Eremites komentáře u knih

Váhala jsem, zda přidávat další komentář k již bezmála tisícům předchozích. Zda to není zbytečným přiléváním vody do moře, ale nakonec převážila má potřeba zaznamenat si i své pocity a dojem z přečtené knihy, potřeba, kterážto je pro me jakousi duševní náplastí na mou chatrnou a podivně selektivní paměť.

Knihu jsem otevírala se značným očekáváním. Ač anotace vesměs nečtu a zdejší procentuální hodnocení pro mne nebývá vždy směrodatné, rozruch, který se okolo Hany a její autorky Aleny Mornštajnové zvířil, se dá jen velmi těžce přehlédnout. I přes hendikep vysokých očekávání musím uznat, že to je opravdu velmi čtivá a dobrá kniha. Zároveň mne těší vzrůstající kvalita soudobých českých autorek (kromě Mornštajnové namátkou například Bolavá, Hanišová, Šrámková...).

A jelikož chvály je v předchozích komentářích k Haně už více než dost, omezím se na (pro mne) nejlepší aspekty:
- oceňuji rozdělení příběhu do tří časových rovin, i těžkému tématu to přidává na svěžesti a čtivosti;
- líbí se mi plynulé propojení doby ( a osudů jednotlivých postav) před válkou, během ní a zdánlivě (na první pohled) nesouvisející dobu padesátých až šedesátých let;
- chválím autorku, že ač píše o velmi bolestných událostech, nezabředává do citového vydírání a prvoplánového sentimentu;
- Mornštajnová ovládá spisovatelské řemeslo na jedničku, píše lehce a čtivě, a přesto na mě nepůsobí povrchním dojmem (jako například Hájíček).

Nicméně pokud (k sobě) budu upřímná, musím si přiznat, že některé knihy s obdobným tématem, které jsem nedávno četla - hlavně Zvuk slunečních hodin od Andronikové https://www.databazeknih.cz/knihy/zvuk-slunecnich-hodin-4137 nebo Mischling https://www.databazeknih.cz/knihy/mischling-305246 - mne zasáhly o něco více a zanechaly ve mě opravdu nesmazatelnou stopu.

A přestože knih na téma holocaust, Židé, odsuny, válka.... je možná hodně, myslím si, že je to jen dobře. Nikdy by tahle doba a zvěrstva, která se v ní děla, neměla být zapomenuta.
Pokud ovšem neplatí Hanina následující úvaha:
"Z knihovničky v pokoji, o který se dělila s Rosou, vytáhla Tolstého tlustou knihu, z níž se lidstvo stejně nepoučilo, protože lidé, kteří čtou klasiky, jsou dost chytří, aby chápali nesmyslnost války i bez líčení její krutosti, a ti, kdo by se poučit potřebovali, po žádné z moudrých knih nikdy nesáhnou."

A přidám ještě jeden citát, který mnou zacloumal:
"Někdy si duši představuji jako homoli, bílou homoli, z jaké se odsekává cukr. S každou strašnou věcí, která se v životě přihodí, se kousek homole odloupne. A tak se zmenšuje a zmenšuje, až z ní jednoho dne nezbude vůbec nic. Moje duše už byla tou dobou hodně otlučená, ale stále ještě držela pohromadě."

75 19.05.2018

Mám neuvěřitelné štěstí na spřízněné čtenářské duše kolem sebe, díky kterým mi poslední dobou prochází životem mimořádně skvělé knihy, přinášející mi při jejich čtení či poslechu tetelivé blaho v srdeční i mozkové krajině.

Vlastně ani přesně nedokážu definovat, čím si mne Olive Kitteridge a ostatní lidé z jejího světa tak získali. Snad to je díky autorce, které se podařila důkladná sonda do životů (ne)obyčejných, a přitom velmi rozmanitých, obyvatel jednoho malého městečka v Maine. Možná to, že jejich příběhy jsou podány až drsně upřímně, bez patosu, pozlátka a citového vydírání. A kdoví, jestli ve mě není tu kousek z Olive, tu z jejího syna Christophera či jejich sousedů z městečka, a proto jsou mi tak nějak známí a svým způsobem blízcí.

Plně se ztotožňuji se slovy překladatelky v doslovu knihy:
"Elizabeth Strout má pochopenie pre malomestskú mentalitu a jej obmedzenia, pričom vie, že na útek a na návrat je nevyhnutná veĺká dávka odvahy a neustáleho vyvažovania priznaného a zamlčaného, výčitiek a odpustenia. (...) Pričom požitok z čitania prichádza z pochopenia, že dokážeme žiť, len keď sa uprimne zaujímame o ĺudí, hoci ich nemožeme vystát."

