DennisMoore komentáře u knih
Parádně dospělý komiks. Tahle série je rozhodně v dobrých rukou a ty ruce patří Donnymu Catesovi, který se v tom, jak zábavně dokáže propojit akci s vážnou psychologií. bez přehánění vyrovná Jeffu Lemirovi. To, co se děje Eddiemu Brockovi, je drsné, překvapivé a naštěstí opět na hony vzdálené těm dvěma filmům. Dalšího dílu se nemůžu dočkat.
Doktorka Aphra je prostě skvělá postava, jakou mohou filmové Star Wars těm literárním jen závidět. A její příběhy tomu odpovídají. Znáte to, jak má někdo mazaný plán, který sestává z několika menších, stejně mazaných plánů, a když něco nevyjde, musí za pochodu vymyslet něco ještě mazanějšího? Tak to je přesně ona. Sympatická podvodnice, stále tak trochu vesmírný Indy, ovšem tentokrát v příbězích říznutých Dannyho parťáky. K Aphře je nutno přidat dvojici rozkošně vražedných droidů, bez kterých by to nebylo zdaleka ono, a sem tam nějakého toho Dartha Vadera. Krásná kresba, chytrý a zároveň vtipný scénář, potěšení z předaleké galaxie.
Ze druhé poloviny knihy, tedy z onoho posledního deníku, jsem trochu rozpačitý. Patřím k těm, kteří si myslí, že nebylo třeba zaznamenávat úplně vše, ale zároveň vím, proč to Josef Kubáník dělal. Nemůžu se ale přenést přes to vyřizování účtů s personálem léčebny, bulvárem, přítelkyní (?) Janou a dalšími, kteří se na Květu Fialovou nalepili a pokoušeli si přilepšit. Květa Fialová, taková, jakou nám představila první polovina knihy, by si s nimi účty nikdy nevyřizovala - mávla by nad nimi rukou a myslela si své. Josef Kubáník to nedovedl.
Moc mě to nechytilo, vlastně ani pořádně nemělo čím. Příběh je přeplácaný, smysl dává nejspíš jen scenáristovi a pár vyvoleným, Deadpool je málem až na druhé koleji a neprožije nic extra zábavného nebo zajímavého. Kresba je takový standard, který asi všichni čekají a pár vtipů se najde, nicméně to ke spokojenosti zdaleka nestačí. Libovolná konkurenční Harley Quinn, kterou jsem zatím četl, byla lepší, a papírový Deadpool může děkovat tomu filmovému, bez nějž by se mu u nás asi tak nedařilo. Rozhodně ne s takovými příběhy jako je Užvaněný milionář.
Chaos. Velký. Ale zároveň zábava. Obrovská. Se znalostí nejznámější verze artušovské legendy si už čtenář nevystačí, pro docenění všech scenáristických vypečeností by bylo potřeba znát i několik dalších verzí. Neznám je, nicméně jsem rád, že Kieron Gillen na mě a mně podobné myslel, a tak vysvětluje, co vysvětlit může, a co nevysvětlí, to nechává být a zaniknout ve víru všeho toho, co se v Zeleném rytíři děje. A že se toho neděje málo! Skvěle podaná akce, humor, nádherná kresba... Všechno je na svém místě. Tak dobrou chuť.____P.S. Jedna vada na kráse/na kresbě - zbraně tu vystřelují kulky i s nábojnicemi :)
Po dokonalých Blednoucích vzpomínkách přichází potvrzení, že Bartosz Sztybor Zaklínači opravdu rozumí. Jeho příběhy jsou temnější a psychologičtější než ty od Paula Tobina (nic proti nim) a Geralt, kdybychom ho neznali, by v nich byl velmi rozporuplnou postavou. Nářek čarodějnice je opět skrznaskrz vážná záležitost, která se s Blednoucími vzpomínkami dobře doplňuje. Ano, kresba je chaotičtější než minule, ale napodruhé už si toho ani nevšimnete a v ději a postavách se zorientujete raz dva. Ano, píšu napodruhé, protože tenhle komiks budete chtít číst dvakrát.
