátel. Kosmo knedlíci, na druhý pohled mazaný příběh o dospívání a nalézání nějakých těch rodinných hodnot - zároveň s nalézáním rodičů nebo sourozenců (lidských, ptačích, velrybích...) a tak dále. To všechno v ohromně vyhračičkované kresbě plné detailů, asi jako kdyby Dan Černý místo ilustrací ke Stopařovu průvodci udělal rovnou celou knihu, s odzbrojujícími, dětsky hravými nápady od designu lodí (ta, která vypadá jako rybářská chajda, se řídí hracími automaty) po pilu, labo raka nebo šicí traktor. Craig Thompson je stejně podivuhodně dobrý spisovatel jako kreslíř, kolorista Dave Stewart se kvůli němu zřejmě v zájmu specifické nálady Knedlíků vzdal i svého obvyklého stylu... A výsledek je víc než na jedničku. Tohle je prostě chytrá a krásná prča. A Paseku bych kromě toho, že Kosmo knedlíky vydala, pochválil i za mravenčí práci s počeštěním snad všech nápisů i za to, že překlad dala Richardovi Podanému, vévodovi slovních hříček.
Říká se, že je dobře, když knihy ve čtenáři vyvolávají otázky a nenechají ho chladným. No, já s tím souhlasím, ovšem jenom v případě, že ty otázky nezačínají slovy "Co to sakra..." nebo "To si ze mě snad někdo dělá...", případně prostým "Panebože, proč...". Tohle je taková kniha, doslova špatná kniha, a já lituji každého, kdo se nechal nachytat a koupil ji za plnou cenu. Napřed jsem si myslel, že si tradičně zanadávám na překlad Omegy, ale výsledek tak strašný nebude - jenže on je. A není to jen tím hrozným překladem plným faktických chyb, překlepů i stylistických tragédií, ona ta kniha je pravděpodobně dost špatná i v původní verzi. Informace jsou často polovičaté, několikrát je vidět, že autor datum zvolil snad z nouze a pak semlel kdesi cosi, někdy se v textu pod titulkem píše o něčem úplně jiném, na pohled pěkné infografiky jsou často matoucí a u několika chybí popisky, co vlastně znázorňují... Takže to je po překladu druhá prohra pro Omegu - vybrala si špatnou knihu a bylo jí to jedno. Jestli ta edice opravdu spěje k zániku, za takové počiny jí to škodolibě přeju.____P.S. Původně jsem sem chtěl vypsat příklady všeho, co mě naštvalo, ale tuším, že délka komentářů je omezená a celá kniha by se sem nevešla.
Vážně velký komiks - nedávno jsem četl podobně ambiciózního Sochaře, a líbil se mi, jenže porovnání s touhle Lemireho fantastickou ságou nemůže ustát. Essex County je jedna z těch knih, jejichž příběh vás baví nejen tím, oč v něm jde, ale také (nebo hlavně?) tím, jak je vyprávěn. Čekal jsem hodně, ale takový vypravěčský triumf ani v nejdivočejších snech. Postavy mi přirostly ne k srdci, ale rovnou k duši, Lemire mě napínal, překvapoval i dojímal. Přečetl jsem to naráz, protože to jinak nešlo, a do Essex County se budu určitě rád vracet.
První kapitola nastaví pravidla, další je dodržují a rozvíjejí, no a pátá kapitola... Na tu jsem čekal, tu jsem potřeboval k tomu, abych měl jasno, že tahle kniha je skvělá. David Mitchell je rafinovaný autor a se čtenářem si vyloženě hraje - ví, že čtenář už ví, ale přesto nebo právě proto ho nenápadně zásobuje novými a novými informacemi a nechává ho odhalovat celou záhadu a "jak to vlastně funguje". Psáno je to s lehkostí a výborně se to čte.