Olive jsem četla ve slovenštině, což můj zážitek povýšilo ještě o stupínek výš. Slovenština je prostě krásná... A mezi námi, obálka slovenského vydání je mi vizuálně mnohem příjemnější než toho českého.

70 02.10.2020

Báječný anglický humor suchý jako podzimní listí, břitkostí konkurující Excalibru krále Artuše a přitom laskavý jako staré dobré psisko.

Tímto velice děkuji HerrPilotovi za doporučení tohoto báječného autora a doplnění tak velké zející mezery v mých znalostech klasické britské literatury. Jsem si jistá, že obyvatelé zámku Blandings zůstanou už napořád v mé mysli coby staří známí, ke kterým se budu ráda opakovaně vracet.

"Asi se půjdu projít k jezeru."
"Co tam budeš dělat?"
"Pouze se utopím. Zabiju tak sebe i čas..."

66 02.10.2020

"Kam mizí slova,
vzpurní zrádci,
dezertéři
staré bárky
před ponorem?

Kam mizí slova,
naše plachty,
naše kotvy,
spásné kruhy
v čase zhouby?"

(La Grande Sophie)

Úvodní báseň z knihy velmi výstižně definuje ústřední téma příběhu. Příběhu o ztrácení slov, společně se ztrácením se ze života. O stárnutí, odcházení a vděčnosti. O mimořádné síle slov.

Knihy si většinou nevybírám cíleně. Obvykle ke mě přicházejí samy, svou cestou a v čase, který uznají za vhodný. Za poslední měsíc je to již druhá kniha na téma stárnutí, nemoci, chátrání těla i myšlení, odcházení.
Zatímco Úterky s Morriem mne lehce pohladily a zanechaly ve mě tichý pocit klidu, Vděk mne objal jako mohutný říční proud emocí a unášel mně skrze ostré výčnělky myšlenek, pohoupal mou duši v klidnějších vlnách soucitu, potopil mne v hlubinách výčitek a vděčnosti, až mě zmáchanou, znavenou a omletou říčními oblázky zanechal na kamenité pláži plné slunečních paprsků.

Delphine de Vigan to umí. Umí vdechnout do slov to podstatné, zachytit nepolapitelné.
Děkuji.

63 07.08.2020

Ač tohohle bláznivého grafomana čtu velmi ráda, kolem téhle bichle jsem kroužila poměrně dlouhou dobu, než jsem se odhodlala zaklepat na přebal a vstoupit...

Ovšem stálo to za to! Zvláštní synchronizací (kterou pozoruji celkem často, asi má literární Bůh velký smysl pro detaily) došlo k propojení mého momentálního, poněkud asociálního, naladění s tímto postapo příběhem, ve kterém lidstvo vymírá rychleji než nosorožci v Africe a kde není místo na lítost či přílišný soucit. A zcela upřímně se přiznávám k pocitům jisté škodolibosti či zadostiučinění, kdy v určité části knihy končí jeden každý odstavec Kingovými slovy "Žádná škoda" (kdo četl, ví).

Co jsem na téhle objemné knize hodně ocenila (krom toho, že se dá v nouzi použít jako zbraň těžkého kalibru, případně jako posilovací závaží místo činek) je reálnost příběhu. Nadpřirozena zde moc není, v anotaci zmiňovaný Flagg je spíše archetypem zla a temné stránky lidí obecně než ďáblem odkudsi z pekelných vrstev. Příběh je dokonale propracovaný a uvěřitelný, dokonce místy tak sugestivně, že při kýchnutí člena rodiny jsem se na okamžik dokonale vyděsila. Pro katastrofu globálního dopadu není potřeba srážka s meteoritem, invaze mimozemšťanů ani obživlých zombíků. Lidé si na vytvoření inferna dokonale vystačí sami... A nemám nejmenší iluze o tom, že takové vojenské tajné (a možná ani ne tak moc tajné) laboratoře s velmi zajímavými preparáty nejsou tak docela fikcí.

