EatYellowSnow komentáře u knih

Naděje tlouštíků na další zázračnou dietu

Halíře dělají talíře, tak lze shrnout víceméně celý merit téhle novodobé self-help bible pro lidi, kteří uvěří naději, že sprominutím slabší charakter lze vycpat a podepřít až fašistickou sebeoptimalizací osobnosti.

Úvodem je třeba upřesnit, že návyky a cíle, kterými James Clear celou dobu operuje, jsou zhruba na úrovni člověka s bouřící krizí středního věku a obřím komplexem méněcennosti: denně chodit do fitka, pak dělat mindfulness cvičení na jógové podložce, urputně bojovat s "prokrastinací", publikovat svůj blogpost a utěšeně rozšiřovat svůj mailing list v naději, že štěstí už je blízko - 1st world problems...

Mezi příklady této optimalizace, které autor uvádí, je třeba sekundant/asistent, který vám několikrát týdně změní hesla k sociálním sítím či smlouva s vlastním trenérem, která bude finančně penalizovat vaše absence. Vkrádá se pak otázka, jestli byste skutečně chtěli být (či žít s-) člověkem, který spolu s Jamesem Clearem celý život každý měsíc poctivě bilancuje nad Excelem, nakolik v uplynulém období splnil své závazky na sebezlepšování, meditaci, poznávání nových zemí a cvičení, odměňuje se dárečky za každou hodinu kytary a jehož Twitter denně v sedm automaticky odesílá ponižující status, aby se autor donutil včas vstávat a smazat ho. Vážně je tohle ten kýžený stav a osobnost, kterou se je žádoucí stát? Připomíná to příručku na hubnutí skrze bulimii či podvázání žaludku - ano, nějaký efekt se zjevně dostaví, ale skutečně je toto celostní a udržitelné řešení? Kdo by hledal mezi žádoucími návyky například zdravý životní balanc a spokojenou uměřenost, cestu k nějakému hlubšímu sebepoznání a dobrou komunikaci, schopnost naslouchat nebo být dobrým přítelem, rodičem a partnerem, bude zklamán, stejně jako více introspektivní typy a nedejbože ženy, mezi jejichž vzory nepatří olympijští atleti, investoři a Warren Buffet.

Problémem také je, že úzkostně obsedantní typy, které jsou hnané k úspěchu svou úporností a workoholismem, opravdu nepotřebují 300-stránkovou knihu, aby jim tento typ osobnosti uměle navodila: to potřebují sprominutím lenoši, kterým koncentrace i systematičnost 40 let utíkala mezi prsty, protože je zkrátka nemají ve vínku, a nyní se na Atomové návyky upínají jako tlouštík na další zázračnou dietu. I proto kniha způsobila takový rozruch a stala se mezinárodním bestsellerem: dává takový smysl, protože pouze pojmenovává a formuluje široce všem podvědomě známé principy, které jaksi všichni užíváme už od dětství a bráníme se jim zuby nehty. Zjištění, že k osvojení si hry na flétnu, tenisu či francouzštiny potřebujete drobnou častou každodenní práci, ponoření se do toho a získání zájmu o věc, je stěží revoluční, pouze vám někdo formuluje to, co na vás všichni pedagogové, lektoři i trenéři marně aplikovali dvacet let a nezafungovalo to dosud - proč by mělo nyní?

Zároveň si kniha v mnoha místech naprosto odporuje: celá první polovina hlásá, že cestou k úspěšné a konzistentní rutinně je hlavně plná sebeidentifikace s tímto životním stylem a ponoření se do jeho náplně, v závěru pak naopak přichází důrazné varování, že identifikujete-li se příliš s nějakým životním stylem (sportovec, kuchař, spisovatel...), po krachu nebo konci téhle etapy to pro vás bude naprosto zničující a nejlépe je mít "úplně fluidní a povrchní identitu". Tak jak tedy?

