DriftBooks komentáře u knih

Pokud vás čtení, čtenářství či četba zajímá jako fenomén je tato kniha pro vás tou pravou. Každou chvíli si lámu hlavu, co budu číst. Jakou knihu si vybrat? Zítra, pozítří, za měsíc… Za ten čas se mi v rukou octnou další knížky, které si přeci také přečíst musím… Nestíhám. Čtu v průměru 80 knih ročně. Dnes je ale doba, kdy se prý více píše, než čte. Prostě na to množství napsaného textu není dostatek čtenářů. A ti co čtou, nestíhají. Já nestíhám. Možná také proto, že píšu… hmm.

V jedné „svěrákovské“ písničce se zpívá: statistika nuda je, má však přesné údaje. V knize Česká čtenářská republika není statistika nudou. Skrze statistiku buduje Jiří Trávníček příběh českého čtení v průběhu čtyř generací. A tenhle příběh mě osobně chytil za srdce. A vzbudil ve mně potřebu vytvořit si podobný příběh mého vlastního čtenářství...

3 17.03.2018

Číst „dánovky“ je jako jít po známé ulici. Vejdete do domu, pak do bytu, v obýváku všem kývnete na pozdrav – vždyť všechny moc dobře znáte. Z kuchyně voní večeře, z pokojíku je slyšet tlumený dětský smích. Rodina. Domov. Naše Město… Idylka ovšem trvá vždy jen chvíli. Pak zazvoní telefon, vy ho zvednete a už to frčí…

Je to pár dní, co jsem rozečetl knihu Hadrový panák. Skončil jsem hned na začátku. Ve chvíli, kdy našli jednu mrtvolu, sešitou ze šesti mrtvol a navíc zavěšenou v prostoru na lankách tak, aby prst jedné ruky mířil z okna do okna bytu přes ulici, který patří přivolanému detektivovi. Ten je samozřejmě po tahu, po rozvodu (nebo něco podobného), je nerudný, oblečený do květinových bermud, ale protože je geniální, tak to všichni taktně přehlížejí… JEŽKOVY VOČI… Já chápu, že je překnížkováno, a že je tedy asi třeba neustále vymýšlet co nejbizarnější vraždy s co nejméně pravděpodobným motivem, a že detektiv musí být všechno jiné, jen ne normální. Většina čtenářů si to pravděpodobně žádá. Já mám prostě raději toho „malého pitavala z Našeho Města“.

Knihy Dominika Dána mohou leckoho začít nudit. Neustále ty samé vtipy, to samé prostředí, ti samí lidé, zločiny takové – řekněme provinční. Žádné bizarní bestiality, a policajti jsou tady jenom policajti, bez superschopností. Jenomže mě ten domácí smrádek, ta zdánlivá poklidnost, i ta obyčejnost baví. A především je to pro mě (poměrně) realistický vhled do (zejména) porevolučního dění u naší (či slovenské – on to zas tak velký rozdíl nebude)policie, u tajných služeb, v podsvětí i v nejvyšší politice. Většina čtenářů možná mávne rukou… takové báchorky, nic z toho se u nás neděje a dít nemůže. Tady v Našem Městě. Tady – v tom malém, zaprděném „oudolíčku“. To všechno je jen literární fikce. Moc bych si přál, aby tomu tak bylo…

13 17.03.2018

Mám rád informace, které jdou proti proudu. Protože jít proti proudu znamená, že za sebou necháte smrduté kalné bahýnko v deltě, ve které se tak ráda rochňá letargická většina obyvatel řeky. Znamená to brodit se stále čerstvější vodou a pomalu se blížit k pramenům, k počátku… Znamená to dobrodružství, nové vjemy, nové pohledy… Znamená to najít nová říční ramena, která si razí cestu mimo hlavní řečiště. Ano, znamená to také občas skončit v rameně slepém. To ale rozhodně není případ této knihy.

O tendenci zarovnat lidstvo do jednodruhových plantáží a do jasně označených a ohraničených škatulek se zmiňuji v komentáři ke knize Šumava domovem. Co se týče vztahu muž – žena je tato tendence neuvěřitelně silná a táhne se stoletími, tisíciletími, ba možná od počátku věků. I když… a o tom je kniha především – na počátku věků, v dobách lovců a sběračů – bylo vše jinak a přiznat si, že nešlo o temné doby plné válek, nemocí, hladu a bídy je, kdoví proč, pro většinu společnosti problém.

