Eremites komentáře u knih

Originální, svěží, jiné, a ke všemu nádherně graficky zpracované, takové je toto nevelké poetické dílko s podivuhodným koncem.
Ač nejsem úplně milovníkem japonské kultury ani básnické formy haiku, tohle mi opravdu sedlo. A tak trošku k haiku přivedlo - nakonec jsem zjistila, že se mi vlastně líbí :-)

"Déšť kape na list
berušku děsí
je to jak konec světa"

A pro odpůrce básní obecně - klidně se do téhle knížky pusťte, rozhodně to není jen o "básničkách", děj a zajímavé dějové zvraty jsou přítomny také...

49 06.04.2019

Nádherná kniha s hlubokým lidským příběhem. Ač napsána před třičtvrtě stoletím, čte se úžasně, příběh je stále aktuální a poselství nadčasové.
Velmi mne pohladila po duši, léty okoralé skoro až k cynismu. Moc bych si přála alespoň z poloviny tak krásné dětství a takového úžasného otce.
Hluboce se mne dotkla myšlenka, že i předem prohraný boj vě věci, která se nás niterně a morálně dotýká, bychom měli se ctí a hrdostí dobojovat až do (prohraného) konce. Tohle bych se měla naučit i ve svém životě.

49 16.09.2017

Knihy o mafiánech, mafiánských bossech a klanech, Sicílii a vůbec téhle části lidské mozaiky nečtu. Protože mě nebaví. Tedy... nebavily. Dokud jsem zcela náhodou neslyšela část audioknihy jakožto nahodilý závozník (či spolujezdec) jednoho Puzova obdivovatele a čtenáře. To ve mě začal hlodat červíček zvědavosti, jak to asi pokračuje... a už jsem byla v té mafiánské síti lapena jako bezbranná moucha predátorem z živočišného kmene klepítkatců. A jelikož neumím audio knihy poslouchat v tělesné nečinnosti a zároveň mimo domov, stihla jsem během poslechu celého románu generální úklid domu a málem i jeho přestavbu. A sebe takřka uštvat k smrti, protože to bylo děsně napínavé a nedokázala jsem přestat poslouchat a tím pádem přestat splašeně běhat sem a tam...

Tímto se Mariu Puzovi omlouvám, když jsem jeho tvorbu z neznalosti považovala za nudnou a nezajímavou. Umí (tedy uměl) psát bravurně, napínat čtenáře (či posluchače) jak špagát, vymyslet báječný a originální závěr příběhu. Určitě si časem přečtu - či poslechnu - i jeho slavného Kmotra. Nejlépe až bude potřeba nějaká rozsáhlá rekonstrukce bydlení...

48 21.08.2019

Vynikající záležitost...
Šumavu miluji, k poustevnictví - ať už duševnímu či fyzickému - docela často utíkám, takže tohle mi opravdu sedlo. Životní příběhy jednotlivých zpovídaných jsou velmi rozmanité, kniha tvoří velmi pestrou mozaiku člověčenství. Nad některými osudy se pozastavíte s lehce nakrčeným čelem, u dalších vás zahřeje plamínek souznění, u posledního rozhovoru jsem se místy docela bavila. A musím přiznat - ač je to v současném trendu genderové "superkorektnosti" zcela nevhodné (ba přímo zločinné), že ženy samotářky to (alespoň v této knize) mají v sobě srovnané mnohem více. Odešly do samoty, nikoliv utekly před - doplnit lze cokoliv (alkohol, drogy, nepochopení společnosti...) - jak je tomu často u jejich mužských protějšků. Mrzí mne, že jsou zastoupeny pouze ve dvou exemplářích, ale snad je to tím, že jich je prostě méně. Nebo jsou více ukryté a lépe si střeží své soukromí (pro mne zcela pochopitelné...).
Nádherné je i zpracování knihy. Fotky mistra fotografie Jana Šibíka knize dodaly nádhernou atmosféru.

