engelbert komentáře u knih
Ve škole jsme se v zeměpise učili o významu textilního průmyslu pro Brno, ale byla to jen fráze. Přece oficiální osnovy nemohly připustit jakoukoliv zásluhu těm kapitalistům, kteří utiskovali dělnickou třídu. Tato kniha do značné míry tuto informační díru zaplňuje. Jako celek mi to ale nepřipadalo ani jako román, ani jako literatura faktu.
Tolik křivd a hořkosti! A přitom jako by to celé vyústilo do dneška. Velmi se mi to líbilo.
Oproti předchozím dílům jsem snížil hodnocení. Příběh se rozmělnil ve velké množství dílčích událostí, zdánlivě lokálního významu, provázených pocitem marnosti a bezvýchodnosti. Některé postavy se vynořily z děje a obával jsem se, že coby deus ex machina vyřeší zápletku (což se ovšem stále ještě může stát v očekávaném dílu).
Další stěžejní postavy se nedožily konce knihy, a pokud nedojde ke zmrtvýchvstání, které by mě zas tak moc nepřekvapilo, už se nám znovuzrodil zdánlivě zabitý Brann, Dondarionn už také nějaké mrtvé vzkřísil, nezbývá příliš postav, které bychom znali od samého začátku.
Poněvadž nevím jestli se dožiju konce eposu, dovolím si zde zmínit myšlenky, které se mi začaly vynořovat v hlavě při četbě všech dílů, a které jsou jakýmsi shrnutím celé Písně ledu a ohně.
Hned v první kapitole díla jsme byli svědky rozdělení zlovlčích mláďat mezi děti Neda Starka, přičemž ve čtenáři byl vyvoláván pocit jakési osudovosti. Očekával jsem, že motiv zlovlků a jejich propojení s pány bude rozvinut v dalších dílech. Zatím se tak nestalo, po přečtení několika tisíc stran víme, že Brann dokáže ve spánku vidět a cítit Duchovýma očima, Jon Sníh začíná mít podobné tušení - ale už nežije (zdá se), Arya o podobný pocit párkrát v myšlenkách zavadí, jinak nic.
V prvních dílech knihy jsem si všiml, že obvyklé panství je vybaveno jedním septonem, nebo septou k duchovní správě, každopádně šlo o vzdělané jednotlivce. Než však příběh dospěl k jejich zdroji, najednou se na konci války objevily zástupy a zástupy duchovních, kteří coby Vrabčáci vpodstatě dokonali vzpouru proti Cersei. Nikdo mi ale ani nenaznačil, odkud se jich tolik vzalo.
Uvidíme, třeba se to dozvím v očekávaném závěru.
Zdivočelá země mě moc bavila. Bohužel jsem dříve viděl seriál. Vůbec nepochybuji o tom, že život v pohraničí musel být drsný. Však je dodnes vidět, že ani po letech se to tam příliš nevzpamatovalo. Aukce byla obtížnější, těžko jsem se orientoval v příbuzenských a generačních vztazích. Hvězdičku jsem strhnul, protože mi poněkud vadí tak naprosto kladní hlavní hrdinové. A do toho poslouchám z televize šéfa komunistů jak nám ve sněmovně vykládá o nedostatku demokracie v naší zemi. Čert by mě mohl vzít.
Není mnoho knih, o kterých bych mohl říci, že ovlivnily můj život. Tahle rozhodně mezi ně patří.
Slavnosti sněženek jsem četl až po mnohém shlédnutí filmu. Film je pěkný, ale výsledný dojem je diametrálně odlišný od předlohy. Kniha je, podle mého, mnohem méně veselá a poetičtější. Řekl bych až svíravě smutná.
Když jsem si četl první československé vydání od nedávno ještě zakázaného autora (tehdy!), čekal jsem taškařici ve stylu Černých baronů. Dost jsem se tenkrát zklamal. Zatímco Švandrlíkovo dílo mě přestalo bavit, Tankový prapor je pro mně stále lepší.
