DriftBooks komentáře u knih

V jedné recenzi jakýsi novinář pohrdlivě podotkl, že Forsyth píše jen proto, aby vydělal prachy. Že to v jednom rozhovoru dokonce sám přiznal: „Jsem taky trochu žoldák, píšu pro peníze“. To je opravdu investigativní odhalení. Smekám, pane novináři. Teď jste nám ozřejmil hlubokou pravdu. Spisovatelé chtějí za své psaní peníze. A já si vždy myslel, že žijí jen z literárních cen a z poklepání na ramena… Forsyth se živil jako novinář na volné noze. A k tomu psal knihy. Psal je tak dobře, že mu vydělaly miliony. A to zřejmě někteří méně úspěšní neodpouští. No – tolik jen krátký povzdech, který se čtením a čtenářstvím zdánlivě nemá nic společného.

Války… Nedávno mi jeden kolega v práci povídá: Od pětačtyřicátého svět nezažil válku. To je super… Jak to myslíš? Ptám se. Že nebyla válka? Vietnam, Afganistán, Irák, Jugoslávie, Sýrie, Rwanda, Etiopie… to je co? No já myslím jako světová válka. Globální. Tyhle jsou jen lokální. Jednu takovou "lokální" máme zrovna za humny, že...

Opravdu si někdo může myslet, že lokální války jsou nějak méně kruté? Že se tam snad méně zabíjí? Že ti lidé trpí jen „lokálně“? Že to nemá žádný vliv na historii lidstva? Že jsou nepodstatné? Že se o nich nemusí mluvit? Jen proto, že se válčí kdesi daleko od mé země? Opravdu je nutné, aby začal válčit celý svět jen proto, abychom si uvědomili, jak strašné to je?

Žoldáci jsou pro mě zcela absolutním vyjádřením „názoru“ na to, jak divně tenhle svět funguje. V knize najdete skvělou definici války. Doporučuji si jí najít a zapamatovat. A najdete v ní skvěle podaný „názor“ proč a jak v ní případně bojovat či nebojovat. Je zřejmé, že při psaní této knihy měl čerstvě v paměti příběh Biafry. Je z ní cítit ona mladická nasranost a touha vyjádřit se k tomu všemu prostřednictvím příběhu.

Ve čtenářských recenzích jsem si povšimnul, že příběh Žoldáků považují čtenáři za návod, jak získat legálně i nelegálně zbraně, jak založit fiktivní společnost, jak obejít zákony, jak neplatit daně, jak změnit vládu v malé africké zemi. A že to je vlastně jako… špatně? Že to by se přeci nemělo? Já bych ale oponoval. Milý kolegové čtenáři – to přeci není návod! Forsyth je novinář. Takže jen přesně a bez okolků popsal to, co je v našem světě běžné a možné. Politici nás přesvědčují, že svět je naprosto v pořádku. Ale kdo chce, tak přeci zjistí, že kdesi v pozadí – hned za kulisami se sluníčkem, modrou oblohou s mráčky, duhou a spokojeným lidem…za kulisou spokojené společnosti, které vládne zákon – bují maligní svět mocných a bohatých, kteří mají svá vlastní pravidla, své vlastní zákony, své daňové ráje, offshorové společnosti, tajná konta. Svět kde vládne korupce a lži. Svět, který je ale i přes to všechno „legální“ a vše se děje v mírných mezích zmíněného a dobře vylobbovaného zákona…

Možná je vlastně nakonec daleko škodlivější, že Forsyth vypráví příběh mužských hrdinů, kteří se pohybují v mužském světě. Trochu mám strach, že novodobí ideologové – architekti náboženství Korektnosti – nechají jednou jeho knihy (a další podobné) veřejně spálit kdesi na náměstí. A přítomný dav bude dobrovolně povinně slavit svátek vítězství… Ale čeho vlastně?

Na závěr se ještě vrátím k tomu psaní za peníze. Ano – v některých pozdějších knihách Fredericka Forsytha je znát, že časem našel šablonu, do které jen vkládá nový příběh. Že už ví, co funguje. Že už tolik nevyjadřuje svůj „názor“. Jen sleduje a komentuje. Ale i přesto má obrovský dar zdánlivě komplikované věci zjednodušit a přiblížit čtenářovi. Má obrovský přehled a umí – asi jako správný novinář – pracovat s tím, co se kolem něj děje. Umí z toho vytěžit dobrou knihu. A já rozhodně nemám problém mu za tuto jeho práci zaplatit tím, že si jeho knihy koupím.

9 17.09.2022

Famózní kniha. Už jsem ji sice kdysi četl a dokonce viděl i film. Přesto mě znovu uchvátila. Jak zdánlivě nevinný vtip změní několika lidem život. Přemýšlím, co napsat. Co mě na té knize fascinovalo a proč bych ji doporučil ke čtení.