Nemá cenu, abych zde složitě popisoval to, co autoři jasně, srozumitelně, s nadhledem, humorem a přesto značně erudovaně sepsali v knize. Za mě platí, že jsem se bavil, že jsem se dozvěděl spoustu nových věcí, že jsem si potvrdil to, co jsem tu a tam tušil, a že jim prostě věřím. Na lidskou sexualitu a na základní vzorec rodiny muž – žena – dítě, se většinová společnost kouká skrze silná skla různých náboženství a pokroucených představ. Základní paradigmata a trendy povětšinou určují sexuálně frustrovaní vědci, či nábožensky – případně politicky – rigidní jedinci, a tyto vzorce je následně značně obtížné měnit. Máme je zažrané již stovky let a sám za sebe říkám, že i já se v těchto vzorcích plácám. Je to přirozené. Být rebelem je obtížný úkol v každé době.

Máte-li tedy chuť ponořit se do čerstvé vody bez smradlavých kalů předsudků… Chcete-li se alespoň chvíli brodit proti proudu… Toužíte-li pochopit věci, o kterých většinová společnost svorně mlčí, aby náhodou lidé nezačali žít příliš svobodně a divoce, nebo aby náhodou nepochopili, proč se ty které děje dějí tak i onak, pak si knihu přečtěte. Vyhovuje-li vám ovšem teplé bahýnko v široké deltě společenského konsensu, knihu kolem sebe raději nechte proplout bez povšimnutí.

8 17.03.2018

Les… jaké myšlenky vás napadnou při vyslovení tohoto slova? Stromy, magické přítmí, vůně jehličí, či vůně tlejícího listí, dlouhé procházky, houby… Ale uvažuje někdo z vás o lese jako o živé bytosti? Jako o propojeném komplexu, který je schopný komunikovat a vzájemné si pomáhat, například pomocí tzv. mateřských stromů? Kdo viděl film Avatar, ten si může (alespoň přibližně) představit, jak i náš „obyčejný“ les – třeba právě ten šumavský – funguje. I on má své mateřské stromy, i on komunikuje prostřednictvím spletité sítě podhoubí. Paul Stamets, významný mykolog a propagátor bioremediace (léčení pomocí živých organismů), přirovnal mycelia k přírodnímu internetu. Podle Simardové (bioložka z kanadské Univerzity Britské Kolumbie) jde spíš o společný cévní a nervový systém lesa. Kdo chce, informace si najde. Kdo chce, správný obrázek si poskládá…

Pokud ale mluvím o lese, nemyslím jednodruhové smrkové plantáže tzv. hospodářského lesa, které momentálně (třeba právě na Šumavě) za les považujeme. Mluvím o lese plnohodnotném. O různorodém společenství druhů i genotypů. A toho dosáhneme pouze tehdy, necháme-li les si dělat to, co sám uzná za vhodné. Toho dosáhneme, pokud mu necháme čas a prostor, aby se opět stal „divokým“ a svobodným. To je základní smysl oné divočiny, o které se vedou sáhodlouhé debaty v případě Šumavy, ale i dalších oblastí. Ano, dnešní společnost potřebuje i lesy hospodářské. Potřebujeme je, abychom ukojili svou touhu po blahobytu a luxusu. Potřebujeme jeho dřevo. A i zde se vedou vášnivé debaty, jak se o takový les starat. Ale to nechme jiným odborníkům.

Lidská touha vše ovládat a zužitkovat je bohužel patologická. A tuto neukojitelnou touhu si dokážeme vždy zdůvodnit. Vysoká životní úroveň je magické zaklínadlo. Divočina, svoboda, nezařazenost, neznámo – to jsou věci, kterých se podvědomě bojíme. Lidstvo se sice umí svorně dojmout a rozhořčeně odsoudit tragédii na planetě Pandora. Ale je jim úplně fuk, že to samé se jim děje za plotem…

Co se samotné knihy týče… Jako dílko téměř čtyřiceti autorů je samozřejmě mírně rozkolísaná. Ovšem graficky a typograficky velmi povedená. Jako sjednocující téma se knihou vine kladný postoj nejen k Šumavě, ale především k snaze vytvořit zde onu „divočinu“ prostřednictvím, či s pomocí Národního parku. Z tohoto hlediska byl konkrétně pro mě nejpřínosnější text Martina Bláhy a následně Josefa Pecky. Ale zajímavé jsou samozřejmě všechny, zejména jako ukázka toho, jak je sám život pestrý a divoký.

