Elsinor024 komentáře u knih

Rovnou se přiznám, že fandím buddhismu a je mi blízký, hlavně jeho svoboda a tolerance.
Četla jsem dvě knihy od Adžána Brahma, žáka Adžána Čá, a myslím, že příběhy tam popsané by se líbily hodně lidem, protože jsou univerzální.
U mála knih se mi v poslední době stane, že bych je měla chuť číst znovu. A víckrát. Tohle je jedna z výjimek.

Líbí se mi příběh o cestě domů, do naší pravé podstaty. Věděli už to staří Indové - Tat tvam asi, Ty jsi to. Staří Řekové - Gnothi sautón, Poznej sám sebe.
Hlavní monoteistická náboženství uctívají mapy a kresliče map. To k ničemu moc není. (Ještě tak jejich mystikové se dovedli od návodů odklonit, proto je taky dost často vyobcovali:) Filozofický směr jako je ten Adžána Čá vám dá mapu jen na cestu, a ještě i tak si ji musíte sami prověřit a zkontrolovat, jestli vám opravdu sedí. Nevěřit jen pro víru. A on sám nestojí o žádné uctívání. Každý musí jít svou vlastní cestou, ne v církevním davu. A na konci, doma, jsou mapa i kresliči map zbyteční. Opusťte je, říká tenhle učitel.

Také další úžasné zamyšlení - štěstí je ocas hada. No prostě téměř všechna jeho další přirovnání stojí za ne jedno přečtení.

10 10.08.2019

Jsem moc ráda, že se mi tahle kniha dostala do rukou. Zatím se mi líbila nejvíc z autorovy tvorby.
Guy Delisle nic nevysvětluje a nevynáší soudy, jen předkládá svoje zkušenosti z pobytu ve východním Jeruzalémě. Ze svého úhlu pohledu, jasně, ale nikomu nic nevnucuje.
Je vidět, že žádná strana není úplně bílá a dobrá, pravda je někde na cestě a nikdo neví kde.

Úsměvné jsou tahanice různých křesťanských církví v Chrámu božího hrobu, kde se mniši spolu dokonce poprali. Kde jinde už by spolu křesťané měli vycházet, když ne na nejposvátnějším místě?
Pokud se někdo zaměří jen na studování náboženských textů, kterými se nechá omámit, zmanipulovat a zfanatizovat a nevidí za ně dál, je v háji (a jeho okolí mnohdy s ním).
Jak už jsem psala v jiném komentáři, Ajahn Brahm to krásně vysvětluje: "Nepožírejte slova."
Jak jsou asi duševně vyrovnaní ultraortodoxní věřící z Mea Šearim, když vztekle křičí na zbloudilé auto? A je toho mnohem víc...
Na druhou stranu nás autor nechá nahlédnout do extra neuspořádané palestinské univerzity, kde si studenti dělají, co chtějí a úroveň je nevalná. Studentky výtvarné výchovy nesmí kreslit postavy, byly by proti islámu.

Prostě máme tady namíchanou izraelskou všehochuť s osadníky, Palestinci, raketami nad Gazou, oddělující zdí i pruhy na ulici, všudypřítomnými checkpointy i hnutím Breaking the Silence.

Příběh je parádně čtivý a místy zábavný i ironický, autor umí sám sebe shodit, přitom všem nás nenápadně a mimochodem poučí o Svaté zemi. Celé je to velmi sympaticky podané a mohu jen doporučit.

10 18.06.2019

Další z výborných Delisleho grafických cestopisů. Tentokrát ze země, kde život připomíná černou noční můru, ze které se nejde probudit. Oficiální propaganda vám správný názor pumpuje do hlavy na všech myslitelných místech, kromě záchoda:-) Drtivá většina se neodváží pochybovat, jejich způsob života napůl v hladomoru a v bídných podmínkách jim připadá nejlepší na světě - nemají s čím srovnat.
Ti, kdo se z černé můry probudí, si moc nepomůžou. Následuje perzekuce brutálních rozměrů, kterou je vykoupena svoboda uvažování.
Autor skvěle popisuje naprosto organizovaný pobyt v Koreji, kde není možné samostatně fotit, přejít do jiného patra, natož ven z hotelu. Hned to zavání průšvihem a oficiální průvodce je při jedné takové události šílený strachy.
Dálnice duchů, co vede jen ke Kimovu muzeu, obludné památníky požírající elektřinu, které se nedostává obyvatelům.
Tenhle týden proběhla v tisku zpráva, že Kim Čong-un nechal předhodit neposlušného generála v akváriu piraním. Tak to je asi tak tečka na závěr...