Děti dělají lumpárny. Jsou schopné páchat i zločiny. Dospělí to samé. Společnost si vytvořila systém, jak se s tím vypořádat. Je bohužel nezbytný. Ale pokud tento nápravný systém páchá ještě větší zvěrstva, nežli jsou schopní samotní zločinci – je něco špatně. Bohužel žádný systém neumí vymýtit zlo, které si člověk nosí sám v sobě.

Je důležité, aby se podobné příběhy dostaly za zdi podobných zařízení. Je potřeba o nich mluvit a je potřeba je řešit. Hrdinové této knihy to řeší po svém. Jako čtenář jsem jim samozřejmě fandil. Ale všichni víme, že tyto věci musíme vyřešit jinak. A v každém případě – je absolutně nutné, aby každý začal sám u sebe.

Ale dosti mudrování. Knihu si přečtěte a názor si udělejte svůj

9 27.12.2021

Občas jsem schopen pochopit, proč je tolik lidí fascinováno seriály. Občas jsem schopen pochopit tu obsesivní potřebu sledovat každý díl za každou cenu. Znovu a znovu se nořit do cizích světů, znovu a znovu potkávat své oblíbené hrdiny. Občas podobné touze také propadám. Občas se najde kniha, kterou nemám chuť odložit. A když musím, těším se na návrat do příběhu. A když už vím, že bude za pár stránek konec, propadám nervozitě. Knihy Stephana Kinga do této kategorie patří vždy. A díky této obsesi jsem vždy miloval ty jeho tlustý bichle.

Nevím, zda je za tím tlak nakladatele, nebo nějaká forma autocenzury, ale kingovky jsou čím dál stručnější. A stručnější, rychlejší – z mého pohledu ochuzenější – je tak i celý příběh. To je snad jediná výtka, kterou k Ústavu mám. Tedy dá-li se to výtkou nazvat.

Samotný příběh pak má standardní kingovskou strukturu. A standardní kingovskou kvalitu. Děsivé na něm je jedna zásadní věc – jsem přesvědčen, že podobné experimenty probíhaly a možná stále probíhají i ve skutečném světě. A že by si někdo dělal skrupule, že laboratorními krysami jsou právě děti, tak to si nemyslím. Ale to bychom se nořili do temných konspiračních vod a ne každý o to stojí…

9 27.12.2021

Příběh Eddyho „Držtičky“ B. je… především smutný. Protože člověk tak nějak tuší, že se podobné příběhy odehrávají neustále. A to i v našem blízkém okolí.

Musím říct, že mě především fascinoval skvěle podaný obrázek francouzského maloměstečka. Kdesi v Pikardii. Ta beznaděj, rezignace, a nekonečný koloběh stále stejných osudů, ze kterého unikne málokterá duše… Celé generace chycené v pasti, aniž by si to uvědomovaly, aniž by je napadlo, že jde žít úplně jinak a možná aniž by jim to vadilo…

Myslím, že představu o radostně bukolickém venkovu, jako ráji pro každého, nám vnutil bývalý režim prostřednictvím různých filmů a seriálů. Ten bodrý venkovský zemědělný lid, co si u práce zpívá a po večerech se kultivovaně druží v jediné místní krčmě. Vnutil nám falešnou idylu, falešnou romantiku a falešné představy o tom, jak vlastně lidé na malých vsích a v městečkách žijí. Za minulého režimu bylo vlastně docela snadné tuto představu přijmout. Ve městech nešlo dělat nic, ale venkov poskytoval jakousi iluzi svobody. Chalupářům, trampům, zahrádkářům a všem možným i nemožným intelektuálům, máničkám, potažmo celému tehdejšímu undergroundu. Jenomže o lidech, kteří v těch místech skutečně žijí, nevíme nic.

Pravdou ovšem je, že podobné představy se nám stejným způsobem vnucují i dnes. Tak třeba ten obecně oblíbený moravský venkov, cimbál, vinné sklípky… Nebo jihočeské luhy, háje, rybníky a blata… Úžasný folklór, selské baroko a dobrosrdečný lid. Jenomže jaká je realita se člověk dozví až tehdy, když se tam přestěhuje.