48 01.04.2018

Mimořádná záležitost.... Rozcupuje vám srdce i duši, ale tak nějak něžně a laskavě....pár slov či vět bez zbytečné pompéznosti vám způsobí takovou bolest, že sotva lapáte po dechu, aby vám vzápětí vzpomínky na lepší časy vyčarovaly na tváři lehce přitroublý úsměv (a to i proti vaší vůli).

Autorka nám svým nádherným jazykem přibližuje osudy jedné židovsko-německé rodiny, osudy Toma, Ráchel a jejich syna Daniela, v období míru a následně války. Prolíná se zde poetické vyprávění o životě v Indii s hrůznými zážitky z koncentračního tábora, vzpomínky na milování a hlubokou lásku hlavních hrdinů s obrovskou vůlí přežít za každých okolností a znovu se shledat.

Přiznám se, že si snad ani nevzpomínám, zda jsem někdy v životě četla knihu psanou tak nádherně poetickým jazykem. Je to jedna velká báseň, velkolepá oslava života a lásky.

"Tom a Ráchel. V mísnosti s mosaznými svícny. V záchvěvech voskového plápolání. Zvuky se změnily v prostor ve vesmíru, volně letí navzdory zákonům gravitace. Černá díra s magickou silou. Jeho dech se v ní kolébá vřetězech semknutých paží, rány po zaťatých nehtech jako vrásky moudrých starců. Kapky potu se mu proplétají porostem hrudníku, její rty je sbírají jako perly. Nepřestávej. Slib mi, že nikdy nepřestaneš. Slib mi to. Její tělo je gotický oblouk. Dlaně cejchují staženou kůži. Nikdy nepřestanu. Vtékal do ní jako řeka. Nikdy tě nepřestanu milovat."

48 11.03.2017

Neskutečně pravdivá a šokující zkratka shrnující nástup jakéhokoliv totalitního režimu k moci, myšlenkových pochodů "obyčejných" lidí při procesu zotročování, přepisování historie a rezignace na lepší budoucnost.
Mrazilo mě v kostech při čtení i dlouho poté.
Na pár stránkách brilantně shrnuta tragédie totalitní společnosti.

48 26.12.2013

Výborně propracovaná sonda do života ne zcela standartních jedinců.
Oba hlavní hrdinové jsou osamělí, nepochopení, zmatení sami ze sebe, trpící nějakou duševní poruchou (částečný autismus, anorexie, sebepoškozování) z čehož vyplývá jejich nulová schopnost začlenit se mezi "normální" lidi a vést "normální" život. Trápí je těžká sociální izolovanost a jediné chatrné citové pouto jsou schopni navázat mezi sebou navzájem.

Stejně jako v komentáři kap66 si nemyslím, že jejich trauma z dětství jsou hlavní příčinou jejich potíží, s tímhle "duševním postižením" už se člověk prostě rodí.
Není to příběh příjemný, byť velmi dobře napsaný, nicméně syrově pravdivý. I takoví lidé (a není jich zrovna málo) mezi námi žijí - spíše tedy přežívají, v zajetí svých duševních mříží, ze kterých se jen málokomu z nich podaří vyjít ven.

Možná to byl autorův záměr, nechat čtenáře nahlédnout do toho zamřížovaného světa plného utrpení a samoty.

47 29.07.2018

Útlá nenápadná knížka napěchovaná až po okraj nádhernými slovy o drsné době s mnoha bestiálními i obdivuhodnými činy.

Ovšem pozor - toto není kniha, která \"se čte sama\", která předkládá čtenáři fakta a události důkladně předžvýkané, zpracované a lehce stravitelné. Tuším, že se zde naplno projevila pedagogická nátura autora (pedagogické studium - byť nedokončené - na Karlově Univerzitě), kdy po čtenáři vyžaduje soustředěnost, znalosti a hlavně ochotu si případné mezery ve znalostech nedávné historie naší země v průběhu četby doplňovat.
A přiznávám, že jsem těch mezer, ba přímo propastí, ve znalostech měla přehršel. Díky dnešní instatní době už jsem ani nemusela během čtení obíhat knihovny, stačilo použít internet.

