Elsinor024 komentáře u knih

Docela dobře napsaná kniha, ve které se děti naučí přemýšlet o něčem tak zásadním, nevyhnutelném a zároveň nejvíce zavíraném pod pokličku, o smrti. Je dobré, že tady právě smrt není ukázána jako něco děsivého.
Nedávno se mi líbilo přirovnání v knize Jirky Charváta - Jak se stát nikým. Narození je jeden konec klacku a smrt druhý. Oba k sobě patří a oba jsou z určitého úhlu pohledu vlastně jeden celek.

Jinak ještě jako dodatek: Téma smrti a odcházení už kdysi dávno velice pěkně pro děti zpracovala Markéta Zinerová ve své knize Princezna z třešňového království. Je to silná kniha, snové tajemné obrázky, dodnes si ji po x letech pamatuju.

2 15.01.2025

Velmi dobře vedený rozhovor, ve kterém se dozvíme novinky i různé zajímavosti z genetiky, jako je třeba mnoho milionů let trvající degradace chromozomu Y, nebo že základní cestou organismu je ta samičí. Muž je přídavek, takový pokus přírody, říká pan doktor v podstatě. (Bible tedy nemá pravdu v tom, kdo byl stvořen první, je to přesně naopak;)

Líbí se mi, že se autor nebojí nekorektních témat, také nezavrhuje epigenetiku, jako stále ještě mnoho lékařů. Dokonce připouší, že na délku dožití se podílí náš životní styl až v 84 %.
Byť nemusím nutně souhlasit úplně se vším a občas se najde malá chybka jako například ta, že princ Philip nebyl pravnuk Alexandry, matky ruského následníka Alexeje - to ani nemůže, celá rodina byla bolševiky zastřelena -, ale její matky, velkovévodkyně Alice.
Nebo spisovatel a neurovědec Sam Harris sice může předkládat, že se náboženství vyčerpalo, ale jinak celkově hodně spiritualitu prosazuje, viz jeho kniha Spiritualita bez náboženství a i jiné texty.
Ale když to shrnu, je kniha přínosná a jsem ráda, že se mi dostala do ruky.

5 07.10.2024

Pěkně napsané a dobře vystavěná dějová linka, která se na konci poskládá dohromady. Kate Morton má dar popisovat děj tak, že ho vidíte před očima jako film. Četla jsem v létě u vody a nelituju, i když mám pár výhrad k některým nedomyšleným detailům.

Například (Spoiler!) : Když Vivien manžel otevíral všechny dopisy, jak to, že si nevšímal těch, které dostávala od své vychovatelky, ze kterých se mohl mnohé dozvědět? Zvlášť, když na konci je zásadní zvrat kvůli něčemu podobnému, o čem se z jiného dopisu dozvěděl... Atd.

4 25.09.2024

Velmi dobře napsaná kniha.
Otevírá nám oči, jak moc se změnila a mění naše strava za posledních pár desítek let. A jaké to má následky.
Je to vlastně na první pohled patrné, jen co vkročíme do supermarketu. Moře barevných krabic a vaniček plných ultrazpracovaného jídla.

Zájmem velkých potravinářských korporací jsou peníze, nikoliv zdraví konzumentů. Tomu je všechno podřízeno. UPF jsou vytvořena tak, aby obcházela náš mozek a my jsme se stali nenasytnými Otesánky.
A tytéž korporace si potom například starostlivě pořídí firmy na potravní doplňky, které ovšem mají hasit problémy, co jejich produkty samy vyvolávají. A ejhle, dvojitý výdělek!

A Chris van Tulleken kromě jiného odpovídá i na častou otázku, která aditiva jsou ještě přijatelná: žádná.

Zároveň autor nepůsobí jako fanatický aktivista s jedinou pravdou. Všechno je předložené klidně a bez nátlaku. Jezte si co chcete, já jen nastiňuji fakta, kam vaše cesta může vést a také často vede.

Líbí se mi v knize citovaná slavná věta jiného odborníka M. Pollana, která veškerý výzkum kolem potravin geniálně jednoduše shrnuje: Jezte jídlo. Hlavně rostliny. Ne moc.

