Drea komentáře u knih
Už po několik týdnů se úspěšně vezu na vlně spisovatelského (ale nejen toho!) talentu "Dejva Máldra Dukovnyho", který je pro mě obrovským a nejmilejším překvapením za poslední dobu. Baví mě, jak s každým novým románem prozkoumává jiný žánr, takže jednou se popadáte smíchy za břicho nad satirickým road tripem krávy Elsie do Indie, podruhé se dojímáte nad nostalgickým vztahovým příběhem otce a syna, potřetí dostanete městskou fantasy romanci a počtvrté sociální drama o kompatibilitě/nekompatibilitě dvou zcela odlišných způsobů života.
David píše krásně, vizuálně, s láskou pro jazyk, s přehledem v literatuře a popkultuře a především se svým typickým humorem. Už dlouho jsem se tak nenasmála, což může být problém především na veřejnosti, kdy se musíte držet, abyste se v hromadné dopravě nerozhřehtali na celé kolo a nepřipadali lidem jako blázen.
Svou ódu na Davida Duchovnyho končím výzvou pro všechny, aby si dohledali i jeho ostatní knihy, které v češtině nevyšly: MISS SUBWAYS, TRULY LIKE LIGHTNING a THE RESERVOIR. Vaši pozornost si zaslouží i jeho hudební tvorba (herecké role netřeba připomínat).
Už po několik týdnů se úspěšně vezu na vlně spisovatelského (ale nejen toho!) talentu "Dejva Máldra Dukovnyho", který je pro mě obrovským a nejmilejším překvapením za poslední dobu. Baví mě, jak s každým novým románem prozkoumává jiný žánr, takže jednou se popadáte smíchy za břicho nad satirickým road tripem krávy Elsie do Indie, podruhé se dojímáte nad nostalgickým vztahovým příběhem otce a syna, potřetí dostanete městskou fantasy romanci a počtvrté sociální drama o kompatibilitě/nekompatibilitě dvou zcela odlišných způsobů života.
David píše krásně, vizuálně, s láskou pro jazyk, s přehledem v literatuře a popkultuře a především se svým typickým humorem. Už dlouho jsem se tak nenasmála, což může být problém především na veřejnosti, kdy se musíte držet, abyste se v hromadné dopravě nerozhřehtali na celé kolo a nepřipadali lidem jako blázen.
Svou ódu na Davida Duchovnyho končím výzvou pro všechny, aby si dohledali i jeho ostatní knihy, které v češtině nevyšly: MISS SUBWAYS, TRULY LIKE LIGHTNING a THE RESERVOIR. Vaši pozornost si zaslouží i jeho hudební tvorba (herecké role netřeba připomínat).
“You want some of this? The dog now angled his backside close to Shaloms nose. This was not going to end well. “Can you tell they feed me steak? Go on, have a whiff. I would share with you, meine kleine bitch.
- David Duchovny, Holy Cow
Peklo blízko nebe je srdceryvným zážitkem. Nesoudím činy žádného z členů expedice. To mi nepřísluší. Sama nevím, jak bych se v daných situacích zachovala. Jsem jen čtenářka, která se skrze slova člověka, jenž vše zažil, snaží vcítit do popisovaných událostí a snaží se pochopit. Je to tak sugestivní výpověď, že slzy a hluboký smutek Vás s velkou pravděpodobností neminou.
"Vždycky jsem věděl, že lezení po horách je vysoce riskantní záležitost. Připustil jsem, že nebezpečí je neodmyslitelným prvkem této hry; bez něho by se jen málo lišila od stovky jiných nanicovatých zábav. Bylo to příjemně vzrušující dotýkat se záhady smrtelnosti a pokradmu nahlédnout za její zapovězené hranice. Pevně jsem věřil, že lezení po skalách je skvělá činnost, a to nikoli přes její přirozená rizika, ale právě kvůli nim."
Hon na Escobara bych doporučila spíše až po přečtení knihy Jak zabít Pabla, která jde mnohem více do hloubky co se týče celkového politického a drogového dění v Kolumbii a snahy dopadnout Pabla.