10 15.06.2019

Příběhy marockých žen, kterým je milejší emancipace než tradice. Sepsala je marocká novinářka s německými kořeny žijící ve Francii. Mohla se tedy dovolit určitou volnost, i když třeba proti Chesteru Brownovi, kterého jsem četla nedávno, je tenhle komiks cudný jako večerníček.
Musím říct, že jsem nakonec byla překvapená, v Maroku jsem čekala mnohem větší míru tmářství.
Jistě, středověk často vykukuje do dnešní doby docela zřetelně: Jsou tam třináctiletá děvčata, volající do rádia, aby někdo jejich manželům vysvětlil, že si chtějí hrát a chodit do školy. Dívka, která spáchala sebevraždu, protože ji rodina donutila provdat se za muže, který ji znásilnil. Ženy, které odchodem od násilnického muže ztrácejí přístup k dětem a jsou zavržené rodinou. Svobodné dobře vydělávající vysokoškolačky, kterým nikdo samotným nepronajme byt, pokud si nevezmou spolubydlící nebo se nevdají, šílený imám, který dovoluje mít sex s mrtvolou, pokud je to manželka. A další pro nás nemyslitelné věci...

Ale také se tam k mému úžasu objevují náboženské feministky debatující veřejně o špatném překladu koránu, koná se diskuse pořádaná králem o potratech, dokonce za účasti pár žen, jaký pokrok! Ženy, které se rozhodly nenosit šátek a (více méně) jim to projde, policie, která tvrdě zakročí proti násilnikům, co zlynčují homosexuála, právníci, co zdarma nabízejí pomoc ženám, odsouzeným za veřejné pohoršení (vzaly si kratší letní šaty).
Francouzsko marocký režisér Nabíl Ayouch natočil film "Much loved" o tom, co je možné najít pod vrstvou ctnostné fasády jeho země (která se pyšní pátou největší spotřebou pornografie na světě). Oceněný film je samozřejmě v Maroku zakázaný.
Tvůrce k němu říká: "Když svou manželku vidíš jako stroj na rození dětí, který nemá nárok na potěšení a její tělo považuješ za svůj majetek, jak máš mít pak zdravý přístup k sexualitě?"
Kniha Leily Slimani nějaké jiskřičky zdravého rozumu a přístupu vykřesává. Uvidíme, jestli se rozhoří nebo je tam lidi ušlapou.

10 29.05.2019

Tenhle krátký příběh je tak plný statečnosti, ctnosti a odvahy, že už to snad víc ani nejde. Poslední chvíle odvážných a odhodlaných Sparťanů a jejich krále Leonida I. (ale také Thespijců vedených Démofilem, kteří z bojiště odmítli odejít) jsou vznešené a nádherné.

Arkádský voják: "Tys zešílel, teď už nás nečeká sláva! Jen ústup, kapitulace nebo smrt!"
Leonidas: "Pro nás snadná volba, Arkáďane. Sparťané nikdy neustupují. Sparťané se nikdy nevzdávají."

V památníku v Thermopylách pod bronzovou Leonidovou sochou je vytesána králova odpověď Xerxovi na výzvu ke složení zbraní proti ohromné přesile: "Molón labe!" - "Pojď si pro ně."
Podle básníka Ruskina je nápis na místě bitvy v Thermopylách (pochází od Leonidova současníka Simonida z Keu) nejvznešenějšími slovy, která kdy člověk vyslovil:
"Pokud svobodný by člověk kráčel tudy, v těch nesčetných staletích co přijdou, nechť naše hlasy zazní k němu z prastarého kamene:
Jdi, poutníče, a zvěstuj Lakedaimonským, že my tu mrtvi ležíme, jak zákony kázaly nám."