Kniha je napsána sugestivně, osobní prožitek tomu prostě dává tu správnou gradaci. Při čtení jsem si samozřejmě také připomněl skvělý film Billy Elliot. Podobné příběhy je potřeba si vyprávět. Je potřeba si uvědomit, že láska má prostě miliony podob. A je potřeba si uvědomit, že miliony podob mají i utrpení, bolest a strach. Je potřeba v sobě pěstovat toleranci a je potřeba si uvědomit, že některé věci, které pro nás osobně nemají význam, dokážou někomu jinému těžce ubližovat. Inu tak…

9 14.06.2019

Nedávno jsem četl článek o tom, že v Číně se pokusili pomocí CRISPR, technologie k molekulární editaci DNA, pozměnit dědičnou informaci u sedmi zárodků z umělého oplodnění. Přežilo však pouze jedno vajíčko. První narozené děti s geneticky zmutovanou dědičnou informací jsou zřejmě dívky dvojčata. Mutace spočívala v tom, že obdržela část genu, kterou někteří lidé mají v těle zcela přirozeně… Pointou článku byl bázlivý apel, že by třeba také jednou mohli po Zemi chodit dva druhy rodu Homo… Ano, to je samozřejmě možné…

Ovšem – pokud si přečtete knihu Sapiens, dozvíte se, že by to zas až taková mimořádnost nebyla. Je tomu zhruba 70 000 let, co se po Zemi potulovalo dokonce sedm druhů rodu Homo. Až zhruba před 30 000 lety z toho nakonec vyšel vítězně druh Sapiens. Teorie, jak k tomu pravděpodobně došlo, jsou dvě. Sapiens postupně ostatní rody tak nějak „vstřebal“, o čemž svědčí drobné pozůstatky těchto druhů v našich DNA, porůznu roztroušených v populaci. Druhá teorie hovoří o vyhlazení, nebo chcete-li o genocidě. Takže tu a tam se Sapiens s jinými druhy pářil, ale povětšinou je prostě vyhladil. Ostatně jako vyhladil sta tisíce druhů zvěře, ptactva, stromů, květin… Pokud si myslíte, že právě nyní lidstvo páchá ta nejhorší ekologická zvěrstva, pak vězte, že tomu tak bohužel bylo po celou dobu evoluční historie druhu Sapiens. S mírným nadhledem se dá říci, že kam šlápla jeho noha, sto let tráva nerostla. Vlastně nerostla už nikdy. Některé – především ty velké – druhy savců Sapiens prostě vyhubil, lépe řečeno sežral.

Celá kniha je plná informací, které takto poskládané tvoří zcela jinou historii moderního člověka, než jsme zvyklí z učebnic. A já takovéto knihy mám rád. Alternativní a dle mého víceméně pravdivé. Harari píše ironicky, sžíravě, ale přesto s humorem a nadhledem. Umí poskládat staré známé příběhy do úplně jiných obrazů.

Fascinující jsou v knize také teorie vzniku velkých společností pomocí příběhů, pověstí, mýtů, zcela netradiční pohledy na zemědělství. Povídání o tom, že zemědělství vlastně nebylo pro lidstvo žádným velkým přínosem, a že pouze vygenerovalo obrovská sídla plná nemocných, utrápených a unavených lidí mě rozesmálo. Zejména když právě procházím nízko-sacharidovým obdobím…

A nakonec přichází vesele neveselý povzdech, kam asi tak to ten slavný druh Sapiens v dnešní pozici „Boha“ hodlá dotáhnout. Podle autora by přírodní výběr mohl být „nahrazen lidskou tvořivostí směřující k produkci kyborgů i k vytvoření zcela nových organických forem života“. No a to jsme vlastně zase u té Číny, že…

Ostatně - momentálně vychází další Harariho kniha, která se (mmj) zabývá právě hraním si na Bohy... těším se...

9 06.01.2019

Chvilku mi trvalo, než jsem se v té knize uvelebil. Bylo to zřejmě důsledkem dlouhých pauz mezi čtením. Člověk se pak vracel zpět do ulic nočního New Yorku a musel se tam opět zorientovat. Až v šesté kapitole jsem konečně usedl do služebního auta a vyrazil (udomácněn) k další noční vraždě…

Jako bych tam cítil atmosféru filmu Pevnost Apačů v Bronxu… – ostatně Price se o tomto filmu v knize zmiňuje – vrátil se mi ten záběr, kdy „žiletková“ prostituka Charlotta odbouchne dva poldy… a samozřejmě hláška „Pusťte bratry domů!“, tu jsme používali jako študáci docela často. Kniha tou ušpiněnou atmosférou smrdí. Smrdí potem unavenejch poldů. Smrdí zfetovanejma smažkama. Smrdí bezbřehým násilím. Páchne, jako když se po bouřce vyvalí všechen ten městskej bordel skrze mříže kanálů. Páchne ranním panákem, který vás nemá probrat, ale naopak umrtvit. Po další dlouhé noční… Sráči… Každej polda má toho svýho… Poldové a odvrácená strana zákona. Stejně jako ta měsíční, je i tato pustá, tmavá, plná kráterů. Jizev. Špatných rozhodnutí.