Uzavřít ságu typu Harryho Pottera nebylo snadné. Touha dělat si, co se jí zlíbí, se v hlavě J. K. Rowlingové určitě prala se zodpovědností vůči postavám a především vůči čtenářům, nicméně nevypadá to, že by nakonec musela dělat kompromisy. Umírá se na obou stranách, umírá se nečekaně i zaslouženě, atmosféra je už opravdu černočerná (Kam se poděla ta bezstarostnost prvních dvou dílů? Inu, také knižní hrdinové dospívají), ale často jí pronikne světlý paprsek humoru, přátelství, lásky... Však to znáte. Skončilo to důstojně. Jen epilog bych oželel.
Krásný, tentokrát ještě především dětský příběh, který překypuje nápady a dává fantazii prostor vyřádit se dosyta. Navíc kniha splnila jeden velmi těžký úkol - přilákala ke čtení spoustu dětí, kterým se předtím číst nechtělo, a to je podle mě největší zásluha J. K. Rowlingové.
Jeden z těch legendárních, mistrně napsaných příběhů, kterým ani padesát tři let nedovolilo vyčichnout a ztratit cokoliv na působivosti. Nic není směšné, nic není na první pohled přehnané a neuvěřitelné, atmosféra je obzvlášť zpočátku patřičně tísnivá... A to mazané odvyprávění z pohledu jednoho obyčejného člověka. Druhá kapitola o původu trifidů je z celé knihy asi nejlepší, ovšem to neznamená, že by zbylým něco chybělo. Vůbec ne.
Tahle kniha se podobá některé z těch stařičkých lunaparkových atrakcí, kterých je plná. Stejně jako se její vypravěč nostalgicky ohlíží za mládím, letní brigádou u kolotočů a bezstarostností, tak se Stephen King ohlíží za dobami, kdy kniha nemusela být tlustá jako cihla, aby byla dobrá a bylo toho v ní hodně, kdy se to v ní nemuselo hemžit mrtvolami, aby byla hororová... Já jsem ji obzvlášť po nemastném neslaném (a hlavně zbytečně dlouhém) Dallasu 63 zhltnul jako malinu. Více než milá žánrovka se skvělou retro atmosférou, perfektně vykreslenými postavami, typickým humorem a samozřejmě zlověstně plíživým čímsi, co udeří až v závěru (a co ani nemusí být nadpřirozené).
Takhle, Outsider je moc dobrá kniha, ale má i své mouchy až masařky. Zato Holly, ta se ve všem vyrovná trilogii s Billem Hodgesem. Skvělý thriller se skvělou hlavní postavou (snad poprvé jsem plně pochopil, proč má Stephen King právě Holly tak rád), dokonale ohavnými záporáky a TAK napínavým, pekelně strhujícím a bez pochyb i trochu škodolibě vyprávěným příběhem... Nikdo by to, co se v něm děje, nedokázal vylíčit tak jako Stephen King. Když čtete, dělá se vám nevolno, ale zároveň vás to baví a nechcete přestat, no tak to se nedá nic dělat. Zkrátka čtete vynikající knihu.
Přesně si vzpomínám, jak jsem poprvé četl povídky Joa Hilla a byl zvědavý, jak moc se jeho styl bude lišit od stylu pana otce. "Nooo, synátor se s tím vůbec nepáře," napadlo mě tehdy, protože Hillovy příběhy zpravidla jedou od začátku do konce na plný plyn, jsou intenzivní, dravé, nemilosrdné... A často navíc děsně zábavné. A právě takový je i Košík plný hlav, který však kromě příběhu nabízí i nádhernou kresbu, již se navzdory zběsilému tempu knihy vyplatí vychutnávat. Velké doporučení.
V poněkud zlomyslném epilogu George R. R. Martin říká, že sice mohl napsat knihu, ve které by byly i ty postavy, jež spoustě lidí chybí, jenomže ta kniha by skončila stylem "Pokračování příště", a tak se rozhodl raději než půl příběhu všech postav vyprávět celý příběh jedné poloviny. A já si myslím, že to byl dobrý nápad a že postavy, které z Hostiny pro vrány vynechal, vynechal oprávněně. Zejména Tyrion a Daenerys si ten oddych zasloužili, aby dostali čas na spřádání plánů, dorůstání draků a na to, aby byli čtenářstvu vzácní a i my se mohli ptát, kde je jim asi konec. To mě děsně bavilo. Co se týče postav, o nichž Hostina pro vrány byla, mojí absolutní jedničkou je Brienne z Tarthu, ale na chuť jsem přišel také Victarionu Greyjoyovi. Stále platí, že Martin má čtenáře stoprocentně v hrsti a ví, jak je potrápit. A že jeho dialogy jsou stejně skvělé jako popisy soubojů a bitev. Často jsou i stejně smrtící.