Knížka nepřináší víceméně nic nového, nějakou osobitou tezi či vlastní výzkum, a jde pouze o čtivý a celkem zdařilý kompilát několika starších prací, který je vydatně "amerikanizovaný" zaměřením na výkon, peníze a cvičení, četnými citáty a příměry ze sportu či byznysu a grafickými přílohami. Ústřední motivy jsou vyloženy víceméně v prvních třech čtyřech kapitolách, zbytek je nekonečná repetice ilustrovaná podivně naroubovanými citáty Senecy či Tao Te Ťing (?!), které navozují dojem, že autor podle vlastních zásad neúnavné repetice i píše knihy. Doporučil bych jí spíše lidem, kteří čtou úplně první knížku tohoto typu.

11 12.12.2022

Aura kolem Belmondovy autobiografie byla před pár lety taková, že jsem bůhví proč očekával nějakou zásadní literární zkušenost a zážitek minimálně na úrovni Richarda Feynmana a podobných legendárních memoárů, hýřících skvělými úvahami, humorem a nečekanou moudrostí. Asi za to mohla hlavně má vlastní očekávání, ale to se jaksi nekoná: jde o dost jednoduché, lineární a nepříliš překvapivé paměti pro fanoušky a pamětníky, revidující více či méně zajímavé historky z natáčení jednotlivých filmů, jež už dnešní většinové publikum ani nezná. Hladí po srsti, kontroverzím se vyhýbá (například nějaké polemice s filmovým průmyslem, Hollywoodem a nebo známou kolaborací vlastního otce s nacisty) a je tu přítomné takové to familiérní pomrkávání na dychtivé vlastní publikum: to jsem ale čtverák a borec, však vy víte.

Pokud je Belmondo vaší naprostou srdcovkou či jste sofistikovaným divákem "fondu pro pamětníky", který všechny zmíněné Godardy a Philippy de Broca má nakoukané, může jít pro vás o zajímavý materiál, byť mnoho překvapivého či nového nepřináší. Jinak vám kniha bude do velké míry navozovat rozpačitý pocit sprominutím historek starého zbrojnoše: obrovské zaujetí něčím, co odvál čas, kinematografií, která už skončila a lidmi, kteří zhusta už před půl stoletím skonali.

Kapitolou pro sebe je Jiří Krampol na mikrofonu české audioverze: jeho dikce je příjemná a charakteristické zbarvení hlasu k Belmondovi neodmyslitelně sedí, bohužel se projevuje absence nějakého editora nebo skutečné režie: Krampol komolí jedno jméno za druhým a když maršála Pétaina čte jako "Pattona" a Milady De Winter přečte česky jakožto "Miladu", je to na hraně komiky, historického nedorozumění a tragédie stáří.

5 12.12.2022

V obou smyslech slova vyčerpávající populárně-naučný bestseller.

Proč spíme jistě tvoří onu pomyslnou lepší část populárně-naučné a self-help literatury: nejde o kompilát, recyklaci klišé ani new age dojmologii, ale produkt předního akademika ve vlastním oboru. Walker píše s lehkostí a humorem, kniha je dobře strukturovaná a osobně mě obohatila jak o zdravé návyky, tak i o mechaniku, s jakou lidský spánek funguje. Osobně mi rozsah přišel místy zbytečně dlouhý, respektive mnoho témat a kapitol má opakující se strukturu: "Co myslíš, milý čtenáři, je spánek zásadní pro X a Y? Výsledky jsou jednoznačné: spánek je naprosti vitální pro X i Y!" Po několika kapitolách se dostavuje dojem, že stačí název kapitoly a zbytek si snadno domyslíte. Přesto jde o natolik zásadní tématiku a autora s takovou autoritou v oboru, že jde tento rozsah pochopit.

3 12.12.2022

Tahle zaprášená bible geopolitiky má v oboru mezinárodního uspořádání takovou autoritu, že jsem po ní s chutí sáhnul. Velmi se mi líbilo přehledné členění knihy, které se od obecností přesouvá k individuálních regionů a jejich specigikům. Kissinger, ve shodě se svým slavným čínským angažmá, připomíná z textu taoistického či konfuciánského mudrce, který ve všem spatřuje širší logické vyústění staletého pořádku a neviditelné harmonie. Jeho chronologický výčet evropských mocenských posunů a událostí od Třicetileté války dál považuju za oči otvírající "povinnou četbu".

