Eremites komentáře u knih

S paní Bellovou jsme se evidentně nepotkaly na stejném břehu jezera....
Než se pustím do komentáře, upozorňuji, že může obsahovat SPOILERY - nechce se mi dlouze přemýšlet, která informace by mohla být v ději zásadní (mě přišla většina z nich fádní a nezajímavá).

Její studený, strohý, dle mého záměrně "syrový" (jelikož je to "in") a bezemoční styl vyprávění ve mne vyvolal - no (čtenáři div se) stav zcela bez emocí....Tedy abych byla opravdu upřímná, sem tam se nějaké emoce dostavily - nuda, vděk za to, že to má pouhých 186 stran (nerada odkládám knihy bez dočtení, ať už jsou jakékoliv) a občas i skřípění zubů ve chvíli, kdy se do zcela monotónního sledu informací o Namiho životě vloudil nějaký dialog typu:

"Jak se máš Zazo? Často jsem ....víš co...." přeskočí mu hlas.
"Mám se dobře, Nami. Děkuju."
"To je dobře."
"Spěchám Nami."
"Jasně, tak zítra?"
Zaza rychle pohlédne ke dveřím bytovky a pak k oknu.
"Nevím."
"Jak myslíš."
Zaza balancuje s ošatkou vajec opřenou o pravý bok.
"Tak já du."
"Počkej ještě."
"Co?"
"Nevim. Nechoď ještě."
"Ale já musim."

Nekráceno. Toť vrchol děje. Většina knihy je ještě mnohem suchopárnější a jednotvárnější než uvedený dialog. Chápu, že se teď strohý styl plný vulgarit nosí a je to prostě v módě, což mne jen znovu utvrzuje, že cokoliv podléhá módní vlně, není nic pro mne. Budiž pro mne pro příště zdviženým prstem.

Bellová sází na "atraktivní" prostředí Aralského jezera postiženého jednou z největších ekologických katastrof současnosti. Nicméně ho používá pouze jako "cool drsnou" kulisu pro Namiho život, stejně jako nesnášenlivost mezi původním a ruským obyvatelstvem. Zbytky obyvatel na břehu umírajícího jezera líčí jako tupá nevzdělaná hovada s naprostou absencí zájmu o cokoliv jiného než chlast a šoustání (omlouvám se, normálně tyto výrazy nepoužívám, ale zde nelze jinak). Namiho z tohoto vzorku nevyjímaje - snad jen s tím rozdílem, že se neupije hned, ale nejprve zkusí najít svou ztracenou matku. To vše proloženo fakt velkým množstvím vulgarit - a to nejen z "úst" Namiho (coby puberťáka, jak zmiňuje někdo v jiném komentáři), ale vlastně většiny postav, které se příběhem mihnou.

Vzhledem k ročníku narození Bellové soudím, že se zhlédla v počátcích (polského)dabingu u prvních VHS kazet, které po sametové revoluci zaplavily takřka každou domácnost. Pro mladší čtenáře doporučuji malou exkurzi do této doby - kdo tento dabing jednou slyšel, nikdy již nezapomněl, aneb - jeden (většinou mužský) hlas dabuje veškerý děj i postavy ve filmu (ať už to byl nějaký karate kid či porno) naprosto odosobněným jednotvárným monotónním a hlavně zcela bezemočním stylem: "au, nech toho, dobře, jdeme..."
Vyprávění v této knize je přesná kopie tohoto historického dabingu. Hlavní postava (Nami) mi byl (nejen) díky tomu zcela ukradený. Příběh mohl být zrovna tak o černošské holčičce z břehu Viktoriina jezera nebo indickém klukovi žijícím a umírajícím ve slumu někde v Kalkatě. Tragických příběhů je plný svět, vlastně těch dobrých je naprosté minimum. Zásadní ale je, jak nám jej autor dokáže podat, jak ho dokáže uchopit. V případě Bellové mám pocit, jako by jen zcela mechanicky zaznamenala něco, co se odvíjí před očima každého jen trochu bystřejšího pozorovatele světa. Nic navíc, žádná "přidaná hodnota", žádný důvod, proč si zrovna Namiho příběh mám pamatovat či proč by mě měl vlastně zaujmout. Což je škoda.
V přímém srovnání s nedávno dočtenými také velmi neveselými lidskými osudy zachycenými v knihách "Bůh maličkostí" a "Do tmy" z toho pro mne Bellová vychází velmi bídně.

