Diorissimmo komentáře u knih
Super kniha. Přiznám se, že jsem kolem ní několik let chodila, než jsem se rozhodla jí dát šanci. Odrazoval mě název, myslela jsem, že kniha bude o něčem úplně jiném. Ovšem jaké překvapení, přečetla jsem ji za jeden večer. Kniha je psaná vtipným reportážním stylem, několikrát mě rozesmála a dost jsem se u čtení knihy bavila.
I když je většinou o neveselých věcech, způsob, jakým je to podáno je prostě fascinující. Dozvěděla jsem se informace, o kterých jsem neměla tušení-například o stavbě Stalinova pomníku. Zajímavá byla i reportáž o Batovi a likvidační komisi brakové literatury. Komu se stýská po komunismu, měl by si ji povinně přečíst. Souhlasím s tím, že obsahuje spoustu historických informací, o kterých se všeobecně neví a člověk může objevovat a pátrat dál.
Kniha se mi moc líbila, přečetla jsem ji téměř na jeden zátah. Po dlouhé době zase něco, od čeho jsem se nemohla odtrhnout a byla jsem zvědavá, jak vše dopadne. Na prvotinu je to výborný, mnohovrstevný příběh zabydlený mnoha postavami a děj má spád.
Příběh tří žen z jednoho rodu, které se snaží přežít jak nejlépe umí na pozadí historických událostí bezmála celého 20.století, mě naprosto vtáhl do děje a nutil mě o některých tématech více přemýšlet.
Pěkné, nesentimentální a dobře napsané. Budu se těšit na další knihy od autorky.
Krásně napsaná kniha. Životopis hraběnky Sidonie Nádherné není procházka růžovou zahradou. Toužila po svobodě, volném vztahu a dětech, ale nakonec se jí nesplnilo ani jedno z jejích přání. Osamělost a jistá beznaděj se táhne jejím životem jako červená nit. Velmi záhy umírají rodiče, oba bratři, životní partner, přátelé a Sidonie nachází útěchu a smysl života v údržbě zámku a parku ve Vrchových Janovicích, které představuje pouto s dětstvím v době před první světovou válkou, kdy svět měl ještě svůj řád a jistoty. Za druhé světové války se snažila zámek uchránit před zabavením nacisty, což se jí nepodařilo a musela Janovice opustit, po válce jí byl zámek znárodněn, majetek rozkraden a Sidonie byla nucena emigrovat. Osamělá, zbavená majetku a ve své vlasti perzekuovaná, hledá nový smysl života v Anglii, ovšem za pár měsíců umírá na rakovinu. Je jí 65 let.
Alena Wagnerová s citem a velmi čtivě popsala životní peripetie Sidonie, její rodiny a celkovou atmosféru doby konce 19. a začátku 20.století, kdy zámek Vrchotovy Janovice byl centrem kulturního dění, kde se scházela společenská elita té doby. Doporučuji k přečtení i knihu o bratrovi Sidonie, Johanu Nádherném- Bol lásky prodejné.
Amelie Nothombová by bývala mohla udělat celkem slušnou kariéru u velké japonské společnosti kdyby...
Kdyby bývala chtěla a byla ochotna se bezvýhradně podřídit a ponížit s tím, že by byla nucena se vypracovat od těch neprimitivnějších úkolů, přes celodenní kopírování jedné složky pořád dokola až do zblbnutí, přičemž nikdy by to nebylo podle jejího nadřízeného dokonalé, přes několik měsíců trvající opisování sloupců čísel a tak dále a tak dále. Kdyby byla dost vytrvalá a ochotná se podvolit, možná by se někdy za nezměrného úsilí dopracovala k tomu, aby měla také svoje podřízené a stala se nadřízenou někomu, přičemž ona sama by byla podřízena zas někomu jinému. Taková je japonská firemní kultura, kde musíte začít vždy on nuly, at je vaše vzdělání, inteligence a praxe jakkoli na výši, nemůžete v hierarchii společnosti poskočit ani o jeden stupeń, protože to se prostě v japonské společnosti neodpouští, zvláště, je-li vaší nadřízenou žena. Když hned zpočátku ukážete svůj potenciál a schopnosti, pravděpodobně se kariérního postupu jen tak nedočkáte, spíš vás to zazdí hned na startu.