Tendence zarovnat do jednodruhové plantáže nejen les za humny, ale také nás, obyvatele Země, je více než zřejmá. A tak zakládání a fungování podobných společenství jako je třeba právě platforma Šumava domovem, je nesmírně důležité. Les tuto možnost bohužel – nemá…

10 17.03.2018

Milá a vtipná záležitost. Okořeněná leckdy bizarními osobními zážitky autora. Včetně podrobných receptů pokud by ho náhodou někdo chtěl následovat…

Že dějiny lidstva pohání především alkohol, drogy a nezřízená touha – po moci, po bohatství, po sexu – je asi obecně známé. Že dokonce možná i alkohol přispěl k polidštění opice, není už tak úplně bláznivou myšlenkou. Zvířata a lidé prostě chlastají a fetují, co to jde. A Robert Evans také… samozřejmě pouze a jen kvůli vědeckému bádání. Kvůli knize. Díky němu si tak můžete odpustit třeba takové potěšení, jako je pití vlastní moči s vylouhovaným tabákem, nebo kouření muchomůrek. Nebo naopak – díky němu to všechno můžete vyzkoušet a porovnat si své zážitky s jeho. Prostě milujte se, množte se, chlastejte a fetujte… a hlavně čtěte. Je to zdravé… Popelníček?

2 17.03.2018

Chvilku mi trvalo, než jsem se v té knize uvelebil. Bylo to zřejmě důsledkem dlouhých pauz mezi čtením. Člověk se pak vracel zpět do ulic nočního New Yorku a musel se tam opět zorientovat. Až v šesté kapitole jsem konečně usedl do služebního auta a vyrazil (udomácněn) k další noční vraždě…

Jako bych tam cítil atmosféru filmu Pevnost Apačů v Bronxu… – ostatně Price se o tomto filmu v knize zmiňuje – vrátil se mi ten záběr, kdy „žiletková“ prostituka Charlotta odbouchne dva poldy… a samozřejmě hláška „Pusťte bratry domů!“, tu jsme používali jako študáci docela často. Kniha tou ušpiněnou atmosférou smrdí. Smrdí potem unavenejch poldů. Smrdí zfetovanejma smažkama. Smrdí bezbřehým násilím. Páchne, jako když se po bouřce vyvalí všechen ten městskej bordel skrze mříže kanálů. Páchne ranním panákem, který vás nemá probrat, ale naopak umrtvit. Po další dlouhé noční… Sráči… Každej polda má toho svýho… Poldové a odvrácená strana zákona. Stejně jako ta měsíční, je i tato pustá, tmavá, plná kráterů. Jizev. Špatných rozhodnutí.

Tahle kniha ve vás vzbudí extrémní touhu žít na té osvětlené straně Měsíce. Někde na předměstí – v ulici pravděpodobně Javorové. Kde největší grázl je sousedův pes, který vám tu a tam nakadí do záhonu vzácných růží. Máte krásnou ženu, slušné děti, hypotéku splácíte bez problémů. Žijete tak, jak se má. Daleko od hranic temné strany… O temné straně vlastně vůbec netušíte. Ve vašem světě stále jen svítí Slunce a kvetou ty vzácné růže. Policajti jezdí v nablýskaných fárech, jsou usměvaví a zbraně nenosí…

Jo asi jsem to neřekl. Kniha je skvělá. Pokud žijete ve Slunečném městě, v ulici Javorová, je to dobrý sci-fi příběh na letní dny u bazénu. Jinak je to vlastně dost smutná procházka realitou… drsně reálná…

9 02.02.2018

Tato kniha má zajímavý příběh a ten – jak by vám marketéři řekli – prostě funguje. Čech, který žije v Americe, tam vydá knihu, která je o Česku. Tento literární debut okouzlí kritiky renomovaných deníků New York Times či Guardian atd. a kniha je promptně přeložena do češtiny. Navíc řeší trauma, kterým trpí celá bývalá východní Evropa. Kdo a jak a kolik se ušpinil za minulého režimu. Možná nový Kundera… se dokonce objevuje tu a tam v ohlasech.

Kdyby Kosmonaut z Čech vyšel jako první u nás, v češtině, a od domácího českého autora, asi by se kolem knihy nestrhla taková mediální bouře. Se spisovatelem by novináři nevedli žádné rozhovory, nebyl by zajímavý. Nebyl by za ním… příběh. Inu, takhle prostě šoubyznys funguje. Jen díky příběhu může Damien Hirst prodat žraloka naloženého v láku za dvanáct mega dolarů…

No – chodím kolem toho jak kolem horké kaše… Co vlastně říkám samotné knize? Inu, vcelku se mi líbila. Milé absurdní drama proložené společensky citlivým tématem a okořeněné „utrpením mladého Werthera“. To vše sepsáno s lehkou elegancí, jemným humorem a poeticky – někdy trochu příliš. Navíc dobře ukočírované a vyvážené. Jenomže – jak jsem již kdysi kdesi napsal – pro mě je důležitý celkový prožitek. Emoce, kterou kniha vyvolá. A tady nevytrysklo nic tak silného jako například z Jezera Bianci Bellové. Místy mě pošimrala dojemná nostalgie, vzpomínky na dětství. Místy mě pobavil lehký dadaismus. Toť víceméně vše.