Vlastně jediný "lidský" prvek z celé knihy se (pro mne) schovává na samém konci - v postavě starého muže lovícího ze dna jezera ztracené předměty, čímž supluje hledání svého ztraceného syna. To je snad jediná bytost v příběhu, které autorka "dopřála" alespoň nějakou duši, emoce a lidskost.

42 25.05.2017

Niterný. Smutný. Nadějeplný. Poetický. Neklidný. Úzkostný. Neobyčejný.

Takový příběh nám přináší mladá irská autorka. Od začátku jsem měla pocit, že její takřka básnické (a přitom botanicky a zoologicky zcela přesně zařazené) popisy květin, zvířat a krajiny jako celku, jsou jako obrazy skvělého malíře - a v doslovu jsem se dočetla, že autorka je původně výtvarnice. Příběh, který se zakousne do duše a nepustí. Příběh, díky kterému vidíte (alespoň na chvíli) svět úplně jinýma očima. Prožíváte čtyři roční období tak, jak jste je (velmi pravděpodobně) ještě neprožili.

"A teď se podívej tuhle na řeřichu, které se taky říká kapucínka, ale správně se jmenuje lichořeřišnice větší. lístky má jako malinké deštníčky obrácené větrem naruby a květy nádherně jásavě jarmareční. Vidíš je všude, v každé vesnici, kterou projíždíme, je jich plno, vyplňují všechny mezery ve všech kamenných zídkách, všechny dírky, škvírky a praskliny ve všech cestičkách.
Řeřicha prostě přišla na to, že schopnost přežít spočívá ve vyplňování mezer od slunce východu do slunce západu. postavit vodu, oloupat brambory, vyprat ručníky, koupit mléko, vyměnit žárovku, vylovit zplstnatělé chomáčky chlupů z odtoku sprchy. Takhle přežívají lidi, tím, že vyplňují jednu díru za druhou, jen aby dosáhli dočasného uspokojení těch nejtěkavějších rozmarů, znovu a znovu a znovu, až jejich doba uplyne a oni stejně odumřou, stáhnou se zpátky do zídky nebo do cestičky, do vlastní temné rozsedliny. Tak tohle nám ujídá život, vyčerpáme si ho dřinou samotného žití.".

42 05.01.2017

Auvajs.
Tohle byl velmi nečekaný karambol, aneb když jednou sázka na jistotu nevyjde. Něco jako když se na vaší každodenní trase do práce, kterou dokážete jít i poslepu, objeví nečekaně jakási překážka a bací vás přímo mezi oči.

Natěšeně jsem si z místní knihovny nesla úlovek od mého milovaného autora, netušíc ani omylem téma příběhu (neb stále zavile odmítám být vlastněna chytrým mobilem). Po prvních pár stranách četby se nadšení proměnilo v úžas a několikeré ujišťování, jestli není titulní strana "přišita" na úplně jiný titul. Nebyla. Úžas vystřídalo znechucení.

Jelikož jde o knihu krátkou, a autor prostě psát umí, dočetla jsem až do konce (brodíce se při tom stránkami obsahujícími více než malé množství slov typu "šukat, souložit, píchat, sperma, ejakulát" a podobně). Vtipu bylo v celé knize rozhodně méně než živých spermií u stoletého starce nad hrobem. O grácii, anglickém humoru a laskavém nadhledu z ostatních Dahlových děl ani nemluvě.

Ať se snažím sebevíc, nedokážu tohle prapodivné cosi ocenit více než dvěma umolousanými hvězdami (jedna za mou slabost pro autora, druhá za styl psaní a za to, že to utrpení naštěstí rychle skončilo.)
Roalde, budu předstírat, že jsem o strýčku Oswaldovi jaktěživ neslyšela. V zájmu nás obou.

