Devorah komentáře u knih
Jedna z nejlepších Japrisotových knížek. Jak už tu padlo, Dáma v autě.....pro mě byla jedna velká nuda, kterou jsem sice dočetla, ale nebavila se. Tady se bavím u každé stránky. Tím, kdo je vrah, kdo je oběť, jak si s námi autor hraje jako kočka s myší. Uznávám, že styl asi není pro každého. Čtu již po druhé a vřele doporučuju.
Tak to jsem nečekala. Po pravdě a bez uzardění musím říct, že se mi knížka četla vážně dobře - svižně.
Očekávala jsem bulvární čtení nejhrubšího zrna - a ono ne. Jde spíše o pocitově upřímnou zpověď o tom, jaké to je být členem této rodiny, o pádech, které Harry zažil, o lásce k matce a zároveň o její ztrátě, se kterou se nikdy nevyrovnal. Bylo to smutné čtení o muži, který neví, co se svým životem. Který je neustále pod drobnohledem všech.
Svému otci vytýká chladnost, bratrovi pak povýšenost. Zbytek knihy věnuje stížnostem na bulvár, který mu zničil život, přiznává psychické problémy - stejně jako žena Meghan.
Ano, je to subjektivní, emotivní čtení. Po chvíli ovšem příliš monotónní, bohužel.
Škoda, že ostatní členové královské rodiny odmítají Harryho memoáry komentovat a poskytnout tak svůj pohled na věc. Ať je to jak chce, zajímavé čtení to bezesporu je.
Asi nejspíš půjdu proti proudu, ale ačkoliv jsem fanoušek Harryho Pottera, tak až tak tuto knížku nežeru.
Ačkoliv je dobře napsaná, stále mám pocit, že v ní něco chybí a něco přebývá. Kapitoly jsou rozděleny na život před Potterem, na dobu natáčení a v podstatě na život po Potterovi. Dozvíme se, že Tom nebyl jen hodný kluk, že tu jistá paralela s filmovým Dracem Malfoyem přece jen existuje. Jak moc ho ovlivnilo přátelství s filmovou Hermionou, nebo jak ho zformovaly takové hvězdy jako třeba Alan Rickman.
Co asi překvapí je otevřenost ohledně léčby závislosti a psychických obtíží, ke kterým má vrozené predispozice.
Ano, je to hezká zpověď někdejší dětské hvězdy, nicméně stále příliš mladé na to, aby nás něčím obohatila a něco předala. Třeba až Tom napíše pokračování za 20 let, změním názor.
Ačkoliv zcela určitě nejsem cílová skupina, musím s podivem konstatovat, že jsem si četbu užila - a teď přijde to ale - ale s určitými výhradami.
Ava a Knox. Středoškoláci. Ona pochází z nuzných poměrů, on z těch bohatých. Ona je znásilněna a my se postupně dozvídáme víc a víc nejen o tom, co se stalo, ale i více o nich dvou. Chemie mezi nimi by se dala krájet, takže je jasné, kam to vše spěje.
Ale právě v tomto mne kniha zklamala. Postavám je kolem 17 let, ale chováním a dialogy občas vypadají jako třicátníci. Přemýšlí a prožívají věci, které prostě nejsou reálné a úměrné jejich věku.
A pokud jde o závěr, tak tím mne autorka neskutečně zklamala. Viníka odhalila bez potřebného a detailnějšího vysvětlení a dvojitý epilog? Netřeba komentovat.
Příště by to chtělo ubrat cukrkandl a přidat více logiky a zdravého rozumu a bude to na plný počet.
Opět další kniha ze série se slečnou Marplovou, postarší šedovlasou dámou s mrštným jazykem. Ta zde není tolik všetečná, ale spíše mile zvídavá.
Slečna Marplová navštíví svou přítelkyni z mládí a zločin, který záhy nastane tentokrát pozoruje a tolik nezasahuje do vyšetřování. Samozřejmě vraha odhalí dříve,než policie, jak už bývá zvykem, ale víc než o zločin tu jde o psychologii postav. Jsou výborně propracované a nejen hlavním, ale i těm vedlejším je zde dán prostor. Co se týče atmosféry ta by se dala pomyslně krájet.