Amélie tomu všemu statečně a ironickým humorem odolává a spolehlivě zastává i "pracovní pozici" na firemních záchodcích až do konce roku, kdy jí vyprší pracovní smlouva. Ano, většina lidí by to dávno vzdala, ale Amélie to bere jako další zkušenost potřebnou k tomu, aby napsala další super autobiografickou knihu. Co tě nezabije, to tě posílí.
"Mluvit bylo pro mě při mé práci velkou vzácností. Nebylo to zakázané, přesto mi v tom bránil jakýsi nepsaný zákon. Když vykonáváte tak málo brilatní zaměstnání, je zvláštní, že jediný způsob, jak si zachovat důstojnost, je mlčet. Když je totiž uklízečka záchodů řečná, máme tendenci se domnívat, že se ve své práci cítí dobře, že je tam na svém místě a že ji její zaměstnání tak uspokojuje, že má chut švitořit. Když naopak mlčí, je to proto, že svou práci prožívá jako jakési umrtvování. Stažena do svého mlčení vykonává svou kajícnou misi za odpuštění hříchů lidstva. Bernanos mluví o tíživé banalitě Zla, uklízečka hajzlíků, ta zná tíživou banalitu vyprazdńování, přes odpornou různost vždy stejnou.
Mlčení svědčí o jejím zděšení. Je karmelitánkou záchodů.
Kromě mě měla i jiné podřízení. Nebyla jsem jediná osoba, kterou nenáviděla a jíž pohrdala. Byla by si k mučení mohla vybrat někoho jiného. Ale ona si svou krutost vybíjela na mně. Zřejmě to byla jakási výsada. Usoudila jsem, že jsem vyvolená."
Navzdory tomu, že obsah knihy nevyznívá zrovna moc nadějně, nepůsobí kniha depresivně, dobře se čte a mně ironický humor Amélie a její rukopis vážně moc baví. :-)
Je hezké, že se paní spisovatelka zajímá o slovenskou historii a snaží se ji přiblížit Američanům, z nichž mnozí ani netuší, kde Slovensko leží, ale s obsahem knihy už tak spokojená nejsem. Souhlasím s komentářem, který napsala orinka 3. Tohle se paní Lafferty moc nepovedlo, je to naprostá slátanina typu krvavých brakových románů. Chápu, že je to beletrie, kde je velký prostor pro fabulaci, ale pokud to měl být pokus o historický román, měla se držet historických faktů. Střídání dvou časových rovin - rok 1610 a 2010 také moc nevyšel. Historická část ještě měla hlavu a patu, ale časová linie z roku 2010 se nedala číst. Kdyby se autorka držela jen časové linie z roku 1610, udělala by lépe. Ale splácat dohromady Alžbětu Báthoryovou, gotiky, upíry, červenou knihu od C.G. Junga a psychoanalýzu, to už je jak pohádka o tom, jak pejsek s kočičkou pekli dort.
Pokud si chcete přečíst něco z beletrie o Čachtické paní, tak to už jsou lepší volbou knihy od J. Nižnánského, nebo A. Štiavnického.
Humorná mi tato kniha nepřijde, spíš seversky melancholická, když humor, tak spíš černý. Ale je to krásný příběh. Ove měl moje sympatie, i přesto, že je mrzout a morous, občas velmi nedůtklivý a arogantní, ale je za všech okolností svůj, na nic si nehraje a pod tvrdou slupkou je to vlastně docela fajn chlap. Moc nemluví, ale o to víc koná. Jak bylo v knize napsáno, má jednu vadu, moc velké srdce.
Jen jsem doufala, že bude bojovat, i když není zdánlivě pro co žít, že to nevzdá. Konec knihy mě dojal.
Úžasný příběh! Zpočátku jsem si sice říkala, co je tam za tajemství....Příběh sice zajímavý, psychologie hrdinů knihy perfektní, ale měla jsem pořád pocit, že jsem od toho možná čekala něco víc a nemohla jsem nějak pochopit ty nadšené recenze. Ale pak to přišlo, čím víc se blížíte konci příběhu, tím víc graduje, střípky se spojují a krajina za zrcadlem nabývá pevných kontur. Kate Morton nechává čtenáře v napětí až do poslední strany. Opravdu brilantní zápletka i rozuzlení záhady. Ano, lidé se v životě mění, ale málokdy k lepšímu.