Tahle kniha ve vás vzbudí extrémní touhu žít na té osvětlené straně Měsíce. Někde na předměstí – v ulici pravděpodobně Javorové. Kde největší grázl je sousedův pes, který vám tu a tam nakadí do záhonu vzácných růží. Máte krásnou ženu, slušné děti, hypotéku splácíte bez problémů. Žijete tak, jak se má. Daleko od hranic temné strany… O temné straně vlastně vůbec netušíte. Ve vašem světě stále jen svítí Slunce a kvetou ty vzácné růže. Policajti jezdí v nablýskaných fárech, jsou usměvaví a zbraně nenosí…

Jo asi jsem to neřekl. Kniha je skvělá. Pokud žijete ve Slunečném městě, v ulici Javorová, je to dobrý sci-fi příběh na letní dny u bazénu. Jinak je to vlastně dost smutná procházka realitou… drsně reálná…

9 02.02.2018

Osmdesátky… No jasně, v těch jsem přeci vyrostl. Ty mě formovaly. Iniciovaly. Ale proč mluvím o osmdesátkách, když se jedná o příběh z roku 2045? Protože jsou pro celý příběh zásadní. Úryvek z recenze praví: […] Nostalgickými odkazy se román jen hemží. Je doslova napěchovaný narážkami na literaturu, komiksy, hudbu, filmy a hlavně videohry. To vše samozřejmě datováno mezi léta 1980 až 1989. Čtenář, který tyto časy zažil, tím pádem bude nad textem skákat nadšením[…] Jenomže já vyrostl za drátama. V komunistické kleci. Ve světě cenzury. Něco se trhlinami skrze zdi postavené proletáři všeho světa protlačilo. Ale nebylo toho dost…

[...] Pamatujete se, jak kdysi dávno vždy jednou do roka přijely kolotoče a vy jste vždy neomylně zamířili do zšeřelé maringotky plné blikajících a kakofonicky pípajících automatů s videohrami, do kterých jste naházeli veškeré pracně ušetřené kapesné? [...] Naprosto přesně! Pamatuji si, jak jsem byl unešený ze hry Fénix. Nábožně jsem postával v maringotce a sledoval hráče, když už mi došlo těch pár drobných od mámy. Nebo jsem se lepil na repráky a ujížděl na Floydech, které světští tu a tam pustili do kakofonie Davidů a podobných (tehdy ještě mladých) zombíků. Nevěděl jsem pořádně, kdo to jsou Flojdi, neznal jsem Zeď, nevěděl, o čem zpívají (to všechno jsem si zjistil později), ale věděl jsem, že se mi ta písnička (Another Brick In The Wall) kurva líbí. Jo… západní kulturu nám v těch dobách přiváželi kolotočáři. A dnes si navíc uvědomuji tu ironii, že kolotoče v Mostě většinou stály na louce za Okresním výborem KSČ. Možná to komančové chtěli mít pod kontrolou… Cha.

Někteří recenzenti si stěžují, že odkazů na hudbu, filmy atd. je příliš. Že knize škodí. Já byl naopak spokojen. Jednou z důležitých iniciačních věcí pro čtenáře jsou tipeři. To jsou ti, kteří vás upozorní na dobrou knihu, film, písničku. Někdo, s kým sdílíte své zážitky a vzájemně se posouváte dál. Pokud jich okolo sebe máte málo, nebo nedej bože nikoho (no to je asi v době internetu vlastně nemožné), může se takovým tiperem stát i právě čtená kniha. Já si díky tipům z Ready Player One připomněl, co jsem znal a pokusil se najít – a mrknout na to, co jsem kvůli rudý bariéře (na kterou bohužel neustále spousta nešťastníků nostalgicky vzpomíná jako na časy, kdy bylo líp…) neměl možnost poznat.

Ale také něco o knize, že ano… Skvělé. Šlape to. Sviští to. Bliká to. Vrní to. Chvilku odpočinku a pak hupky dupky znovu do haptického oblečku, nasadil VR brýle, nalogovat a… číst.

9 11.12.2017

Murakamiho knihy se s mým životem vcelku osudově proplétají. Kafku na pobřeží jsem četl na pobřeží Jónského moře – v Kalábrii. Má žena ležela téměř na pokraji smrti v nemocnici po těžkém potratu dvojčat a po celkové otravě krve. Nořil jsem se do podivného světa Kafky Tamury plného zatoulaných koček. Prchal jsem s nimi do jiných realit. Je tedy příznačné, že Kroniku ptáčka čtu v době, kdy jsem od své ženy už téměř rok odloučen. Kdy každý den čekám, až ptáček na klíček natáhne pružinu světa. Kdy konám své vlastní meditace na dně studny. Kdy buším basebalovou pálkou do jejích stěn. Kdy čekám na ten okamžik, až projdu zdí do pokoje číslo 218… Kde jsi, má Kumiko?