Vyprávění Stevea a Javiera nám poodhalí jejich motivace k připojení se k DEA, ale přijde mi, že se celou dobu pohybujeme hodně po povrchu a k samotnému ději v Kolumbii se dostáváme až v druhé polovině (i toto vyprávění je dosti osekané). Knize by více sedělo, kdyby se věnovala pouze backgroundu Stevea a Javiera předtím, než se ocitli v Kolumbii. Mnohé zajímavé linky jsou tu jenom krátce zmíněny.
Jelikož jsem si nedala opáčko předchozích dílů, trošku jsem se v těch všech tajemstvích a hádankách ztrácela. Dojem z celé knihy to však nijak nezkazilo.
Chápu výtky některých čtenářů tomu, že děj se nikam neposunuje a jen se vrství další a další otázky, na které neznáme (zatím) odpověď. Pevně věřím, že Nasterea slouží jako taková mezihra, můstek spojující to, co bylo s tím, co má nastat, transformace starého v nové, lepší, silnější, dokonalejší. Sama Ilan se mění v nutnosti lépe pochopit samu sebe a svět do kterého nyní vstupuje, transformuje se i pětadvacítka. Svět už nemůže být, co býval.
Některé pasáže mohly být kratší a některé mohla autorka naopak rozvést, ale pro mě je to pořád velmi čtivá série, jejíž svět mě neskutečně přitahuje. Myslím, že z části je to tím, že je to vlastně "můj" svět a lépe se tak ztotožním s jeho zkázou/záchranou.
Věřím autorce, že má příběh dobře promyšlený a v následujících dvou dílech se vše propojí a bude dávat větší smysl. A těším se na čtecí maraton celé pentalogie.
Díky za všechny ty rozbory a teorie v diskuzi. To je myslím ten pravý důkaz toho, že příběh funguje. Fascinuje nás tak moc, že o něm neustále přemýšlíme a nechce se nám z něj odejít.
Z toho přesahu do dnešní doby pandemie mě mrazí!
Ouzko mi bylo! Ouzko z toho v jakých podmínkách přežívali, ouzko z toho, jak se starali jeden o druhého, ouzko z toho, jak jim umírali kamarádi v náruči, ouzko z té oddanosti vlasti. Já bych nepřežila...
„Zemřít je snadné, hrozně snadné. Těžší je bojovat, vytrvat, žít.“ - A. W. Greely
Zaklínač se na mě smál z rodinné knihovny celý můj život, ale já okolo něj chodila s myšlenkou, že tohle asi nebude to pravý kafe pro mě. Ani nevím, proč jsem si to myslela, zkrátka nějaká utkvělá představa nepodložená konkrétními důvody.
Když přišel Netflix se seriálem, pořád jsem ke Geraltovým osudům zůstávala chladná. Už vůbec mě nepřesvědčilo obsazení Henryho Cavilla, který pro mě postrádá jakékoliv charisma, do hlavní role.
Ale jak jsem začala na seriál narážet všude možně, najednou něco kliklo a já si řekla, že seriál vlastně chci vidět, ale nejdřív si musím přečíst knižní verzi. A tak jsem sáhla do knihovny pro Stříbrný meč a páni!!! Jak je možný, že jsem se tolik let vyhýbala něčemu, co si hraje s odkazy na moje milované pohádky. :D
Pokračuju další povídkovou knihou a vezu se na vlně knižního zaklínačského maratonu, abych se mohla vrhnout na maraton televizní. On možná ten Cavill nebude zas tak špatnej. ;)
:D Tohle byla super jízda. Clayova parta je banda sympaťáků. Zároveň se mi líbilo, že příběh často hraje na vážnější notu, ale přitom z toho nevzniká neúnosný patos. Tyhle chlapi prostě nejde nemilovat.
P. S. Taky máme na zahradě jezírko, teda vlastně bazén...
POZOR! MOŽNÉ SPOILERY!
Zaujal mě trailer na film, tak jsem si řekla, že zkusím knižní předlohu, ale asi jsem četla nějakou úplně jinou knihu, či co. Celé to velké Melissino mysteriózní těhotenství, Philipovo zmizení, a jeho záchrana, a tajemné události v létě po Ronnieho smrti vyzněly úplně do ztracena, což je dáno tím, že zkrátka ty překvapivé "twisty" v tomto "thrilleru" nejsou dostatečně překvapivé, natož šokující. Zkrátka něco, u čeho by čtenáři spadla čelist. Když už jsem u Melissina těhotenství - ta holka byla s pravdou až moc v pohodě.