8 26.08.2024

Tohle je tak pěkné:)
Anděl spící v lípě. Pavla Čecha inspirovaly k napsání knihy nádherné Skácelovy verše:
novému ránu rožnem svíci
je neznámé a nemá tváře
jak anděl v dřevu lípy spící
a čekající na řezbáře

Jako obvykle, je tady všechno podmanivé, snové a vzbuzující tajemně (ne)známé pocity, co se prosakují hluboko do duše.
Přátelství lípy a dubu, ochraňují se a jsou si blízcí. Vzpomněla jsem si na knihu Tajný život stromů od lesníka P. Wohllebena. Jak spolu tito nehybní tvorové komunikují, sdílí informace, pomáhají si, pamatují.
A bůhví, kdo v nich všechno dřímá:)

13 12.04.2024

Konec vyprávění o divoké jízdě Riada Sattoufa jeho mladým životem.

Lehké spoilery:) Vůbec se nedivím, že hlavní hrdina pocítil nutnost navštěvovat psychoterapeutku. Podle jeho líčení, i když asi trošku přibarveném, byl mladíkův život jedna souvislá katastrofa s pár malými světlými chvilkami. Což nakonec paradoxně může být přínosné.

Ale kdo by si sám svobodně vybral naprosto nefunkčního otce, který rodině pouze škodí? Nedělá to ze škodolibosti, jen je ovlivněný náboženstvím a vírou ve svoji neochvějnou pravdu.
Matka se svojí depresí a negativitou rodinné pohodě nepřidává, ale zoufale se snaží přežít všechna trápení a řešit nahromaděné problémy. Do toho všeho chátrající prarodiče.
Riad k tomu všemu přidává své osobní lapálie a kotrmelce.
Tento díl mi přišel nejvíc depresivní, i když jeho celkové vyznění a konec celý příběh posunou do světlejších barev.

Velmi dobrý komiks, za mě lepší než jinak výborná Persepolis M. Satrapi s podobným tématem.
Riadův život vám dlouho uvízne v paměti a připomene, jak je důležité negativitu ze svého života pouštět dál, nehromadit ji a neutápět se v ní. A při jiném úhlu pohledu třeba zjistit, že to byl vlastně milník, který ukazoval správným směrem.

7 07.03.2024

Jak už psala kolegyně níže, je to docela zábavné, ale povrchové počtení o naší mateřštině. Dozvíme se pár lahůdek ze slovní archeologie, jako například kde se u nás vzal lanýž, skořice, Vánoce, mlýn...
Velice zajímavé mi přišlo i vysvětlení, proč se v Anglii slova jinak píší a jinak vyslovují.
S čím bych si dovolila drze panu Olivovovi oponovat, je historie přechylování ženských jmen. Podle něj přípona -ová neznamená, že se dříve myslelo: toto je žena Novákova, Balvínova, Mrkvičkova, nýbrž prý značí příslušnost k rodině.
To se opravdu zdráhám souhlasit.
Také mi občas přišlo, že bezpochyby vysoce vzdělaný pan profesor s chutí malinko dává výborně připravené paní Karáskové najevo svoji převahu.
Nicméně jsem si knihu přečetla docela ráda.

6 09.01.2024

Kniha mi byla doporučena jako dobrá oddechovka na dovolenou.
Román je utkaný z více příběhů, které se postupně propojují. Všechny jsou dobře odvyprávěné, nejslabší je možná linka s hrdinkou v současnosti. Autorka umí do děje vtáhnout, jdou jí popisy situací.
S čím mám ovšem nepatrný problém, je logika. Už si toho všimla spousta lidí v komentářích níže. Hlavní událost románu je i dle mého názoru málo pravděpodobná.

(+ SPOILER pro ty, kdo už mají přečteno)
1) Silná žena, která najednou nepochopitelně úplně ochromí před násilníkem, kterého se dříve nijak moc nebála.
2) Když jsem v nouzi a někoho slyším, jak mě volá, ještě navíc nejmilovanější osoba mého života, mohu přeci křičet a bouchat. Ne tiše sedět a čekat na smrt. Kdo by to udělal?
A proč?
3) Stejně tak nepochopitelné chování Lucy. Třináctiletá dívka úplně zapomene, že někoho schovala v nebezpečné skrýši, ještě někoho, kdo je jí blízký, a tak nějak si myslí, že se osoba buď zachránila sama nebo jí někdo asi pomohl, no. A také úplně na x let zapomene, že vlastně u ní zůstal nejcenější rodinný šperk.