41 07.08.2020

Chmmm...
Tak nevím, asi jsem si při čtení seděla na vedení či jsem snad dle vysokých hodnocení mých "oblíbených" očekávala něco jiného, prostě první pokus (a pravděpodobně také poslední) stát se fanynkou Dánova fanklubu nevyšel. Ale možná jsem jen nepochopila autorův smysl pro humor a ironii... fakt z těch policajtů dělá takové blbce záměrně? Nebo je to, nedej Manitou, reálný obraz skutečnosti dle autorových mnohaletých zkušeností s vyšetřováním zločinu (jak se píše na přebalu knihy)?
Nevím, v každém případě mi celé slavné oddělení vražd k srdci (ani jinému orgánu) nepřirostlo, spíše se mi jevilo jako směska více či méně ujetých osobností. Způsob psaní - zásadné krátké "i" v každé přímé řeči a jako by fonetický přepis hovorové řeči - mi rovněž emoce nevylepšil. A několikrát opakující se slovo "přives" - ve smyslu přivezl, dokonce mimo přímou řeč, mi způsobovalo intenzivní skřípění zubů i v bdělém stavu.

Tak za co ty tři bludné hvězdy? Za celkem reálný pohled na divokou porevoluční éru plnou mafiánských praktik, kdy šlo jen steží odlišit zločince od policajta. Taky za to, že čtení odsejpalo bez větších zádrhelů jako písek v přesýpacích hodinách. A do třetice za vcelku povedenou ústřední zápletku.

41 08.05.2019

Milé, nenásilně vtipné čtení navozující v duši i srdci pocit hřejivého optimismu a intenzivní touhu sbalit si raneček, děti, psi (případně kočky, pískomily a další domácí havěť) a zabydlet se na podobném krásném místě mimo lidské hemžení a stres.
Kateřina Dubská nechává čtenáře nahlédnout do svého života, do jeho nové etapy na samotě na kopci a následného sžívání se s okolní přírodou, zvěří i lidmi z nejbližší vesnice, často nelehkých začátků chovatelského úsilí a včelaření. A to vše krásným jazykem, odlehčeným stylem a schopností velmi niterného popisu okolních krás přírody.

41 06.04.2019

Velmi příjemné pohlazení té části mé čtenářské duše, která miluje pohádky - fantasy příběhy s pořádnou dávkou magie, kouzel, neodolatelných hrdinů a vítězství dobra nad zlem.
Ač je spektrum mé četby nesmírně široké a pestré, jednou za čas - unavena každodenním životem, kde dobro dostává řádnou nakládačku a veškeré ideály a iluze se rozpadají v prach - dostanu neodolatelnou chuť ponořit se do kouzelného PŘÍBĚHU. Utéct tam a zapomenout na chvíli na vše okolo.
A v tomto příběhu mi pan Rothfuss poskytl mimořádně účinnou léčivou terapii. Obsahovala vše, co k posílení ducha potřebuji - charismatického zelenookého hrdinu Kvoteho (tak chytrého a přesto zbrklého, jak jen mládí může /musí být), dostatečnou dávku magie (jak se bez ní jen dokážeme v běžném životě obejít ?!?), lásku (unikající a nesmělou, žádná červená knihovna, prosím!), přátelství (co by bez něj život byl....), draka (i když tedy jeho osud nebyl zrovna ten, který bych si přála).
Na rozdíl od některých níže komentujících mi nijak nechybělo více akce či bitev - naopak, tak nějak si vystačím s těmi opravdovými v běžném životě. Tenhle příběh je niternější, ale o nic méně napínavý. Je opravdu jako vítr - chvílemi něžný, občas drsný a nemilosrdný a tak neuchopitelný....

Ač to nebylo zrovna málo stran, dokázala jsem tento první díl zhltnout za pár dní a už se nesmírně těším na pokračování.

41 06.12.2017

Bravurní....Pochod přímo do pekla. Na který se účastníci vydávají dokonce dobrovolně. Výborně zpracovaná psychologie osobností některých z chodců. Drsná beznaděj, kdy i čtenář je vtažen do "hry" - zda je lepší rovnou vzdát a umřít nebo se potácet několik dalších mil a své trápení si ještě prodloužit....a umřít.

Souhlasím s komentářem uživatelky lucimark (proti většíně ostatních) - že závěr je prostě dokonalý - jakékoliv další rozpitvávání by bylo jen ke škodě. Myslím, že to byl Bachmanův záměr - ponechat tomuto příběhu jeho surovost a syrovost se vším všudy. Nebo je skutečně někdo přesvědčen, že ten, kdo dokáže jako poslední přežít tento "pochod smrti" je ještě schopen racionálně myslet, hodnotit, radovat se či jinak projevovat "lidství"? Zcela jistě nikoliv....V tomto (díkybohu zatím fiktivním) druhu "zábavy" pro znuděné masy lidí jde přece hlavně o smrt - a to smrt všech, včetně "vítěze".