V první části příběhu se rychlostí blesku rozšiřuje virus a lidí je stále méně a méně... mezi hlavní skupinku přeživších patří Nick - hluchoněmý klučina, Glen - postarší sociolog malující nevkusné krajinky, Stu - chlapík co toho moc nenamluví, Harold - zakomplexovaný přemoudřelý mladík neschopný dospět, Fran - čerstvě těhotná mladá žena, Larry - nepříliš úspěšný rockový muzikant, Lloyd - vrah a lump k pohledání, Tom - mentálně zaostalý jedinec a jeden pes. S tímto prapodivným obsazením rozehrává King famózní hru o přežití, která se z první fáze chaosu a zmatku snaží vybudovat nové společenství na bázi demokracie a zároveň bojovat proti druhé části přeživších, kteří se postavili na stranu temna.

"Hledáme jiné lidi. Proč si myslíš, že to děláme?
Rozpačitě na něj pohlédla. "No, protože je to správné", odpověděla. "Lidé potřebují jiné lidi. Nikdy jsi to necítil? Když jsi byl sám?"
"Ano. Kdybychom neměli jeden druhého, zbláznili bychom se samotou. Když jsme spolu, blázníme ze sebe navzájem. Když jsme spolu, stavíme míle letních chat a o sobotních nocích se zabíjíme."

Prostřední část popisující zoufalou snahu nastolit jakýsi řád je poněkud nudnější, ale mám dojem, že to byl zcela autorův záměr - ukázat na nesmyslnost určitých zažitých dogmat. Závěr je nesmírně strhující bitvou mezi archetypálním dobrem a zlem, přičemž autor neváhá odpravovat hrdiny, které jste si zrovna oblíbili.

Celý příběh je jako bonus prošpikován bystrými úvahami nad lidstvem jako celkem (většinou pronášenými ústy sociologa Glena), ekologií, nad potřebou či zbytečností přílišné organizace, nad mírou svobodné vůle a sílou manipulace s lidmi a mnoha dalšími aspekty lidského hemžení.
Ukázka jedné z (bohužel velmi pravdivých) úvah:

"Protože si skutečně myslím, že všechny nové společnosti, aspoň ty v západní kultuře, budou znovu stavět na technice. Je to škoda a určitě by to nebylo nutné, ale bude to tak, protože jsme všichni lapeni. Nebudou si pamatovat - nebo nebudou chtít pamatovat - kam nás to dovedlo. Špinavé řeky, díra v ozónové vstvě, atomová bomba, znečištění atmosféry. Budou si pamatovat jedině to, že jim kdysi bývalo v noci teplo, aniž se příliš snažili."

Pro mne je tahle kniha to nejlepší, co jsem od Kinga četla. Geniální.

63 21.08.2019

V které části naší Galaxie se mi Stopařův průvodce až dosud schovával?
Jak je možné, že tak báječná, k životu naprosto nezbytná, kniha, která je přibližně stejně sta...ehm... mladá jako já, se mi připletla do mých knihomolských pracek až teď? Toť galaktická záhada...
A přestože je Stopařův průvodce již takto letitý, neztratil nic ze svého kouzla a vtipu. Bavila jsem se královsky a vím určitě, že tento průvodce mi v mé KPZ-tce (tedy Knihovně poslední záchrany, fungující na principu záchranného člunu v nečekaných bouřích života a poryvech lidské blbosti) nesmí rozhodně chybět! Mé vidění světa zase někdo dokonale zhmotnil do písmen a slov a velmi mi tím zpříjemnil život. Ach, děkuji ti, libovolnáimaginárníentito :-)

Citátů a postřehů bych tentokrát mohla vybrat spoustu, jenže to bych musela opsat skoro celou knihu... tak alespoň ždibek:

"Stále více lidí se přiklánělo k názoru, že udělali nenapravitelnou chybu už tehdy, když slezli ze stromů. Někteří dokonce tvrdili, že chybou bylo vůbec kdy na stromy lézt, že měli všichni pěkně zůstat v oceánech"

- ano, ano, ano, jsem vyloženě oceánský typ :-)
Takže vážení, až naši "naprosto zanedbatelnou nepatrnou modrozelenou planetu" zničí jedna "strašlivě pitomá katastrofa", rozhodně NEPROPADEJTE PANICE.

59 21.08.2019

Intenzivní a velmi niterný...takový je příběh z (alespoň pro mne) neobvyklého prostředí bylin a jejich sběru.

Čtenář je polapen a "uvězněn" v hlavě hlavní hrdinky. I proto mne vyprávění od první stránky tak pevně chytilo a vtáhlo - vše se odehrává jejíma očima, jejími smysly, její optikou. A není úniku. Autorka umí psát natolik sugestivně, že při čtení takřka cítíte vůni sušících se bylin, vnímáte Anninu bolest hlavy, křičíte spolu s ní, vydáváte se na další a další výpravy za bylinami a propadáte se s ní do stále hlubšího šílenství.