10 16.05.2019

Beze sporu je tohle dílo bravurně napsané. Nevyzpytatelný tanec života. Každá z hrdinek si pravidelně nasazuje masku laskavé, obětavé a podporující osoby, aby ji v nestřeženém okamžiku strhla a stala se z ní nepříjemná a sobecká megera. Jaká tvář se pod maskou opravdu skrývá, nikdo neví, ani hlavní hrdinky samy. Možná tam žádná ani není.
Lila je opravdová, nechá se svými pochody v hlavě řídit bez autocenzury. Elena je víc vypočítavá, rozvážná a o to zákeřnější. Ale zase díky tomu neubližuje tak na dřeň.
Ke konci je vyprávění stále temnější a bezútěšnější, jako by příběh chtěl těm čtenářům, kteří měli odvahu dočíst až sem, dokázat, že má pravdu kniha Kazatel se svým známým "vanitas vanitatum et omnia vanitas", marnost nad marnost, všechno je marnost.
A tady mám trochu problém. U knihy takové kvality a rozmachu mi chybí alespoň malá jiskřička naděje, nadhledu, moudrosti vydestilované z hory trápení. Autorka nám poslední scénou, která dělá velký oblouk do minulosti, dokazuje, že je hlavní hrdinka vlastně pořád malá holka, jen ve starém těle. Všechno prožité jí vlastně k ničemu moc nebylo, aby se díky tomu cítila víc zakotvená v životě a pochopení.

10 09.02.2019

Jiří Charvát mě opravdu baví v současnosti nejvíc z poetů.
Vykouřil halucinogenní žábu a zjistil, že neexistuje. Přeložil Jeda McKennu, který mu to s chutí svým drsným způsobem potvrdil. Co s tím?
Snaží se popasovat se životem tak, jak píše, že objímá svoji třeskutou melancholii, až vzniká trochu cynický humor s (předstíraným:) nadhledem. Jeho videu "7 důvodů proč nenajdete pravou lásku" jsem se smála ještě dlouho potom. Když čtu jeho básně, přijde mi, jako by je psal beatnický filozof Alan Watts, když by se narodil v naší době a bylo by mu teď něco přes třicet, jako Jiřímu Charvátovi.

"...tajže až příště přijde panika
až budeš lapat po dechu
k ránu
na zastávce
vzpomeň si
že v tobě všechno zaniká
v tobě všechno vzniká
jsi kapka v oceánu
oceán v kapce

a co když v tom je celej vtip?
že kam až oko dohlídne všechno
seš ty..."

"jak včera
polykám
a zase zvracím
litry
karcinogenních informací
modelky z Dachau
pátý přes devátý
slevy
selfíčka
atentáty"

a trochu osobní:

"jak fraktura co nesrůstá
jsou noci bez lamp bez svíček
paraván ze tmy
kde se smí brečet
když svírám v rukou deníček
co psala touha
a rozum nečet"

10 25.01.2019

Rabíndranatha Thákura mám ráda už hodně let a byla to láska na první přečtení.
Jeho slova jsou opravdová a vášnivá, člověk mu všechno věří, když žhavě i snivě vyznává lásku, stojí pokorně před stvořitelem, je mu smutno a topí se v trápení, potácí se radostí a je mu lehko nebo má chuť být trochu dekadentní a marný. Psal tak nádherně, že na začátku století dostal jako vůbec první Asiat Nobelovu cenu.

"Ty blázne skvostně opilý
jestliže kopnutím rozrazíš dveře a veřejně budeš si ze sebe tropit šašky,
jestliže za jednu noc vyprázdníš brašnu a luskneš prsty v tvář opatrnosti,
jestliže budeš kráčet po podivných cestách a hrát si s neužitečnými věcmi, nedbaje smyslu ani rozumu,
jestliže rozvineš plachty před bouří a zlomíš kormidlo vedví
- pak tě budu následovat jako druha, opiji se a půjdu k čertu.
...neboť vím, že je to vrchol moudrosti, opít se a jít k čertu."