A když zde mnozí srovnávají toto dílko s jinými romány od S.Kinga, nepřijde mi to úplně fér. On sám v předmluvě vysvětluje, že nechce, aby se toto jeho alter ego a jeho díla spojovaly s Kingovou literární tvorbou. Popisuje, jak byl z prozrazení identity R.Bachmana sám rozhořčen a rozčarován. Detailně osvětluje, v čem se tvorba Bachmana od Kinga liší - tak bychom to my, čtenáři, mohli respektovat.

41 11.04.2017

Autor byl geniální vizionář - popsat do takových detailů fungování totalitních režimů (nejen) bývalého východního bloku a ještě k tomu kousek přidat, v době kdy to ještě byla dost vzdálená budoucnost, to je vskutku obdivuhodné.

Nebylo to jednoduché čtení. Bolelo a to hodně. Znovu a znovu se mi povrzuje, že lidé jako společnost jsou prostě nepoučitelní a velmi rádi a rychle zapomínají. Už dříve jsem došla k témuž poznatku, jako autor - a to, že lidé jsou schopni (a leckdy dobrovolně a rádi) vyměnit svobodu za pocit (falešné) jistoty či jak píše autor - za pocit "štěstí". Stejně jako někteří níže komentující mám pocit, že se do této totalitní doby pomalu ale jistě vracíme a ještě si k tomu nadšeně tleskáme. Bohužel.

Jsem ráda, že jsem četla vydání knihy s "doslovem" Milana Šimečky. On to vlastně, přísně vzato, doslov není, spíše velmi podrobné srovnání literárního příběhu se skutečným reálným socialismem u nás a to někým, kdo jej spoustu let zažíval osobně a na vlastní kůži. Jsou to takové dvě knihy v jednom a je to rozhodně přínos - asi největší pro ty, kteří již tuto dobu nezažili (nebo milosrdně zapomněli).

41 11.03.2017

Za mne velmi silný příběh.
Kniha, která mne připoutala svým neobvyklým zpracováním a hlubokým lidským příběhem. To, co knize jiní vyčítají - krátké kapitoly, stručné popisy, zhuštěný text - bylo pro mne naopak prvkem originálním a svěžím. Rozhodně tím nijak příběh neutrpěl - řekla bych, že spíše získal. Nechává dostatečný prostor pro fantazii, ale zároveň dokáže válečnou atmosféru a útrapy vystihnout tak přesvědčivě a hutně, až z toho mrazí. Četla jsem více děl z období války, které byly mnohem popisnější, detailnější a obsáhlejší, ale pocit z obou forem zůstává tentýž - jak strašně zbytečná každá válka je....Jak se za každým zmařeným životem skrývá jeden lidský příběh. Každý padlý voják byl člověkem, jenž miloval, byl někým milován, měl rodinu či přátele.
Nádherný příběh lidskosti, který jen tak brzy z mé mysli nezmizí...

41 09.05.2016

Tato kniha o neveselém tématu se mi dostala do rukou v notně neveselém období, kdy mi pomohla se alespoň trošku vyrovnat se ztrátou blízkého člověka a byla tím jediným, co jsem po delší dobu dokázala číst. A hodně mne mrzí, že jsem ji nečetla dříve, ještě než to neveselé období přišlo... Zcela jistě bych mnoho věcí udělala a viděla jinak. Ale lépe později než vůbec, obávám se, že téma smrti blízkých lidí budu muset ve svém životě řešit ještě vícekrát a tohle je úžasný prostředek, jak se k věcem posledním stavět, jak se s něma vyrovnávat, jak lze umírajícím pomoci k většímu duševnímu klidu a fyzickému pohodlí.
Jsem za tuto knihu autorovi nesmírně vděčná.

40 06.04.2019

Uffff....
Tak tohle čtení bolelo. Chvílema mi z něj bylo až fyzicky nevolno.

Nechci svými subjektivními pocity skopávat z piedestalu chvály zjevně zkušeného a oceňovaného autora, ani hanět jeho dílo, které je bezesporu po řemeslné stránce vysoce nad průměrem.
Ovšem v tomto případě je to pro mne asi jako s rybím tukem nebo červenou řepou - chápu, že jde o nesmírně zdravé a prospěšné záležitosti, nicméně jsem je schopna pozřít pouze v krajní nouzi a s největším sebezapřením, přičemž mi to působí neskutečné utrpení.