Čtenář si tak užije zločinu a napětí na pravém anglickém sídle a ochutná i trochu toho anglického počasí a životního stylu vyšší společnosti.
Pařížský polibek je román, jenž vypráví o bláznivé, sebezničující a návykové milostné aféře mezi významným sochařským géniem v podobě Augusta Rodina a jeho studentky Camille Claudelové.
Příběh nás zavádí do bohémské a avantgardní Paříže mezi uměleckou společnost a čtenář si tak přijde na své v podobě významných děl, osobností, klepů i milostných avantýr. Autorka se snažila, jak se sama zmiňuje, většinou držet reálií, pouze ve sporných případech použila vlastní imaginaci - pro poutavější příběh. A ten se jí rozhodně povedl.
Tato kniha rozhodně nepatří mezi to nejlepší, co kdy světoznámá Christie napsala. Některé povídky jsou vyloženě slabší, obzvláště ty se špionážní tématikou, které Christie opravdu nesvědčí, jiné naopak vyčnívají nad ostatními jak námětem, tak i dávkou humoru v podání excelentního Hercula Poirota, který je zde opět ve své vrcholné kondici - pokud jde o jeho malé šedé buňky, na které se tak rád odvolává.
Celkově ovšem kniha splní účel, čtenáře pobaví humornými vsuvkami, překvapí zdařilými pointami a v neposlední řadě nabídne prostor k detektivnímu pátrání.
Úžasná kniha plná vášně, upřímnosti a bezprostřednosti. Takový je vlastní životopis slavného sochaře Benvenuta Celliniho, který nám poskytuje prvotřídní pohled na tehdejší společnost a umění.
Ve svých vzpomínkách zachycuje své pestré životní osudy, vypravuje o své práci, o slavných lidech, se kterými se setkal, kterými pohrdal a nenáviděl. Skvěle vystihl atmosféru těch časů a nevědomky nám tak podává obdivuhodnou zprávu o tehdejší době. Tato autobiografie je tak unikátním pramenem pro studium renesance a právem patří mezi světovou literaturu. Benvenuto, bylo mi ctí.
Dokonalá kniha, avšak jen svým názvem. Autorka se snažila, seč jí spisovatelské síly stačily, ale snaha je, v tomto případě, k uzoufání málo. Není to vyloženě špatná kniha, ale ani dobrá.
Začátek začíná slibně, střídání dějů, prolínání minulosti s přítomností, duševně rozháraná hlavní hrdinka, to vše dává tušit, že se má čtenář nač těšit. Jenže ejhle, autorka se příležitosti k rozvinutí děje nechopila a čtenářova pozornost tak začíná více a více ochabovat. Hlavní postavy knihou jen proplouvají, aniž bychom si k nim stihli utvořit větší/menší sympatie. Skoro to tak vypadá jakoby autorka už už chtěla mít celou knihu z krku a odškrtla si tak další položku na svém seznamu.
Báječný Hercule Poirot v plné síle, i tak by se dala shrnout tato kniha. Vtáhne do děje, předkládá před nás indicie, aby se nakonec vše ukázalo v jiném světle.
Vražda se odehrává již v první kapitole přímo před zraky známého Hercula Poirota na palubě letadla a my společně s ním nahlížíme do myslí všech možných podezřelých, rozplétáme klubka lží a intrik, abychom vraha odhalili v samotném strhujícím závěru knihy.
Mario Puzo je bezesporu výborný spisovatel, který psal o tématu, jež je mu velmi blízké, a to o rodině Borgiů.
Téma je to obsáhlé a přesto výborně zpracované, láska k Bohu, láska incestní, láska rodičovská, milenecká, manželská, láska po moci – to vše je zde smícháno v jeden koktejl. Nicméně v onom pomyslném koktejlu nám stále cosi chybí, určitá ingredience, která ho dělá perfektním – a té se tady nedostává.
Je to dobrá kniha, ale nikoliv výborná, jak jsme od Puza zvyklí. Rozhodně stála za přečtení, ale kvalit Kmotra zdaleka nedosahuje.