A zase je to tady. Jeff Lemire si ve světě Černé palice vymyslí úplně nové postavy, hrdiny i zloduchy, a s nadpřirozenou lehkostí s nimi v jedné jediné knize sehraje tak zábavný a zároveň vážný příběh, v němž se samozřejmostí protíná například i několik časových rovin, že mu ostatní autoři mohou jen závidět a čtenáři děkovat. Jak to dělá, úplně netuším. Ale jsem děsně rád, že to dělá.
Hned na začátku komentáře musím připustit, že jsem k Billymu Summersovi měl výhrady. Nezdálo se mi úplně věrohodné vykreslení vztahu dvou tak rozdílných lidí, říkal jsem si, že by se to všechno ve skutečnosti asi tak snadno nedělo... Jenomže to jsem Stephena Kinga podcenil. Aniž bych porušil jedenácté přikázání "Spoilery nebudeš psáti", nemůžu napsat víc. Ale kdo knihu četl, ví, co mám na mysli. Ví, jak moc chytré čtení to je, jak krásné a dojemné to je, jakou to má nádhernou myšlenku, ačkoliv to stojí na tuctové zápletce, o čemž autor samozřejmě velmi dobře ví. Naprosté potěšení jsou odkazy na jinou, slavnou Kingovu knihu, které nepokazí ani zbytečný český překlad názvu jednoho místa.____P.S. A pokud se taky rádi ďábelsky pochechtáváte při každém Kingově rýpnutí do Trumpa, připravte se na hotové hody :)
Tenkrát v Hollywoodu je jeden z mých nejoblíbenějších filmů Quentina Tarantina, a to z toho důvodu, že každý film Quentina Tarantina je jeden z mých nejoblíbenějších filmů Quentina Tarantina :) Na knihu jsem se proto dost těšil a jsem z ní nadšený, ačkoliv je ve spoustě ohledů jiná, než jakou jsem ji čekal. Tarantino se zkrátka nezapře a se čtenáři si dokáže pohrát úplně stejně jako s diváky. Knižní Tenkrát v Hollywoodu tak není jen nějaká adaptace scénáře, do které by přibylo několik vystřižených scén, ale je to vlastně trochu jiný pohled na tentýž děj, který nám umožní dostat se do hlav nejen hlavním postavám, ale i těm, na něž se ve filmu tolik nedostalo. A taky má jiné vyznění. Například to, čím film končí, je tady zmíněno už někdy ve třetině knihy, a není to rozhodně žádný vrchol příběhu, je to jen taková historka, která někomu, kdo film neviděl, snad ani nemůže moc dát. Nejsem si jistý, jestli dokážu dost dobře popsat, co mě na knize tak moc, moc, moc bavilo. Ano, atmosféra Hollywoodu šedesátých let je takřka hmatatelná, metráky odkazů, hvězdných jmen filmového i hudebního světa ji víc než podporují, Rick, Cliff a Sharon jsou vynikající postavy a ačkoliv nezažijí nic na první pohled výjimečného, stejně ten pocit máte. Jenže to hlavní, co mě nadchlo, je, jak chytře Tarantino vypráví. Užil jsem si jeho skákání v čase se a tam, do minulosti i do budoucnosti, i to, jak dokáže pomocí zdánlivě banálních historek a dialogových přestřelek, opatřených skvělými pointami, vykreslit povahy postav tak, že čtenáře snadno rozesměje jednou narážkou na falešný knír nebo neustále opakovanou historkou se Stevem McQueenem. Absolutní vrchol je všechno, co se týká natáčení westernového seriálu. Rozhovory Ricka/Caleba a Trudi/Mirabelly, přepínání do "příběhu v příběhu", pološílené motivační proslovy režiséra posedlého Shakespearem versus taktní přikyvování herce, který neví, kdo byl Hamlet, a připravuje se roli pojednat nějak jako chřestýše na motorce. Je to fakt dokonalé, láskyplné dílo, do kterého dal Tarantino celé srdce a možná ještě trochu navíc. Že do děje zakomponoval i sám sebe, mu nemůže nikdo mít za zlé.
