draka komentáře u knih
Na knize si cením barevných dokumentárních fotografií krajiny a kulturních památek. A jestli slouží jako průkazné svědectví, že je vytvořila mimozemská civilizace, nechávám na posouzení a fantazii každého z čtenářů.
Tak to je knížka, pro kterou jsem rád, že umím číst. Výborná skvělá detektivka, u čtení se dokážu vžít do role detektiva Carelly při vyřčení věty : „Dostal jsem chuť na pivo.“
Jeden den života, od zvonění do zvonění, v pracovních táborech bolševika zase ukazuje, jakou cenu má život a nezdolnou vůlí člověka přežít a nevzdávat se naděje. Silnými příběhy jsou i další povídky této knížce.
Jeden den života - od zvonění do zvonění - v pracovních táborech bolševika zase ukazuje, jakou cenu má život a nezdolnou vůlí člověka přežít a nevzdávat se naděje. Silnými příběhy jsou i další povídky této knížce.
Úchvatné, strhující dílo, které se čte jedním dechem. Číst historické romány, rozsáhlé svým dějem a hodně stránkami, to mě vždycky dostane.
Asi ve třinácti letech jsem objevil v babiččině almaře knihy o Tarzanovi. Bylo to sedm knížek. Poprosil jsem babičku a ta mi je po dlouhém smlouvání půjčila. Byl to pro mě naprosto úchvatný příběh, a četl jsem, a četl. Do konce prázdnin totiž moc nescházelo. Později v dospělosti, kdy mně babička knížky věnovala jsem se už do nich ani opakovaně nedokázal začíst. Ale krásná vzpomínka je stále živá.
Hokejista Jan Suchý, obránce světových parametrů vrhající se do střel protivníků, vynikající střelec. Škoda, že nemohl hrát v NHL. Měl jsem to štěstí, že jsem jeho i další skvělé hokejisty vidět na vlastní oči. Jezdil jsem s tátou a kamarádem do Jihlavy i Brna na hokej. Při derby Dukla versus ZKL Brno stadióny praskaly ve švech, Dukla v těch letech přebírala nadvládu nad Kometou. Já fandil Kometě a táta Dukle. Kniha o životě Jana Suchého se mně líbila a jsem rád, že ji mám.
Zaujala mě poznámka v doslovu od F. Halase: Lidová píseň dávno není známa tak, jak by si zasluhovala. Jsou sice vědecké ústavy, které ji sbírají, ale to vše se děje daleko od srdcí podmaněným jejich půvabem, je pak také celá řada písní hlučně zpívaných, ale bědně utahaných sentimentalitou podvanáctých hodin, písní, které jen díky melodii žijí život pramálo důstojný jich vděkům.
Při cestách na školních výletech, při návratech ze sportovních utkání, na oslavách a rozlučkách se svobodou se vždy zpívalo s doprovodem harmoniky nebo bez ní. A nevzpomíná si, že by se zpívaly poslední hity z rádia. Vždy to byly „lidovky“ nebo chcete-li „dechovky“. U táboráku pak trampské písně. Uspávali jsme děti v náruči a zpívali jim ukolébavky i jiné písničky, které jsme znali. Je pravda, že já jsem nechtěl, aby mě kdokoliv jiný slyšel než malý mrňous v peřince. Mám pocit, že se zpěv z našeho života vytratil. Rád bych se mýlil.
Při čtení poezie v této sbírcei jsem se přistihával, že ji nečtu, ale přezpívávám.
V deseti letech, když jsem ji dočetl, bych na otázku: „Která detektivka je historicky nejlepší ?“ odpověděl bez zaváhání, že tato. Budu ji muset konečně začít číst vnoučatům.
Knížka mně nemohla v knihovně chybět, pořídil jsem si ji do sbírky kuchařek, ale nepoužívám ji jako kuchařskou příručku, protože je moc krásně vyvedená, ale pročítám si ji jako poetickou prózu.
Přesto bych měl nějaký jednoduchý, časově nenáročný recept vyzkoušet. Je po dešti, jdu nabírat kopu šneků na postní stravu: „Šneci nadívaní“. Cesta křížená plzáky španělskými a šneků mně bylo líto, z cesty jsem je přenášel do trávy. Raději si dám půst.
Každý nějak začínal a devatenáct vydání hovoří samo o sobě, že je kuchařka oblíbená a jistě obstojí i vedle dnes vydávaných.
První jídlo, které jsem podle ní vařil byl rýžový nákyp se švestkami.