McEwan psát umí, má dar rozpitvat ty nejskrytější a nejvnitřnější lidské pocity - obzvláště ty nejméně hezké a nejvíce traumatické. A rozpitvává je s nesmírnou náruživostí čerstvého studenta patologie do posledního kousku tkáně, sliznice či chrupavky. A po úspěšné pitvě o každém z těch nepěkných kousíčků lidské duše sáhodlouze mudruje s rozvláčností, umanutostí a stejně zábavně jako jaderný fyzik na odpočinku o svých experimentech v laboratoři někdy v minulém tisíciletí...

A já nejsem zrovna trpělivý člověk (čtenář), který by si liboval v nekonečných a nikam nevedoucích debatách o nesmrtelnosti chrousta. Příliš dlouhé omílání čehokoliv (obzvláště nepříjemných věcí) mi způsobuje touhu okamžitě utéct, usnout nebo umřít (dle situace).

Příběh sám má přitom zajímavé jádro - dva mladí lidé, deformováni dobou a prostředím, ve kterém vyrůstají, se potkají a myslí si, že se milují a proto se rozhodnou pro svatbu. Skutečnost, že se vlastně vůbec neznají a ženou se do manželství naslepo a s rancem nesplnitelných očekávání na obou stranách, je poměrně nosné téma, na kterém se dá stavět. Ovšem nikoliv v případě McEwana. Ten nestaví, ale pitvá.

A konec mě skoro rozčílil - takový patos a morálně-poučně zdvižený prst!
Jednak si opravdu nejsem jistá hloubkou (či vlastně vůbec existencí) lásky mezi hlavními protagonisty, z celého románu jsem měla spíše pocit, že si to namlouvají, že by to tak mělo být, že to takto asi probíhá nebo by probíhat mělo. Přitom z obou dvou čišel spíše chlad a neporozumění. A opravdu v reálném životě stačí "pouze milovat" a úplně vše se samo vyřeší a budeme do konce života šťastni? Veškeré rozdíly povah, zálib a potřeb, vzájemné neporozumění, životní traumata, zvyky prostě kouzelným proutkem zmizí, protože láska hory přenáší? Tak teď ještě tu o Červené Karkulce...

40 05.01.2019

Na čtení další knihy od Murakamiho jsem se moc těšila - tak, jako se člověk těší na setkání s hodně dobrým a blízkým přítelem. Těšila jsem se na nové hrdiny, prostředí a světy tohoto geniálního autora.
Nezklamal mě.... Dostal mě takovým způsobem, jako ještě nikdy. A to jsem byla přesvědčená, že u Murakamiho mě nemůže už nic překvapit. Je to pár dní, co jsem knihu dočetla a stále se mi z ní podlamují nohy a jen stěží hledám slova k popsání toho, co z knihy ve mně zůstalo - nebo co zůstalo ze mně v knize?
Již dříve jsem v komentáři k Murakamiho knize napsala, že "náhody neexistují". V tomto případě se musím několikrát opakovat - není možné, aby byla náhoda, že:
- jsem knihu začala číst na začátku října, tedy v období, kdy se odehrává děj knihy a celý svět se zbarvil do "zlatova" jako srst jednorožců....
- mě symbol jednorožce provází už od útlého mládí a nepřestává mne fascinovat (i kafe piju z hrnku s obrázkem jednorožce)...
- souběžně s touto knihou čtu pomalu Bratry Karamazovy od Dostojevského - na kterýžto román Murakami několikrát odkazuje...
- miluju Boba Dylana :)
- a v neposlední řadě jsem se zrovna po kapitole s "dívkou celou v růžovém oblečení" potkala s podobným typem ženy i v reálném životě a taky její role nebyla zrovna jednoduchá....