9 11.12.2017

Inu – tomu jak funguje televize, motory a podobné technické vymoženosti nerozumím. Snad proto mě to fascinuje. Je to pro mě cosi magického. Jak někoho napadne honit neviditelný elektrický proud přes dráty do mé zásuvky? S úsměvem vzpomínám na otázku své dcery: „A tati, co dělají ti lidé v televizi, když je reklama?“ Na ten ničím nezanesený dětský pohled, kterému vůbec nepřipadá divná myšlenka, že v té malé černé bedně u nás v obýváku bydlí lidé, nebo že tam odněkud dochází, jako do práce, aby tam odehráli, co mají, a během reklamy si trochu odfrkli. A vůbec jí nepřijde divné, že ti samí lidé jsou v jeden čas v milionech dalších bedýnkách. A věří na Ježíška… A... A takoví musí být lidé, kteří ženou lidský pokrok vpřed. Věří, že věci, které normálním lidem připadají nemožné, jsou možné. Jsou to moderní mágové, čarodějové a vypravěči pohádek. Jsou to šamani, kteří z hloubek svého podvědomí vytěží tajuplné znalosti z temných dálných vesmírů a z tisíců jiných dimenzí. A když se jim kouzlo povede, tak je docela jedno, že jsou to třeba neurvalci a v běžném životě vlastně blázni…

Kniha se Ashlee Vancovi povedla. Nikomu nestraní. Najdete v ní hromadu informací. Je čtivá. Není to ten typ: vygoogluj co můžeš, poslepuj a vydej. Za touto knihou je cítit obrovský kus novinářské práce. Takové té pravé, která se neodehrává u počítače, ale ve skutečném světě... (viz celá recenze)

9 30.07.2016

Pár "kingovských" příběhů z dětství potěšilo. Psaní o psaní ale spíše „pobavilo“. Můj dobrý přítel je renomovaný spisovatel, dramatik, textař, novinář atd. – prostě multipsavec, jak už to u této profese bývá. Je držitel státní ceny za literaturu, na náměty jeho knih byly natočeny již dva večerníčkové seriály, nominován na další všeliké ceny, jeho hry můžete slyšet v rádiu, téměř každý rok mu vyjde nová kniha v renomovaném knižním domě. A při tom všem ovšem musí chodit do práce. Spisovatelství v Česku neuživí takřka nikoho. Dokážu si proto živě představit, co by panu Kingovi na jeho rady řekl…

A cože to svým kolegům Steaphen King radí? No zhruba toto:

- ráno po opulentní snídani se zavřete do své pracovny, která je umístěna v klidné části domu. Nebojte se za sebou zavřít dveře, zatáhnout závěsy a pustit nahlas muziku
- pište do oběda, případně do brzkého odpoledne
- podvečer věnujte rodině, dětem, sportu – no prostě svým zálibám…
- dopřejte si dobrou večeři, koukněte na dobrý film, přečtěte si dobrou knihu
- to dělejte každý den – snad krom neděle

Asi tak milý Pavle… (viz heslo Pavel Brycz)

Jinak samozřejmě jako fanoušek jsem spokojen, že můj oblíbený autor má čas psát... Jen mě mrzí, že je to o tolik pomaleji, nežli já umím číst...:-)

9 15.04.2016

Knihu Kafka na pobřeží jsem shodou okolností četl na pobřeží... a to ne zrovna v nejlepším rozpoložení. Manželku jsem během pobytu v Kalábrii odvezl do nemocnice, kde bohužel ošklivým způsobem potratila a musela být cca 10 dní hospitalizována. Děti se v rámci situace snažili užít si písku a moře - a já - mezi návštěvami a smutkem četl Murakamiho, který mi pomáhal odpoutat se od reality. Bylo to mé první setkání s tímto autorem a nic lepšího jsem od něj zatím nečetl (snad jen Norské dřevo se tomu malinko blížilo).

Spolu s Kafkou Tamurou jsem se nořil do zvláštních světů a příběhů. Ta kniha mi pomohla a proto k ní mám sentimentální vztah - přesto - nebo právě proto - ji doporučuji. A doporučuji ji jako vstupní bránu do Murakamiho světa. Pokud jste od něj ještě nic nečetli - začněte právě Kafkou...

Myslím, že nemá cenu popisovat co vás čeká a ovlivňovat tak váš zážitek. Nemá cenu ani popisovat vnitřní pocity a vyvolané emoce, protože tato kniha nabízí zážitek značně individuální...

Prostě to zkuste a uvidíte... třeba se někde na pobřeží potkáme :-)

9 10.02.2013

Kundera se během svého života snaží prosazovat myšlenku, že autor a dílo jsou dvě rozdílné věci, které se nepotkávají. Do jeho života nikomu nic není. Čtěte mé knihy, komentujte je, ale na mě se prostě vykašlete. Inu – je asi lehké oddělit autora od jeho díla v případě, že autor je několik desetiletí, nebo ještě lépe staletí, mrtev. Ovšem v případě, že autor obývá stejný „terroir“ v relativně stejném období, to bývá obtížné. Mě tato dichotomie provází celý život. V literatuře, v hudbě a v umění obecně. Dnešní bulvární svět protkaný žumpoidními sociálními sítěmi to ještě umocňuje, i když se tomu člověk více méně brání a vyhýbá.