O Kalfařovi určitě ještě uslyšíme. Prý bude tentokrát psát o Americe. Pravděpodobně o českém imigrantovi za Velikou louží… inu… opět… PŘÍBĚH.

5 02.02.2018

Vyšetřování starých, nevyřešených případů bývá oblíbeným motivem. Nové technologie, nové možnosti forenzní vědy, nové myšlení nového vyšetřovacího týmu. Do těchto temných hlubin se pouští i Erika Fosterová, detektivka se slovenskými kořeny. Příběh už není tak svižný, jako v předchozích dvou dílech. Daleko více se věnuje osobnímu životu detektivky, daleko více se nimrá ve vztazích, daleko více hraje na city. Nechci být nekorektní, ale jakoby se tu více projevila „ženská“ stránka spisovatele. Prostě a jednoduše – nemá to ty správné „koule“… Na druhou stranu – může to být záměr a může to být jedním z důvodů onoho velkého úspěchu. Statistiky mluví jasně. Ženy čtou daleko více, než muži… :-)

Pořád ale platí to, že je to vcelku čtivé, a že Bryndza umí udržet čtenářovu pozornost. Uvidíme, jak tomu bude dál. V Anglii už vyšlo páté pokračování, smlouvu má Bryndza prý na dílů šest, ale rád by v sérii pokračoval. Zda dokáže nadále udržet slušnou úroveň a zda příběhy Eriky Fosterové nezačnou nudit je tím, oč tu běží…

6 02.02.2018

Horníček si opět skvostně hraje s drobnými nuancemi, které umí vytvořit jen dlouhodobý vztah jednoho muže a jedné ženy. Manželství, dnes spíše partnerství. Zároveň si pohrává – lehce, s jemnou ironií a přesto bez jakéhokoliv náznaku škarohlídství, se vztahem muž versus žena obecně. Dnes se říká korektně a genderově vyváženě… ovšem ta slova sama o sobě jsou hrubá a kostrbatá a do světa Miroslava Horníčka nepatří. Nepotřebuje je. Ví, že je zbytečné si cokoliv vynucovat a cokoliv generalizovat. A o tom je ta kniha asi nejvíce. Alespoň pro mě. A tak nezbývá než dodat – chápu, mistře, jestliže tak dokonale znáte mou drobnou ženu (s útlým zápěstím), je samozřejmé, že dokonale znáte i mé manželství… :-)

5 21.01.2018

Chvála čtení. Chvála čtenářství. Přemýšlím, jestli vůbec existuje kniha, o které bych dokázal zasvěceně mluvit. Kterou bych dokázal procházet lehkými krůčky a zasvěceně tak, jak to dělá Miroslav Horníček. Přemýšlím o knize. Jedné… a on se přitom skrze své psaní prochází po desítkách knih s grácií literárního bonvivána. Ne jako kritik, či recenzent, ale jako – čtenář.

Mám tento tip knížek v oblibě. O čtení si rád povídám, ale také rád o něm čtu. Je známou pravdou, že každý čtenář si v té které knize najde své. A já hltám to, co v knihách vidí právě Miroslav Horníček. Čtu věty, které si on ve svých oblíbených titulech označil, podtrhl, opsal, které bych možná přešel bez většího povšimnutí. Je to povídání opět milé, laskavé, pokorné. Vtipné. Zasvěcené. A já stále v paměti pátrám, o jaké knize bych dokázal mluvit já? Kterou knihou bych se mohl procházet jako známou zahradou? K jakým slovům bych chtěl vonět znovu a znovu? Nevím. Nemám vlastně moc ve zvyku se k přečteným knihám vracet. Mám jakýsi neodbytný pocit, že není čas něco číst dvakrát. Že na mě kdesi čeká další a ještě lepší kniha. Lepší příběh. Lepší zážitek. Silnější emoce… Ale možná se to bude měnit. Možná dojdu do bodu, řekněme zlomu, kdy se začnu vracet po cestě svého čtenářského života a rekapitulovat… Možná ho právě prožívám…

4 21.01.2018

Dobře utajené housle – to je úžasný koncert laskavosti, lásky a chytrého humoru. Koncert pro jazyk český. Knihu jsem kdysi četl, ale až nyní mohu říct – spolu s jedním čtenářem, kterého autor cituje v závěru knihy – Děkuji Vám. Nechci pátrat po tom, odkdy a jak znáte mou ženu, ale znáte ji dokonale… :_)