Knihu s tak neobvyklým názvem jsem začala číst na Olomouckém vlakovém nádraží při čekání na vlak - a už neodložila na příštích několik dní. Asi nikdy v životě nezapomenu, jak jsem pročítala druhou kapitolu (v uších s jemnou a něžnou klavírní melodií od Ludovica Enaudiho) s názvem Zlatí tvorové: "S příchodem podzimu se jim těla pokrývají dlouhou zlatou srstí. Barva je opravdu čistě zlatá, není v ní přimíšený žádný jiný odstín. Jako zlatá přichází na svět a jako zlatá v něm existuje. Jediný mezi celým nebem a zemí jsou právě oni zbarveni zlatem bez jakékoliv příměsi." - a za okny vlaku ubíhala krajina - celá ze zlata. Podzimní krajina zalitá nádherným podvečerním sluncem. Byla jsem si skoro jistá, že je tam venku vidím - zlaté jednorožce...
Murakami musel navštívit mou duši, protože takto určitě vypadá i svět mého podvědomí. Kolikrát jsem už přemítala nad skutečností, zda by nebylo člověku lépe bez emocí, ega, myslí (bez duše)...I když jak se tak znám, svůj stín (svou duši) bych neopustila docela - byla bych jednou z těch, co žijí v Lesích...
Fascinující byl ten urputný zápas o šanci vidět alespoň ještě naposledy denní světlo, zápas o vlastní duši, o své vlastní já, aby nakonec.....(kdo četl, ví).
Závěr knihy - prožívání posledních hodin na tomto světě - byl neskutečně hluboký.Po bouřlivém a adrenalinovém závodě s pokoutníky to byly emoce až na samou dřeň duše. Přes slzy jsem skoro neviděla na písmena, a to přesto, že souhlasím s Murakamiho:
"Některé smutky jsou takového druhu, že se nad nimi brečet nedá. Takového druhu, že je v životě nikomu nevysvětlíte, takového druhu, že je ani nikdo nepochopí. Jsou to smutky, které se nedají převést už v nic jiného a jen se lidem tiše hromadí v duších jako sníh za bezvětrné noci. Když jsem býval mladší, pokoušel jsem se občas takový smutek projevit a převést ve slova. Ať jsem však hledal sebevíc, stejně se mi můj smutek nepodařilo nikomu sdělit, dokonce ani sobě samému ne, a když jsem si to uvědomil, nadobro jsem těch pokusů nechal. Uzavřel jsem svoje slova, uzamkl jsem svoji duši. Ty opravdu nejhlubší smutky jsou totiž takové, že je nejde změnit ani na slzy."

Děkuji Vám, pane Murakami.

40 03.11.2015

Kniha mi byla doporučována z více stran, často s úvodním: "je to fakt vtipné". Taky z anotace vyznívá, že by mělo jít o odlehčenější román. Na DK je dokonce zařazena do žánru "román pro ženy".
Tudíž se těžko můžu divit, že jsem opravdu nečekala zásah bleskem...

Jestliže jsem ve svém nedávném komentáři (https://www.databazeknih.cz/knihy/nikdykde-1179) napsala, že to byl přímý zásah na mou srdeční komoru, netušila jsem, že velmi brzy přijde zásah podruhé - od Eleanor Oliphantové. Eleanor trefila tu druhou - zjizvenou a neveřejnou.

Jako - ona je vlastně chvílemi opravdu hodně vtipná:
"Jako dárek k zásnubám vybrali skleničky na víno a karafu. Když pijete vodku, takové zbytečnosti nepotřebujete - já prostě používám svůj oblíbený hrnek. (...) Do toho hrnku se vejde ideální množství vodky, takže si nemusím pořád dolévat."

"U dveří nemocničního pokoje byla nádobka s dezinfekcí na ruce a velká žlutá cedule s nápisem NEPÍT. On někdo pije dezinfekci na ruce? Asi ano - proto ta cedule. Část mého já - maličký kousíček - na okamžik zatoužila strčit hlavu pod nádobku a ochutnat jen proto, že se to nemá. Ne, Eleanor, okřikla jsem se. Potlač své vzpurné sklony. Drž se kávy, čaje a vodky."

Ne, Eleanor vážně není alkoholička, ač to tak může vypadat.... Je mnohem, mnohem víc...
Je mi jasné, že mne kniha zasáhla (mimo jiné) z hlubokých, čistě subjektivních, důvodů a u ostatních to může být úplně jinak. Pro mnohé čtenáře to bude opravdu "jen" vtipný příběh jedné hodně zvláštní bytosti.
Pro mne bude Eleanor už napořád součástí mého já.

39 11.03.2018

Tak tohle se autorce příliš nepovedlo...