Koupil jsem sám sobě, abych měl co číst svým dětem, až je budu mít, a čtu je dodnes.
Od několika vypravěčů autorem vybrané známé i méně známé pohádky. Líbili se mně i méně známá zakončení vyprávění.
… z toho vyplývá, že jsem vám o tom pověděl.
… tatínek pil nejvíce. Vypil celé štěně. No, a byla tam papírová zem, já sem propad a spadl sem a sem
… jenom jsem si oblízl, a ještě dnes mi tancují sliny po jazyku
Povinná četba ve čtvrté třídě ZŠ. Četli jsme ji ve škole v hodinách čtení. Kdo ji neměl, tomu byla půjčena, aby v každé lavici byl alespoň jeden výtisk. Četlo se nahlas a po odstavcích jsme se střídali. Dopadlo to tak, že se naše soudružka učitelka na nás nazlobila, protože hodně žáků četlo velmi špatně. V další hodině přinesla do vyučování magnetofon a naše čtení nahrávala s tím, že to bude pouštět na rodičovském sdružení, aby rodiče slyšeli, jak špatně čteme. Jinak příběh německého chlapce v české vesnické rodině, byl poutavě vylíčen. Přečetl jsem si knížku už předem v klidu doma a velmi se mně líbila.
Jako další jiné knihy v mé knihovně i tato čekala, až si ji všimnu. Dočkala se a mně nezbývá nic jiného, než se jí hluboce omluvit za dlouhé čekání. Stála opravdu za to. Krásné čtení, plné touhy autora poznávat a zdolávat i ty nejtěžší překážky a s lehkostí o doslova ďábelských dobrodružstvích, tak zajímavě, poutavě a s humorem psát. Komu čest, tomu čest
První setkání s máyovkou film Poklad na Stříbrném jezeře. Naprosto úžasný film, který snad viděl každý a následovaly další. Samozřejmě, že s přibývajícími lety se pohled na ně změní, ale ruku na srdce, kdo se k jeho románům rád nevrací a na filmy natočené podle Karla Maye nepodívá s nostalgií i dnes. Proto jsem sáhl hluboko do knihovny a znovu přečetl méně známou knihu dobrodružných povídek.
Četl jsem znovu po delší době a konstatoval, že z pohledu zneužívání čehokoliv v touze ovládání a moci se od té doby člověk nezměnil.
Přečtení několika stránek mě, tak jako když jsem četl knihu poprvé, opět vtáhlo do děje a na autorův styl psaní si rychle přivykl. Nemohu jinak - pět hvězdiček.
Dnes a denně jsme lítali venku, hráli fotbal nebo nohejbal, vybíjenou, odbíjenou, stolní tenis, ale tenis, bílý sport ne. Nebyly podmínky na hru, ani jsme v té době tenis moc nesledovali, změna nastala, až … začal hrát a vyhrávat Jan Kodeš. Pořizovali jsme si rakety, půjčovali si je mezi sebou a hráli tam, kde to bylo jen trochu možné. Míček procházel sítí na volejbal, odskakoval na hrbolatém hřišti plném kamínků, hra se natahovala hledáním odpálených míčků. A také nekonečné dohadování o tom, zda byl míček ve hřišti nebo v autu. Myslím, že Janu Kodešovi mohu tímto dodatečně poděkovat, že v nás všech probudil velký zájem o tuto krásnou hru.
Vynikající hokejista, tvrdost, umět dávat, ale i přijímat rány, nezdolnost, vůdčí osobnost a charakter, to byl Jaroslav Holík. Měl jsem tu čest vidět ho hrát na vlastní oči, zažít jeho zápasy, zápal pro vítězství, byl milovaný i nenáviděný. Nesmírně poctivý k sobě a upřímný k ostatním. Proto dokázal být tím čím byl a jeho úspěšné děti jsou jeho pokračováním. Nezapomenu, když jsme stáli s kamarády na chodníku a sledovali jeho doběh maratonu, neuvěřitelný zážitek. Skvěle napsané, krásné počtení a vzpomínání…
Četl jsem znovu více než po třiceti letech, ale opět se stejným zájmem, neboť vyprávění norského vědce, badatele a cestovatele o své práci a životě domorodých obyvatelů dalekého ostrova je napsáno tak, že nic neztratilo na své zajímavosti.
K této knize se vracím a budu stále vracet, neboť jsou to výtečně napsané příběhy detektiva, starého praktika, který dokonale zná psychologii pachatelů a pátrá po zločinu navzdory jemu vlastnímu ohrožení.