5 12.12.2022

U nás vyčnívající leč nikterak převratný pohled na celospolečenské problémy.
Prokopova "novinka" představuje žánr, který je velmi potřebný a v Čechách zoufale chybí: čtivé, krátké a populární formou formulované texty politologů a sociologů o zcela aktuálním dění, které rozhánějí obvyklou mlhu různých ideologických výkladů a senzačních (dez)interpretací. Přesto jsem od titulu čekal trošku víc: mnohé recenze slibovaly, že jde o natolik pečlivě a obecně formulovanou knihu, že je přístupná oběma stranám všemožných znepřátelených táborů, že ji můžete směle věnovat hřímajícímu protiimigrantskému tchánovi nebo zmatené tetičce. Tohle nadšení tedy nesdílím, v knize se zřetelně zrcadlí Prokopovo politické přesvědčení a jakýsi pomyslný politický program, i jasně indikované nežádoucí "katastrofy" (jako vítězství D. Trumpa či Brexit). Byť toto autorovo přesvědčení sdílím, nejde jistě o knihu určenou pro každého a víceméně pouze dodává argumentační munici přesvědčeným. Zároveň se v knize několikrát témata či slogany opakují, což odpovídá tomu, že jde o kompilát kratších textů a ne kompaktní dílo. Co bych naopak vyzdvihl je bohatá porce statistických "čísel" i nahlédnutí pod pokličku samotných sociologických průzkumů a vysvětlení jejich mechaniky.

5 12.12.2022

Vyčerpávající a dostačující bilance fenoménu TGM do kapsy pro každého. Na Kosatíkových biografiích a historických antologiích mám rád, že dovede psát docela čtivě a srozumitelně, současně bez senzacechtivosti, a přitom je dostatečně intelektuálně a autorsky navýši, že dokáže v okamžiku potřeby polemizovat a oponovat. Stejně tak i Kosatíkův TGM neopomene nic zásadního v jeho životě, v kritických momentech vypíchne to podstatné, nepůsobí lokajsky a adorantsky, ani nevytváří žádné fantaskní konspirační konstrukce. Zároveň ale kniha nepřichází s žádným neotřelým faktem či novými pohledy. V tomto smyslu tedy nejde o "Jiného T.G.M.", ale spíše naopak o čtivý, poctivý a rozsahem dostatečný kompilát pro každého.

3 12.12.2022

Tele-marketingové zklamání pro míň náročné

Bowen je bývalý prodejce pojištění, jenž se transformoval v klasického vysolárkovaného amerického tele-evangelistu s náušnicí v uchu a jeho text nese stopy obojího. Celková myšlenka je spíš lapidární a v podstatě lze shrnout dvěma třemi větami, ovšem Bowden - coby pastor a marketér - ji opentluje nekonečnou salvou opakujících se příměrů a natahovaných historek, jejichž častým středobodem je poněkud chvástavá centrální pointa: "Mohl jsem tehdy reagovat jako vy, impulzivní pitomec, ale neučinil jsem tak, jelikož jsem vědoucný a vyrovnaný, buďte tedy tak dobří jako já."

Víc v podstatě po kapsách nemá: kniha není nijak empirická, neobsahuje žádná objevná data, argumenty, statistiky, schémata, spíš je to jednoduché moralistní kázání pro ateistické publikum, což je dost málo, uvážíme-li, že už napsal v podstatě 4 knihy se stejnou pointou, aplikovanou různými směry. Navíc používá kruhovou argumentaci: navzájem se v podstatě vylučující teze podpírají celkové sdělení, použije se vše, co je vhod. Autor vyznívá z vlastního textu poněkud materialisticky a poklesle, jako člověk fascinovaný vlastní sebe-optimalizací a úspěchem, kdy i domnělá vyrovnanost či skromnost jsou vlastně jen projekcí narcisismu a dojetí sebou samým, taková lekce morálky z nočního teleshoppingu s vyběleným chrupem. Osobně jsem knížku opustil v druhé půlce, kdy se začalo jevit, že už nemá co nabídnout.