Jiří Padevět má úžasný dar slova. Dokáže několika větami navodit dokonalou atmosféru doby, zhmotnit pocity, dostat se čtenáři pod kůži. Jeho poetické slovní obraty jsou vyjímečné. Ano, jde o opakované stylistické ztvárnění (viz. komentář od uživatele níže), ale myslím si, že to byl záměr. Krátkými hutnými útvary dokáže vystihnout vše podstatné. Rozvláčnost by byla na škodu.
Některé příběhy mi pronikly hluboko do srdce a mrazivými prsty tam zanechaly jizvy.

Tahle kniha vyžaduje čtení pomalé, dávkování střídmé, užívání dlouhodobé, nezbytně doplněné přemýšlením. Tudíž to prostě nemůže být kniha pro každého, dokonce ani pro většinu našeho národa. Neboť kdyby byla většina lidí schopna úvah přesahující jejich každodenní pinožení, vypadalo by to v naší zemi poněkud jinak. Bohužel.

Odložím si zde pár úryvků.

"Zvedl hlavu, sundal si klobouk a oprášil z něj strouhanku rzi. Jako by toho červenohnědého prášku nebylo všude dost, jako by ho neměl v očích, uších, v puse, po celém těle. Rezavění těla i mysli. Přes šedý mrak nakouklo na rezavou zemi slunce a obtočilo světlo okolo trubek. (...) Bohumil Hrabal se rozhlédl po dvoře a napadlo ho, že jeho smích bude z té rzi okolo taky červený. Ze slunce upadl kousek rzi, a jak si zrovna odplivl, zaskřípalo to mezi zuby."

"Anastáz Opasek se dívá na béžově natřené dveře cely. Slovo "doživotí" mu táhne hlavou jako karavana pouští. Vstane, dojde k těm dveřím a prstem na ně namaluje kříž. Pak se začne modlit. Co je doživotí proti věčnosti."

"Na hladině se lámalo světlo březnového slunce a nechávalo na vodě spoustu střepů. Kupodivu nešly ke dnu, ale houpaly se na hladině jako opuštěné lodě. Házel lopatou, a jak to dopadlo do vody, pozhasínalo to pár těch střepů, nebo lodí. (koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau)"

46 31.07.2020

Arťom aneb Cesta tam a zase zpátky... ruským metrem, dvacet let po jaderné katastrofě, která zbytek přeživších poslala do podzemního vyhnanství. Příběh je něco mezi pohádkou (putování hlavního hrdiny je prošpikováno zázračnými náhodami, umožňujíc mu přežít naprosto cokoliv), hororem (hutná atmosféra temných tunelů bývalého metra, nábojnice jako nová měna této podzemní civilizace, samopal jako nejcennější majetek jedince, věčná tma a celá plejáda roztodivných potvor a nestvůr) a filozofickým pojednáním na téma: jakékoliv náboženství, víry, sekty a ideologie jsou jen berličkou lidstva zaplňující prázdno v duši malého bezvýznamného člověka.

Nápad i atmosféra jsou vykresleny skutečně skvěle (obzvláště když jsem četla knihu ušima ve skvělém podání Filipa Čapky). Ale ten zbytek poněkud drhne - jako by se autor nemohl rozhodnout, který žánr to vlastně má být (viz. výše). Kromě hlavního hrdiny jsou všechny postavy jen jakousi kulisou pro Arťomovo putování a přemítání. Vedlejších postav je mnoho přemnoho, stejně jako jednotlivých stanic metra, kterými Arťom putuje (pro neruštináře s naprosto splývajícími názvy). Bohužel většina z nich zmizí/zemře dříve, než je čtenář stačí poznat a vytvořit si k nim nějakou vazbu.