Co má dělat žena v domácnosti, která celé dny nemá nic na práci a neskutečně se nudí? Věnovat se dětem, najít si nějaký koníček, nebo milence...? Anna sbírá milence, jako jiní lidé sbírají známky. Deprese a ztráta smyslu života trápí mnoho lidí, manželky bohatých bankéřů nevyjímaje. Ale každý se svými běsy bojuje jinak. Anna není ani dobrá manželka, ani matka, i když si to o sobě myslí. Velmi mě rozčilovala její pasivita, neschopnost zapojit se do života rodiny a nedostatek vůle naučit se po devíti letech v cizí zemi jazyk. Životy jejích dětí proplouvají tak nějak mimo ni, v podstatě je vychovává tchyně, s manželem si nerozumí. Zpočátku se děj točí jen kolem milostných avantýr, měla jsem pocit, že čtu nějaký laciný román pro ženy.
Vsuvky v podobě sezení u psychoterapeutky spolu s autentickými švýcarskými reáliemi a německou gramatikou dávají knize hlubší rozměr. Zaujaly mě některé myšlenky z jungovské psychologie.
Jistá paralela s romány Anna Karenina a Paní Bovaryová by tu byla, ale spíš než v literární kvalitě je to nápadnou shodou osudů hlavních hrdinek. Ovšem neřekla bych, že kniha je špatná a postavy ploché a těžko uvěřitelné. Anna je uvěřitelná až moc, vzbuzuje ve čtenáři ambivalentní pocity, někdy jsem ji litovala, občas pro ni měla pochopení, většinu času mi lezla na nervy. Při čtení mě několikrát napadlo, zda je postava Anny inspirovaná skutečností a kolik toho má společného se samotnou autorkou.
Alice Horáčková vystavěla Vladimíře Čerepkové touto knihou pomník a zhostila se toho více než výborně. Nebýt této knihy, o sbírkách básní Nabíledni prázdno, Zimní derviš a Ryba k rybě mluví by věděl jen málokdo a jejich autorku by znalo jen pár zasvěcených lidí.
Pátrání po archivech a na půdách dětských domovů a výchovných ústavů, desítky rozhovorů s lidmi, kteří Vladimíru znali, a nakonec i cesta do Francie, kde beatnická femme fatale poskytla jeden z nejdelších, nejosobnějších a bohužel také posledních rozhovorů, to vše se vyplatilo. Výsledkem je kniha, kterou jsem přečetla téměř na jeden zátah a velice ji doporučuji. Kladně hodnotím i zajímavé grafické zpracování.
Vladimířin osud se podobá jízdě na horské dráze, jen kulisy se mění a z holky z pasťáku je uznávaná básnířka, právoplatný člen společnosti, bezdomovkyně, alkoholička, emigrantka, květinové dítě i ošetřovatelka. Femme fatale i toulavá kočka, Viktorka z babičky i šamanka ze Sibiře, její osud je jako ruská ruleta, čte dobře a nenechá vás vydechnout.
Souhlasím s tím, že prostředek knihy- příběh Minky byl nejlepší, vydal by na samostatnou knihu. I když jsem měla pocit, že jsem něco podobného už někde četla - Schindlerův seznam, Chudí v Lodži, Pianista. Ale to není podstatné, příběhy lidí, kteří přežili holocaust, ghetto v Lodži a Osvětim se v mnohém podobají. Ani otřesné zážitky Minky nejsou v příběhu prvoplánově na efekt, ale odpovídají realitě. Zaujal mě i životní příběh důstojníka SS.
Souhra šťastných náhod díky kterým Minka přežila... z životopisů lidí přeživších holocaust se s neuvěřitelnými náhodami setkávám často- a jsou to osudy, které se skutečně staly, žádný spisovatel je nevymyslel.
V knize je pár situací, které se dají předvídat - vztah Sage a Lea, dále je tam možná až moc předčasných úmrtí v rodině Sage, celkově mnoho tragédií a náhod na jednu rodinu.
Také jsem si zpočátku říkala, že povídka o upírovi je zbytečná, nicméně táhne se osudem Minky jako červená nit a dokresluje celý příběh. Konec mi přišel málo uvěřitelný a zbytečně překombinovaný. Katarze se nějak nedostavila.
Ale kniha se velmi dobře četla, zaujal mě i jazyk a spousta metaforických obratů a zajímavých myšlenek. Takže ta slabá místa autorce odpustím a přečtu si nějakou její další knihu.
