enigma komentáře u knih
Možná jste to nevěděli, ale Taita je prapředek J. Cimrmana. Snad jen trocha pokory a skromnosti by mu slušela více.
Ursula Poznanski je pro mě překvapením roku. Jo Nesbo v sukni! Pět si pět zaslouží.
Hned zpočátku jsem nabyl dojmu, že hlavní protagonista/autor je vůl. Na konci musím svůj postoj korigovat. Primitiv. Tomu také odpovídá formální kvalita textu. Mnoho replik je svou hloupostí hodno zapamatování.
Čím déle o knize přemýšlím, tím více ve mě sílí pocit, že by se skutečný Saracén rozhodl jinak.
Jonassonova schopnost dovést na první pohled naprosto absurdní až bizarní situace k logickému vyústění navíc s pomocí inteligentního sarkasmu je důvod, proč jsem se literárně zamiloval.
Matematická kniha i přes svou populárně-naučnou formu vyžaduje od čtenáře soustředění, více než elementární znalost matematiky a v neposlední řadě představivost. Na oplátku nabízí 250 okamžiků z fantastického, ohromujícího a skutečně neskutečného univerza. Světa, balancujícího na hraně intelektuálních možností člověka a je nepochybné, že nemalá jeho část je až za ní.
Atraktivní forma a výživný obsah zaručují, že je Matematická kniha přesně tou knihou, která se v rámci rodiny předává z generace na generaci.
Zábavná a zajímavá. Co víc si přát? Snad jen zábavnější a zajímavější.
Původně jsem se odhodlával (odvažoval) s některými autorovými myšlenkami polemizovat, avšak jednalo se veskrze o drobnosti nemající na celkový myšlenkový koncept vliv. Přesto si dovolím napadnout jednu z tezí. Strana 176. Z čeho vychází Talebův předpoklad NEPŘÍMÉ úměrnosti mezi předpokládaným obdržením dopisu a jeho skutečným doručením? Je snad založen na nějakém exaktním matematickém vzorci? Vzhledem k tomu, že autor v tomto případě uvádí konkrétní číselné výstupy nemohu se ubránit myšlence, že je tento vzorec (ze své podstaty) postaven na základech právě tolik napadané indukce.
Ačkoliv to možná není podstatné, mírně mě obtěžoval pocit, že na mě z knihy dýchá arogance, sebestřednost a falešná skromnost. Neustálé, replikující se ataky na konkrétní osoby, události a činy ve mě vzbuzují překvapivé závěry stran autorovi zakomplexovanosti. Překvapivé zejména vzhledem k Talebovu nespornému intelektu. Troufalé, že?
Osobně vnímám odhalení vrahovy totožnosti hned na začátku jako velmi odvážné a sebevědomé. Tento styl vyprávění klade zvýšené nároky na udržení čtenářovi pozornosti a atraktivnosti příběhu. Denise Mina čelí tomuto nekompromisnímu faktu obdivuhodným způsobem a vítězí se ctí. Ačkoli závěr postrádá "šokující" pointu a přepálenou katarzi typickou pro skandinávskou či japonskou literaturu, je otázkou je-li tato opravdu žádoucí a nezbytná. Děkuji.
Koncentrovaný patos a sebestředný patriotismus hned v úvodním slově mě varovali. (klinicky bych americké (pseudo)vlastenectví nazval latentní paranoiou a patriotismus infantilním narcismem).
Leč rozhodl jsem se nechat své předsudky stranou a ve čtení vytrvat. Chyba. Spíše než předvídatelný děj jsem tak vnímal „poselství“ více či méně skryté mezi řádky. Jeho výsledkem je - překvapivě - konstatování.
Úsměvná nebo spíše děsivá a zavrženíhodná fascinace válkou je tragikomickým paradoxem už vzhledem k faktu, že veškeré vyvolané konflikty američané prohráli. Na druhou stranu je tento jev a naprosto nerealistický pohled snadno vysvětlitelný. Pramení z holé skutečnosti, že se s ní civilní obyvatelstvo nikdy nesetkalo tváří v tvář. Nikdy nečelilo její syrové realitě, utrpení bez kompromisů.