Škoda, autorka má určitě talent, jen by chtělo dopilovat uvěřitelnost děje:)

7 08.08.2023

Rozhovor novináře s elitním pilotem, ve kterém se dozvíte spoustu informací o létání. Já jsem teprve díky panu kapitánovi pochopila, jakou chybu jsem loni udělala při letu a proč mě bolelo břicho. Jak to, že to nikde nepíšou? :-)
Kteří pasažéři jsou nejčistotnější a naopak, kteří se s čistotou moc nekamarádí? Je to asi tak, jak byste odhadli.

Služebně navštívit 86 zemí je skvělé, ale na druhou stranu máte permanentní život kočovníka, který se asi moc neslučuje s rodinným životem.

Svěží, upřímné, jen na konci už jsem trošku přeskakovala odstavce. Ale celkově dost dobré.
"Kolik vzletů, tolik přistání," jak prý se říká mezi piloty, přeji sympatickému kapitánu Heclovi.

11 04.08.2023

Danka Štoflová je žena nadaná v mnoha směrech. Podle všeho dost dobrá malířka i výborná spisovatelka. A hlavně skvělá indiánská manželka:)
Přirozené, upřímné a někdy trochu fiktivní vyprávění o životě Češky mezi indiány kmene Čerokí.
Je často znát, že autorka má ráda humor a cítí se v něm dobře. Vlastně i se svým mužem se tak seznámila, smíchem.

Život mezi indiány není jednoduchý, neuznávají soukromí, pšoukají ve společnosti, mluví o všem možném až moc otevřeně, dost pijí, hodně kouří, dokážou být tvrdí a nelítostní.
Ale zároveň na rozdíl od nás jich pár zůstalo ještě napojených na frekvence, kterým už my dávno nerozumíme: Jak mluví les, zvířata, voda, obloha, hvězdy. A uvědomují si moudře, že "Manitouovi i Matce přírodě je úplně jedno, jestli přežijeme", nemodlí se k nikomu.
Přijímají nevyhnutelné, i třeba to, že život v lese není úplná pohádková idylka. Někdo se může utopit, spadnout ze stromu nebo ho roztrhají vlci. Přesto jsou mnohem víc v klidu než my, rádi za každý den, který přežili.

Přiznám se, že ze začátku jsem si musela zvyknout na to, že děj vůbec není vystavěn chronologicky, ale skáče se podle tématu. Což by mi možná u jiných příběhů vadilo mnohem víc, ale tady kupodivu to až tolik nerušilo.
Hlavně proto, že kniha má vyšší ambice než jen odvyprávět příběh.

21 31.07.2023

Líbí se mi, že autorka vede své klienty k tomu, aby se učili být nejdříve štastní sami za sebe, než aby tuto odpovědnost házeli na partnera. Ten je jako bonus (někdy úžasný a naplňující), ale radost ze života si musí každý hlídat a udržovat sám. To je základ Denisiných rad.

Také s ní souhlasím v tom, že mužský a ženský mozek funguje odlišně a je to třeba mít na paměti. Jiným způsobem si doplňujeme endorfiny, jinak řešíme problémy. A můžeme v tom při dobré vůli oba najít doplnění, obdivovat, jak to příroda zajímavě zařídila:)

Je také hezké, když si čtete o někom, kdo žije svůj život snů, je spokojený, práce ho nesmírně baví a ještě pomáhá jiným lidem doladit nebo úplně přeměnit svůj život (většinou) k lepšímu.

7 13.07.2023

Louise Penny je osvědčená kvalita. Čtenářská pochoutka, kdy celý děj vidíte plasticky před sebou, v příběhu je vám po většinu času příjemně, na jazyku cítíte chuť kávy a horké čokolády s čerstvými croissanty z bistra Gabriho a Oliviera, pochoutky servírované Reine-Marie na velkém dubovém stolu, u toho jste ve společnosti, kde se všichni podporují a drží při sobě, i když se neustále s láskou popichují:-)

A protože už má autorka tak vysokou laťku, dovolím si jednu připomínku. Začátek a prostředek knihy jsou skvělé, ke konci napínavé. Ale přijde mi, že na úplném konci jsme ošizeni o větší seznámení s motivem pachatele, jeho reakcí na odhalení a popisem, jak vlastně k samotnému zamordování (i když u LP většinou decentní, žádné krváky a kruťárny) došlo.
To mi začíná přes všechny nesporné kvality příběhu trochu vadit. Ale další díl série si určitě zase přečtu.