Jedná se o psychologickou sondu do života dvou lidí, kdy žena hlavního hrdiny právě spáchá sebevraždu. A on se formou retrospektivy vrací na začátek jejich vztahu, myšlenky mu těkají sem a tam, jsou sice upřímné, o to více ale zmatené a neuspořádané.
Vypravěčem celého příběhu je postarší majitel zastavárny, který formou přemítání odhaluje postupně genezi svého vztahu k mladinké dívce, kterou si vzal za ženu. Ovšem zcela prostá a nezkušená dívka není na manželství připravena a v tomto svazku stále více trpí, až jediné východisko nalézá ve vlastní sebedestrukci.
Námět je to výborný, psychologicky vycizelovaný, nicméně forma podání značně pokulhává. V podstatě jde o záznam velmi zmatečných úvah nad mrtvolou milované ženy, o jejíž činech a pohnutkách jsme se vlastně ani nic nedozvěděli.
Kniha, v níž hlavní roli hraje brněnská vila Tugendhat, funkcionalistický skvost, který je zahrnut mezi památky UNESCO.
Simon Mawer sice román označuje za fikci, nicméně ve vile Landauer poznáváme vilu Tugendhat, v osobě architekta Rainera von Abta zase slavného Miese van der Rohe, některá jiná slavná jména zůstala nepozměněna, např. Bohuslav Martinů, Vítězslava Kaprálová.
Dá se říci, že unikátnost románu spočívá v tom, že stěžejní věci se odehrávají ve vile, týkají se tohoto funkcionalistického klenotu, vytváří se zde přátelství, lásky, nevěry, utváří, ale i deformují charaktery. Román je rozdělen do několika kapitol, které pojednávají o určitých věcech, tématech, osudech, ty ale spojuje v jedno jako dějová linka Skleněný pokoj – der Glasraum. Hlavní místnost ve vile a její onyxová stěna, kde se odvíjí příběhy hrdinů, dějová linka se zde sbíhá a zákonitě paprskovitě dělí. Vila Tugendhat zde vystupuje jako němý a chladný svědek, který tolik viděl a tolik toho ovlivnil svou strohostí. Dvacátá léta vystřídala léta třicátá a ta sebou přinesla mnoho stínů, které pronikly do Skleněného pokoje. Na řadu tak přichází zkouška charakteru a první lži. Viktor a Liesel jsou tak donuceni se svými dětmi opustit svůj dům, zatímco Vila Tugendhat je tak ponechána svému hořkému osudu.
Jako velké mínus hodnotím příběh samotný, ten je pak mírně řečeno plochý. V hlavní roli se neustále objevuje sexuální život manželů Landauerových, jejich mimomanželské styky (Viktor a Kata souloží ve strohé vile), je načrtnuta i lesbická láska paní Landauerové (opět zde hraje prim der Glasraum) s její nejlepší přítelkyní Hanou. A to je možná ta jediná postava z celé knihy, která stojí za zmínku. Hana Hanáková, blízká přítelkyně Liesel je zdaleka tou nejživočišnější a nejzajímavější postavou z celé knihy. Je inteligentní, pohotová, živočišná, porušuje společenská tabu, je bez zábran a předsudků, nebojí se projevit své pocity, taková je tato femme fatale. Je to zkrátka postava, o které si čtenář rád přečte, není statická, její charakter se vyvíjí, je vláčena událostmi a přesto bojuje. Bojuje sama se sebou, s nepřízní osudu a přesto pokaždé, co je sražena na kolena se s noblesou a hrdostí sobě vlastní postaví opět na nohy.
Kniha je v podstatě takovou sondou do života jedné rodiny, kterou ovlivnily nepříznivé okolnosti. Je to román o komplikovaných mezilidských vztazích, které se zpočátku zdají až příliš jednoduché. Jako jednohubka výtečné, ovšem jako hlavnímu chodu tomu hodně chybí a hodně přebývá.
Jedná se o historický román ze starověkého Říma, z doby jeho morálního i hmotného úpadku, kdy v zemi vládla demokracie a volili se konzulové.
Způsob, jakým Loukotková popisuje starověký Řím je fenomenální. Pod rukama tak čtenáři na stránkách knihy ožívají klikaté uličky obývané spodinou, stejně tak i vznešené a povýšené Forum Romanum, po kterém kráčejí všichni, kteří něco znamenají.