Znepokojující otázkou zůstává, nakolik je tento charakterový neduh omluvitelný lidskou hloupostí a nakolik důsledkem z výše zmíněného vyplývajícím. Mistři sebeklamu.
Pokračování strhujícího dobrodružství, jehož smutnou katarzí je nelidské autorovo utrpení, přináší čtenáři vycizelovanější literární styl, nezapomenutelné emotivní okamžiky a víru, že bít se za morální zásady má smysl. Děkuji.
Budu upřímný. Po přečtení(zatím) čtyř knih Úterý Lobsanga Rampy mi občas na mysl vytanou myšlenky podsunující slovní spojení imaginární postava. Vzápětí se kaji za tuto neodpustitelnou herezi a ordinuji si trochu očistného sebemrskačství. Mimo to, že je Třetí oko okatou inspirací pro Smithovu čtvrtou Řeku bohů, je pro mně atmosférickým tripem kulturou fascinujícího národa. Pozoruhodnou okružní jízdou zvyky, myšlením a filozofií lidí, od kterých bychom si mohli/měli nemálo vzít.
Historie trestu smrti. Sofistikovaný průvodce nelidskostmi prováděných lidmi. Na lidech. Velmi často s neskrývanou radostí. I přes několikeré přečtení jsem ještě i dnes, stále, šokován NEUVĚŘITELNÝMI mučícími a popravčími metodami a postupy. A vězte, že zvýraznění slova "neuvěřitelnými" je skutečně na místě. Kreativita, se kterou je realizováno právo útrpné je nanejvýše pulsujícím motivem nejen k zapamatování, ale také k zamyšlení se.
Právem se tato encyklopedie lidské animality, kniha přetékající fakty, ilustracemi a poznámkami pod čarou řadí k tomu nejlepšímu co jsem kdy četl.
Monotónní děj absentující dramatické zvraty či jiskřivé momenty, navíc rozložený na ploše šestsetisedmdesáti stran stává se ubíjejícím až vyčerpávajícím. Marně jsem v této koláži již stokrát viděného hledal střípky originality, či snad artefakty čehokoli pamětihodného.
Zidealizovaná snůška klišé a naivity neaplikovatelná do reality.
Možná právě proto, že je portfolio mnou přečtených knih velmi širokospektrální zanechala ve mě kniha J.Fielding nutkavou potřebu drobné filosofické úvahy na téma objektivity hodnocení. Kvalita řemeslné práce versus vhodná cílová skupina čtenářů. Mohu si vůbec dovolit hodnotit jakožto skupina naprosto nevhodná? Nakolik je mé hodnocení relevantní? A jak relevantní je hodnocení ortodoxních fanoušků autorky? Výsledný číselný výstup tak nelze brát jako měřítko obecné kvality díla, ale spíše jako vyjádření spokojenosti s knihou v porovnání s ostatními autorčinými počiny.
Ve chvíly kdy jsem si u zhruba třísté stránky uvědomil, že jsem po třistaosmnácté upozorňován na fakt, že nejvyšším potenciálním bezpečnostním rizikem je selhání lidského faktoru jsem se pevně rozhodl nadále svým časem ve prospěch této knihy neplýtvat. Mou vzpomínkou tak zůstává subjektivní pocit, že odfiltrováním replikujícího se textu by se sice snížil počet stran na desetinu, avšak kniha by se pro čtenáře stala(konečně) poutavou, výživnou a obohacující. Jak bylo jistě původně zamýšleno.
Nakolik je status surrealisty oprávněním pro nesmyslné žvanění, skládání vět do bezmyšlenkovitých antagonismů za použití neexistujících slov je otázkou čistě subjektivní. Po útrpné cestě stopadesáti stranami a zběžném ujištění, že se ani po další stovce výpovědní hodnota textu nijak nemění volím odpad!