Ve snaze vměstnat do příběhu co nejvíce různých -ismů, sekt a ideologií, se záměrem je vykreslit jako zrůdné a slepé koleje člověčího myšlení (zcela pochopitelně), nacpal autor do každé jedné stanice metra jinou sebranku - Arťom se tak setkává během své odysey s komunisty, fašisty, kapitalisty, marxisty, svědky Jehovovy, primitivním kmenem věřícím na Velkého červa... Myslím, že v tomto případě platí známé ´méně je více´.

Shrnuto, doposloucháno - příběh s velkým potenciálem čtyř hvězd, přičemž ta čtvrtá postupně vyhasla s přibývajícími zázraky ála bůh ze stroje a zvyšujícím se množstvím roztodivných fanatiků na metr čtvereční ruského metra.

46 29.07.2020

Další příjemná oddechovka od královny detektivek.
Říkám si, kam na ty zápletky Agatha chodila, mě by se zavařily malé šedé buňky už po pracném vymyšlení jednoho případu...

Tentokrát jde o soubor kratičkých detektivních povídek, či spíše takových rozverných jednohubek tříbících čtenářovu pozornost.
Nicméně přece jen mám radši, když jde o delší ucelené příběhy, kdy nás milý Poirot celou knihu napíná jak prostěradlo, vodí za nos, chodí kolem horké kaše, aby v brilantně vybroušeném závěru bylo vše jinak, než čtenář tušil.

46 08.05.2019

Přiznám se, že díky první větě z anotace (které už raději nečtu, ale první věta prostě praští do očí) jsem kolem téhle knihy kroužila se značnou nedůvěrou a skepsí.

Jakoby se s nezletilými a současně nadprůměrně inteligentními hlavními hrdinkami roztrhla peřina - viz. Elsa z Backmanovy Babička pozdravuje a omlouvá se, a Paloma z Barberyina S elegancí ježka. S oběma jsem měla (bohužel) přímou čtenářskou zkušenost a ani v jednom případě pro mě dotyčné postavy nebyly věrohodné ani sympatické, naopak - i při letmé vzpomínce na ně se mi pořád ježí bodliny.

O to větší překvapení mi de Vigan přichystala. Lou je sice rozumově vyspělejší než její vrstevníci, nicméně zcela uvěřitelně, bez hysterických a afektovaných projevů (tak častých u Backmana i Barbery), bez zbytečné pompéznosti a namyšlenosti. Její životní peripetie jsou čtenáři předkládány beze snahy o citové vydírání, stylem úsporným, jednoduchým, a přitom precizně vystihujícím veškerý děj, pohnutky mysli, emoce...

Uznávám, že je to kniha velmi subjektivní. Spadá do toho ranečku knih, které (alespoň částečně) pracují s autobiografickými prvky a dokáží mimořádně silně oslovit právě ty duše, které to mají (nebo měly) podobně. Nejsou a nikdy nebudou "univerzálními trháky" oslovující většinu. O to je mám radši a tyto poklady si pak schraňuji ve svém imaginárním srdečním šuplíku označeném štítkem "to jsem já".

Až tak úplně nesouhlasím s mnohými názory (zde v komentářích či přímo v doslovu knihy), že jde primárně o střet dětské naivity a idealismu s dospěláckou realitou života. Částečně ano, ale tohle je dle mého příliš zjednodušené vidění světa...
Ano, také jsem se poznala v bezmezně idealistickém nadšení mladé Lou, v přesvědčení, že lze cokoliv, třeba pohnout světem, jen když se dostatečně snažíme a chceme. Také mám za sebou období, kdy jsem zachraňovala s neuvěřitelnou naivitou všechny a všechno v mé blízkosti (často proti jejich vůli). A také to posléze nabralo nečekaných (leckdy značně dramatických) obrátek.

Nicméně v tomhle příběhu vnímám ještě mnohem hlubší přesah, než "dospělácké" suché konstatování "tak to prostě je a nic to nezmění; všichni na to jednou přijdou, že to nemá smysl;, někomu prostě nelze pomoci". Tenhle příběh je i o hloubce lidské duše, o tom, že některá zranění a traumata lidských duší mají takovou sílu a takový přesah, že i když bychom se jich chtěli zbavit a nechat si pomoci (jako No), není to vždy úplně možné. Jsou to dlouhá chapadla minulosti, která znovu a znovu dorůstají, i když člověk vyvine nesmírné úsilí na jejich odřezávání; zaútočí obvykle znovu ve chvíli, kdy se vše zdá vyřešené, zahojené, uzavřené. A někdy už člověk prostě na další boj nemá sílu.