Recenze na Novákovu knihu byly velmi rozporuplné, ale obecně odsuzující. Já jsem Kunderu znovuobjevil minulý rok. Přečetl jsem několik knih, myslím, že většinu těch zásadních. A byl jsem jimi nadšen. Nějakou dobu jsem tedy váhal. Ale co si budeme povídat. Možnost pošťourat se v cizím životě je lákavé.

Ta kniha je řemeslně výborná. Obsahově mě ale nezaujala. Problém je, že to vypadá, jako by si autor na začátku svého psaní řekl: tak a teď mu to nandám. Teď budu kácet modly. Všechno, co Kundera dělá, má v jeho díle podtext čehosi tajného, tajuplného, děsivého, vykalkulovaného. Neustálá snaha dělat z Kundery bezcharakterního kariéristu, který se honí za prachama a pochybnou slávou, je otravná. A podprahová snaha představit nám spisovatele coby sexuálního devianta je z kategorie nejhoršího škváru.

Když Novák nenajde oporu v dostupných a dohledatelných dokumentech, tak si potřebný obraz vyspekuluje. Podle něj je jasné, že napsané knihy jsou obrazem autora samého. Že zcela jasně vyprávějí a vypovídají o svém tvůrci. Tak to prostě je – vždyť o tom přece mluví sám velký Proust i Freud… Novák nám vnucuje velmi pochybnou „pravdu“, že celé Kunderovo dílo je autobiografické. A vnucuje nám to ironicky, zlomyslně, jízlivě… Ano – občas i pochválí, ale jen proto, aby ukázal zdánlivou objektivitu.

Celá ta kniha prostě smrdí bulvárním hovnem, které je přelakované falešnými třpytkami. Škoda. Novák rozhodně psát umí. Dokázal to ve svých knihách. Proč napsal tento objemný pamflet těžko říct… Anebo je to možná jednoduché – bulvár se prostě dobře prodává, že…

8 09.11.2022

Morbidní, drsné, nechutné, kruté… tato slova protékají jednotlivými recenzemi na všech možných internetech. A já se zrovna nedávno vyhradil vůči podobným věcem v knize Larse Keplera. Takže u Ptáčníka jsem chvílemi váhal, zda číst dál. Ale četl. A dočetl. A tak jsem přemýšlel proč. Proč mně brutalita v jedné knize vadí a v druhé ne. A jsem přesvědčen, že zatímco Kepleři mají brutalitu v příběhu jako základní kámen, okolo kterého staví vše další, tak Mo Hayder používá brutalitu jen jako mazivo. Základním kamenem Ptáčníka je dobře vystavěný a čtivě vyprávěný příběh. Nejen o morbidním, drsném a nechutném světě sexuálních úchylek a zločinu. Ale také o tom běžném, civilním, který umí být krutý zcela jiným způsobem. Třeba i krutě humorný…

Nevím, zda se pustím do další knihy Mo Hyderové. V jedné z nich si prý jako jeden z nejkurióznějších způsobů násilné smrti vymyslela vytažení střev konečníkem. Trochu mě láká se dozvědět více… V každém případě – detektiv Caffery mi uvíznul v paměti. Možná, že se za dlouhých zimních večerů a šumavských mrazů, které nás momentálně ještě čekají, vrátím do špinavých londýnských uliček, abych si poslechl, jak si vede…

8 27.12.2021

Musím říct, že podobné knihy poslední dobou příliš nečtu. Tyhle překomplikované příběhy, kde motiv všech těch hrůz je nakonec tak absurdní, že se člověku chce spíše smát, než plakat. Ale můj mozek jede na půl plynu a jsem rád, že mě to vůbec baví číst. Causu odebírání dětí z problematických rodin v severských zemích – a pravděpodobně se to děje i jinde – známe díky několika případům, které se týkaly i českých matek žijících v zahraničí. Celé tohle téma je značně kontroverzní. Rozhodovat o tom, co je opravdu dobré pro dítě je někdy tak trochu hra „na Boha“. A o téhle hře je tak trochu i kniha Kaštánek.