Ach jo. Postavy nějak jednají, ale autor se nenamáhá jakkoliv naznačit proč, co je k tomu vede. Postavy se odebírají přemýšlet, ale nevíme o čem. Zraněný hrdina během odpoledne provede v tajnosti exhumaci, ohledání mrtvol, jejich pochování a uvedení místa do původního stavu. No, zřejmě slušný oddíl. Nakonec jsem se bavil spíše odhalováním chyb, než samotným dějem. Třeba, proč by si hrabě bral baronku, aby získal její titul? Už dost divná je existence dvou panství v jedné horské vesnici. Chci tím říct, že autor udělal hodně pro to, aby mě přesvědčil, že neví nic ani o době Rudolfa II. ani o Českém království, ani o stavbě příběhu.
Trochu jsem se ztrácel v té spoustě postav, vztahů. Ale je moje chyba, že jsem si nedělal poznámky.
Tři velmi působivé příběhy napsané svižným, prostým stylem, se stopami velmi suchého humoru. Soudím, že český název je poněkud zavádějící, jelikož působí spíše sladkobolně. Škoda, že obálka je přímým odkazem na film, kniha to nemá zapotřebí. Porovnávat s filmem nemohu, nechci jej vidět.
Velmi působivě pojatý výzkum. Nejasné zadání, nejasný cíl, zavádějící výcvik, divné vztahy mezi členkami expedice. Podobně jako Kafka mi to tahalo rozum, na nic se nedá spolehnout, všechny dosavadní zkušenosti jsou v rozporu s realitou.
Po Macoše jsem se Nejvyšší karty trochu obával. Zbytečně. Téma nerovného postavení žen mi není blízké a nahlížím na něj tak, že ženy i muži mají do života jinak rozdané karty, ale jako podnět k zamyšlení to bylo dobré. Když jsem si četl o Sylviině spletitém osobním životě, uvědomil jsem si, že se v životě snažím předběžně takovým situacím vyhýbat. (Ano, nevedu žádný dobrodružný život, na knížku by to byla asi nuda). Nejlepší byl závěr, za kterého jsem si vzal obavu, jak málo vědomostí v kombinaci s pevným názorem může cítit právo zrušit dosavadní, alespoň jaksi fungující systém.
Je pozoruhodné, kolik otázek a pochyb o sobě a svých ženách, dokázal autor formulovat, dost na tom, že si je dokázal přiznat a položit. Úžasné jsou zaznamenané hlášky narozeného chlapce, které v jiných rodinách zůstávají zapomenuty a nezaznamenány. Rozhodování, které zásady je nutné držet a vyžadovat.
Matně jsem si vzpomínal na film, který jsem viděl v dětství, a který se mi tehdy velmi líbil, ač nejsem schopen říci proč. V knížce jsem se vrátil do dětství, které sice nebylo tak dobrodružné, ale také oplývalo partičkami těch, kteří se spolu bavíme a těch ostatních. Myslel jsem si však, že příběh bude mít nějaký hlubší smysl, ale vlastně jen popisuje propast mezi dětským a dospělým světem.
Je to velmi neotřelá práce, kterou ale už asi znovu číst nebudu. Velmi přesvědčivě popisuje trápení člověka zbaveného jakékoliv jistoty a naděje, který se s tím snaží po svém vyrovnat. Čtení je tak jakousi soustavnou noční můrou.
Abych pravdu řekl, nevím co si o téhle knize myslet. Postavy nějak konají, ale není jasný jejich cíl, jejich motivace. Asi nejlépe to vyjadřuje doslov - je to jako divný sen.
Jako neznaboh mohu těžko posoudit vliv církve na každodenní manželský život. Docela mě překvapilo jak lehkým perem se dá popsat, pomocí panoptika karikatur, významný společenský problém.
Když jsem si četl Peklo, Rusové právě napadli Ukrajinu. I dnes by měl Dante o kom psát.
Nejvíc na mně zapůsobila část, která se týkala stavovského povstání, třicetileté války a pobělohorské rekatolizace. Pozoruhodný je i osud českých emigrantů a jejich vliv na další osudy Evropy. Mám teď na mysli českou stopu při počátcích Pruska jako evropské velmoci.
Stručný, jasný přehled, ve kterém je vše podstatné o této době.