"Než jsem potkala No, věřila jsem, že zlo spočívá v křiku, ranách, válce a krvi. Teď vím, že zlo je taky v tichu, že je často na první pohled neviditelné. Zlo je čas na zacelení ran, ten nezkratitelný sled dnů, nemožnost návratu. Zlo je to, co nám uniká, mlčí, neukazuje se, zlo je to, co nemá zdůvodnění, to, co zůstane navždy neproniknutelné."

Je to příběh o tom, že i když už jsme dospělí a leckdy citově otupělí a cyničtí a "už konečně moudří", někdy stojí za to to znovu zkusit - podat pomocnou ruku tam, kde se to zdá už úplně zbytečné a zkušenostmi "ověřené", o tom, že i když si člověk stokrát rozbije pusu, je pořád lepší riskovat, že si ji rozbije po stoprvní, než že už nedělá raději vůbec nic.

45 29.12.2018

Velmi dobře zpracované téma nezvládnuté adopce, nezvládnutého rodičovství...

Hanišová do lidí vidí a dokáže jejich traumata a psychické disharmonie dokonale rozpitvat a vložit do příběhu. Jak už je níže mnohokrát zmíněno, není to veselé čtení, mnohdy je až bolestné a nepříjemné. Ale já jsem za to ráda, i takové příběhy se dějí, a takových lidí (patologických rodičů), jako je Julie, mezi námi pobíhá docela hodně.

Rozumím tomu, proč autorka do příběhu vložila adoptovanou romskou holčičku, na jejím "jiném" původu totiž lze jasněji a výstižněji demonstrovat ten propastný rozdíl mezi nereálným očekáváním rodičů a realitou tvořenou jejich (ať už vlastními či adoptovanými) dětmi. Myslím si totiž, že primárně vůbec nejde o to, že je Anežka romského původu. Z nejedné zkušenosti ze svého okolí znám spoustu rodičů (či rodin), kde perfekcionismus, patologická umanutost, nereálná očekávání a další podobné nepěkné vlastnosti matek a otců dělají hotové peklo ze života mnoha dětí.
Lžeme si do vlastní kapsy, když děláme, že to nevidíme, že tenhle příběh se nás přece nijak netýká, protože je přece o adoptované romské holčičce...
Jak snadné je odsoudit Julii z příběhu... a nevidět přitom, jak v mnohých z nás je část téhle "šílené" ženské či jak mnohým z nás bylo dětství "zpříjemněno" rodiči oplývajícími ve větším či menším množství podobnými vlastnostmi jako má románová Julie.

"Na světě neexistuje místo, kde by bylo vysloveno tolik povelů, zákazů, výhrůžek a uštědřeno více ran a facek než na hřišti pro děti od dvou do deseti let. Když je příhodné počasí, je scénář každý den stejný. Kolem desáté ráno sem začnou matky navážet své caparty v golfáčích nebo na odrážedlech. Vyklopí je u klouzačky a písku, přikážou ji, aby si slušně hrály, a rozesadí se na lavičky podél plotu. (...) Přikované ke svému stanovišti ostřelují své děti nadávkami a hrozbami, občas i své ratolesti utědří nějaký ten palíček, aby jí připomněly, kdo je pán a kdo poddaný."

44 30.12.2018

Jak už zmiňují komentáře níže, Martin Selner dokázal na pár stránek zdánlivě lehkým stylem vměstnat podstatnou část světa autistických dětí, a to bez přílišné sentimentality, plačtivosti a lístosti, zato s pořádnou dávkou nadhledu a humoru, který ovšem zůstává nesmírně laskavý a nesklouzává k laciným vtipům.