"Kdo jsi, čtenáři, čtoucí mé básně po stu letech?
Nemohu ti poslat z bohatství tohoto jara ani jediný květ, ani jediný paprsek zlata z nynějších oblaků.
Otevři dveře a rozhlédni se kolem.
Ve své rozkvetlé zahradě můžeš nasbírat vonné vzpomínky na květy zmizelé před sto lety.
V radosti svého srdce můžeš pocítit živoucí radost, která zpívala jednoho ranního jitra, vysílajíc svůj šťastný hlas do dálky sta let."

10 27.11.2018

Některé metafory nejsou zrovna snadno uchopitelné. Některé básně jsou silné, emotivní, melancholické a když je čteme, vidíme před očima obrazy. Mám moc ráda Modlitbu za vodu a spousta básní v této sbírce je stejně tak dobrá.
"Nad studnou vyjde zatím ona hvězda,
co je jak panna třímající klas."

10 11.11.2018

Výborně napsaná oddechovka. Je vidět, že Liane Moriarty opravdu psát umí. Nenašla jsem žádná hluchá místa, děj příběhu se rozmotává tak, že vás to pořád baví. Také oproti jiným oddechárnám je to napsané s logikou a precizně, takže si netrháte vlasy nad tím, že se postavy chovají zmateně a nahodile.
Člověk si také osvěží nějaké obecně prospěšné životní rady, které není na škodu si občas zopakovat:)

10 17.04.2018

Louise Penny je osvědčená kvalita. Čtenářská pochoutka, kdy celý děj vidíte plasticky před sebou, v příběhu je vám po většinu času příjemně, na jazyku cítíte chuť kávy a horké čokolády s čerstvými croissanty z bistra Gabriho a Oliviera, pochoutky servírované Reine-Marie na velkém dubovém stolu, u toho jste ve společnosti, kde se všichni podporují a drží při sobě, i když se neustále s láskou popichují:-)

A protože už má autorka tak vysokou laťku, dovolím si jednu připomínku. Začátek a prostředek knihy jsou skvělé, ke konci napínavé. Ale přijde mi, že na úplném konci jsme ošizeni o větší seznámení s motivem pachatele, jeho reakcí na odhalení a popisem, jak vlastně k samotnému zamordování (i když u LP většinou decentní, žádné krváky a kruťárny) došlo.
To mi začíná přes všechny nesporné kvality příběhu trochu vadit. Ale další díl série si určitě zase přečtu.

9 13.06.2023

Opravdu hodně přínosná kniha. To, co autoři o typech citových pout vysvětlují, jste tak nějak stejně tušili, ale nebylo to utříděné a vysvětlené.
Myslím, že by podobnou partnerskou orientační mapu měli pořídit učitelé na střední školy a ušetřili by tak někomu spoustu budoucích problémů. Ale jak říká jeden klasik: "Mladí lidé se dnes učí ve škole spoustu zajímavých věcí. Kromě toho, co je pro život nejdůležitější."

Samozřejmě se autoři nevyhnou určité generalizaci, ale to jinak nejde. Také nikde netvrdí, že musíte být 100 % jeden typ a hotovo. Spíš je to stejné jako u flegmatika, pesimisty, sangvinika a melancholika. Z každého máme něco, ale jeden více procenty převažuje.

