Erudite komentáře u knih
Jednoduchost ilustrací se mísí s barevnými kombinacemi, které vyvolávají širokou škálu emocí a na konci zanechají příchuť životních okamžiků, které často nevidíme, ale právě ony se lesknou přirozenou krásou žití.
Těžko stravitelná kniha, která leží hodně dlouho v žaludku. Což je přesně to, co má svým obsahem vyvolat.
Původně zakoupeno pro jednu malou slečnu, která bude brzy slavit narozeniny... ale neodolala jsem a slupla jsem knihu o obědové pauze - jako malinu!
Kniha pro děti, mládež... i dospělé. Najdete v knize tolik, kolik sněhu se rozhodnete odhodit - možná i něco chlupatého, co by se mělo oholit. Něco chlupatého v zimním spánku.
Dlouho očekávané pokračování nemůžete číst - musíte HLTAT žíznivými doušky.
Děj se zahryzává do čtenáře se stejnou vervou jako se čtenář drží zuby nehty knihy. Když otočíte poslední stránku, jste plni příběhu, přesto stále žíznící.
Tu žízeň vyvolává Jo Nesbo. Žízeň po dalším případu Harryho Holea.
Tleskám konci a brzy se snad vrátím na začátek. Abych zopakovala cyklus a utřídila myšlenky.
Komiks, který se vás dotkne někde hluboko uvnitř. Komiks, který by měl vidět a přečíst celý svět. Komiks, který bych nedala z ruky a listovala jím každý den, aby den byl dnem a život životem.
Velmi zábavný soubor povídek. I když se zdá na první pohled „zastaralý", chápe ho i dnešní člověk. Přináší komický vhled do ruské krize.
Pokud označíte knihu jako thriller, měla by vám sem tam zastavit dech překvapením, ukázat něco z toho napětí a šoku. Měla by vás dohnat do situace, kdy nevíte jestli knihu samým napětím zaklapnout nebo číst s docházejícím vzduchem v plicích dál.
A to se nestalo. Místo toho byla na pěti stech stranách zkoušena má trpělivost - tedy podle knihy všechny tři trpělivosti. Přeji hodně TTT (trpělivost, trpělivost, trpělivost).
Z knihy jsem si odnesla snad jen Komenského schopnost zkritizovat negativně cokoli na co se podívá. Možná proto mě překvapilo, že Bůh vyvázl zcela nedotčen. Dokonce byl vychválen až do nebes. Komenský tímto vyzval celé lidské pokolení, aby se uchýlili k lásce Boží a zapomněli na svou vlastní maličkost, na svět, na lidi kolem sebe, protože jen skryti ve vlastním srdci jsme v pokoji a bezpečí.
Ateista, buddhista, hinduista, muslim... ti všichni jsou tedy špatní, hodni kritiky a pekelných hrůz? Života ve lži, života bez cti a se srdcem na špatném místě?
Obávám se, že kniha aplikovatelná do hodin češtiny už zase tak aplikovatelná není, pokud vezmeme v potaz, že se nacházíme ve 21. století.
Ke komu jsme schopni cítit lásku? Co je to hlavní? Cítíme lásku pouze ke krásným lidem?
Krása je pomíjivá, nebo třeba vůbec není vidět. Pokud se ale správně díváme - ne jen očima - můžeme tuto krásu najít uvnitř, skrytou, neviděnou pro ostatní, co se nedívají správně.
Nedivím se Krakauerovi, že ho příběh Alexe natolik uchvátil, že od článku došel až ke knize. Díváte se skrz stránky na bělostnou divočinu Aljašky a říkáte si, jaký je to pocit. A vlastně tak nějak víte, že ten pocit nenajdete, pokud nebudete se zmrzlýma nohama a s pocitem samoty a absolutní svobody někde v divočině, i kdyby to mělo být jen pár mil od hlavní dopravní tepny...
Oddechovka pro Virginii Woolf, oddechovka pro čtenáře, která se hodí do slunečného odpoledne s vůní léta a prohřáté zahrady.
Ač nemá nijak složitý děj, rozhodně nenudí, plyne jako řeka a nenuceně vás táhne s sebou, dokud vás na konci nevyplivne u nějakého břehu ve Florencii.
Flush vás dovede až do konce stránek a pak ve vás zanechá pocit příjemného odpočinku, když zmizí v křoví za sborového volání "span, span!" a bažanti vzlétnou k nebi.
Některé dny, když jsem útlou knihu brala do rukou, jsem si přála, abych ji už dočetla.
Táhlo se to takto měsíc, dva.
Přemlouvání, abych se vrátila ke knize tak přecpané láskou, až z toho člověka bolely zuby jako z příliš velkého množství bonbónů a čokolády. Přeslazené věty tu střídají filosofické úvahy a z Petra a Lucie se stávají postavy, kterým jejich hru nevěříte ani ve snu. Slova jako vystřižená z děl předních filosofů, kritika války a to vše z úst dvou lidí zamilovaných až po uši je příliš velké sousto, psané ještě stylem těžkým, jako dlouhé závěsy, na které se nalepil prach. Z krátkého díla se tak stala dlouhá noční můra.
Kniha je jako pomalované plátno, kdy se z postavy stojící vpředu pomalu přesouváte do pozadí, kde se mezi šednoucími bažinami skrývá celý svět, celé tajemství a celá krása detailů a drobností.
Čtete a pohlížíte na štětec, kterým autor postupně domalovává na plátno pomerančovníky a slunce, co pomalu prosvítá mezi mraky a vrhá světlo na dívku, která se vám ze začátku jevila spíše jako muž.
A autor dále míchá barvy podle svých představ a nekonečné fantasie a štětcem nanáší další a další vrstvy do děje, ze kterého se tají dech.
Čekala jsem něco sladkého, z čeho dostanu cukrovku.
Teď si chci koupit černo-žlutě pruhované punčocháče.
Guy de Maupassant v celé knize ukázal, že hrdinové nemusí podstupovat smrtelné výzvy a neustále běhat po všech akcích: život může plynou tak jak plyne, a i tak nás spisovatel udrží u knihy.
Doporučuji, pokud si chcete oddychnout od spěchu a zažít Paříž barvitou a prostě francouzskou, takovou, jaká má být a jakou ji Maupassant vložil do svého díla.
Au Revoir!
Knihu by měl přečíst celý svět, každý by si měl představit hrůzy války a možná potom by byl na severní, jižní, západní i východní frontě klid.