2 12.12.2022

Velmi čtivá, zevrubná a poctivě rešeršovaná historie tragédie, která je podaná snyderovským bezideiologickým a objektivním způsobem, který nikoho nešetří a tne i do vlastních řad. Nejde o žádný kýčovitý kompilát sekundárních zdrojů, ale opravdu špičkově ozdrojovanou a vypointovanou práci. Líbily se mi odbočky k řadě individuálních příběhů, které celé téma více humanizují. Možná by kniha mohla být řádově o čtvrtinu kratší, ke konci mi přišla už trošku repetitivní v různých shrnutích, byť na druhou stranu ve čtenáři aspoň zafixuje nějaké centrální teze a čísla.

4 12.12.2022

40 let rukojmím Amora Towlese

Slušně řemeslně napsaná, ovšem plytká a afektovaně sebezálibná novela tonoucí v sentimentalitě a sebedojetí bez většího přesahu. Čekáte-li od beletrie líbivou stylistiku, mimoděčná francouzská slovíčka a až disneyovské kulisy pohádky pro dospělé, nad kterými se před usnutím v garsonce zasníte, odejtete naplněni; ale pokud máte rádi nějaký hlubší společenský přesah, vývoj postav a nebo výpověď o životě a světě kolem, o které si popřemýšlíte i za týden a můžete ji hodinu napjatě líčit přátelům, bude pro vás Gentleman v Moskvě úmorně nudnou a prázdnou samovazbou v neosobním hotelu.

Všechny vedlejší postavy jsou neuvěřitelně neživotné a jednorozměrné (Andrej, Emil, Miška, Marina... charaktery, o nichž se za 50 let nic nedozvíte a dají se zcela snadno zaměnit: vždy jde o fachidiotické "mistry svého řemesla", kteří jen s psí oddaností milují Alexandra Rostova). Děj probíhá v horizontu skoro čtyřiceti let na pozadí neuvěřitelných geopolitických událostí, a přesto tu nedojde ani k nejmenšímu charakterovému vývoji žádné z postav, ani k nějakému hodnotnému společenskému komentáři. Ten naopak nahrazují opakovaně se vynořující tytéž historky, různá domněle omračující místopisná trivia, často plná nepřesností (Petrohradské polární bílé noci v Moskvě? Teplota ve Fahrenheitech?), unavené sterotypy (co Rus, to klavírní virtuoz či zmučený existencialistický literát) a novodobá literární klišé typu vnořených receptů a fascinovaných gastronomických popisů, jež příznačně nahrazují skutečné napětí či tělesnost, v nichž je kniha úplně bezpohlavní.

Už typicky z knihy čpí orientalismus a jistá blahosklonnost vlastní mnoha současným americkým novelám z ruského a sovětského prostředí, které skrze minulost hájí a chválí "neoliberální současnost": všichni konformní sovětské postavy jsou padouši, kreatury a podlí hlupáci bez sebemenšího smyslu pro humor, zatímco všechny "carské" buržoazní postavy či cizinci jsou lidé dojemně vřelí, neuvěřitelně lidští a okouzlující, z knihy je absolutně nepochopitelné a neobjasněné, jak takový systém tedy mohl vzniknout a kdo v něm mohl více než 70 let žít.

O Towlesovi se z rozhovorů dozvíte, že nadevše miluje Casablancu, klasickou americanu 50. let, měšťácky hipsterský lajfstajlek "zašlých zlatých časů" a opulentní gastronomii: kniha vyznívá opravdu jako fúze obhajoby "amerického snu" s vrcholně hipsterským nimráním se v exotice východu, zašlé slávě starých časů a klišé. Výsledkem je pěkné kulisové drama bez pointy, slabších Sedm let v Tibetu.

Po zhlédnutí filmu jsem se chtěl přesvědčit, co svým rozsahem nabízí předloha a nakolik je střízlivější, než poněkud comicsové filmové podání.