Pokračování ve velkém stylu. Nebo spíš ve větším stylu. Přibylo postav, přibylo intrik, přibylo i pár desítek stran... A George R. R. Martin potvrdil, že to minule nebyla náhoda. Více než propracovaný svět obdivuji jeho vypravěčské schopnosti. Například k tomu, aby představil úplně novou postavu a aby si ji čtenář okamžitě zapamatoval a počítal s ní, mu stačí jedna dobře napsaná kapitola, jedna památná scéna. A ačkoliv tu bezpochyby jsou postavy kladné a postavy záporné, všechny jsou vykreslené tak skvěle, že o jejich motivaci (k čemukoliv) nelze pochybovat a že všechno, co dělají, dává dokonalý smysl. O řadu postav z obou táborů jsem se opravdu bál (To ti nezapomenu, Martine, ty dobře víš, co mám na mysli!) a na ty, které se dožily konce knihy, se těším zase příště. Bát se o ně ale asi nebudu o nic méně.
Původně jsem měl v plánu přečíst jen dokončení Případu Dextera Warda, a potom se věnovat něčemu jinému a k Lovecraftovi se vrátit zase až za nějakou dobu. Jenže... Je to Lovecraft. A má milovaná Barva z kosmu následuje hned po Případu. A po ní je Potomek, pak Prastarý lid... Zkrátka jsem měl počítat s tím, že si na konci každé povídky řeknu "Dobře, tak ještě jednu." a postupně se tak pročtu až na konec. Ne, že by mi to vadilo :) Ale před pátým svazkem si tu pauzu fakt dám!
Crom do toho, tahle série bude mít jen dvě knihy a už teď vím, že to bude málo, protože se mi líbí, jak se odlišuje od té druhé. Je to myslím hlavně zásluhou neučesané a dravé kresby, díky které působí Poklad kešatský tak trochu jinak a akčněji než ostatní knihy, nicméně i příběh má jedničkoshvězdičkový spád a děsně mě bavil.
Úžasně podivný western. Kdo by to řekl, jak moc může člověk přilnout ke dvěma hrdlořezům, že. Bratři Sesterové na své pouti potkají lekcoho a většinou to jsou neodolatelně černohumorná setkání, ovšem neznamená to, že by knize šlo hlavně o to, aby se čtenář zasmál. Patrick DeWitt (prosím, prosím, vydejte od něj ještě něco) totiž všechny ty situace potřebuje k tom, aby vykreslil povahy Eliho a Charlieho.,Říká nám o nich hezké i méně hezké věci, a stejně jako oni míří za svým úkolem, on směřuje k finále jejich příběhu, které... No prostě je to jedno z těch, co vás dojmou jako blázen. Doporučuji všem, ať máte rádi Divoký západ, nebo ne.
Kresba Juana Ferreyry, to je pastva pro oči. A pro silné žaludky. Jeho fantazie, která na stránky Chladu vyvrhla (nejde to napsat jinak) tak úžasně odporné výjevy, to je jedno z míst, která bych osobně nikdy nechtěl navštívit. Všechno tam má stovky zubů, stovky očí, trčí z toho kosti, visí na tom kůže, sypou se z toho vnitřnosti a teče z toho krev... A chce to někoho sežrat, ideálně vás. Klobouk dolů, kresba stojí přinejmenším za polovinou úspěchu Chladu. Zbytek obstarává příběh s dobrým hlavním hrdinou a NAPROSTO ÚŽASNÝM záporákem, který je tak šílený, že by i Jokera přiměl k odchodu do důchodu a sepisování pamětí. Paul Tobin v tomhle ohledu zaválel úplně stejně jako Ferreyra. Společně dali dohromady něco, co člověk ještě ani nedočte, ale už ví, že to bude brzy číst znovu (a že se mu o tom možná bude zdát).