Jsou knihy, které prostě oceníte až s věkem. U této jsem se smál i plakal. Více smál. Smíchem očistným. Smíchem, který odplavuje z těla poťouchlé křivdy, nesmyslné ješitnosti, prostě lety nahromaděné negativní smetí. Četl jsem ji ve vlaku – cestou od své drobné ženy s útlým zápěstím – a pouze tato skutečnost mi zabránila nad některými větami hlasitě ryčet a halekat. Radostí a údivem. Dojetím. Pochopením…

Celou dobu jsem při čtení slyšel v hlavě hlas Miroslava Horníčka, tak jak ho znám z televize, z Hovorů H, ze Dvou písařů, a měl jsem pocit, že mi knihu čte sám autor. Přizpůsobil jsem se tedy jeho rytmu, jeho dikci a celý zážitek ze čtení tím byl umocněn… A tak ještě jednou… Děkuji Vám za ten skvělý koncert.

17 21.01.2018

Jedu na emocích. Pokud mě autorka (či autor) dokáže vtáhnout do svého světa, vstoupím rád. Bianca Bellová mnou smýkla a vystrčila mě ze smrdutého dobytčáku drkotajícího po transsibiřské magistrále do ještě smradlavější rybářské vesnice kdesi u břehů Aralu, Bajkalu, Titicacy, či jezera Čadského. Škrábu si – spolu s Namim – ekzém na ruce. Přímo bytostně cítím ten zmar a kalné bezčasí. Čas stojí a zároveň se šíleně točí – kousla ho snad tarantule nebo co…? – a honí svůj vlastní začátek… nebo konec. Uroborové i Uroboros.

O knize Jezero se toho v recenzích napsalo spousty. Iniciační. Bildungsroman. Taková. Maková. Nudná. Skvělá. Erotická. Sprostá… Já nevím. Já jsem – myslím – po svém pochopil, co tím básnířka chtěla říci. A způsob, jakým to udělala, mi byl po chuti. A na ta místa v knize, která mi úplně nevoněla, jsem už dávno zapomněl. Ale v tom mém bláznivém vnitřním obraze přibyla další šmouha. Šmouha, která navazuje na jinou šmouhu podobného ražení. A těch šmouh je již několik desítek, ba stovek. A i přes svou abstraktnost mi evokují naprosto konkrétní obraz… A taky se pořád nemůžu zbavit toho ekzému na rukou…

12 19.01.2018

Na historii lze nahlížet z mnoha pohledů. A tohle je pohled zbavený nánosů patosu. Nesmyslná válka ve své nestydaté nahotě. Ne – nejedná se pokus bulvarizovat historii. Všechny zmíněné drogy byly ve své době zcela legální. Německé chemické a farmaceutické továrny je chrlily jak na běžícím páse. Pervitin se třeba prodával jako náplň čokoládových pralinek a měl zahánět únavu žen v domácnosti. Byla to svým způsobem opojná doba, kdy ty – dle dnešního měřítka – nejtvrdší drogy byly běžně k dostání v samoobsluze.

Kniha je postavená na historických faktech, především na lékařských záznamech Hitlerova osobního lékaře Morella. Nečetl jsem žádnou životopisnou knihu o Hitlerovi. Ale obrázek, který Ohler vytvořil právě na základě zmíněných faktů je excelentní a myslím, že víceméně přesný. Hitler jako zajatec své vlastní velikosti. Své ideologie. Posedlý sám sebou. Ač vegetarián, permanentně nadopovaný zvířecími hormony. Trpící silnou zácpou a chronickým nadýmáním. Radující se, když bez problému stráví listový salát, či špenát. Šťastný, když se dobře vys..re. Nervózní z toho, že mu bude třeba bzdít uprostřed důležitého jednání. Uzavřený ve svém Vlčím doupěti – vlhkém tmavém bunkru, odříznutý od reality. Paranoidní. Chybující. A poslední měsíce války závislý na těch nejtvrdších drogách. A kolem něj klaka bizarních generálů a poskoků. A tahle zfetovaná partička bez mrknutí oka vraždí miliony lidí – nejen své údajné „nepřátele“, ale i své vojáky díky nesmyslným rozkazům.

Důkazů, že lidstvo ženou do záhuby podobní bizarní týpci jako byl Hitler, jsou mraky. V poslední době třeba spor Trumpa a Kim Čong-Ila o to, kdo má větší červené tlačítko, které odpálí jaderné rakety. Člověk by se nad tím snad i zasmál… jenomže ten úsměv by třeba také mohl být drobet „zářivý“!