Což o to, příběh z léčebny pro duševně choré počátkem dvacátého století, kam se hrdinka Clara dostala, protože se vzepřela vůli svého panovačného otce, má všechny předpoklady být skvělý. Stejně jako film s takřka totožnou atmosférou a dílčí zápletkou "E. A. Poe: Podivný experiment" - https://www.csfd.cz/film/339828-e-a-poe-podivny-experiment/prehled/. Až se mi chvílemi zdálo, zda se autorka knihy tímto filmem neinspirovala trošku více.
Ale ani to by nevadilo, kdyby do tohoto slibného a poutavého námětu autorka nevložila paralelní příběh Izzy ze současné doby. Ten je totiž jako vystřižený z "Bravíčka" - dříve narození jistě chápou. Pro ty mladší tedy vysvětlení - přeslazené černobílé love story pro náctileté s naprosto bezchybným a morálně pevným hrdinou s havraními vlasy a sošnou postavou, opakovaně kárající své méně ušlechtilé a morálně vyspělé náctileté spolužáky větami typu: "Proč konečně nevyrostete a nepřestanete se chovat jako kreténi?", a rozpolcenou hrdinkou, která ho miluje i nenávidí současně, chce s ním být a nechce s ním být....až do happyendu sladkého jako turecký med.
Uznávám, možná už jsem se za ta léta stala přílišným cynikem a moje duše zrezivěla jako kotva Titaniku, ale tuším, že na tyhle cukrové kudrlinky jsem neměla chuť ani ve věku Izzy.

38 01.08.2018

Snové putování starých manželů Axla a Beatrice mlhou zapomnění kdesi v dávné Anglii. Kniha velmi těžce uchopitelná a přec tak krásná. Byť mne asi tak do první třetiny nesmírně rozčilovaly dialogy v rádoby "archaickém duchu", nakonec jsem se jim podvolila a nechala se unášet po dávno vyšlapaných a zase zapomenutých stezkách, horských ubočích, temných lesích plných nebezpečí a obrů, po řece jen zdánlivě klidné a přívětivé.
Je to příběh přinášející plno zneklidňujících otázek a ještě úzkostnějších odpovědí. Příběh hledání, lásky, zapomnění, viny, odpuštění, prazvláštních setkání i hrdinských činů.

A měla-li bych si vybrat, s kterým hrdinou z této knihy bych putovala já, byl by to Sir Gawain se svým stařičkým koněm Horácem. Byl mi z nich tak nějak nejbližší...

38 30.07.2018

Nesmírně silná záležitost.
Hluboká sonda do duší několika lidí z jedné malé norské vesnice, mapující jejich touhy, potřeby, pocity, strachy, naděje, a z nich plynoucí následky na životy jich samotných i životy jejich blízkých.
Bravurně zachycená osamělost uprostřed lidí, potlačený individualismus pod pokličkou společnosti, potřeba být přijat i za cenu odlišení se od ostatních, touha dotknout se ostatních přes neviditelnou hradbu mlčení, strach z předsudků a odsouzení, nepochopení mezi nejbližšími.

38 12.07.2018

Do třetice všeho venkovského....
Po Hájíčkových venkovských románech Rybí krev, která si mne připoutala především svou atmosférou a Dešťové holi, jež mne takřka rozlítila svou neprofesionalitou a odfláklým zpracováním, jsem venkovskou trilogii zakončila Selským barokem.

I v této knize je, stejně jako u Dešťové hole, hlavním hrdinou nespokojený a nepříliš úspěšný muž středního věku, který tak nějak neví, co si sám se sebou počít. Na mnoha stranách nám Hájíček obšírnými slovy vysvětluje, jak je pro hlavní hrdinu genealogie důležitá, jak v ní vidí smysluplnost svého počínání (i když je špatně placené), protože:
"na matném monitoru svítila jména lidí, které už nikdo nezná, které nikdo neviděl, nemají tváře, většina už nemá ani příběh, jen data narození a úmrtí..."
- a náš hrdina se cítí povolán tyto příběhy oživovat, vracet těmto lidem jejich ztracenou tvář a příběhy... Aby o pár stran dále při zoufalém dilematu, zda urputně mu nadbíhající Daniele konečně podlehnout či ne, náš vášnivý genealog prošel následující myšlenkovou katarzí: "Skládal jsem strom života jakéhosi rodu, který mi byl naprosto ukradený, dědci, pradědci, prabáby, jména, příjmení, data narození a úmrtí... (...) a hluboký smutek a marnost, jakou to má všechno cenu...".
A těmihle a podobnými plytkostmi Hájíček dokonale zabil nosné, palčivé a opomíjené téma kolektivizace a následků s ní spojených. Hlavní téma autor minul jakoby mimochodem, při řešení otázek ala Bravíčko - chce mě, nechce mě, mám s ní jít do postele nebo nemám.... Velká škoda.
Co opět zapůsobilo je atmosféra jihočeského léta - rybníků, rozkvetlých luk, starých chalup. Jenže to je trochu málo.

