džej komentáře u knih
Čtivost se této knize rozhodně upřít nedá, vracíte se k ní, otáčíte stránku za stránkou... nicméně místy logicky pokulhává a když dočtete a zamyslíte se nad celým příběhem, zjistíte, že je to pěkně vyfabulovaná pohádka pro dospělé.
Tak jsem dnes na IG četla citát od F. Kafky: "Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás."
Patrně ne u každého čtenáře dokáže Úterní poledne prorazit led, nicméně u mě se to povedlo, text ve mně doznívá od včerejšího večera. A souhlasím s předchozími komentáři, ano, chce to odvahu i nadání autora, aby se všechny podoby emocí přetavily do celku, který dává smysl... i když na některých místech nenechá čtenáře bez otázek.
Zpočátku trochu nesnadné čtení, ale jakmile vstoupila do děje Adriana, ač jen jako již neživoucí postava, o které se dozvídáme zprostředkovaně přerývaným, horečnatým vyprávěním Jury, byla jsem vtažena a "zajata"! Myšlenkově bohaté čtení vás pak nenechá vydechnout až do poslední stránky...
Mé první setkání s autorem... jsem nadšená skvělou psychologickou studií lidských charakterů a především postupným odkrýváním zla. Také oceňuji nevídanou slovní zásobu v popisu přírody. Ještě si chci přečíst román Rozhraní, na který upozorňuje doslov.
Konečně jsem se ke knize dostala (to to trvalo, viď, Terko), a moc doporučuji! Je to dar vidět věci kolem nás s laskavým pohledem a humorem...
Za mě zklamání... bohužel proto, že jsem od autorky kdysi četla jen knihu Člověk Gabriel, a ta mě nadchla, a tak tu jisté očekávání bylo.
Tomuhle příběhu se nedá upřít čtivost. Nicméně leckde mezi řádky, otevřeně v pasážích podbarvených politikou a pak také v alternativním závěru se mi zdálo autorčino moralizování zbytečné. I líčení jednání některých postav mi přišlo hodně šablonovité. Na Třicátý kilometr jsem se opravdu těšila, ale po přečtení se ke knize už vracet nebudu...
Teorie podivnosti mi byla doporučená, a tak jsem ji zkusila - první strany mě trochu zaujaly, ale pak jsem se čím dál víc do čtení nutila jen kvůli zvědavosti ohledně vyústění. Závěrečný dojem: patlání se v pseudoproblémech, banality povýšené na něco, o čem je "nutné" podat vyčerpávající info, když v ději nevím, jak dál, přidám další bizarní sen, a nakonec módní berlička - kvantová teorie. Proč Ada popisuje fyzikální jevy, kterým díky své profesi nemůže rozumět a vskutku nerozumí? Jediná věta, které jsem se v závěru knihy zasmála, se týkala zrušení ústavu, kde Ada pracuje a kde se "vědci a vědkyně" zabývají tolika "zajímavými" projekty. Ironie života? Ne, skutečně ne... za mě 2 hvězdy, ač to tady v komentářích kolem hýří superlativy...
Nádherný, citlivě napsaný příběh, závěr tak prostý, přesto hluboce lidský a sbližující.
Zpočátku mě příběh zaujal, ale čím dál víc mi přišlo, že pocity obou mužů se jen opakují, zdlouhavě se probírá každý nepodstatný detail, občas mě to nutilo k přeskakování, což nemám ve zvyku, a taky se nemůžu zbavit dojmu, že vyprávění v druhé osobě j.č. bylo na škodu - aspoň pro mě rozhodně...
Zajímavý příběh, dobrodružství, mystika a romantika v jednom, doporučuji!
Nerozumím tomu, že někdo hodnotí Schlinkovy povídky jako odpad. Přece... když mi něco nesedne, neznamená to, že je to špatné? Proč raději nehledat chybu v sobě? Zřejmě je k těmhle krátkým příběhům a úvahám o rozhodnutích dobré přistupovat, až když má člověk něco odžito. Ale prohlásit je za odpad jen kvůli nesympatičnosti postav? A musí kniha nutně "ubíhat"? Ach, CarolC...