14 09.01.2018

Murakami rozhodně patří mezi mé „best of“. Takže možnost nakouknout do zákulisí jeho světa a myšlenek mě samozřejmě lákala. Stephen King – další můj oblíbenec – mi to umožnil v knize „O psaní“. A já se těšil na něco podobného. Jenomže… Jenomže Haruki Murakami si ani své nejvěrnější čtenáře nepouští k tělu. Zatímco King vás pozve až k sobě domů a vcelku familiárně s vámi klábosí, Murakami zůstává stát za oknem svého uzavřeného světa, napůl skrytý závěsem a pouze nenápadně svým fanouškům mává. Skoro bych řekl, že to trochu zavání onou nakladatelskou „účelovkou“.

Kniha mě tedy moc neoslovila. Samozřejmě, ona to kniha jako taková ani není. Je to vlastně jen sbírka neuspořádaných textů. Raději si počkám na další skutečnou knihu. Na další neskutečný příběh…

5 09.01.2018

Prequel a sequel… ta slova zní skoro záhadně, až exoticky. Trochu jako „vúdú“ zaklínadlo. Pátý díl Milénia je prequel a sequel zároveň. Postava Lisbeth Salanderové dostává v tomto díle další rozměr. Není přehnané tvrdit, že se pomalu, ale jistě, probojovává (a to doslova a do písmene) do předních řad mezi nesmrtelné literární celebrity typu Sherlocka Holmese, Phila Marlowa, Supermana atd. Jenomže zda se Lisbeth na literárním výsluní udrží, bude velmi záležet na jejím novém tvůrci. Tím je momentálně Lagercrantz. A ten z ní – bohužel stejně jako v předchozím díle – dělá komiksovou superhrdinku. Kreslených superhrdinů máme přehršel. Není tak důvod přidávat k nim právě Salanderovou. Díky tomuto zjednodušování a nerespektování reality mě kniha tu a tam docela nudila.

Pátý díl tedy buduje svět kolem této punkové bojovnice z obou stran dějové linky. Vnáší světlo do jejího dětství a do rodinných vztahů. A vytváří kontury dalšího levelu. Připravuje nás na novou hru, nové dobrodružství, novou zápletku. Děj je docela košatý a zabývá se tématy, která jsou aktuální a zajímavá. Má v sobě dost pasáží, která stojí za přečtení a za zamyšlení. Líbí se mi práce s motivem hudby a její role v samotném příběhu. Někdy jsem měl ale pocit, jako by se Lagercrantz zalekl svých myšlenek a dějových propletenců. Jakoby měl pocit, že to bude na čtenáře až příliš. Že je nutná přízemní akce, brutalita, jednoduchost. Jakoby se nedokázal rozhodnou, pro jakou kategorii čtenářů bude kniha vlastně určena. Bude to akční „béčko“? Nebo kvalitní kyber-thriller s přesahem do téměř filozoficky laděné literatury? Já bych se – prosím – pro příště přimlouval za variantu „bééé“…

2 09.01.2018

Mno… ten pán se zdá drobátko umanutý a uzamčený ve své informační sektě – bublině. Nemyslím to ale tentokrát nikterak pejorativně… Spitzer to schytal od „digitální“ většiny už v případě své knihy Digitální demence. Přesto umanutě pokračuje v sázení argumentů, proč je škodlivé to a ono, zejména pak sledování televize, používaní internetu prostřednictvím digitálních technologií a také obyčejného přejídání a nedostatek pohybu dnešních dětí. Ve všem má v víceméně pravdu. Většina rodičů – včetně mě – ví, že bychom měli naše děti více brát ven, nenechat je bez dozoru brouzdat temnými vlnami internetu a čučet na bednu. Měli by sportovat, zdravě jíst, smát se, být neustále v dobrém, motivujícím prostředí.

Knihu jsem přečet a u většiny věcí souhlasně pokyvoval hlavou. Měl jsem tendenci si říkat: nojo, to za našich mladejch let bylo všechno jinak. Věčně venku, žádná televize (kdo by se také koukal na ten jeden nudný komunistický program), žádný mobily, internet, socky – prostě jsme seděli před barákem na lavičce a kecali, dokud nás nerozehnal nerudný domovník ze třetího patra.