Tohle je jedna z těch knih, které ve mě zanechají hlubokou stopu. Vrásku na duši, kterou si uvědomím vždy, když v létě ucítím mateřídoušku, když minu na polní cestě třezalku, když projdu bosá loukou plnou pampelišek. Takovou příjemnou vrásku.

59 18.05.2017

Od pana Honzáka jsem četla už vícero kniha a pokaždé mě dostal jeho nadhled, obrovský záběr vědomostí (nejen lékařských, ale i kulturních, historických) a hlavně styl humoru, kterým dokáže prošpikovat i těžká, či poněkud méně zajímavá témata.

Ovšem touto knihou mířil přímo na mne. Bohužel se mi nedostala do rukou "za pět minut dvanáct", jako spíše hodně po dvanácté (vzhledem k mé probíhající několikaměsíční nemocenské). Těžko říct, zda bych jí dokázala pozorně vnímat a něco změnit ještě před kolapsem. Jak se znám, tak asi ne. Jsem z těch lidí, pro které je i pád na ústa (lidově držku) pohybem kupředu. Lépe řečeno, je často právě tím zásadním posunem vpřed. A dobře mi tak :-)

V každém případě, i když už jako já shoříte jako to bájné pečené kuře (Fénix, samozřejmě), tato kniha je velmi užitečným nástrojem, umožňujícím pochopit, co že se vlastně stalo, proč stávkuje celé tělo, za co v něm mohou kteří trpaslíci ("Pomocí trpaslíkové teorie lze konečně popstavit model VŠEHO, což je odvěký cíl vědy") a jak přenastavit software ve vlastní hlavě, aby k dalšímu požáru už nedošlo ("Dokonalost neexistuje! Cokoliv může být dobré, ale nikdy dokonalé. Zeměkoule není žádná dokonalá koule, přestože se nám tak z vesmíru jeví. Je to vymlácený šišoid a kdyby ty nejhorší prohlubně a nerovnosti nezakrývala voda, byl by na ni značně nemilý pohled.")

Tahle kniha bude mít své čestné místo na mém nočním stolku. Jako hubatý neznaboh si dovolím tvrdit, že pro mé duševní zdraví je to ta nejlepší knižní medicína, kterou bych měla užívat pravidelně (na rozdíl třeba od oblíbeného bestselleru nočních stolků - Bible).

58 08.08.2020

Po Haně jsem s určitým časovým odstupem a s ještě větší zvědavostí sáhla po další knize Aleny Mornštajnové. A znovu musím smeknout svou čtenářskou hučku - tahle autorka umí psát opravdu dobře. Její knihy plynou jako voda v řece, ale je to voda dostatečně hluboká, žádný plytký žabinec.

Slepá mapa na mne nejvíce zapůsobila zachycením několika generací (žen) a jejich osudů. Mám tuhle retrospektivu velmi ráda i v běžném životě, když se naskytne "vhodný" vypravěč. Je zajímavé pozorovat, jak rozhodnutí jednoho člověka může ovlivnit život i následujích generací.
Jak píše o komentář níže Monnyska - klidně by se v tomto duchu dalo přečíst dalších 800 až 1000 stran a pořád by mě to bavilo.

56 30.07.2018

Houbařka je pro mne další povedené dílo české literatury. Přiznám se, že mne současné české spisovatelky poslední dobou velmi mile překvapují. Jen tak dál...
V prostředí hlubokých šumavských lesů plných hub se nám postupně odkrývá příběh mladé dívky, která to v životě nemá jednoduché, i přes to, že pochází z vážené plzeňské rodiny. Protože stejně jako u hub vidíme jen jejich (často méně podstatnou) nadzemní část, u lidí se zhusta zaměřujeme na vzhled, vzdělání, postavení či chování. Ta skutečná podstata - duše, mycelium - však zůstává skryta. A ta by nás přitom měla zajímat nejvíce...

56 03.04.2018

Tahle kniha je pro mne tak trochu záhada. Vesnické romány s lehkými prvky červené knihovny nebývají zrovna mým oblíbeným žánrem.
Přesto se mi líbila doslova od první strany, příběh mne do sebe vtáhl bez varování jako tornádo. Najednou jsem byla součástí příběhu, částí úvodní bouře, ve které klopýtá neznámá žena s dítětem v náručí. Nevím, zda to bylo způsobeno krásným jazykem autorky či stylem psaní, nebo prvkem magického realismu prostupujícím celým příběhem. Možná vším dohromady. Možná ve mě zarezonovalo něco podvědomého, něco z genů mých předků.