Bývala bych dala 100%, protože při líčení života všech postav autor používá trefné vyjádření nálad a pocitů a malebné metafory. Za snížení mohou nelogické časové nesrovnalosti, které se autorovi občas přihodily. Nancy mluví o tom, že Matovi jsou čtyři měsíce a v dalším odstavci se dozvíme, že Matova matka má v nejbližších dnech rodit další dítě. Nebo... Nellie vypráví o svém otci Jerovi, že zemřel ani ne ve třiceti = to by podle doby, kdy se narodila, nemohl být jejím otcem, ani zažít první světovou válku. Následně vypráví, že s ní zažil i události v její dospělosti. Kdyby takové nesrovnalosti netrčely hned za sebou, že pozorný čtenář je prostě nemůže přehlédnout, asi bych to nechala být. Ale takhle mě to mrzí, protože kniha opravdu stojí za přečtení.
Pestrost povídek je jedním z mnoha kladů této útlé sbírky :-) Je zřejmé, že osobní zážitky tvořily inspiraci pro mnohé z nich, nejvíc se mi líbí poslední příběh: Světlušky. Určitě doporučuji! S osobitým vhledem autorky a laskavým humorem se ostatně můžete setkat i v dalších jejích knihách, které rozhodně stojí za přečtení!
Děsivé? Šílené? Kdeže... a neřekla bych, že třicátníci jsou jasná cílovka, myslím, že i starší generace to dává, aspoň ve svém okolí vidím, že ano. Od Johna Boyne jsem četla Skrytou zuřivost srdce, která mě zdaleka tak nenadchla (naopak, leccos mi tam vadilo - např. logické lapsy uprostřed a na konci příběhu). Tohle bylo aktuální, trefné + vtipně vykreslené situace, opravdu se nedá odtrhnout :-)
Melancholická báseň v próze, která mě oslovila především detailním pozorováním světa kolem nás.
"Jedeme výtahem, k pocitu, který se už nezopakuje."
Poslední povídka se mi líbila nejvíc - je skvostnou sondou do psychologie rodiny na venkově v dřívější době.
Nejprve jsem hru Na dotek viděla ve filmové režii M. Nicholse, takže nyní zjišťuju, že původní Marberova divadelní hra má jiný, tragičtější závěr. Obě zpracování jsou bravurní, velmi přesně popisují kotrmelce vztahových pocitů, zvraty a návraty, které podnikáme, aniž bychom tušili, jestli mají smysl. Původní Marberův konec je mi sice bližší, nicméně jak film tak tuto hru doporučuji ke zhlédnutí i přečtení.
Mrzí mě, že jsem dala na zdejší vysoké hodnocení a knihu koupila. Mistrovské dílo? Pro mě ani náhodou. Autor velmi zkušeně využívá populární téma k tomu, aby se rozepsal o životě gaye, ve kterém náhoda střídá další. Patrně čeká, že čtenář si mezitím neuvědomí nesmyslné a hlavně neuvěřitelné situace - například chlapa, o kterém se neustále mluví jako o neskutečném obrovi - a ejhle jeho bezvládné, mrtvé tělo dokážou do auta donést a naložit padesátiletá žena a chromý, o holi se belhající muž. Nebo autor koncem knihy zapomene, čím byl onen obr zabit, a tak píše o "zbrani", kterou v textu předtím nechal rozlomit, a obra zabil něčím jiným. Aby toho nebylo málo, odvádí od jinak čtivého textu (protože jediný souhlas = román se čte velmi lehce) obrovské množství překlepů, hrubých chyb a špatně přeložených slov.
Takže... pokud vám toto všechno nevadí a chcete si užít sáhodlouhé vyprávění o příkoří vůči gayům a bigotní zlovůli v poválečném Irsku, jděte do toho. Posledních sto stran jsem už nemohla, předvídatelný závěr se konal a dávám chatrných 70%.
Nelíbilo se mi... nevěrohodné, překombinované, zbytečně pitvající dříve rozpitvané problémy - ani jeden příběh té povedené čtveřice žen jsem autorce nevěřila. Vršení negativních emocí... stálo mě velké úsilí to vůbec dočíst.