Spisovatelka opět dokázala skvěle popsat dané historické období a vytvořit tak zajímavé hlavní postavy, jejichž osud není moc příznivý.
Napsat pokračování Jirotkova románu Saturnin vyžadovalo velkou dávku odvahy a i určité drzosti, jak prohlásil Miroslav Macek, který na poli literárním není rozhodně žádným nováčkem.
Zatímco jeho překlad Poeova Havrana se dá považovat za opravdový skvost a lahůdku, tak Saturnin se vrací nám svým obsahem připomíná navrch luxusní dort, jehož těžká tuková náplň nám ovšem bude ještě hodně dlouho ležet v žaludku.
Macek se sice prokáže jako zdatný imitátor Jirotkova archaizujícího jazyka a stylu, nicméně se velmi rychle prokáže, že vypravěčská (ne)obratnost by lépe sedla povídce, nikoliv románu, kterému zcela chybí ústřední téma i příběh, jelikož autorovi nejspíše schází fantazie, což je pro tento příběh tragické.
Macek sice dokázal navázat na svého předchůdce, ale již nic nového nevymyslel, zůstal tak u pouhého vršení rádoby humorných scének, a to většinou stokrát omletých, obehraných, recyklovaných.
Není to žádné veledílo, nejspíše se z něj nestane stejná legenda jako z díla původního, nicméně i tak v ní lze najít pár vtipných momentů, které osloví nejednoho čtenáře.
Co musím vyzdvihnout je styl, jakým je kniha napsána, lehce a svižně. Láká nás na široké spektrum psychických chorob, spousty litrů vína a také medikamentů. Hlavní postavou je psychicky labilní Anna, která se musí vypořádat se svým životem, závislostí na víně a lécích, než se rozhodne pustit do pátrání na vlastní pěst a dopátrat se pravdy. Tu nám ovšem autor dávkuje po malých kapkách, čím si stále udržuje naši pozornost a my se tak brodíme v neustálé nejistotě, co je pravda a co lež.
Nejedná se o žádné veledílo, román nepřichází s ničím objevným ani neotřelým, konec je mírně uspěchaný, ale i tak stojí za to této knize věnovat svůj čas a strávit s ní pár příjemných chvil.
I když to ze začátku vypadalo na romanci sladkou jako med, od poloviny knihy ten med Sparks dávkuje již v mírnějším ředění. Není to na první pohled sladkobolný příběh, jak by se mohlo zdát. Jde v něm totiž o víc. Ano, prim hraje opravdu láska, ovšem láska namíchaná pocitem viny a sebeobětováním. Nečekejte happy end, tady najdete opravdový příběh s opravdovým koncem.
Kniha z prostředí archeologického výzkumu....a k tomu ještě mord, už to je samo o sobě dost lákající. A navíc proutník Exner jako třešinka na dortu, jenže i téhle třešince něco chybí. Dialogy jsou sice výborné, obzvláště mezi Dr. Soudkem a kapitánem Exnerem, ale to je dost málo na záchranu mírně (alespoň ze začátku) pokulhávajícího děje. Postav jako na Orloji, milion dialogů, špatná orientace v postavách......ale TEN Exner, ten byl famózní. Mám k němu jen jedno, a to......ach!
O lala, další naprosto výborná detektivka z pera Agathy Christie. K této knize se ráda vracím, četla jsem ji již po několikáté a stále mě baví. Hned na začátku příběhu na nás padne napjatá nálada, která by se dala skoro krájet a vše doplňují mírně pokřivené charaktery hlavních hrdinů, které se v průběhu knihy zcela mění. V této knize opravdu platí, že není vše tak, jak se zdá být.
Časté střídání příběhových linií knize spíše uškodilo, plastické vykreslení Libbyina charakteru taktéž. Kniha se vydává za thriller, nicméně by se hodilo spíše přirovnání psychologické drama. Nic proti tomuto žánru, nicméně autorčiny knihy mají spíše sestupnou tendenci, nejsou schopny zaujmout, nedokáží poutavě vykreslit atmosféru, spíše nudí. Námět zvolila Flynn výtečný, ovšem zpracování těžce pokulhává.