V každém případě je to velmi povedený příběh, který se čte velmi dobře a lehce, s prvky napětí i hřejivých a milých stránek života na vesnici v minulém - tedy vlastně už předminulém - století.

54 21.08.2019

Naše první setkání - coby autora a čtenáře - Na Chesilské pláži nebylo zrovna vydařené.I proto jsem k Betonové zahradě Iana McEwana přistupovala lehce naježená a s kriticky nakrčeným čelem. Jenže příslib puntiku do Čtenářské výzvy byl příliš lákavý, obzvlášť když šlo o pouhých sto stran útlého formátu...

Ač 40 let starý (ehm, vlastně mladý, vzhledem k mému roku narození) román, líbil se mi mnohem více než akutálnější Chesilská pláž. Více jsem to autorovi věřila, byl tehdy ještě takový "svůj". Vcelku chápu, že v době svého prvního vydání mohl vzbudit pozdvižení, znechucení či šokovat, ovšem nerozumím, proč by tyto emoce měl vzbuzovat i v současných čtenářích. Nemyslím si, že by tohle dílo bylo nějak zvrácené či úchylné či šokující, v době kdy se knižní trh hemží detektivkami a thrillery plnými rozřezaných mrtvol a brutálními sadistickými druhy vražd, je tohle jen slabý čajíček z třetího luhování téhož pytlíku Jemči.
Stejně jako u Chesilské pláže píše McEwan studeně, odtažitě a tak podrobně, až vám to jde na nervy, ale vztahy mezi hlavními postavami jsou tentokrát mnohem hlubší, propracovanější, uvěřitelnější. A bez moralizování a kazatelsky zdviženého prstu na konci, což je fajn.

Pokud si ovšem chcete čtení alespoň trochu užít, nečtěte předem anotaci. Myslím, že by mohla být nominována na cenu za co nejkratší zhuštění obsahu stostránkového díla se všemi podstatnými zvraty.

54 28.04.2019

Velký respekt a úcta k autorce knihy, náhradní mámě a neskutečně odvážné bojovnici nejen za napsání této knihy, ale hlavně za to, co pro ty dvě ztracené duše dokázala udělat, a že je i přes všechna trápení, problémy a starosti dokázala zahrnout takovou spoustou lásky.
Jsem si jistá, že v dnešní době, kdy partnerství i manželství leckdy krachují na naprostých banalitách, kdy si lidé zvykli jít cestou nejmenšího odporu a potíže neřešit, nýbrž obcházet, tohle dokáže opravdu jen málokdo.
Oceňuji mimořádnou upřímnost autorky při psaní této knihy. Zcela otevřeně popisuje své chyby a přehmaty, kterých se (z neznalosti, v dobrém úmyslu) dopouštěla; situace, kdy se citová a psychická deprivace obou děvčat projevila naplno a soužití tak představovalo spíše horor; ale i chvíle naplněné vzájemnou láskou.

Tahle kniha by měla patřit mezi základní literaturu pro všechny, kdož uvažují o pěstounství či osvojení dětí, ale pro svou čtivost, pravdivost a lidskost může oslovit v podstatě každého přemýšlejícího jedince, ať už s dětmi či bez nich.

Určitě si nenechám ujít i pokračování příběhu této odvážné rodiny.

"Hledání cesty. Bylo by hezké říct, že jsem si holky rázem zamilovala a hned jsem cítila to, co člověk cítí ke svým dětem... Sama jsem si to po určitou dobu namlouvala... Ale nebyla to pravda."
"Ale i když jsou krize a holky mají nějakou nepochopitelnou regresi, a nejlépe obě najednou a já nevím, co dřív, a mám pocit, že se nic nedaří - nakonec si vždycky uvědomím, že bych stejně neměnila... Všechny ty stresy a zmatky a práci navíc a práci, která často vypadá zbytečná... to všechno bych nevyměnila za svůj předešlý klid a finanční dostatek v prázdném bytě."
"Spousta lidí se možná ptá: "Stojí to za to?" Ano, stojí to opravdu za to? Stojí všechny ty investované city a práce a zklamání a ztracené iluze za to, když výsledek je více než nejistý? (...) Láska přece není o výsledcích. (...) Jsme rodina - možná atypická, možná problémová, ale taková, ve které není nouze o lásku. A to je to, na čem skutečně záleží..."