Pánové vzali kousek od všeho, co mají očividně rádi (od Blade Runnera přes Matrix po Šíleného Maxe a Sin City) a spojili to v opravdu zajímavý a povedený komis, který sice z mainstreamu nijak nevyčnívá, ale ani se v něm neztratí. Příjemně objemná kniha zve na výlet do nového světa, který představí ve skvělém prologu a v němž rozehraje několik zajímavých příběhů, z nichž ty první dva jsou skvělé a třetí je podle mě bohužel nejslabší, protože spíše než drsná škola je to hra na drsnou školu a jakkoliv se hlavní hrdina snaží, není žádným sci-fi Philem Marlowem nebo Marvem, ale jen moc a moc (vnitřně) upovídaným borcem z béčkového filmu. Nanits Chronicles toho ve výsledku napoprvé možná víc slíbí než do budoucna než přinesou, ale čtení je to solidní, promyšlené a krásně nakreslené. A navíc naše.
Člověk by řekl, že Harley Quinn není zase až tak stará postava, aby bylo třeba její zrod vyprávět několikrát... Jenže když ono to je díky její rozporuplnosti tak lákavé a hlavně je to taková zábava, pokud se to umí. A Mariko Tamaki a Stephen Pugh to tedy umí rozhodně! Tohle není jen nějaké další řadové young adult čtení, které by známou postavu představovalo nové generaci čtenářek a čtenářů, tohle je plnohodnotný, odvázaný, ztřeštěný a zároveň chytrý příběh o něčem, který má smysl vyprávět i číst. Harleen se v současnosti protlouká, jak může, a při tom protloukání nenásilně, ale s nadhledem upozorňuje na palčivé problémy současné společnosti od xenofobie po chudobu, je k sežrání hyperaktivní a každou její poťouchlou grimasu v podnání Pughovy skvělé kresby jsem si vychutnával.
Už není nač čekat, 80 let je 80 let, a tak se u příležitosti dnešního mistrova jubilea konečně dokopávám ke komentáři k téhle trojknize. Je úžasná. Hlavní zásluhu na tom má samozřejmě sám Bob, nicméně bez perfektního překladu Gity Zbavitelové, která si s jeho poezií poradila přímo obdivuhodně, by to většina čtenářů jistě tolik neocenila. Překlad pro našince objevuje v Dylanových textech spoustu jinak stěží objevitelného, metafory, dvojsmysly, náznaky, text bez hudby nutí mnohem více k zamyšlení, k pochopení, k potvrzení toho, že Nobelova cena za literaturu zase jednou skončila v těch správných rukách. Co se týče (ne)přečtení knihy, respektive jejího neustálého čtení, plně souhlasím s kolegou níže.
Doteď jsme si mohli myslet, že je to souhra okolností, šťastná náhoda nebo prostě pekelné štěstí, ale po téhle knize už je to jasné: Timothy Truman Conana miluje a jemu a jeho světu rozumí asi jako málokterý autor, který se vydal na Howardovu stezku. Cimerie je totiž jako milostný dopis nejen velkému Robertu Ervinu Stvořiteli, ale také všem, pro které by svět bez jeho díla byl o dost chudší místo. Je to jasné už z úvodního zpracování Howardovy básně, je to čím dál zřejmější v následujících kapitolách, v nichž se Conan vrací domů a jeho příběh se prolíná s příběhem jeho dědečka, a potvrdí to Trumanův doslov, který vás dojme nejen vysvětlením, proč knihu věnoval psovi. Je to taková krása.... Že bych málem zapomněl na kresbu tradičně skvělého Tomáse Giorella, který si tu podává tužku s legendárním mistrem výrazů v obličejích Richardem Corbenem. Parádní kousek, vlastně vzhledem k počtu stránek kus.