engelbert
komentáře u knih

Rozsah knihy mě vedl k nesprávné domněnce, že se bude jednat o ucelený příběh. Příliš mnoho zápletek bylo otevřeno, příliš málo vyřešeno. Přesto mě kniha bavila a jsem zvědav na pokračování.


Není mnoho knih, o kterých bych mohl říci, že ovlivnily můj život. Tahle rozhodně mezi ně patří.


Kniha se mi četla velmi dobře, nemohu se však zbavit dojmu, že kniha by působila věrohodněji, kdyby z ní vynechal vše, co se týká Rasputina. Takhle vždy v nejlepším autor odbočí k Rasputinovu životopisu, který byl jistě zajímavý, ale ne v této knize.


Těší mě autorova základní myšlenka - hrad, který si nedokázal zajistit ani studnu, bude mít těžko únikovou chodbu. Od nadšence, který celý život zasvětil bádání po tajemném podzemí bych to nečekal.


Dopis vládě SSSR je naprosto mrazivě drsná autentická ukázka jak může režim zničit takového umělce.


Můj dojem z knihy - sáhodlouze popsán případ vraha, který je odsouzen k smrti, a dlouho čeká na ambiciózního právníka, který se rozhodne honit si triko a chce mu zajistit milost, o kterou nijak zvlášť nestojí.


E. F. Burian byl osobnost, která ve mně vzbuzuje zvědavost. Ve škole jsme se o něm učili, divadlo D34 se probíralo zároveň s Osvobozeným divadlem, ale zatímco od W&V známe hry, názory, písničky, legendy tak o Burianovi nic moc, snad jen písničku Zelený kaktus. Jen náznaky, ze kterých šlo pochopit, že byl sice přesvědčený komunista, mělo by ho tedy být v učebnicích plno, ale nebylo. Doufal jsem tedy, že mi Burianovo dílo bude po přečtení knihy méně nejasné. Dozvěděl jsem se toho dosti, avšak pochopil jsem, že autorův otec není vhodná postava k zařazení do škatulky, a tedy ho "jeho" vládnoucí režim rozhodně nepodporoval, spíše naopak.


Vlastně jsem měl v plánu si tuto knihu přečíst už tehdy, když student Bartuška, člen a hybatel ostře sledované komise, mluvil o plánu vydat svůj deník z této doby. Spousta se mi toho vrátila ve vzpomínkách zpět. Jasně patrné je, že nic nešlo samo, jak se nám snažil namluvit jeden profesor, co byl taky nějaký čas prezidentem. Ale nakonec stejně vím, že nic nevím.


Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že autorův popis horního toku Lužnice pro vodáky je naprosto přesný.


Slavnosti sněženek jsem četl až po mnohém shlédnutí filmu. Film je pěkný, ale výsledný dojem je diametrálně odlišný od předlohy. Kniha je, podle mého, mnohem méně veselá a poetičtější. Řekl bych až svíravě smutná.

Nebudu opakovat, co zde již bylo napsáno. Dodám jen, že vydání z roku 1978 považuji za mimořádně výtvarně povedené.


Kdybych měl šunku udělám si hemenex, ale nemám vajíčka. Skvělé povídky provázejí recepty, které dnes zřetelně působí zastarale. Jenže jak tehdy vařit světovou kuchyni bez surovin?


Nepoznal bych, že Švejk vycházel jako příběh na pokračování, a nejspíš ani autor nevěděl přesně jaká bude další kapitola.


Nápady čtenáře detektivek jsem četl krátce po vydání v 90. roce. Přinejmenším mě upozornil na skvělé autory Chandlera a Hammeta, které jsem tehdy vůbec neznal.

Prosím čtenáře, kteří po Enderově hře zlomili hůl nad celou ságou, aby svůj názor přehodnotili. Enderova hra je vlastně jen prologem k dalším dílům, které jsou, alespoň podle mého soudu, pestřejší a zajímavější.


Čtvrt století jsem měl knihu doma a odhodlával jsem se do ní pustit. Zbytečně, četla se mi sama. Napadají mě k ní zejména slova jiného autora: " ...a neuvěřitelné se stalo skutkem." Měl jsem za to, že největší zlo uplynulého století bylo v německých koncentračních táborech, ale tam alespoň vězni tušili proč jsou likvidováni. V Sovětském svazu se jen plnil plán.


Kniha je tak dobrá, že dokonce šla z ruky do ruky po celé široké rodině, což se potom už nikdy nepřihodilo, a už vůbec ne u literatury faktu. Mé brožované vydání se tak změnilo na listové.


Vedl jsem si soupis lodí, které skončily na dně oceánu u pobřeží Guadalcanalu. Takovou flotilu hned tak někdo neměl.


Nejde o veledílo, ale uvědomte si, že námět byl od roku 1968 naprosté tabu. Kniha tedy zasytila hlad po jakýchkoliv informacích. A jak to tedy bylo?