53 02.10.2020

Tak především, tohle opravdu není detektivka. Myslím si, že tahle zavádějící informace na přebalu a v anotaci může částečně za celkem nízké hodnocení zde na DK. Čtenáři, kterým je román šit na míru po něm možná právě kvůli zařazení mezi "severské detektivky" nesáhnou a naopak, milovníci Nesba či Keplera musí být nutně velmi zklamáni a rozčarováni.

Černá voda je poměrně rozsáhlý, pomalu plynoucí román z prostředí nádherné švédské přírody a jedné vesničky ztracené částečně ještě v minulosti. Ekmanová krásně zpracovala naturel původních obyvatel vesnice a nově příchozí komunity hledající utopistický ráj. To vše sice na pozadí dvou zneklidňujících vražd, jejichž vyšetřování se spíše vine příběhem jako vedlejší dějová linka.
Pro mne velmi příjemně strávený čas, kdy jsem díky autorce prostředí švédské vesnice a přírody vnímala skoro všemi smysly.

52 21.08.2019

Poklad.
Hluboce lidský příběh plný bolesti i naděje bez přílišného patosu a citového vydírání.
Tři ženy, tři příběhy, jeden svět.

Epilog:

"(...) Své dílo věnuji ženám
spojeným těmi vlasy
jak dlouhým vláknem duší.

Milujícím, doufajícím, matkám,
jež stokrát padnou a zas vstanou,
ohnou se, ale nepodlehnou.
Znám jejich boj.
Sdílím s nimi slzy i úsměvy.
Každá je tak trochu mnou."

52 12.07.2018

Nejsem vhodným šálkem pro tento druh čaje. Bohužel.

Vzhledem k mimořádně vysoké úrodě "hvězdiček" mých oblíbených uživatelů DK a množství superlativů v komentářích níže, jsem došla k závěru, že chyba je na mé straně vesmíru. Zřejmě jsem knihu četla nikoliv s elegancí, nýbrž s inteligencí ježka. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč pro mne čtení bylo takřka utrpením a dočetla jsem do konce jen díky naději, že je to vše myšleno jako vtip či nadsázka. Bohužel zřejmě nebyla, nebo jsem si toho, v ježčím inteligenčním spektru, nevšimla.

Mé dojmy a postřehy:
Dvě ukrutně nesympatické, povrchní, arogantní hlavní hrdinky - z toho jedna mladá, druhá postarší - opovrhující šmahem všemi, jež nejsou dostatečně inteligenčně na výši a zároveň (!) maximálně dělnického původu. Protože cokoliv jiného než prostý dělník či domovnice již spadá do škatule "hnusných bohatých buržoazních pitomých náfuků závislých na antidepresivech či drogách". Malý příklad, kterak ušlechtilá domovnice Renée (jež všechny své volné chvíle tráví četbou a poslechem těch nejklasičtějších klasiků, a hloubáním nad nejvýznamnějšími filozofickými díly minulosti i současnosti) častuje ve svých úvahách dceru těch nechutných zbohatlíků z (bůhví kterého) patra:
"Kolombína Josseová je specifický druh blonďaté bradavice, která se obléká jako cikánská zlodějka. Jestli něco opravdu nesnáším, pak je to právě tahle perverznost bohatých lidí, kteří se oblékají jako nuzáci - zmačkaná a zplihlá látka, šedá vlněná čepice, boty jak od bezdomovců a košile s květinovým vzorem pod sepraným svetrem. Nejenže je to ošklivé, ale navíc to uráží. Není nic opovrženíhodnějšího, než když bohatí lidé pohrdají touhami chudých."
Ehmmm - tohle měl být ten humor, který spisovatelka zamýšlela? Nebo důkaz vznešené osobnosti dřímající v prosté domovnici, jež svou sečtělost a prudkou inteligenci musí skrývat kvůli předsudkům bohatých vrstev??? Nebohá Kolombína si to pěkně schytává i na dalších stránkách, když se milá Renée zmocní její soukromé pošty a bez ostychu si pročítá rozepsanou diplomovou práci slečny Kolombíny, aby z ní (Renée) poté vypadly následující (ušlechtilé a chápající, jak jinak) perly:
"Zběžně přelétnu stránky opatřené minimálním množstvím poznámek, což zjevně ukazuje na některou z finálních verzí, a jsem zcela konsternována. Musím slečně přiznat rukopis, který se dokáže ohánět, ačkoliv je v něm znát jistá mladickost. Ale skutečnost, že střední vrstvy se do úmoru dřou, aby mohly svým úsilím a daněmi financovat tak zbytečné a pochybné snažení, mně nedovolí ani vydechnout. Sekretářky, řemeslníci, zaměstnanci, nižší funkcionáři, taxikáři a domovnice musejí nést důsledky každodenních úmorných rán. Dobře zajištěná francouzská mládež rozmařile plýtvá výsledky jejich černé práce, která je obětována na oltář směšného studia."