Smekám před autorem, před jeho schopností vcítit se do těchto složitých duší a hlavně před jeho odhodlaností a odvahou těmto dětem pomáhat.

"Autismus je sexy - tedy pokud ho zrovna nemáte. Kdybyste měli sestavit žebříček atraktivity různých postižení, autismus by byl díky Rain Manovi zcela jistě v čele. Všichni si myslí, že když jím trpíte, musíte mít zákonitě nějakou zvláštní schopnost - nějaký dar. Ale nemusíte. Můžete být prostě jen postižení."

"Pokud pracujete s autisty, je vaším pracovním nástrojem váš charakter. Lidé se mě ptají, zda se tahle práce dá naučit, nebo se pro ni prostě musíte narodit. (...) Nejlepšími pečovateli jsou lidé, kteří sami měli život dost na hovno, a díky tomu dokážou hovna rozpoznat u druhých. Nemusíte třídit odpad a nemusíte ani nikoho staršího pouštět sednout v tramvaji, i tak můžete být pro autistu výhra."

44 13.12.2018

Vítejte v budoucnosti... Vítejte v pekle...

Tevis (společně s Orwellem a dalšími jinými) až děsivě přesně odhadnul lidské plémě a jeho možné směřování v budoucnosti. Směřování do záhuby. A to v době, kdy byla éra nových komunikačních technologií ještě v plenkách.

No řekněte - kdyby byl tohle politický program jakékoliv vlády v jakémkoliv státě na světě, kolik lidí by si tenhle "život" zcela dobrovolně zvolilo?
- většinu práce vykonávají roboti, lidé mají spousty volného času
- není třeba se ničím znepokojovat, hlavní heslo celé společnosti zní: "Když si s něčím nevíš rady, pusť to z hlavy."
- zdarma v automatech věci běžné spotřeby (oblečení, drogerie apod.)
- neomezený přísun drog navozujících příjemné a nestresující pocity
- doprava zcela zdarma a kamkoliv
- zaručena maximální míra Soukromí a nezávazného sexu
- žádné existenční starosti
- žádné složité myšlení a rozhodování, žádná zodpovědnost
- syntetické jídlo jehož výroba nijak nezatěžuje životní prostředí

Zní to skvěle, ne?

Zamyšlení robota deváté generace nad tím, kdy se lidstvo začalo ubírat směrem ke svému zániku. Za automobily lze v dnešní době dosadit libovolné - komunikační technologie, počítače...:
"Vedoucí činitelé města dostávali úplatky (...) a novinám se platilo, aby uveřejňovaly argumenty, jimiž se působilo na veřejnost v tom smyslu, že tento postup je správný. A tak bylo potom možné vyrábět stále více automobilů a dělat z nafty stále více benzínu, který se v nich spaloval. A společnosti rostly a pár jednotlivců na tom neuvěřitelně zbohatlo, takže mohli mít početné služebnictvo a žít na velkých sídlech. Život lidstva to změnilo mnohem radikálněji než předtím vynález tiskařského lisu. Vznikala velká města a předměstí a v souvislosti s tím se rodily stovky nových návyků - sexuálních, ekonomických i narkotických. Drogy, které dneska tvoji bližní užívají, mají stejná jména jako jejich předchůdkyně ze století dvacátého, jsou však mnohem silnější a lepší - účinnější. A jejich výroba a distribuce je plně automatizovaná a distribuují se naprosto všude, kde žijí lidé.
Řekl bych, že to začalo, když se lidé naučili rozdělávat oheň, který jim vyhříval jeskyně a pomáhal odhánět nebezpečné dravce.
A skončilo to dlouhodobě působícím valiem."

44 20.04.2018

Jsem nesmírně ráda, že tato kniha vznikla - děkuji pane Wohllebene! - a že se ke mě dostala (děkuji můj milý!).