Jestli mi ještě někdy někdo vyčte, že jsem detailista, půjčím mu Kovboje ze Šaolinu. Geof Darrow je totiž naprostý maniak a aby mě nějaký komiks tak moc ohromil a zároveň tak moc bavil jen svojí kresbou, to se mi naposledy stalo asi u Drsné školy. Od Geofa Darrowa. Rozdíl je v tom, že zatímco Drsná škola měla regulérní příběh (Frank Miller si podal ruku s P. K. Dickem), Kovboj se s ním příliš neobtěžuje a stačí mu jen pár bizarních situací, které Kresbě poslouží jako odrazový můstek. Nevadí mi to v nejmenším, tahle kniha je vlastně v první řadě velmi svébytné umělecké dílo plné mrtvol atd.
Skvělé pokračování skvělé jedničky, ale knihy je myslím třeba číst bezprostředně za sebou, protože dvojka se s nějakým vysvětlováním příliš neobtěžuje navazuje tak těsně, jak jen to je možné, a čím víc odkazů pochytíte, tím lépe pro vás. Nějaké otázky mi kniha zodpověděla, nějaké další přidala, velmi mě pobavila a natěšila na další. A tak to má být.
Ruku na srdce, asi nikdo z nás, kteří jsme Zatoulané psy vyhlíželi, si nemyslel, že by Lemirova prvotina byla nějak špatná. V tom nejhorším možném případě to mohl být zajímavý pohled na skromné začátky současného komiksového pánaboha. Jenže, jenže, jenže on je to takový ten debut, o němž by si mohli nechat zdát i zavedení autoři. Lemire už napoprvé přesně trefil to, co na něm milujeme, tu všednost, ošklivost a tíhu, již tak rád nakládá na záda svým hrdinům, a v obdivuhodné zkratce tu odvyprávěl něco víc než jen historku o pomstě jednoho drsného chlápka. Že jsem to četl jedním dechem, mě nepřekvapilo. Že mě to na konci tak dojalo, to už ano._____P.S. Jsem moc rád, že i tuzemští vydavatelé vědí, jaký poklad v Lemirovi máme, a tak ať jeho knihy zrovna vycházejí u kohokoliv, vždycky je to krásné vydání. Tentokrát tedy díky Pasece.
Nebylo to špatné čtení, ale musím říct, že mě toho v příběhu příliš nepřekvapilo a třeba Griša od Leigh Bardugo je o úroveň výš co do zajímavosti postav i propracovanosti světa. Navíc nechápu Wheelerovu potřebu tak moc uspěchat finále... A potom stejně skončit otevřeným koncem. I tak má ale Prokletá řadu dobrých nápadů, jako jiný pohled na známou legendu funguje dobře a samosebou ji skvěle ilustroval Frank Miller, který vlastně může za to, že jsem si knihu koupil.
Jak je vlastně možné, že tohle je už 16. díl série, která trošičku zakolísala jen na začátku, ale jinak se jí daří pořád být tak skvělou? Mohl bych odpovědět jedním slovem, respektive příjmením Mignola, ale nebyla by to tak úplně pravda. Ú.P.V.O. totiž stejně jako z jeho nepředstavitelné představivosti (ano, vím, že to zní divně) už dávno těží z extrémně talentovaných lidí stejné krevní skupiny, které dokázal Mignola získat. Gabriel Bá a Fábio Moon jsou jedněmi z nich, o čemž vás přesvědčí už v předmluvě. Pak už se zbývá jen začíst a o nějakých těch pár desítek minut později mít radost, jak se to zase povedlo, a těšit se na příští návštěvu toho světa. On si ten tým lidí, kteří Ú.P.V.O. píší a kreslí, vlastně v ničem nezadá s Ú.P.V.O. samotným. Aha! To bude odpověď na tu moji otázku!
Zatím nejslabší kus z téhle série. Selina, Diana i Harley sice ve svých knihách také řešily aktuální problémy dospívajících děvčat a jejich světů, nicméně jim jsem to věřil, zatímco Meře příliš ne. Zápletka "vydávám se někoho zavraždit, ale když on je nakonec tak kouzelný, že ho tedy vraždit asi nebudu, ach jo, no co se dá dělat" je v porovnání s těmi ostatními tak moc jednoduchá a její podání je velmi naivní. Přitom dokud se Mera nedostane na souš, poznáváme její podvodní království Xebel a jeho třenice s Atlantidou, je to vážně dobré. Jenomže to je tak čtvrtina knihy. Škoda. Ale kresba krásná od začátku do konce, to zase ano.