Nakouknout pod pokličku celého toho „sociálního“ systému, který kdysi jistě vznikal z bohulibých pohnutek, ale časem zmutoval do jakési neidentifikovatelné chobotnice je rozhodně zajímavý. Z tohoto pohledu je kniha opravdu přínosná a je napsána dobře a s přehledem. Bohužel dnešní trend je zaujmout čtenáře brutálními scénami a komplikovanými tajuplnostmi. Komplikovaný musí být detektiv, komplikovaný musí být vrah, komplikované musí být vztahy, komplikované musí být prostě vše. Vzhledem k tomu, že momentálně prožívám komplikovanou životní situaci, tak jsem ochoten přiznat, že komplikované prostě všechno opravdu je a díky tomu jsem ochoten tuto komplikaci této kaštanové knize odpustit. Ale až se z toho dostanu, raději si zase přečtu něco méně komplikovaného. A tak jsem se konečně prokomplikoval na konec tohoto mrazivě severského kaštanového pyré… Ufff… Howg… Nebo tak něco…

8 27.12.2021

Opět tu máme detektivku opepřenou po „kingovou“. A jak to King rád dělává, příběh se – prostřednictvím Holly – proplétá s předchozí sérií knih o mercedesovém vrahovi. V tom si spolu s autorem libuji. Protože mám ty jeho propletence rád.

V knize najdeme opět to, co King skvěle umí. Postaví nic netušící lidi do extrémní a vypjaté situace. Namočí jim čumák v průšvihu, ne – namočí je tam celé a pak už se jen kouká, kam to povede. Tohle je to, co v jeho knihách hledám. Všechno ostatní jsou jen kulisy. Někdy úžasné, někdy jenom z papundeklu. Zásadní je sledovat, co to dělá s hlavními postavami příběhu. Co to udělá se společností lidí, kteří jsou pro příběh důležití, ale i s těmi méně důležitými. Přitom se vždy kochám. Jak to dokáže King vystihnout, jak umí najít tu esenci zla v lidech a v jejich chování, ale jak umí najít i tu dobře schovanou linku dobra. Celý ten příběh je hlavně o tom. O tom, co se může přihodit komukoliv z nás, a co z toho může vzniknout. A co z toho s největší pravděpodobnosti v realitě také vznikne. Ta hororová – nebo nadpřirozená – rovina tu je tak trochu navíc a hlavně proto, aby mohl všechny ty emoce ještě vygradovat. Z toho hlediska opět skvělá kniha od skvělého Kinga.

Konec je malinko zklamání. Je příliš rychlý a příliš jednoduchý. Ale možná že se jen King na stará kolena učí psát kratší knihy. Možná na něj kvůli tomu tlačí nakladatel. A možná ale také ví, že čas je proti němu. Před lety by možná příběh asi nechal malinko vyzrát a s koncem by si pohrál víc. Možná. Ale co my víme. Tak jako všichni ostatní jen bruslíme na tenkém ledu reality, aniž bychom si připustili, že se pod námi někdy prolomí. Takže, díky za autory jako je třeba King, kteří se toulají na vratkém ledě podél okraje toho temného jezera a občas se i potopí. A pak nám vypráví, co tam viděli…

8 27.12.2021

Pohled na to, jak asi funguje energetická soustava v rámci Evropy, mě bavil. Technickým věcem moc nerozumím. Elektřina je pro mě vlastně taková magie. A že je to síla, kterou ještě moc neumíme ovládat je tak trochu ošemetné. Když si uvědomíme, že právě na téhle síle je naše civilizace skutečně závislá.

Scénář, který předkládá Elsberg je zdánlivě šílený. Ale já jsem přesvědčen, že by v realitě byl ještě šílenější. Z vlastní zkušenosti vím, že člověk podobné věci odsouvá kamsi na pomezí svých myšlenek. Nebo si dokonce namlouvá, že se ho to netýká. Někteří optimisté tomu ani nevěří. Někteří technooptimisté dokonce věří tomu, že je to nemožné. Má bývalá žena o mě říkala, že jsem hroznej pesimista. A já se vždy bránil, že jsem jenom realista… Přesto nepatřím mezi novodobé survivalisty nebo preppery. Nemám doma zásobu konzerv, nemám vydlabanej bunkr pod barákem a všechny prachy mám kdesi v bankách. Až to bouchne, budu v… řiti…

Kniha sama o sobě žádný zázrak není. Těžko říct, kolik se na tom podepsal těžkopádný překlad, nebo zda tak Elsberg skutečně píše. Příběh je ale zajímavý právě kvůli té představě. Ještě se chystám na českou verzi, kterou pod názvem Tma napsal Ondřej Neff.

V každém případě – jako realista (nikoliv pesimista má milá…) říkám, že NĚCO brzy přijde. Zda to bude blackout, nebo klimatická katastrofa, válka o vodu, meteorit, nebo nedej bože třetí světová, kterou rozpoutá ten trumbera Trump ruku v ruce s tím pošukem ze severní Koreje, těžko říct. A možná pak šílené scény z Šíleného Maxe nebudou až tak šílené… :-)

8 04.06.2019

[…] nová kniha Stephena Kinga uspí nejen postavy, ale i čtenáře… hlásá do světa titulek jedné z recenzí. Že prý se autoři příliš zabývají dějem v malém městečku, když nemoc Aurora decimuje celý svět. No – tipoval bych to na čtenáře Kingem příliš nepolíbeného. Protože uzavřít pár lidí ve vypjaté situaci na malém teritoriu – to je přeci Kingova specialita. A to je vlastně také to, co na jeho příbězích mám rád. Ten úžasně trefný a detailní pohled na chování lidí, kteří se dostávají do stresujících situací, do situací, kdy jim hrozí (minimálně) smrt, většinou ale pěkně ošidná a bolestivá. Takže Růženky jsou pro mě takový malý návrat starého Kinga.

