džej
komentáře u knih

Nesouhlasím s komentářem, který v útlé knížce Jany Šrámkové nenachází příběh. Nejenže v ní je, ale navíc jak zapsaný! Časové prolínání, melancholie dospívání, která přetrvává i v pozdějším období, hledání a nalézání. Vnitřní svět Veroniky je tak úžasně bohatý, že mi působilo obrovské potěšení, že jsem v něm mohla pobýt alespoň pár hodin (než jsem novelu dočetla)!
Nádherný zážitek!


Nejobsáhlejší román, co jsem kdy četla, problémy politické i duchovní krize rakouské společnosti na počátku 20. století řeší na příkladech několika hlavních postav... především však Ulricha, který nemá ty "správné" vlastnosti, s nimiž by se zařadil mezi ostatní ze své vrstvy.
Nejvíc se mi líbil až třetí díl, kde Ulrich hledá a částečně nachází vztah ke své sestře Agátě. Pokud máte rádi filozofující autory, kteří se zamýšlejí nad otázkami lidské existence a s tím spojenými problémy společnosti, můžu jen doporučit.
80% dávám proto, že některé epizody byly zbytečně rozvláčné a celkově bych spíš byla pro sevřenější formu.


Obdivuju styl autorky i překlad, ale zhruba v půlce knihy se mi stalo, že už nemůžu číst dál. Nejde o smutek, který taky cítím, nemůžu číst o hrůzném ponižování a zacházení s černochy.... uvažovala jsem, proč jsem nedávno dočetla knížku o utrpení lidí v nacistických koncentrácích, a tady najednou nemůžu dál. Možná proto, že válka jednou skončila a s ní i ty hrůzy... ale tady se to týká celých generací, které v těch šílených krutostech musely přežívat.

Pro mě ještě silnější zážitek než u NLB, zasáhly mě propracované a pravdivé pasáže o filozofii bytí, o proměnách a kategorizaci milování, o sexu za hranicemi lásky. Měla jsem knihu půjčenou z knihovny, zhruba od třetiny textu jsem věděla, že ji musím někde sehnat... dočítala jsem už svou vlastní :-)


Je to úžasný pocit vstupovat o století zpět a zjišťovat, jak citlivý FK byl. Tolik zaznamenaných detailů všedních dní, takový pozorovací i vyjadřovací talent!


Slepá mapa se čte rychle :-), mně ale styl knihy nesedl. Podvědomě jsem možná srovnávala s nedávno přečteným (také dějově rozsáhlým) románem Andronikové (Zvuk slunečních hodin). Možná proto mi připadalo, že ve Slepé mapě se používá zbytečně "racionální" výrazivo = celé je to trochu moc popisné, což na mě působilo až poklidně a ploše. A přitom takové téma! Třeba otázka spolupráce s STB, nebo někdejší udání manžela a svatba s člověkem, na kterého Anežka donáší... nevím, ale právě tyhle části jsem kvůli nedostatku přímé řeči vnímala odtažitě, měla jsem problém textu uvěřit :-(


Velmi smutné čtení o migraci obyvatel USA ve třicátých letech, o krizi ve společnosti z pohledu nemajetných lidí, o silném sociálním cítění ve vrstvách nejchudších... úžasně lidsky vykreslené charaktery postav.


Zpočátku jsem byla nadšená novými poznatky, ale později mi začaly vadit někdy příliš jednostranné soudy, opakování a podrobené pitvání jevů, o kterých se autor zmínil už dříve podle mě víc než dostatečně, také používání pojmů z ekonomické branže bez vysvětlení (případně s objasněním až po několikerém užití).
Zakončení knihy bylo už zase čtivé, ale stejně se nemůžu zbavit dojmu, že Taleb dává v celé knize hodně najevo, že on má "patent na rozum" :-)
Závěr: místy snobsky intelektuální, místy proložené zdařilými moudry, většinou však zahlcené informačním šumem (abych použila autorovu terminologii).


Vyostřené napětí mezi černým a bílým pohledem na svět táhnoucí se celým příběhem je místy prokládáno odbočkami a detailním popisem vedlejších postav. Román je čtivý a budí dojem autentičnosti - možná právě množstvím detailů doplňujících vyprávění.
Líbilo se mi vykreslení charakterů i psychologické pozadí činů jednotlivých postav - bravurní styl.
Zatím můj první kousek od Faulknera a ráda sáhnu po dalších :-)


Zvláštní styl, který si mě podmanil, že jsem knihu přečetla takřka jedním dechem. Snad to byla výstižná úspornost, svižnost příběhu, přesnost v pojmenování určitých životních pravd nebo užívání slov, která do sebe zapadala, nevím. Život Naďky vyvolává a nechává doznívat spoustu otázek, i závěrečná část je uvěřitelná, vývoj postavy tomu odpovídá. Jsem ráda za náhodu, díky které jsem knihu objevila :-)


Rozhodně velmi osobitý styl, bohatá slovní zásoba a schopnost popsat příběh v měnících se prostředích. Velmi oceňuji skvělou kvalitu prvotiny, na níž se nepochybně podepsala i léta studia autorky na UK. Velká škoda, že nestihla napsat víc knih.