Začněme pozitivy: základní schéma je nějakou dobu zábavné, román je dostatečně košatý a rozsáhlý, je napsaný svižným jazykem a obsahuje několik kousků zajímavých reálií. V druhé půli kniha poněkud ztrácí tempo i tenzi, hlavní hrdinka, s níž se posluchač do té doby identifikoval, ustupuje do pozadí různým širším byrokratickým a agenturním hrám, které chce autor zřejmě chtěl celou dobu vykreslit. Závěr je nezáživně otevřený dalším sekvelům a většina linií se neuzavře.

Celkově jde o spíše průměrný špionážní thriller, který namísto poctivé techno-thrillerové zápletky v duchu Forsytha nebo Le Carrého, nad kterou budete do konce trnout na špičkách, buduje půdu po nekonečný seriál pokračování, a to zejména skrze poněkud šestákovou, harlekýnovskou vztahovou romanci ("netušila jsem, že Američané mohou být takoví!") zasazenou do atraktivního špionážního prostředí, pomáhá si spoustou berliček, jež už jste mnohokrát někde dříve viděli (například ecovské recepty na konci každé kapitoly, které mají zřejmě nahrazovat plnotučně explicitní erotiku či akci), a především nekonečnou paletou schématických žánrových klišé a kýče: mladá Ruska je samozřejmě jak jinak než bývalá baletka a dcera profesora matematiky, jež si od dětství pobrukuje Čajkovského, všichni činovníci ruských tajných služeb jsou sadistické nekompetentní nestvůry s bradavicí a pleší, jejich manželky tlusté matrony v kožešinových ušankách, oproti tomu příslušníci CIA do jednoho sympatičtí čtveráčtí světáci, legendy a borci se srdcem humanisty, demokratická senátorka z Kalifornie je přirozeně amorální hedonistická dekadentka, jako na běžícím páse se tu popravuje, posílá do Lubjanky, kde vězně mučí sadista ve střevy zakrvavené krasnoarmějské rubašce. Chybí už jen čínský kuchař ovládající kung-fu.

Odpuzovaly mě také soustavné sexistické a sprominutím prasečkářské pasáže, jež konstantně líčí, co elastického má hlavní hrdinka na sobě, kterak se jí dmou ňadérka a v boji o život "zatíná zadeček", a jak se vždy přítomným postarším pánům tají dech. Často jsem měl tendenci se ujistit, že se kniha datuje do současnosti a je sotva pár let stará, a nejde o přinejmenším polovinu osmdesátých let - jde opravdu o takový ten studenoválečný "reaganovský kapitalistický realismus" v duchu Clancyho nebo Forsytha, jenž ovšem přichází o čtyřicet let pozdě a ne zrovna v nejlepší formě. Takhle už dnes nefunguje snad nejen špionáž, ale ani literatura.

2 12.12.2022

Z (literární) tvorby bratří Bangů mám poněkud rozpačité pocity, protože pohlíží na společné kořeny diametrálně jinou optikou. První se uvedl Radek se svou autobiografií (Ne)pošli to dál, kde v podstatě velmi naturalisticky líčí zneužívání a násilí ve vlastní rodině, zneužívání dávek a stigmatu, které šijí na vlastní děti mnozí romští rodiče, což podpořil sérií rozhovorů médiím. Následuje jeho dvojče Patrik s knihou Skutečná cesta ven, kde naopak mluví o stigmatizaci majoritní společností, neustálém odmítání, rasismu a brutalitě, a svého bratra se zřekl.

Dychotomie pohledů samozřejmě vůbec nevylučuje, že se děje vše řečené současně, ale osobně mám poněkud čtenářsky rozpačitý dojem z toho, když dva bratři mluví o tomtéž diametrálně jinak, a do toho je tu ještě matná vzpomínka osobní na sourozence Bangovi v pubertě coby na děti z docela dobře situované a běžné pražské rodiny, kteří nijak neakcentovali své romské kořeny a řada lidí o nich ani neví. Když pak oba s odstupem píší o stereotypizaci, dá to vzpomenout na Radkovu hudební kariéru, v níž až groteskně zneužívá všechna romská klišé, romské lingo, kterým evidentně nevládne a pouze ho neuměle reprodukuje, atd.

5 12.12.2022