Je to skvělý příklad prolnutí humanitního postoje a exaktní vědy - jak tuto nezbytnost v ochraně přírody a krajiny krásně vystihl V.Cílek v díle Krajiny vnitřní a vnější. Protože ekologie vychází z přírodních věd, ale zkoumá chování (nejen) lidí a jejich vztahy a interakce k okolí (přírodě, krajině, stromům, zvířatům....). Pan Wohlleben je osvícená duše, která umí pracovat s vědecky podloženými fakty a zakomponovat je do lidských emocí, do lidské duše, zabrnkat na ty správné struny citu. V mých očích je to přesně ten přístup, který je v environmentální výchově naprosto zásadní a který má největší šanci na úspěch.

Je třeba si uvědomit, že nejde o bůhvíjaký literární skvost - autor je především praktik - nicméně to (alespoň u mne) na významu této knihy nijak neubírá. Taky mám podezření (čistě subjektivní, německy číst neumím), že se příliš nepovedl ani překlad. Ovšem v případě této knihy jsem to ochotna prominout.

44 11.04.2017

Tak dlouho jsem si sumírovala komentář, až to Metla (viz. níže) dokonale popsala za mně :-) K jejímu komentáři asi není moc co dodat, shrnula to moc pěkně a výstižně.

Takže snad jen, že jsem tento (druhý) díl četla až po třetím dílu, který byl pro mě ovšem prvním - ehmm...uznávám, trochu chaos. Chtěla jsem tím říct, že mi konečně některé situace a okolnosti ze třetího dílu Loty dávají smysl a zapadly do správných chybějících mezer. Proto i hodnocení je o fousek vyšší.
Lotu si nejde neoblíbit. Celá série je skvělá, svižná, místy poněkud drsná oddechovka pro dospělé :-)

43 21.08.2019

Vskutku velmi chutná záležitost z mistrova pera.
Skvělý román, který má švih jako samurajský meč, děj se žene vpřed rychlostí splašeného mustanga, pečlivě propracované postavy, napětí polevující jen na krátké okamžiky.

A přidaná hodnota pro mě - byla to první kniha po určité době mé (díkyManitou zcela vyjímečné) absolutní neschopnosti číst, která mi tuto schopnost zase vrátila a obnovila ten požitek a radost ze čtení. Zcela přesně tento nepříjemný stav vystihl v jednom svém komentáři uživatel DriftBooks:

"Téměř celý leden jsem nedokázal číst. Divná zkušenost. Ne, že bych zapomněl písmena, nebo že bych snad ztrácel zrak. Ne. Já ztrácel koncentraci. Přečetl jsem odstavec, dva, snad tři a… A má mysl znenadání přeskočila kamsi do vzpomínek, či do úvah co by mohlo být, co bylo, co bude. V mozku jsem měl kolotoč, který jsem nedokázal ovládat. A ten se točil stále dokola a já nedokázal vystoupit."

A Žhářce díky za to, že mi tenhle kolotoč pomohla spacifikovat a usměrnit.

43 06.04.2019

Čteno podruhé, s odstupem více než dvaceti let. A musím souhlasit s Olgou Tokarczuk, která ve svých úvahách (Okamžik medvěda - https://www.databazeknih.cz/knihy/okamzik-medveda-189882) doporučuje jednu knihu číst vícekrát za život s odstupem minimálně pěti až deseti let. Opravdu jsem v tom příběhu našla tolik nových věcí, které jsem prostě v -nácti nevnímala. Jako bych četla úplně jinou knihu.
Stejně jako kdysi mi přišla velmi milá, čtivá a vtipná. Ale tentokrát jsem viděla i to nesmírné, šílené, nepředstavitelné množství dřiny na slepičí farmě uprostřed divočiny, takřka bez (dnes již tak samozřejmé) mechanizace. Myslím, že takovou dřinu by dnes již současní zhýčkaní farmáři prostě nezvládli (nemluvě o běžných městských smrtelnících). A Betty a její muž Bob ji nejenže zvládli, ona o tom dokázala ještě vtipně psát! Měla by dostat medaili za hrdinství prvního řádu in memorian.