Jako bych se ocitla v dobách tuhého komunismu v našich končinách.... Skutečně mi tahle hlavní postava má být sympatická? Opravdu pro ni mám mít pochopení? Ač rozhodně nejsem bohatá, ani nepocházím z vyšších společenských vrstev a v žilách mi nebublá modrá krev, tohle (a množství podobných blábolů v celé knize) mi způsobuje zimnici, nikoliv pobavení a pocit krásna ze čtení.
O druhé hlavní hrdince - dvanácti-leté Palomě už se ani nebudu blíže rozepisovat, koneckonců můj hlavní dojem v závěru shrnula o sobě sama: "Myslím, že jsem chtěla umřít a nechat Kolombínu a mamku a taťku trpět, protože jsem zatím nikdy opravdu netrpěla. Nebo spíš - trpěla jsem, ale nikdy mě to nebolelo, a teď najednou vypadají všechny moje plány jako srandičky bezproblémového, zajištěného puberťáka. Bylo to jenom plané rozumování bohaté holčičky, která se chtěla udělat zajímavou." Tímto děkuji autorce za alespoň špetku soudnosti, díky tomu snad ta druhá hvězdička v hodnocení.

Celý ten příběh - nepříběh je prošpikován filozofickými vsuvkami a úvahami jako králík česnekem. Místy to s dějem ani nesouvisí (nebo jsem to ve svém ježčím alter egu nepostřehla) a přišlo mi to jako taková malá duševní exhibice autorky - heč, já jsem vystudovala filozofii, koukejte, co všechno vím!
A do této neuvěřitelné směsice předsudků, přetvářek a filozofie najednou Barbery vchrstne zápletku obšlehnutou z laciné červené knihovny. Tak! Aby si užili opravdu všichni - jak nižší dělnická třída, tak ženy milující romantiku, tak japanofilové (ještě jsem se nezmínila o tom, že vše, co je dobré, je dle Barbery jedině japonské) a samozřejmě filozofové.

Nicméně, jak jsem psala na začátku - chyba musí být jednoznačně ve mně (a mé natvrdlosti), tudíž bych případné další čtenáře nerada odradila.
Ježkům zdar!

50 17.10.2017

Znáte to - kdekdo o tom mluví, vychvaluje, přiznává závislost - a přesně to vás od čtení (shlédnutí) takové knihy (filmu) odrazuje. Přece nebudu patřit k davu! A závislost - no to už vůbec ne, to MĚ se stát nemůže!
A je to tady....Velmi dlouho jsem Terryho Pratchetta obcházela obloukem až si mě přece jen našel. Uprostřed zkouškového období, kdy člověk prostě nemá čas ani kapacitu na nic složitějšího než je návod k použití zubního kartáčku, ale přece jen potřebuje na chviličku "vypnout" seriózní myšlení a dopřát unavenému mozku i duši něco odpočinku, jsem po něm sáhla. A je to láska na první písmenko! Veliká, vášnivá, kouzelná....Zamilovala jsem se do světa Zeměplochy a jejích obyvatel navždy. Svět, který jako bych už odněkud znala. Svět fantazie, který mne provází od dětství. Svět humoru, tak rezonujícího s mým nitrem. Svět, kde je možné úplně všechno. Závislost vznikla po první aplikaci (řádcích) - proto varuji každého, kdo považuje závislosti všeho druhu za zhoubu lidstva - nečtěte Terryho! Už se toho nezbavíte :)
Úplně nejvíc mě okouzlilo Zavazadlo (vážně bych takové potřebovala), draci (láska od dětství - já jsem věděla, že existují!) a Dvoukvítek (nějak se v něm poznávám :-))