Hájíček má (podobně jako Balabán) talent vyjadřovat věci prostě a zároveň přidat takovou drobnokresbu lidských pocitů a postojů, že jeho povídky zcela vtáhnou do atmosféry venkovského života . Po přečtení jeho textů jsem měla podobné pocity jako po zhlédnutí českého filmu Divoké včely. Hájíčkovy povídky nutí k zamyšlení, osudy postav z mysli hned tak nezmizí. Nejvíce jsem na příbězích asi ocenila autorovu snahu zachytit a porozumět lidským charakterům, touhám a ideálům (možná spíš iluzím o světě).


Jsem po přečtení dost rozpačitá - na jedné straně příběh a rozuzlení, na druhé způsob zpracování. Právě ten mi místy hodně vadil. Rádoby filozofické sentence s vágními fyzikálními "pravdami" jsou možná typické pro klimatology, ale v mailové korespondenci dvou spřízněných duší působí víc než krkolomně. Připadala jsem si jako na smíšené přednášce okultistů a stoupenců globálního oteplování. Neodsuzuji, jen patrně nejsem členem cílové skupiny. O tom, co je život, co je vědomí a jakou roli hraje přítomnost člověka, byly podle mého názoru napsány lepší texty... tady jsem se nemohla zbavit pocitu manipulace se čtenářem.


Homerův mužský pohled na svět, přestože trochu jiný kvůli stylu života, který vede se svým bratrem. Dům jejich zámožné rodiny se zvolna stává jakýmsi doupětem a testovacím místem přežití. Zajímavé postřehy o životě, o ženách i o lidské nahraditelnosti...


Knihu jsem si koupila na knižním veletrhu, kde jsem se zúčastnila i jejího uvedení oběma autorkami. Paní ChP působila velmi upřímně. Přesně taková je i její kniha. Vzhledem ke svým životním zkušenostem s ní v řadě postřehů i komentářů souhlasím. Tím pro mě z její knihy vzniká záznam pocitů, které jsou mi blízké, záznam mouder, která bych lépe neřekla (a to umím česky :-)). Mám jednoduše radost, že jsem se nespletla a že se k Životu na laně určitě ještě někdy vrátím = už jenom pro ty milé pocity spřízněnosti, ženské vnímavosti a pochopení.


Nenaplněná očekávání bývají ošidná. Právě u tohoto příběhu se mi to potvrdilo = zpočátku mě kniha navnadila zajímavými úvahami, vtipnými glosami a "moudry" poskládanými jen tak ledabyle do fantaskního děje. Později (někde za půlkou) mi ale přišlo, že vtip i moudrost se ztrácejí úměrně přebujelosti příběhu. Škoda.
Ačkoli teď si vzpomínám, že i u knihy Cit slečny Smilly... se závěr trochu vymykal celému pojetí, možná tenhle postup k Hoegově tvorbě patří.


Jaroslav Kaval je violoncellista, který několik let pracuje jako lokální redaktor v redakci Hlasu. Pro tyto noviny také píše o trojnásobné vraždě v Kostelci. Přitom vypráví o svých životních názorech a postojích a dostává se až k rozhodnutí získat nevěrou šanci "žít ještě jednou". Psychologicky velmi prokreslené, niterné pocity stárnoucího muže, související možná s krizí středního věku, ale také s hloubavou povahou intelektuála. Ráda se knize vracím, moc se mi líbí Valentův styl.


Tíha viny, která se prolíná celou knihou, je bravurně zaobalená jazykem náctiletých, rozhodně nelze příběhu upřít napětí až do poslední stránky a uvěřitelné rozuzlení. Pro mě zatím daleko zajímavější než autorčin předchozí román Jako v pavučině.


Úžasně vyprávěný příběh dvou souznících lidí, Franze a Dory, líčení nejniternějších prožitků bez patosu. Kniha mě naprosto strhla - nejen proto, že jsem nedávno četla Kafkovy dopisy F., a tak jsem si mohla řadu jeho pocitů z doby před smrtí dát do souvislosti s předchozími texty. Oceňuji (pro mě) výjimečně krásný styl a autentičnost knihy.


Kniha mi byla doporučena známou, autora jsem do té doby neznala. Přestože jsem ji přečetla za jediné odpoledne, nejsem z ní nijak nadšená. Povrchní, líbivé, typicky americké - v tom horším slova smyslu. Bez emocí, psané se spádem, ale všechno jen na efekt. Možná i špatně přeložené - sloveso "zazubil(a) se" se opakuje ve větší než snesitelné míře.
Celkový dojem: Sparks mě odradil - jeho styl nemusím.