Opravdu velmi obdivuji autorku, jak se dokázala vypořádat s tak náročným tématem, jakým je popis vývoje Alzheimerovy choroby z pozice pacienta, člověka, kterého se to reálně týká. Protože je těžké se vžít do situace a pocitů člověka, který tím prochází.
Krásně, poutavě a s citem napsáno. Kniha je o tom, jak se cítí postižený člověk, co prožívá a cítí jeho blízcí a rodina, jak se s tím vším vypořádali a k celé situaci se postavili. Už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě tak zaujala. Určitě pomůže lidem, kteří se nachází v podobné situaci a touto nemocí trpí někdo v rodině. Pomůže jim třeba některé věci pochopit.
Je to napsané tak sugestivně, že má člověk pocit, jako kdyby knihu psala osoba, která to reálně prožívá, ne někdo, kdo má náhled z pozice pozorovatele. Souhlasím, že člověk alespon na chvíli přehodnotí, co je a není v životě důležité, a že se nemá nic odkládat na POTOM, protože POTOM, už může být na některé věci pozdě.
Neuvěřitelné, neskutečné, otřesné a beznadějné..tak nějak lze ve zkratce vyjádřit pocit z této knihy, z tohoto životního příběhu. Život Liesabeth Otto je plný tak naprosto šílených životních zvratů a zlých zážitků, že by to stačilo na několik životů. Skoro to vypadá, jako by paní Otto vzala na sebe všechny hrůzy světa. Zdá se mi nemožné, že tohle všechno dokáže jeden člověk vydržet a nezbláznit se z toho. Příběh jednoho života- spíš než život je to putování Dantovým peklem. Kniha je tak nabitá krutými událostmi, od první do poslední strany nedá člověku vydechnout.
Liesabeth se jako dítě ztratila při odsunu Němců z Běloruska a Litvy a zůstane zcela opuštěná v cizí zemi. Toulá se po Litvě a snaží se přežít, jak se dá. Spí v lese, v přírodě a ve stodolách, živí se žebráním, krádežemi, příležitostnou prací u sedláků. Několikrát je na pokraji smrti - přežije otravu hnojivem, pak ji děti pomalují jako Hitlera a chtějí ji oběsit, je opakovaně znásilněna. Po několika letech přežívání na Litvě následuje nápravný dětský tábor, vězení a pracovní tábor na Sibiři. Postupně jí zemřou dvě děti a celý život je naplněn těžkou fyzickou prací, stěhováním z místa na místo, neustálým bojem o přežití, nešťastným manželstvím. Po třiceti letech se sice setkává s otcem a bratrem v Německu, ale ani tam nenachází klid, má pocit, že tam nepatří, že je příbuzným na obtíž. Nedokáže se v nové zemi adaptovat a vrací se zpět do Ruska, kde je kvůli své národnosti terčem útoků. Má dvojí občanství, ovšem ani v jedné zemi se necítí doma. Čekala jsem, že se její situace časem nějak zlepší, ale žádný šťastný konec nepřišel. Celkově tento životní příběh působí strašně bezvýchodně. V životě této ženy snad není jediné období, kdy byla opravdu šťastná.
Smutná kniha o smutných věcech. O to horší, že se jedná o autobiografický příběh. Kniha je napsaná jednoduchým stylem, jako kdyby to psala sama Oxana, nicméně to nesnižuje její výpovědní hodnotu. Čte se dobře, styl odpovídá tomu, co se v knize děje a o čem se vypráví. Knihu jsem přečetla za pár dní. Nicméně je to smutný a beznadějný příběh, někdo má tak těžký osud, že by to vystačilo na několik životů. Určitě stojí za přečtení.
Přidávám se ke kladnému hodnocení. Krásný příběh o přátelství mezi dvěma ženami, věkově rozdílnými jako babička s vnučkou. Je tam spousta momentů, které mě dojaly a musela jsem nad nimi dlouho přemýšlet. Ke knize se budu určitě vracet. Smutné, nostalgické, dojemné a krásné. Mám ráda severskou literaturu pro její zvlášní kouzlo a melancholii a toto je jedna z těch úžasných knih, která mě naprosto dostala. Ráda bych si od autorky přečetla další podobnou knihu.