Mimořádně silná záležitost. Zpočátku jsem se chytala s obtížemi (ale to přičítám spíše svému zkouškami unavenému mozku), nicméně pak se "zasekla" a četla - v kuse a pořád - dokud jsem nedočetla.
Velice silný psychologický příběh (nějak mi nesedí zařazení mezi detektivky) plný zvratů, psaný tak poutavě, že vás prostě nepustí. Autor se velmi odvážně pustil do hodně bolestného a ožehavého tématu a dle mého názoru se s ním popasoval naprosto výborně. Neuvěřitelně empaticky a rozhodně ne černobíle, jak se občas u těchto témat stává (oběť = takřka svatá utrápená osobnost, které se vše promíjí). Zcela v souladu s mým přesvědčením, že násilník je často zase jen obětí oběti (zlo a násilí páchané stále dál a dál v jakémsi začarovaném kruhu) a hlavně veskrze nešťastný člověk.
Velmi se mi líbilo, že zde nejsou jednoznačně kladné a záporné postavy, čtenář se sám musí popasovat s tím, do jaké míry je ochoten ten který čin (na pozadí znalosti předchozích událostí a souvislostí) omluvit, přijmout, pochopit, odsoudit či zavrhnout. A pro ty, kteří si kladou otázku, zda opravdu dokáže lidská mysl "vytěsnit" určité vzpomínky na traumatické a bolestné události (jako je třeba týrání v dětství) odpovídám z vlastní zkušenosti - ano, je to možné a docela hodně časté.

Tato kniha se mi dostala pod kůži jako málokterá. Zapomenout se asi nedá.

43 07.02.2016

Když jsem promýšlela hodnocení, kladla jsem si otázku, jestli hodnotit spíše samotnou knihu, její zpracování a styl jakým byla napsána, nebo vlastní příběh Andrei a její rodiny. A došla jsem k názoru, že tak jako tak, za oboje bych dala tři průměrné hvězdičky a rozebrat můžu konckonců každé zvlášť.

Oceňuji grafické zpracování knížky - líbí se mi obálka i černobílé fotografie uvnitř, oddělující jednotlivé kapitoly. Styl psaní autorky je takový průměrný, spíše dokumentární - zaměřený hlavně na snahu zachytit vše podstatné z nového života celé rodiny.

K příběhu samotnému... Kupodivu ve mně celá anabáze Andreiny rodiny a jejich přerod z měšťáků na "zálesáky" nevzbudila tolik rozčilení či negativních emocí, jak jsem se zprvu obávala. Bohužel ani nadšení. Spíše u mne převládal místy úžas spolu se smutkem nad lidmi a jejich bláznivým počínáním.
Abychom si rozuměli - odejít ze systému do divočiny je tak trochu i mým snem, nevidím na tom nic špatného ani šíleného, taky se mi současná podoba civilizace úplně nepozdává... ovšem naprostá nepřipravenost rodičů na život v přírodě (za divočinu bych to tak úplně nepovažovala, když to mají hodinu cesty do nejbližšího supermarketu), naprostá laxnost (nějak to všechno dopadne), neznalost základních dovedností k přežití (stavba obydlí, údržba ošacení, zásoby na zimu, pěstování plodin...), předstíraná soběstačnost (žádné vypěstované potraviny, živobytí ze státních(!) dávek na dětí a darů čtenářů blogu), ekologická negramotnost až zhovadilost (pálení plastů a ostatních odpadků, kácení zdravých stromů pomocí harvestoru...) z původně dobrého záměru udělala tragikomickou frašku, předem odsouzenou k nezdaru.

Bohužel, nemám v tomto případě co obdivovat. Kniha mi navíc připadá jako velmi dobře promyšlený marketingový tah, aby dárců (a darů od případných čtenářů) bylo více a vyřešilo to částečně jejich problém s penězi.

Ale jak píší níže Tyrkysová a pajaroh - kniha nutí k přemýšlení, což je fajn. I proto ty tři hvězdičky.

42 25.01.2019