Například vyhýbavec je jako partner nejnáročnější, ale je škála, po které se pohybuje. Pokud vám jako partner přistane ten klasický, čeká vás život plný výzev. Proč ne, jen budete připraveni a budete vědět, co vás nejspíš čeká. A také to, že ho nikdy nepředěláte a ustupovat se bude vždycky směrem k vašemu území.
A dozvíte se, že s přibývajícím věkem je jich na "partnerském trhu" nejvíce.
Zvlášť pokud máte sklony k úzkostnému vztahu, nečeká vás s nimi procházka růžovým sadem, ale spíš hromobitím a pouští.
Není na škodu nahlédnout jinému, někdy zcela opačnému typu člověka, trochu do karet. "Jak se může takhle chovat? Já bych to nikdy neudělal(a)."
Je to jeho přirozenost, jako je přirozeností psa štěkat.
Pomocí této mapy je možné se zorientovat a nedivit se. Přijímat a vědět:)

9 28.07.2022

Konečně po delší době jsem přečetla knihu na jeden zátah. Sáhla jsem po ní na dovolenou a nelituju. Zpříjemnila mi čas, kdy se nedalo jít kvůli počasí ven. Na povídkové knihy moc nejsem, ale tohle je výjimka. Téměř do každého příběhu jsem se hned začetla a bavil mě.
Autor není tak vtipný a duchovní jako jeho australský kolega Ajahn Brahm s jinými podobně naladěnými povídkovými knihami, ale to vůbec nevadí:)
Teď zrovna se mi strefil do vkusu a do nálady. Doporučiji, nejen na dovolenou a na dobrou noc.

9 28.07.2022

Myslím, že to byl Einstein, kdo prohlásil, jak se pozná velký fyzik. Tím, že svoji teorii umí jednoduše vysvětlit vlastní babičce. No a přesně někoho takového jsem potřebovala. Matematický kosmolog B. T. Swimme je spisovatel mých snů:-)
Bravurně a jednoduše dovede mluvit o fluktuacích kvantového pole, kvarcích a baryonech, vševyživující propasti vakua tak, že mě to strašně bavilo.

Stejně tak jeho popisy makrokosmu. Mléčná dráha, která je součástí Místní skupiny galaxií, ta je součástí Místní nadkupy galaxií v Panně. Velikost 110 milionů světelných let. A to všechno je pouhým výběžkem supergalaxie s krásným jménem Laniakea, naším domovem. Kolem toho všeho nedávno objevená super obří Velká zeď galaxií BOSS s rozměry, které si snad ani neumíme představit.

Ovšem nejúžasnější objev je, že každý z nás je středem vesmíru. Přesně tam, kde jsme my, se vesmír narodil do reality. Částice se nepohybují od sebe, to prostor mezi námi expanduje, my jsme na stále stejném místě od počátku času...
Všichni jsme jeden zdroj, neustále se měnící v myriády tvarů, vznikajících a zanikajících.
Swimme cituje jihoamerické indiány: Aby se člověk mohl stát skutečným člověkem, musí v sobě objevit prostor pro nezměrnost vesmíru. Pokud nedokážeme objevit svoji pravou přirozenost, budeme dál bloudit v osamění a bolesti.
Nedokážeme pochopit "jak ten Starý myslí", jak s oblibou říkával Einstein.
V každém z nás je to stejné skryté srdce vesmíru.

9 09.04.2020

Jeden z příběhů, který mi z dětských knížek nejvíc uvízl v hlavě. Spolu s pohádkami Olgy Scheinpflugové, které mají podobnou atmosféru. Beru trochu jako osudové, že mi ji teď jedna oblíbená kolegyně z databáze připomněla.
Právě tuhle knížku jsem kdysi dávno dostala od babičky, která teď zemřela. Neměla jsem ji v ruce strašnou spoustu let. A v téhle pohádce nepohádce hraje smrt, a to právě babiččina, hlavní roli. A kdo bude zalévat opuštěné tulipány?
Vybavila jsem si všechny ty snové ilustrace Oty Janečka, které jsem v pradávnu několik týdnů pořád dokola otáčela, až se mi usadily v paměti dodnes. Provázely po třešňovém království a vyprávěly o babičkách, kterým stáří zmuchlá obličej princezen a potom za ruku odvede někam do dálky a nevrátí je zpátky.