"Mrakoplaš se postavil. Teď už mohl udělat jen jednu jedinou věc a on ji udělal.Propadl slepé panice."
"Mrakoplaš a Dvoukvítek poskytovali zvlášť malebný pohled. Seděli jeden za druhým a nohama objímali něco, co už tam nebylo. Pak se to, čemu na Zeměploše říkali přitažlivost, vzpamatovalo a vrhlo se na ně."
"!" řekl cizinec"

A navíc jsem pochopila, proč existuje druh literatury označované jako "fantasy". Ta vznikla pro ty jedince, kteří částí své duše zůstali v dětství, kdy fantazie a pohádky jsou zcela běžnou součástí života (tak, jak to má být) a odmítli se spokojit s šedým a nudným světem dospělých. Miluju pohádky :)

50 31.01.2016

Ufff....
Po třech dílech 1Q84 už jsem sáhla po tomto autorovi zcela záměrně a jsem za to ráda. Tenhle autor je můj šálek kávy. Stejně jako je v jeho románech spousta tajemství a nedovysvětlených věcí, tak ani já nedokážu přesně definovat, proč tyto knihy tolik rezonují s mou duší a srdcem. Navíc jsem si všimla velmi zvláštní věci - tohle je jediný autor, jehož knihy čtu POMALU. Velice pomalu. Obvykle knihy hltám rychle, obzvlášť ty pro mne poutavé, a pomalu mně číst nikdy nebavilo. Ovšem Murakamiho si vychutnávám tak, jako třeba gurmáni nejvytříbenější pochoutku nebo angličtí džentlmeni sklenku staré skotské whisky (tedy alespoň tuším, že to tak bude - coby takřka abstinent :-)). Ne proto, že by se četl těžce, ne proto, že by nebavil. Prostě proto, že je to Murakami. jeho slova mne okouzlila, takřka cítím na jazyku jejich chuť, vůni a vnímám jejich barvu.
Kniha je nádhernou kombinací fantazie, temnoty duše a jejich hloubek, moudrosti, humoru a napětí. Luxusní je třeba přirovnání Boha k fotbalovému rozhodčímu v trenýrkách s píšťalkou :-)) Úžasný je Hošino, jeho myšlení a postupná přeměna. Někdy se (nejen) při čtení této knihy cítím právě jako Hošino - s naivním úžasem objevuji nové a nové věci a tak nějak zcela samozřejmě je přijímám do života.
A také poprvé mi ani nějak nevadí, ba naopak - vnímám to velmi pozitivně - že i po skončení knihy zůstává spousta věcí otevřená, nezodpovězená a tajemná....

50 07.05.2015

Škoda, že jsem tuhle knihu nepotkala tak před dvaceti lety. Rozhodně bych ji v té době více ocenila, mé tehdy ještě méně cynické a neokoralé mladé já by jásalo nad optimistickým poselstvím, úžasnými úvahami na různá životní témata /shrnuto ve zkratce: láska, vztahy a rodina jsou důležitější než prachy/ a faktem, že se dá i přes rychle postupující degradaci těla umírat smířeně a vcelku radostně.
Moje nynější cynické, životními zkušenostmi značně zdrsnělé já, dokáže ocenit už jen skutečnost, že kniha byla vůbec napsána a to moc hezky, nepateticky, upřímně.
Po loňském (taktéž celkem dlouhém a bolestném) umírání mého dobrého přítele jsem toho o smrti (v rámci smiřování se s jeho odchodem) přečetla poměrně dost, v tomto mě už příběh nikam dále neposunul.
Taktéž s myšlenkou, že i když je člověk plně závislý na péči druhých - a to i v těch nejzákladnějších a nejintimnějších záležitostech lidského těla - přesto může zůstat u pozitivního smýšlení a smířit se s tím, se nijak neztotožňuji. Pevně doufám, že můj konec bude rychlý a k okolí co nejméně péče vyžadující.

49 29.07.2020

Kniha, která v naší rodině odstartovala lehké ornitologické šílenství - přišla nám pod ruku zrovna v době, kdy jsme já i starší dítě byli zpomaleni v běžném poklusu života vleklými nemocemi, a tak jsme měli čas na výrobu rozmanitých krmítek a každodenní několikahodinové pozorování opeřených návštěvníků. Díky tomu jsme začali rozpoznávat druhy, o kterých jsme neměli ani potuchy, znovuobjevovat druhy běžnější a pomocí dalekohledu vnímat i jednotlivé jedince toho kterého druhu. A nadšení nás stále neopouští, výrobou pítek a krmítek trávíme dost času i nadále, a pozorování ptáků se stalo úžasnou relaxací.

49 28.04.2019