9 13.06.2023

Autorku jsem znala už z Ovoce poznání, což byl zajímavý výčet nesmyslů, které o ženském těle po staletí panovaly.
V Nejrudější růži se dost filosofuje, ale tak, aby to bylo zábavné a nenudilo. Lehce a hravě.
Pobavil mě všudypřítomný Leonardo DiCaprio jako příklad muže, který bere ženy, své přítelkyně (maximálně je u sebe nechává do 25 let), jako spotřební zboží.
Liv uvažuje nad tím, co je vlastně opravdová láska, jak se projevuje a jak ji udržíme.
Nešetří Sokrata ani Thésea, ale klidně zobrazí i první známou stíhačku, milenku lorda Byrona - Caroline Lamb.
Mně se líbilo autorčino přirovnání vztahu dvou lidí k minináboženství, které má své osobité rituály, řeč, uctívání a modlitby ve svém vlastním chrámu. A čím víc svobodněji a radostněji se praktikuje, tím víc naše víra narůstá. A může trvat až do konce života.

6 30.05.2023

Autorku jsem neznala a ke knize se dostala náhodou. A přišlo velké překvapení. Dlouho jsem nečetla tak originální příběh.
Toxický život s Modrovousem, který nám má otevřít naše třinácté komnaty. Posunout nás dál v chápání sebe sama i světa. Zpevnit nás a probudit. A nebo nás udolat a zabít.
I když tohle všechno chápeme, je jeho hypnotizování tak silné a neodolatelné, že stále dokola selháváme.

Černý anděl Modrovous umí být i nelkaskavější bytost na zemi. A my chceme, aby nás ta laskavá bytost před Modrovousem ochránila.
Zraněné malé dítě v nás hledá bezpečí a ochranu. U druhých, ne u sebe.
A teprve když přijde rána velká, je šance se probrat z omámení.
Vzpomněla jsem si na Benoite Groult: "To princ nás uspává a teprve píchnutí o trn nás probudí."

Kniha je plynoucí řeka emocí a pocitů, děje až tolik nenajdeme. V tom proudu občas vyplavou na povrch velká moudra, která se tam objeví jako záchranné vory.
Asi nejlepší česká kniha, kterou jsem v poslední době četla.

7 24.05.2023

Přikláním se k tomu, co autor píše. Nenechat si vzít ani nepředávat lékařům zodpovědnost za své zdraví. Brát je jako průvodce na cestě léčení, kteří se mohou mýlit. A vědět, že největší zodpovědnost mám stále já, i právo rozhodnout se proti jejich vůli.
Mnohokrát jsem viděla, u sebe i svého okolí, že tento přístup je nejlepší.

Pokud jde o akutní medicínu, tam je to bez debat, což i JV nepopírá. Tam jsou naši lékaři hodni obdivu a je to v jejich rukách. U chronických obtíží už je to mnohem složitější a platí výše uvedené.
Klasická a opakované přirovnání k trojnožce. V souladu musí být strava, pohyb, psychika. Pokud přijde nemoc, je dobré se zastavit a zamyslet nad tím, kde je nerovnováha a kde je třeba doladit. Židle drží na všech třech nohách společně.

Pilulky jen potlačí příznaky, ale nerovnováhu nevyléčí a ta se projeví víc nebo třeba jinde. Vzít si je, když už opravdu není zbytí a udělali jsme všechno, co bylo v našich silách. Nebo je brát dočasně a mezitím pracovat na vylepšení.
Samozřejmě, pokud je nemoc pokročilá, někdy zbytí není. Ale věřím, že vždy se dá něco zlepšit.
Kniha mi přišla napsaná s pokorou k životu i pacientům, více takových.

7 24.05.2023

Moc milé!
Fakta o Korejcích podaná v lehkém a svěžím duchu, přečtené za chvilku.
Věděli jste, že v Koreji v období zkoušek nesmí přistávat letadla?
Hodilo by se napsat něco podobného o každém národu:)

11 19.05.2023

Vzala jsem si tuhle detektivku do postele na doléčení, s horkým čajem, když se vám nechce moc přemýšlet, ale potřebujete něco čtivého a odsýpajícího.
Penzion v odlehlé horské oblasti odříznutý od světa sněhovou bouří a ledem. A v něm je zavřeno pár lidí s psychopatem. Kdo to ale je?

