Donika komentáře u knih
Nevím, co k tomu říct. Nechci dělat spoilery. Prostě se mi to líbilo no...
Trvalo mi to přečíst dva dny. Obvykle nebývám tak rychlý čtenář. Bylo to napínavé a pořád mě to nutilo číst dál, abych se konečně dozvěděla, jak to dopadne.
Po Hypnotizérovi jsem si říkala, že to není nic moc a že severská krimi není nic pro mě. Potom jsem četla Svědkyni ohně a řekla jsem si, že to vlastně vůbec nebylo špatné. Po Paganiniho smlouvě si říkám, že to bylo super a že se na ten žánr asi zaměřím trochu víc.
(Joona Linna mi trochu připomíná Chucka Norrise... Ale nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo.)
Jsem úchyl (už) na knihy, které mají 600 a více stran, ale tyhle Kingovy knížečky mají půvab a jsou moc fajn, když se člověk chce uvolnit a odreagovat.
Zrovna děsivé to tedy nebylo, ale takové to 'kingovské' napětí jsem pociťovala.
Zajímavý příběh. Nepochybně by na mě kniha udělala mnohem větší dojem, kdybych si ji přečetla jako patnáctiletá a ne když už je mi 22.
Co se týče pochybností o autentičnosti deníčku a existenci Johany, myslím si, že na tom zas až tak nezáleží.
Můj názor na tuto knihu by se dal říct jako: Tak to je kruťárna...
Říkala jsem si, že krimi thrillery asi nebudou nic pro mě (tento byl první) a odložila jsem to. No stejně jsem to nevydržela a druhý den jsem pokračovala. Asi si nedám pokoj a přečtu si i ty další.
Ten počet stran mě původně trochu děsil, ale brzy se ukázalo, že obavy byly zbytečné. Kniha je čtivá a bavila mě od začátku, až do poslední strany.
Co se týče kingovek, tak až dosud byl u mě absolutním favoritem Řbitov zviřátek, ale po přečtení této knihy je jeho pozice vcelku ohrožena. Dost se mi to líbilo a pravděpodobně se k ní v budoucnu vrátím.
Nedávno jsem dostala chuť podívat se na film Gejša. Když jsem se dívala, tak jsem si vzpomněla, že vlastně existuje knižní předloha. Jsem ráda, že jsem se rozhodla si ji přečíst. Moc se mi líbila.
Na to, kolik doporučení jsem slyšela, jsem čekala od této knihy mnohem více. Dost mě to nudilo.
Chtěla jsem si tohle dlouho přečíst. Docela mi běhal mráz po zádech.
Po přečtení knihy Zaslaná pošta jsem od této čekala víc, než v ní bylo...
V prvních 2/3 knihy jsem si říkala: Konečně po dlouhé době kniha, ke které máte chuť se vrátit, když jí odložíte. Pak najednou to bylo děsně nudné a zhruba posledních 100 stran se to zase spravilo.
Při větě: 'Tak chudák Hugh konečně zešílel.' jsem se musela začít nahlas smát, když jsem si tu scénu představila.
Jo a po přečtení knihy jsem si musela znovu přečíst ten prolog Vy už jste tu byl, protože jsem si z něho nic nezapamatovala, jak jsem ty postavy neznala.
Mám ráda Mikuláše. Líbí se mi na něm to vyprávění ve stylu: To já ne, to samo.
Viděla jsem film Zaslaná pošta a rozhodla jsem se, že si to musím přečíst. Myslím, že Vlahoš bude moje oblíbená postava. Líbilo se.
Filmové zpracování hodnotím též velmi zdařile, ale kniha je kniha...
Dobré, jenom se mi zdá, že je to přesycené akcí. Možná by pár stránek nudy neuškodilo. Člověk to ani nestihne zpracovat a už se zase něco děje.
Ale že by mě ty první dva díly od Zeměplochy odradily to nemůžu říct. I když teda mám už 4 další Zeměplochy doma a dvě z knihovny... Nebýt toho, tak možná... kdo ví...