džej
komentáře u knih

Zpočátku mě příběh zaujal, ale čím dál víc mi přišlo, že pocity obou mužů se jen opakují, zdlouhavě se probírá každý nepodstatný detail, občas mě to nutilo k přeskakování, což nemám ve zvyku, a taky se nemůžu zbavit dojmu, že vyprávění v druhé osobě j.č. bylo na škodu - aspoň pro mě rozhodně...


Možná kvůli anotaci, která superlativy nešetří, jsem částečně zklamaná... přišlo mi to překombinované, přehnané (hlavně v případě dětských pasáží) - ostatně celá střední část je špatně čitelná, nejen kvůli obtížné orientaci v postavách. Doporučuji raději jinou autorčinu knihu - Velký dům.


Nepřišlo mi to zas až tak napínavé, jak většina komentářů uvádí, hodně mi vadila vedlejší linka příběhu = autorčiny neustálé vsuvky (jakoby za každou cenu) - v tomto případě bych řekla, že být jich méně a pročistit text od balastu, byl by z toho dobrý román, takhle jen 3 hvězdy


Tahle Yalomova kniha se těžko odkládá. Velmi jsem ocenila vhled do života a myšlení AS, jen v některých momentech mi popisy skupinové terapie připadaly ploché, ale nikdy jsem na žádné nebyla, takže těžko soudit.
Philip byl pro mě nejzajímavější osobou, jeho léčba filozofií AS vyznívala tak pravdivě.
Jedna citace na závěr:
Život se dá přirovnat ke kousku vyšívané látky, z níž každý v první polovině svého času vidí lícovou stranu, avšak v druhé polovině stranu rubovou. Ta druhá není tak krásná, je ale poučnější, protože dává možnost vidět, jak jsou nítě vzájemně propojeny. (AS, Parerga and Paralipomena)


Zajímavé, někdy až příliš podrobné líčení mystických zvyků Tibeťanů. Autorka popisuje také vlastní prožitky během cest po tibetské náhorní plošině, své setkání s dalajlámou i tibetskými mágy. Poučné, ale pro mě daleko méně poutavé než Mipam.


Zpočátku zvolna se rozbíhající příběh starého doktora a jeho spolucestujících na malé lodi. V druhé polovině však již útlou knížku stěží odložíte, tak se vývoj příběhu proměňuje. Vynikající psychologická prokreslenost postav, zkoumání jejich motivace a důsledků "náhod". Závěr umocňuje autorova moudrost a lidskost. Jsem ráda, že jsem na tenhle nenápadný klenot narazila :-)


Nuda - celou dobu jsem čekala v nějaké nečekané rozuzlení jinak plochého vyprávění, tak nezáživného a zbaveného emocí, že nutí přeskakovat stránky a pátrat po smyslu, proč se takové knihy znovu překládají a vydávají.


Skvěle napsané, čte se jedním dechem, protože absolutně vtáhne do děje = cesty, jediné co bych vytkla, že u každé kapitoly mohly být mapky detailnější, takhle jsem stále otevírala Google Maps :-)


Styl knihy se mi velmi líbil, mnohdy básnické obraty a přirovnání, která bych nečekala, nicméně ty poslední dvě kapitoly se mi zdály dost nesourodé k celku. Jako dílo zajímavé, rozhodně doporučuji a dala bych i 70%, protože zpracování tématu mě velmi zaujalo, ale zakončení stáhlo mé hodnocení dolů.


Čekala jsem víc, možná kvůli vynikajícím doporučením, možná kvůli anotaci. Určitě ne kvůli autorskému čtení, kterého jsem se zúčastnila na letošním knižním veletrhu a kde na mě autor působil až šovinisticky.
A tak jsem si říkala, uvidíme. Ano, Vilikovský v útlé knížce vskutku nemilosrdně tepe do svých "bratrů", říká o Slovácích moudra, která je místy asi bolí. Nepopírám, že jsem byla zvědává i na onu nejsugestivnější milostnou scénu... vadil mi ale na ní mužsky sebestředný pohled.
Text určitě stojí za přečtení, jen mě jistým způsobem zklamal.

Nejdřív mi přišlo, že to bude tak trochu nudný příběh ze života v tehdejším Československu v sedmdesátých letech minulého století, ale ani nevím jak a vyprávění Davida mě vtáhlo dovnitř. Možná to byla síla jeho výpovědi o sobě samém, čím mě později kniha překvapila. Tedy popis nekonečné bezmoci a slabosti, který ukazuje, jak snadné je neodolat, nepokusit se něco zvrátit a jenom podlehnout vášni... Klíma je dobrý vypravěč, zvlášť druhá polovina knihy má spád.


Potřebovala jsem si zvyknout na Navrátilův styl, zneklidňující přítomností potlačované touhy po životě, strhující vnitřními monology, které jdou hluboko pod kůži. Útlou knížku jsem přečetla za jedno odpoledne, zvědavá, jak příběh dopadne. Vytratil se do ztracena... přesto mě něčím zasáhl.


Jaroslav Kaval je violoncellista, který několik let pracuje jako lokální redaktor v redakci Hlasu. Pro tyto noviny také píše o trojnásobné vraždě v Kostelci. Přitom vypráví o svých životních názorech a postojích a dostává se až k rozhodnutí získat nevěrou šanci "žít ještě jednou". Psychologicky velmi prokreslené, niterné pocity stárnoucího muže, související možná s krizí středního věku, ale také s hloubavou povahou intelektuála. Ráda se knize vracím, moc se mi líbí Valentův styl.


Tíha viny, která se prolíná celou knihou, je bravurně zaobalená jazykem náctiletých, rozhodně nelze příběhu upřít napětí až do poslední stránky a uvěřitelné rozuzlení. Pro mě zatím daleko zajímavější než autorčin předchozí román Jako v pavučině.


Úžasně vyprávěný příběh dvou souznících lidí, Franze a Dory, líčení nejniternějších prožitků bez patosu. Kniha mě naprosto strhla - nejen proto, že jsem nedávno četla Kafkovy dopisy F., a tak jsem si mohla řadu jeho pocitů z doby před smrtí dát do souvislosti s předchozími texty. Oceňuji (pro mě) výjimečně krásný styl a autentičnost knihy.


Jedna z mála knih, ke které utíkám, když je mi nejhůř. Silná, niterná výpověď o lásce ke Karlu Čapkovi.


Nádherný, citlivě napsaný příběh, závěr tak prostý, přesto hluboce lidský a sbližující.


Zajímavý příběh, dobrodružství, mystika a romantika v jednom, doporučuji!


Příběh vášnivého vztahu muže a ženy sledovaný po úsecích, které na sebe ne vždy navazují. Dobrodružný i mystický ráz vyprávění doplňují popisy praktik černé magie (mágů v odlehlých klášterech), které pro mě představovaly čirou hrůzu. K tomuhle se nechci vracet.


Na mě kniha působí, jako by její jednotlivé části psali různí autoři. První část je velmi čtivá, ostatní - řekla bych - poplatné trendu, že jedině v Indii lze najít cestu k sobě. Hodně neuvěřitelně mi zní záchranná operace, nevím, tady bych řekla, že to sklouzává k absurdnu. Jinak jsem se občas zasmála i nahlas :-)