Jsem přesvědčený, že by se využívání digitálních technologií a televize – zejména dětmi – mělo rozumně regulovat. A jsem přesvědčen, že je dobré podobně kontroverzním způsobem na to společnost upozornit. Jenomže jak to tak píšu, uvědomuji si, že zatímco ve svém komentáři kážu vodu, doma docela chlastáme víno… :-D

4 09.01.2018

Lidstvo se předpovídání budoucnosti věnuje od nepaměti. Je to nejen fascinující, ale občas také životně důležité. Postřehnout právě ten moment změny. Bod zlomu… Pravdou ale je, že budoucnost většinou už žijeme… Leckdy si prostě ve všedním rytmu svého života ani nevšimneme, že svět poskočil o další krok vpřed. V nekonečné záplavě informací se stáváme zajatci své vlastní bubliny. Není nic těžkého se zacyklit ve svých pochybných pravdách a představách. Zejména dnes, kdy nám internet umožňuje stát se členem jakýchsi informačních sekt...

Tato kniha vykresluje budoucnost ve vcelku příznivém světle, pastelově růžovou, jemně digitálně vrnící. Exponenciální růst umělé inteligence přináší netušené možnosti. Už dnes. Ostatně – už jsem to zmínil – budoucnost už dávno žijeme, jen ji ještě nedokážeme dostatečně akceptovat.

„Druhý věk strojů“ znásobí sílu lidské mysli a inteligence – a bude to mít podobně obrovské a nepředvídatelné důsledky. Toliko ta dobrá zpráva. Schopnosti umělé inteligence připraví spousty lidí o práci. Toliko ta (zdánlivě) špatná zpráva. V této chvíli však přichází čas začít se zabývat věcmi, které jsou momentálně ještě utopií. Jako je třeba garantovaný základní příjem. Komentátor Financial Times Martin Wolf napsal v recenzi právě na knihu Druhý věk strojů, že „vzestup inteligentních strojů nabízí, aby více lidí žilo v odpočinku, aniž by někoho vykořisťovali. Dnes převládající puritánství takovou zahálku odmítá, avšak odpočinek může být i aktivní. Ale co jiného by mělo být cílem vzestupu prosperity, kterého lidstvo dosáhlo?“ Říkal to ostatně už expert na budoucnost A. C. Clarke: „Naším cílem by měla být stoprocentní nezaměstnanost, abychom si všichni mohli jen hrát.“

Inu tak... :-)

2 09.01.2018

Billa Brysona mám rád – jako autora. Jeho knihy – zejména ty netradičně cestopisné – čtu s chutí a vím, že se pobavím. Zároveň se dozvím spoustu informací. A to ze značně nevšedního úhlu pohledu. Proto jsem sáhnul i po této knize. Ne že bych byl fanoušek historie. Ale protože jsem fanoušek Brysona. A opět mě nezklamal. Smál jsem se už od první kapitoly. To, jak Bryson umí s informacemi pracovat, jak je umí poskládat, a jak je umí jemně okořenit ironií, je úžasné.

Ústředním tématem je sice Lindbergh, jeho slavný Spirit of St. Louis a především první přelet Atlantického oceánu. Ovšem zároveň v knize ožívá fascinující a barevný obraz Ameriky. Prohibice. Politika. Sex. Zločin. Bulvární tisk. Rasismus. Eugenika. Kino. Literatura. Sport… Právě se rodí rozhlas a televize. To vše propojené a propletené do leckdy značně absurdních podob.

Já se bavil. Není to asi kniha pro suché historiky. Pro puntičkáře a detailisty. Bryson umí ze strohých faktů uplést nádherný pestrobarevný gobelín. Umí najít a svázat nitky příběhů, které málokdo vidí. Umí si z vážných věcí udělat legraci, ale nezesměšňuje. Jen se tak lišácky chichotá pod vousy.

4 09.01.2018

Jak už to u mě bývá, příběhy, které vypráví Haruki Murakami se jakýmsi záhadným způsobem proplétají s příběhy, které žiji. I já a moje žena momentálně žijeme v různých světech. Spojuje nás pouze tenká stříbrná nit silné lásky. Já žiji u Vltavy. V „Kočičím“ městě. A vím, že je nejvyšší čas zmizet, dokud to ještě jde. Dokud tady ještě staví vlaky. Ona žije u Dunaje. A na její obloze visí měsíce dva. Je to její svět 2Q17. Oba víme, že je třeba najít únikový východ. Že musíme utéct zpátky do reality, kde na obloze uvidíme totéž. A oba víme, že to nebude ten svět, kde jsme se potkali a poprvé drželi za ruku. Tak pevně…

Na setkání Tenga a Aomame jsem si musel počkat pár týdnů. Než jsem se pročetl na konec. Oni na sebe čekali dvacet let… Když jsem dočetl, zavřel jsem knihu a vyšel na balkon našeho slovenského bytu. Okamžitě mnou zacloumal silný vítr – dozvuk orkánu Xavier, který v Německu zabil sedm lidí. Díval jsem se do divoké řeky mraků, které vítr hnal po tmavé obloze, a hledal… Měsíc byl v úplňku a tu a tam probleskl zkrze tu černou masu…