9 14.02.2020

Na začátku 90. let byly velmi populární stereogramy. 3D obrázky, které po určitém soustředění odhalily svoji další dimenzi. Hltali jsme je, až nás bolely oči. Byli jsme se sourozenci zvědaví, co obrázek skrývá a potom si to nadšeně sdělovali.
3D kina a filmy se schovávaly daleko v budoucnosti. Tohle bylo naše kouzlo. Dokonce jeden známý, hluboce věřící křesťan, se odmítal tohoto "kouzla" účastnit, aby se bůh nenaštval :-)

Takovým stereogramem je i tato kniha. Když ji čtete, je nutné úplné soustředění, jinak nám není k ničemu a nic nepřinese. Je úplně fuk, že ji napsal nositel Nobelovy ceny.
Koho by bavilo číst si o tom, že nějaký beduín na poušti ráno vstal a odešel s býky čerpat vodu, sedl si, něco se mu zdálo a pak šel domů. Nebo že slepá dívka sedí na kraji útesu, na chvíli k ní přijde voják, prohodí s ní pár slov, odejde a za chvíli začne foukat vítr.
V podobném duchu je celá kniha, bez výjimky. Děje najdete minimálně, je druhotný.
Le Clézio používá slova jako tahy štětcem. Vybarvuje pohyblivé obrazy.
Jak se píše v návodu ke sledování stereogramů z devadesátek: "Musíte zaostřit oči do větší dálky, než se ve skutečnosti nachází obrázek."
Pokud se to podaří, můžete vstoupit do snu toho beduína, kterému se zdá, že je králem starověkého města. Přenesl se do hlubin času. Nebo do duše krále žijícího před dávnými věky? Právě dosedl na trůn, je plný nadšení a nekonečné energie, která v sobě skrývá zhmotnělý budoucí rozkvět města na břehu moře. Stojí mezi mramorovými sloupy na vrcholu chrámu a shlíží na bílé domy zářící ve slunci. Vidí svoje shromážděné poddané, kteří jsou připravení ho podpořit, poslouchá šumění moře a za ruku drží svoji ženu Kleopatru Seléné.

Kniha se nedá číst na jeden zátah, jako byste i ty prostorové obrázky nedali v jednom kuse dlouhou dobu. Chvílemi jsem se přistihla, že se nesoustředím a pak mě čtení vlastně i trochu nudí. Je opravdu nutné pořád udržovat pozornost a dívat se dál, než se ve skutečnosti nachází písmena. Potom je nemožné nedat plný počet bodů za ty mistrovské plastické obrazy :)

9 17.11.2019

"První komiks nominovaný na Man Booker Prize, nejlepší komiks roku 2018, mistrovské dílo, nepředvídatelná kniha, zneklidňující čtení, kniha, která opětuje váš pohled a podívá se vám přímo do očí."
Četla jsem samé superlativy. Chtěla jsem být tedy taky nadšená, snažila jsem se, ale nejsem. Jestli má kniha ukazovat náš neosobní sterilní svět, ukazuje ho podle mého názoru stejně. Nejsou v ní hrdinové, kteří by mi byli sympatičtí nebo něčím zajímaví. Nebavilo mě pozorovat jejich život. Je mi líto...
Hlavní zpráva, kterou příběh sděluje, je v pořádku. Topíme se v protichůdných informacích, spikleneckých teoriích a pořádně už nikdo neví, čí je. Pokud totálně propadneme konspiracím, je zle a vidíme padoucha v každém kolem a lež v každém veřejném sdělení.
Při čtení mě napadla hláška z výborného seriálu Roky a roky: "Už jsi slyšel, že neexistují bakterie? Vymyslely si je farmaceutické firmy, aby na nás vydělávaly."

Asi to není ale zase tak jednoduché, že všichni, kdo nevěří oficiálním stanoviskům, jsou šílenci a pomatenci. Namátkou Colin Campbell, uznávaný americký vědec, dostatečně podrobně popisoval ve své Čínské studii manipulace s veřejným míněním, vliv různých lobby, co se týká doporučené stravy. A to je malý zlomek.
"Náš svět je dostatečně šílený na to, aby některé konspirační teorie mohly mít částečně pravdu," říká můj oblíbený Eckhart Tolle a já s ním souhlasím.