Po všech třech Hájíčkových knihách jsem si ujasnila několik věcí:
1) nepatřím do čtenářské bubliny, pro kterou Hájíček píše. Další knize od tohoto autora už svůj čas nevěnuji;
2) Hájíček skutečně nemá spisovatelské řemeslo pevně v rukou. Jeho styl je povrchní, neumělý, prostý, na úrovni slohové práce střední školy;
3) Co naopak Hájíček umí skvěle je atmosféra - jeho obrazy jihočeského venkova jsou skutečně sugestivní a emotivní. Zřejmě proto oslovuje tolik čtenářů - umí nás (především nás dříve narozené) vtáhnout do minulosti a zabrnkat na ty správné nostalgické struny.
4) Hájíček má "čich" na témata, která by si zasloužila hlubší zpracování a neměla by být opomíjena. V případě Selského baroka je to hlavně téma kolektivizace a z toho plynoucích traumat, propletených a pokřivených vztahů, křivd a následků provázejících celé další generace. Bohužel tato dosud opomíjená a palčivá témata naší nedávné historie Hájíček jen "nakousl", dotkl se jich a následně "zazdil" plytkými a povrchními (především vztahovými) mikropříběhy. Kéž by se těchto témat ujal někdo, kdo umí psát....

38 18.05.2018

Luxus maximus.
Nečekaný objev, pro mne jedna z top knih. Pořád jsem z ní tak trochu paf....
Až nečekané ztotožnění se s hlavní hrdinkou - jo, jsem taky vegetarián, astrolog, nepřítel myslivců, ochránce zvířat a ....blázen (pro většinu společnosti), jak jinak. Skutečně mne potěšilo, že tu krutost, nadřazenost, lhostejnost a bestialitu většiny lidí ke všem a všemu živému okolo, která mne leckdy nesmírně deptá a ubíjí, vnímá úplně stejně i někdo další (byť by to byla pouze fiktivní literární hrdinka).

Obdivuju autorku za odvahu. Nevím jestli je v Polsku také tolik myslivců (co mají k "myšlení" a používání "mysli" asi tak daleko jako tučňák patagonský k subsaharské Africe) co u nás, ale pokud ano, smekám. Vyrobila si tak touto knihou více nepřátel, než možná tuší.

38 28.06.2017

O knize jsem slyšela mnohé i od mých blízkých přátel, a tak jsem neodolala a koupila si ji pod stromeček. Rozhodně nelituji.
Dokonale poutavě napsáno, téma pro mne velmi blízké, pointa příběhu nečekaná, zvraty v ději ještě více popoháněly mou zvědavost... Knihu jsem "zhltla" za pouhých pár hodin a zcela jistě se k ní nejednou vrátím.
Autorka má mou hlubokou úctu za tak úžasně zpracované mimořádné téma.... Všem doporučuji.

38 30.12.2012

Návrat k mému milovanému Terrymu a nejoblíbenější postavě Zeměplochy - Samuelu Elániovi. Tentokráte do temnějšího, drsnějšího, částečně politického, a až děsivě aktuálního, příběhu.
Nepřestanu žasnout, jak hluboko do lidí Terry viděl, a s jakou laskavostí a humorem to i přes tu nechutnou špínu dokázal přetvořit v napínavé příběhy. Znovu smekám svou čtenářskou hučku a klaním se až na zem(ěplochu).

Posloucháno jako audiokniha. Jedinou nevýhodou této četby ušima je (pro mne) skutečnost, že spoustu brilantně vyšperkovaných myšlenek si nemohu zapsat a následně se k nim vracet. Výhod je hnedle několik - od skvělého audio zpracování, díky kterému se mi některé postavy nesmazatelně spojily s určitým typem hlasu, po množství práce, kterou při poslechu v domácnosti i na zahradě zcela dobrovolně vykonám :-)

37 12.07.2018