Co je na této knize nové – a co do ní možná vnesl Kingův syn – je podivný konec. Jakýsi pofidérní a nepovedený happy end, proložený úplně zbytečnými popiskami, na které jsme zvyklí ve filmech, jež se holedbají titulem „true story“, neboli „ podle skutečných událostí“. Buď King senior stárne příliš, nebo King junior ještě dostatečně nezestárl…

Dalším nářkem recenzentů bylo, že je v knize moc postav. Nevím, já si tak nějak nevšiml. Já mám leckdy problém zapamatovat si jméno hrdiny, který je v knize zcela sám. Takže jména (údajně asi 70) Růženek a podivuhodných princů, co se je snaží vzbudit, si stejně nepamatuji. To mi ale vůbec nebrání si celý ten příběh užít naplno. Protože příběh jsou pro mě zejména emoce. A pokud při čtení nějaké emoce cítím, pokud se směji, nebo pláču, nebo se bojím, nebo mě to nutí popřemýšlet nad nesmrtelností chrousta, pak je kniha – potažmo příběh – prostě dobrá. A to Růženky jsou…

Takže nemá cenu popisovat děj, či přemýšlet jaká zásadní témata se knihou prolínají. Myslím ty, o kterých se v recenzích píše: feminismus, gender, bla bla bla – zkráceně – muži by se měli k ženám chovat slušně a být více empatičtí. King se podobnou tématikou zabývá jaksi dlouhodobě – viz Dolores Claiborneová, Lisey a její příběh nebo Rose Madder – ale nikdy k tomu nepotřeboval škatulky a nálepky, které jsou dnes tak moderní. Vztah mezi mužem, a ženou a jeho veškeré nuance, je prostě nekonečný příběh. Tak trochu zrovna vím, o čem mluvím, že…

8 04.06.2019

Život umí být řádně bizarní. Tak proč nezkusit zrovna tenhle žánr. Představa, že vlezu do vagíny své (dnes už bývalé) ženy a spatřím tam vše, co jsem nikdy vidět nechtěl, je natolik strašidelná, že mě tahle kniha asi ničím nemůže překvapit…

Dostanete vše, co obálka i anotace nabízí. Není to až taková řacha, jak jsem se těšil, ale lepší knihu jsem si prostě ve svém rozpoložení přát nemohl. U povídky, kde si novodobí mutanti vzájemně předávají své vskutku bizarní sexuální nemoci, jsem se lámal v pase. Smíchy... Mellick mě prostě vcelku pobavil, protože jsem fanoušek podobných úchylností a praštěností. Mám rád netradiční humor a gejzíry netradiční fantazie. A to v knize rozhodně najdete.

8 30.01.2019

A opět je tu ždímačka. Ždímačka emocí. Backman is back… Knihu jsem přečetl a dejme tomu, že s chutí. A to i přesto, že minimálně každá druhá kapitola je gradována tak, aby z nás vyloudila zejména pláč. Pláč smutný, dojatý, pláč plný pochopení, pláč očistný. Celý příběh je prostě jedna monstrózní kalkulace. Jedno klišé za druhým.

Backman tu splétá smutnou realitu s naprosto nereálnými veselými pohádkami. Protože právě pohádky tu jsou od toho, aby nás poučily, aby nám ukázaly, že dobro vítězí nad zlem, že princeznu zachrání udatný princ, že… Prostě pohádky mají všichni rádi a všichni jejich poselství rádi věří.

První díl byl uvěřitelnější. Jeho pokračování je… no prostě pohádka, kterou si člověk rád přečte i v dospělém věku. Nic víc.

8 01.11.2018

Když mi knihovnice knihu předávala, přidala spřízněný pohled. Tuhle mám také ráda, řekla s úsměvem. Navázali jsme krátký kontakt. Naše osudy se letmo dotkly prostřednictvím knihy. Já si budu pamatovat její úsměv. Ona – až bude znova knihu půjčovat – si třeba vzpomene na mě. A v jejím úsměvu, který věnuje novému čtenáři našeho oblíbeného titulu, bude obsažen i úsměv můj. Tím, že o ní píšu ve svém čtenářském deníčku, se stává navěky nepatrnou součástí mého příběhu. Hybatelka a hybatel…

8 26.03.2018