Ano, ano, ano, tohle bylo něco pro mě. Jonah Hex řádí v Gothamu ne jako slon v porcelánu, ale jako slon ve stádě dalších slonů a zdatně supluje netopýřího mstitele, na něhož si zdejší galerka musí ještě pár desetiletí počkat. Přímočaré příběhy se odvíjejí v duchu klasické drsné školy, Jonah Hex nejde pro urážku ani pro ránu nebo výstřel daleko, jako nezastavitelná mašina se brodí gothamským bahnem stále vpřed a zoufalý doktor Arkham, který se s ním snaží držet krok, má jediné štěstí, že je psychiatr a tudíž se z Hexova počínání nejspíš nemůže (víc) zbláznit. Líbily se mi i dva krátké bonusové příběhy na závěr, ale ještě více by se mi líbily uzavřené. Tak třeba v další knize?
Je tady spousta styčných ploch s Lady Baltimore, kterou jsem četl včera. Na uzavřenou sérii navázala jiná, která se bude točit okolo původně vedlejší postavy, atmosféra původní série zůstává a tvůrci mají volné pole působnosti, které využívají k radosti čtenářově. Je to tedy zase super. Kdybych snad měl objektivně porovnávat, zasloužil by si ode mě Nářek mrtvých o hvězdičku víc než paní Baltimorová, protože tady Berenika byla vždycky úžasná postava s velkým potenciálem, která si takový prostor jednoznačně zasloužila. Její příběh je v porovnání a Mignolovou a Goldenovou upířinou lepší - melancholičtější, dojemnější, působivější. Jenže je to taky jiný žánr, a tak ty knihy naštěstí porovnávat nemusím a můžu si v klidu užít obě.
Tak nějak je tam všechno, co jsem čekal, plus něco, co jsem nečekal a co mě příjemně překvapilo. Je vidět, že Mignolu a Goldena tenhle svět pořád baví a když se jim pokračování z doby druhé světové války přímo nabízelo, tak proč by tu šanci nevyužili. Velké plus je ovšem výtvarná stránka v podání Bridgit Connell a Michelle Madsen, které se do toho vážně skvěle opřely a i díky nim jsem si tu dámskou jízdu užil. Tak trochu to pořád je Baltimore, ale zároveň je vidět, že to mělo být trochu jiné, což se povedlo. Díky za Sudety i za Český Krumlov.
Nová série se Strangem vcelku nenápaditě, ovšem ne nenápadně vykrádá tu minulou. Velká škoda. Strange zase přišel o magii, zase se shání po artefaktech... Však to znáte. A i kdybyste to neznali, stejně budete brzy vědět, oč tu jde a jak to dopadne. Chyběla mi ta bizarní nálada předchozí řady, chyběla mi ta krásně podivná kresba, ten humor... Chybělo mi skoro všechno. Poslední sešit to trochu napravil a pokračování asi šanci dám, ale spokojený rozhodně nejsem.
Sice stoprocentně odborná kniha, ale díky tématu a zpracování snadno čtivá i pro neodbornou veřejnost. I včetně těch úvodních šedesáti stran, které vás Petr Janeček ale klidně nechá, ehm, přeskočit, budete-li chtít. Mýtus o pérákovi je velmi zajímavý, jeho kořeny jsou ještě zajímavější... A nejzajímavější je, jak je celý ten proces vzniku mýtů a fám stále aktuální. Kdyby autor psal knihu letos, určitě by v ní nechyběly rozmanitě stupidní koronavirové hoaxy nebo samozřejmě válka na Ukrajině, v níž to vše (bohužel) hraje také roli.____P.S. Až teď budu číst Péráka od Macka a Kopla, budu se bavit ještě víc, když už vím, že si kupříkladu Žiletkáře a Fosforáka jen tak nevymysleli.