Ještě plný toho podivuhodného příběhu jsem zašel do kina na Blade Runnera 2049. A jako bych vstoupil do další dimenze Murakamiho knihy… Do další reality. Seběhl jsem po úzkých únikových schodech z ucpané magistrály do brebentícího labyrintu „kočičího“ Tokia… Už původní Blade Runner mě fascinoval svou atmosférou a svou vizí budoucího světa. Tíživou atmosférou. Přirozenou nejednoznačností. Nekonvenční láskou. Nesmiřitelností. Ale hlavně jakousi jednoznačnou všedností. To vše podbarvené skvělým Vangelisovým soundtrackem. I nové pokračování si částečně zachovává většinu zmiňovaných atributů. Ve spojení s příběhem 1Q84 jsem měl zážitek ještě intenzivnější. Ostatně – vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby pod úvodní titulky začala hrát Janáčkova Synfonietta…

8 20.12.2017

Je tomu pár týdnů, co jsem při nočním přepínáním televize narazil na starý černobílý seriál Bouvard a Pécuchet aneb Byli jednou dva písaři v němž hlavní role ztvárnili nezapomenutelní Miroslav Horníček a Jiří Sovák. Kdysi dávno jsem viděl pár dílů a řekl si, že jednou… no znáte to. Jednou už bude minimálně třicet let a já si nepřečetl ani knižní předlohu, ani si neudělal čas na to, zkouknout všechny díly. Proč o tom ale mluvím…

Do knihy V mrazivých časech jsem se zprvu nedokázal začíst. Neměl jsem žádná očekávání. E-knihu jsem koupil v balíčku dalších zlevněných knih. Takže jsem se u čtení neklidně vrtěl a měl tendenci ji navěky odložit do hlubin mého hard disku. Ale ten styl, ten podivný humor a jakýsi slabý nádech zajímavé absurdity mě stále nutil se do děje vracet. A jsem tomu rád. Když jsem se konečně naladil na tu správnou vlnu, bylo to jako vstoupit do černobílého seriálu Bouvard a Pécuchet. Jen místo písařů tu máme komisaře Adamsberga a majora Danglarda. Jemný, ale zároveň uštěpačně ironický humor. Chytré až chytrolínské. Vskutku zábavné a přitom poučné. Kniha má totiž i svou druhou, neméně zajímavou podobu… Fred Vargas (vlastním jménem Frédérique Audouin-Rouzeauová) je pseudonym vystudované historičky. A ta své rozsáhlé historické znalosti dokáže výborně využít v zápletkách svých detektivních příběhů. Naši „písaři“ se tak během vyšetřování octnou „v mrazivých časech“ Francouzské revoluce, v měsíci Thermidoru, v době nejtvrdšího teroru a hrůzovlády neúplatného Maximiliena Robespierra. V době, kdy se schyluje i k jeho popravě… a v současnosti k vraždám jeho následovníků.

Revoluci – s tím profláknutým heslem „Liberté, égalité, fraternité“ (Volnost, rovnost, bratrství) – jsem měl spojenou s jakousi romantickou představou o vítězství dobra nad zlem, svobody nad útlakem. Slavné dobytí Bastilly, vznik republiky. Obdivuhodné vítězství prostého lidu nad zlým feudalismem… Ono to tak samozřejmě částečně i bylo, ale… Z onoho vzletného hesla se postupem doby ztratil dovětek „ou la mort“ – nebo smrt. A té přináší téměř každá revoluce většinou až přespříliš. A každá revoluce se nakonec zvrtne do podoby, o kterou nikdo nestojí. Z Výboru pro veřejné blaho až ke Kultu Nejvyšší Bytosti. Veškerá romantika a úžas z nových možností se nakonec utopí v… Teroru. Veškeré vznešené ideály se ztratí v osobních sporech, v touze po moci a po náhle uvolněném bohatství. A celý ten kolotoč začíná nanovo…

Kniha mě tak nakonec vcelku nadchla. Tím, že mě nenásilně provedla kouskem francouzské historie. Pobavila mě značně netradičními vyšetřovacími metodami, za kterými stojí značně netradiční tým kriminalistů pod vedením komisaře Adamsbera. Bavil mě trochu netradiční rytmus knihy. Často se mluví o „suchém anglickém humoru“. V tomto případě bych se nebál použít termín „typický francouzský humor v lanýžové omáčce, se špetkou dobrého Beaujolais, prokládaný lyonskými bramboráčky…“

6 20.12.2017