9 15.11.2019

Při čtení jsem si vzpomněla na Ptolemaiovce a římské císaře. Všechny žene touha po moci a ovládání druhých. Je jedno, za jakou se schovají masku. Tu s vavřínovými listy, hnědou, rudou, kříž nebo půlměsíc.
Tato stručná historie diktátorova života je v podstatě souboj pár desítek mužů a jednoho vítěze o moc. Rvou se na život a na smrt, používají přitom lži, úskoky, zrady a vraždy (třeba Trockij cepínem do hlavy). V zápalu boje pošlou pár desítek milionů lidí na smrt - při popravách, v gulazích, hladomorech. O ideály jde až v druhé řadě, nejsou tak podstatné. Hlavní je uspokojit touhu ega po ovládání druhých.
Což se Stalinovi dost povedlo. Užíval si výstavní kult osobnosti až do nabalzamování. Nemyslím si ale, že při obavách a strachu, kdo ho všechno chce zradit a zbavit moci, stihl být delší dobu šťastný.
Štěstí lze asi nalézt mnohem snadnější cestou a bez hor mrtvol na cestě za sebou.
Výtvarně velmi povedené, informace podané občas i zábavnou formou, pokud to při tomhle tématu je možné.

9 12.11.2019

Přečtené za dva dny u vody. Autorka má velký talent čtenáře lapit a držet v ději, nenajde se snad žádné delší nezáživné místo. A to do detailů popisuje téměř všechno, co hlavní hrdinka dělá.
Možný spoiler:
Jak už tady víc lidí psalo, napětí je zvláštní i v tom, že od začátku je tak nějak jasné, kdo bude padouch - padouši. A přesto čtete dál.
Pár výhrad by se našlo. Rozlousknutí díky jednomu nepochopitelnému činu spadlému z nebe, no dobře.
Ale chování oběti? Někomu vyhrožuju a dám si s ním spicha za bouřky a lijáku uprostřed temného lesa a nikomu o tom nepovím? Vážně?
Až na tyhle výhrady knížka přinesla všechno, co se od dobré detektivky očekává.

9 29.08.2019

Kniha mi přistála v rukou po pár měsících. Ani jsem si nepamatovala, že mám na ni v knihovně záznam. Když jsem si přečetla doporučení R. Dawkinse, tak jsem se s chutí začetla, i když tyhle knihy už ani moc nečtu.
A musím uznat, že je výborně a čtivě napsaná, i když by se někomu zdálo, že příběhů o utlačovaných ženách v Arábii už je skoro dost. Asi jich není nikdy dost.
Je to přistání na jiné planetě, kde platí tak absurdní zákony, že dost mimozemšťanů ze Star Treku by valilo oči.
Například jedno ze dvou pohlaví není nikdy na veřejnosti oslovováno svým jménem. Jedná se o dceru, sestru nebo manželku pana X. Na ulici musí chodit v černých pytlích, pod kterými se dá obtížně dýchat, zvlášť při +50. Všude po ulicích jsou pítka s vodou, ale ti přidušení v černých plachtách mají na veřejnosti zakázáno se napít. Aby jim náhodou nebylo vidět kus brady. Nebudu všechno o druhém pohlaví vypisovat, je to šílené, kdyby to nebyla realita.
Fascinovalo mě, že muži v podstatě ze středostavovské rodiny, neměli dost sebekázně, aby se při každé vhodné příležitosti nevrhali na svoji neteř, sestřenici, snachu.
Rana Ahmad přiznává, že při útocích 11.9. se všichni i ve školách oficiálně radovali. Na střední škole 2-3 hodiny koránu denně, od učitelky slyší slova: "K nevěřícím se nechovejte jako k lidem", je zakázáno učit se o evoluci.
Možná by ten přeskočený středověk nebylo na škodu prožít...

Jak řekl jeden saúdský satirik, samozřejmě ihned uvězněný: "Ženy do pekla nepůjdou, ony už v něm tady žijí".
Je mi líto lidí jako autorka, kterým jde doma o život, ale v uprchlických lodích jsou namícháni dohromady s africkými a jinými ekonomickými migranty.

9 17.08.2019