Já tuhle knihu prostě miluju. Je to moje oblíbená dětská knížka, ke které se i ted v dospělosti občas z nostalgie vracím. Krásné a milé příběhy, úžasné ilustrace od Heleny Zmatlíkové knihu dokreslují a bez nich by to nebylo ono. Jako malá holka jsem chtěla žít v Bullerbynu a mít za kamarády Lisu a Annu, Brittu, Bosseho, Lasseho a Olleo ..a prožívat s nimi jejich dobrodružství. Z té knihy vyzařuje taková laskavost, soulad lidí s přírodou a mezi sebou navzájem, že za ty krásné chvíle mého dětství strávené čtením této knížky Astrid velmi děkuji. A nejen za tuto knihu.
Nebavilo mě to, přišlo mi to jako vaření z vody, plácání o ničem. V příběhu jsem se ztrácela a špatně se mi kniha četla. Některé dialogy a slovní obraty mi přímo lezly na nervy. Musela jsem se nutit, abych knihu vůbec dočetla.
SPOILER!
Příběh je velmi smutný, i když nemůžu říct, že jsem nic smutnějšího nečetla. Svým naturalismem mi Šlejharova novela připomíná povídky z venkovského prostředí od Maupassanta.
Obsahově je příběh velmi jednoduchý, chlapci zemře matka, otec si najde novou ženu a macecha pak dělá dítěti ze života peklo na zemi a spolu s děvečkou a čeledíny ho týrá psychicky i fyzicky, až ho utrápí k smrti. Otec pod vlivem své nové ženy se dítěte nezastane a ignoruje ho stejně jako všichni ostatní. Dítě je postupně izolováno od okolí a stává se na statku nejposlednější z posledních, jako slabé a nemocné kuře, které ostatní slepice odstrkují. Chlapec ho přijme za svého kamaráda, jedinou spřízněnou duši.
Šlejhar zde poukazuje na naprostou absenci soucitu, empatie, slitování a odhaluje zlo v jeho čistě krystalické podobě a nízké pudy, které ovládají člověka. (Odstěhovat nemocné dítě do kůlny plné krys a nechat ho tam bez pomoci zemřít jako psa). Archetyp zlé macechy se objevuje v povídkách, básních a pohádkách často. Viz. balada Osiřelo dítě, kde sirotek prosí, aby si pro něj mrtvá matka přišla, protože macecha ho týrá.
Útlá kniha, kterou člověk přečte za chvíli, ale pocit bezmoci ve vás zůstane velmi dlouho.
Podivný, celkem předvídatelný příběh, napsaný stylem, který mě příliš nezaujal. Nezáživný děj, nesympatické postavy, zvláštní dialogy. Dočetla jsem jen díky tomu, že jsem chtěla vědět, jak to celé dopadne a konec byl takový, jak jsem víceméně předpokládala. Z tématu ztráty paměti se dalo vytěžit mnohem víc. Reálie knihy mi připomínaly spíš začátek devadesátých let, než současnost. Místy mě kniha neuvěřitelně nudila. Takový slabý pokus o thriller.
Kniha se velmi dobře četla, a i když jsem čekala něco jiného, podle slibně se rozvíjejícího začátku možná napětí ve stylu Rosemary má dětátko - indicie by tomu napovídaly, tak zklamaná jsem rozhodně nebyla, i když se děj vyvíjel zcela jiným směrem, než jsem předpokládala. Na konci knihy ve mně převládl pocit, že je vše tak, jak má být a nerada jsem se s Julianem a Sandrou loučila. A přidávám se ke kladnému hodnocení seniorského hrdiny Juliana, také mi přirostl k srdci.
Zvláštní. Co k tomu říct. V knize byly zajímavé a občas i vtipné momenty, ale celkově působí beznadějně a depresivně. Tohle se autorce moc nepovedlo, kniha neměla spád, občas jsem se ztrácela v ději, musela jsem se nutit, abych ji dočetla. Po vtipných knihách o Adrianovi už asi Sue Townsendové dochází dech.
Hlavní hrdince Evě Bobrové došel dech evidentně také, jednoho dne odpoledne ulehne do postele a rok z ní nevstane. Ukrývá se před světem a životní krizi se pokusí překonat v posteli. Bohužel když po roce vstane, zjistí, že tím vlastně nic nevyřešila. Také souhlasím s tím, že překlad všech příjmení do češtiny mi vadilo. Zdravotní sestra Pichlavá, strážník Krahujec, Brian Bobr, Titánie Polesná apod...v celkovém kontextu knihy mi to přišlo poněkud zvláštní.