Přišlo mi, jako kdyby autor nevěděl, jakým směrem by se měla kniha ubírat. Má to být thriller s detektivní zápletkou, nebo psychologický román o dvou rodinách, které poznamenala smrt blízkého člověka, přispěla k jejich rozpadu a následně se protagonisté po pěti letech snaží najít cestu k sobě zpět?
Některé pasáže jsem vyloženě přeskakovala (Charlene a knihovna, Philip a Donelly,...)
No a konec jsem vůbec nepostřehla. Čtu, čtu a najednou jsem na poslední stránce. Chybí zde jakékoliv uzavření, například v podobě epilogu o tom, co se s postavami stalo poté...
No zkrátka a dobře jsme si nesedly. Třeba příště.
K přečtení téhle knihy mě vlastně donutila filmová scéna s proslovem Eliova otce, ve které hovoří o Eliově a Oliverově krásném přátelství (možná více než přátelství). Upřímnost a pravdivost života obsažená v proslovu mě zlákala přečíst si předlohu a nezklamala mě. Četla jsem ji v angličtině a vězte, že je to jedna velká poezie nejen ve slovech, ale především v obsahu. Protože ať jste jakékoliv orientace LÁSKA je prostě LÁSKA a každičký cit, který v životě se všemi jeho strastmi a slastmi prožijeme, bychom měli procítit naplno.
"... just this once, turn to me, even in jest, or as an afterthought, which would have meant everything to me when we were together, and, as you did back then, look me in the face, hold my gaze, and CALL ME BY YOUR NAME."
"If he knew, if he only knew that I was giving him every chance to put two and two together and come up with a number bigger than infinity."
Mnoooo, tahle byla od Tany nejslabší. Na rozdíl od jejích předchozích knih jsem se k této opravdu musela nutit. Snad to bude příště lepší!
Příběh kluků Goldmanovic mě rozdrtil. Už teď, pár hodin po dočtení, mi Hillel, Woody a Marcus chybí. Mám pocit, jako by to byla moje rodina. To zachycení nádherných dětských let, kdy máme životy před sebou a sníme o velkých věcech, abychom na prahu dospělosti zjistili, že ne všechny se nám splní, bylo dokonalé. Stejně tak fantazijní představy, které si mnohdy vytváříme, nejen, o našich blízkých.
"Proč píšu? Protože knihy jsou silnější než život. Jsou tou nejkrásnější odplatou. Jsou to strážci nepřekonatelných hradeb našeho ducha, nedobytné pevnosti naší paměti."
Wow! To byla jízda. U videoher jsem se vůbec nechytala, ale děkuji autorovi za odkazy na Blade Runnera, Návrat do budoucnosti, Firefly a Barbara Conana. Četbu týhle parádní knihy pak budu mít už navždy spojenou s poslechem soundtracku k Jestřábí ženě.
A teď si můžu konečně pustit film.
Tohle už, prosím, ne. Plytké postavy, předvídatelný děj, poměrně rychle poznáte pachatele, amatérsky napsané.
Dneska může vydávat knihy kde kdo. Plácneme na to nálepku bestseller a bude se to prodávat jedna báseň...
Achjo, jako fanfikce možná, jako osmé pokračování HP v žádném případě. Ať už z toho džej kej ty prachy neždíme...
Na Faju jsem čekala více než rok, a tak jsem si čtení chtěla pořádně vychutnat. No, nepovedlo se. Bohužel to všechno nějak hrozně moc rychle uteklo...
Vlastně mám jen jedinou výtku. Někdy mi přišlo, že se autorka snaží vtěsnat do knihy příliš mnoho věcí. Ne nadarmo se říká, že méně je někdy více. Přesto patří Ilanin příběh k tomu nejlepšímu, co se urodilo v dnešní domácí literatuře a myslím, že s přehledem může konkurovat také zahraniční fantastice.
Osobně se nemůžu dočkat, až si dám po vydání třetího dílu čtenářský maraton.
P.S. Kapitán Joel se pomalu, ale jistě, zařazuje mezi mé nejoblíbenější knižní hrdiny!!!
"A jeho plešatá lebka ležela klidně na kolenou muže, který ho zavraždil, a rybky se nad nimi jen míhaly."