Opět jako v předchozí knize "Jeden z nás" mi vadí nakousnuté a nedořešené věci. Jedna vražda je tam podrobně popsána, ale jen jako kulisa pro hlavní děj. Při
jde mi, že jsou opět nedotažené charaktery postav.
A také do očí bijící chyba. Když jedna z postav vrátí telefon do svetru, kde ho sebrala a v další kapitole přemýšlí, jak ho má vrátit, aby to dotyčný nezjistil. A myslím, že tam jsou i trochu další nelogičnosti.
Ale i tak jsem za ten čas při léčení autorce vděčná, knihu jsem nakonec dočetla a tímto se s ní tedy loučím.

5 21.04.2023

Tento příběh mi připomíná ctnostné romány Karolíny Světlé. Hlavní hrdinka, silná žena, je vystavena nástrahám na svůj charakter a mravnost.

Začátek se četl celkem dobře a děj odsýpal. Ale postupně se příběh zpomaloval, trochu točil v kruhu a jak psal básník Václav Renč ve svém dopisu Žofii Hekelové, stal se poněkud "suchý, cudný, přísný, jako rána bičem".
Konec se zase rozběhl, i když mě zklamalo, že cíl, ke kterému román spěl, si musel člověk pouze domyslet.
V průběhu čtení jsem se trochu zasekla, uvažovala dokonce, že knihu nedočtu a jen mrknu na konec, jak to s rodinou Aigenových dopadlo. Postava Terezy mě často popuzovala svoji okázalou ctností.

Autorka příběh psala ve svých dvaceti čtyřech letech jako čerstvě vdaná mladá žena. Měla své přísné ideály. I když je pravda, že pokud v jejím příběhu někdo z rodiny morálně poklesl, nebyl zatracený, pokud se snažil svoji chybu (jako například "podlehnutí muži" před svatbou) nějak napravit.

František Kožík nazval Ž. Hekelovou malou Boženou Němcovou. Já bych ji spíše přirovnala k výše zmíněné Světlé, která mravně přepjaté romány uměla dokonale a možná i více čtivě než tato autorka.
Oceňuji promyšlený příběh, který do sebe zapadá. A nakonec přečtení nelituju.

6 12.04.2023

Sáhla jsem po této knize, protože jsem chvíli předtím dočetla reportáž Tuvii Tenenboma z ortodoxního prostředí, která mi přišla poněkud chaotická a neuspořádaná, byť docela zajímavá.
Tak tady máme ucelený příběh. Hlavní hrdina a autor v jednom nám popisuje svoji krkolomnou cestu ven z ultra konzervativní komunity ve státě New York.
Z fanatického chasida, který poučoval a napomínal své bližní, účastnil se razií na podezřelé z heretismu, strhl dav k lynči na góje, se stal sekulárním Židem.

Mladík v devadesátých letech minulého století dostane poučení o ženské anatomii pár hodin před svatbou (nevěstu viděl asi sedm minut půl roku předtím), jeho těhotná manželka netuší, jak se dítě dostane ven z jejího těla, svatební noc probíhá s pověřencem rabína na telefonu, to vše jsou neskutečné věci, kterým se ani nechce uvěřit. A v knize jich najdeme mnohem více.

Důležité pro tuto společnost je slepá víra, neptat se, nepochybovat, přijímat bez odporu to, co dělali předkové a co konkrétní rabín z té které sekty považuje za dobré.
Překvapil mě i velký kult rabínů, živých i mrtvých. Přímo to odporuje přikázání neklanět se modlám.
Autor popisuje i provázanost představitelů obce s politiky, kteří za přislíbené hlasy zavírají oči nad nedodržováním amerických pravidel a do vnitřních záležitostí obce nezasahují.

Přes všechno emotivní a dojemné ovšem nemůžu říct, že by mi hlavní hrdina i přes svůj náročný osud nějak zvlášť přirostl k srdci.
Ale seznámení se se starověkou kulturou vesele prosperující a rozvíjející se v současnosti je nepochybně přínosné.

8 04.04.2023

Čtivě napsaná nenáročná jednohubka.
Chybělo mi větší rozpracování a popis motivů hlavních postav, proč se ti lidé chovali tak, jak se chovali. Vždy je něco trochu naznačeno a potom už se k tomu autorka nevrátí.
Například podivný zahradní tanec Roberta a jeho manželky. Vůbec tato postava je v příběhu opravdu hodně stručně vylíčená, i když by bylo zajímavé její motivy trochu více rozepsat.
Tak ve druhé třetině bylo jasné, kdo je hlavní záporák.
Na deštivý víkend ovšem skvělé.

8 04.04.2023