Erudite komentáře u knih
Když jsem si všimla, že Patrick Rothfuss vydal další knihu (Tenká hranice touhy), došlo mi, že už si po asi deseti letech (možná čekám až autor dokončí svou trilogii i déle?) nemohu vzpomenout, o čem vlastně Jméno větru je. A jestli celou dobu netvrdím všem kolem sebe jak úžasná kniha to je ze zmýleného pohledu holky na sklonku puberty, kterou již nejsem.
Proto jsem ji přečetla znovu. Za dva a půl dne. Tím jsem si ověřila, že kniha doopravdy JE úžasná. Dokáže vtáhnout a nepustit. Dokáže se s vámi ponořit do ticha ze tří částí, ze kterých to vaše je to největší a nejnapjatější a halí ta druhá dvě (narážku pochopí ti, co již knihu četli). Mohu se znovunabytou jistotou dále pokračovat v propagaci této knihy mezi lidi známé i neznámé. Třeba nás jednou bude dost na to, abychom Patricka Rothfusse přesvědčili, že ta třetí kniha by se už doopravdy hodila - jinak se sem budu muset vrátit za dalších 10 let.
(SPOILER) Asi už jsem přečetla příliš mnoho podobných fantasy, takže nebylo těžké uhodnout, jak přibližně příběh skončí. Knihu (audioknihu) jsem si ale užila, i když bych ji nezařadila mezi nějak extrémně vyčnívající z té laviny fantasy knih plných mužů se zvláštně zabarvenýma očima, s mocí která má co dělat se stíny/temnotou či nocí (ehm Rhys). Každopádně se ale těším na další díl, takže se rozhodně nejedná o knihu nudnou, i když je pravda, že jsem čekala něco mnohem méně předvídatelného, vzhledem k tomu kolik je už dlouhou dobu kolem Čtvrtého křídla povyku.
Jinak pokud vás zaujali draci (a ženy - jezdkyně), velmi doporučuji knihu Znovuzrození dračího oka (Alison Goodman). Četla jsem ji už před mnoha lety, ale v mnoha pasážích Čtvrtého křídla jsem si na ni nemohla nevzpomenout.
(SPOILER) Nebudu lhát. První polovinu knihy jsem četla ztěžka a minimálně třikrát jsem se rozhodla že dvůr stříbrných plamenů nikdy nedočtu. Ať byl “náběh na pohled Nesty a Cassiana v krátké knize Dvoru mrazu a hvězd jakkoli zajímavý, rozhodně mi SJM nijak neulehčila zvykání si na vnitřek jejich hlav. Prvních pár stránek je fascinujících už svou surovou “jinakostí oproti Feyre a Rhysovi (či Tamlinovi), ale pak nabírá příběh naprosto vleklý, nezáživný spád, který připomíná svou neodbitně vyčerpávající nudností asi to, kdybyste se rozhodli donekonečna zdolávat deset tisíc schodů Domu větru a doufali v zázrak (architekti Nočního dvora evidentně nedokázali vymyslet nic lepšího). V hlavě Nesty není první polovinu knihy nic než vztek a sex. A v hlavě Cassiana (ehm, generála kterému má být víc jak 500 let!!!) nic než Nesta a sex a… Nesta a sex. Jeho pasáže jsou povětšinu dost povrchní, jako by se autorka ani nenamáhala mu dát kromě svalů a jedné specifické části těla (stokrát zmíněné) nějaké strategické myšlenky. To už jsem si přála číst knihu z pohledu snad kohokoliv jiného, třeba i samotného domu větru! Příběh Mor, Aze, Elain, Luciena a dokonce i Erise (nebo Tamlina!) by v tu chvíli byl zatraceně zajímavější! V hlavě Nesty také není první polovinu knihy jaksi zábavně, absolutně nepochopitelná je její náhodná vlídnost k cizím lidem, ve kterých nachází okamžitě nejlepší přátelé, i když většinu celé série ACOTAR není schopná být ani chvilku milá k vlastní rodině. A to není jediná postava, která se najednou chová úplně jinak.
To vše se tak za polovinou knihy otočí (i když na pohledu Cassiana, který je tam snad jen jako zrcadlo Nestina příběhu, aby nám podal jakýsi pohled zvenčí, se toho moc nezlepší. Proč, to je otázka, Cassian je ve všech čtyřech předchozích knihách postavou, která by MĚLA umět přemýšlet i mimo Nestu. Nebo ne?). Po polovině se příběh rozjede, nemůžete přestat číst, najednou máme nějaký děj. Myslím, že zkoušce krve mohla dát autorka větší část knihy a stejně tak konečnému boji, který byl krátký a nesmyslně jednoduchý.
Nakonec jsem místo původně zamýšlené jedné hvězdy dala tři. Autorka mě přeci jen dokázala nakonec v něčem nadchnout, ukázala mi že v hlavě Nesty vlastně není tak špatně a že se opravdu těším kam dále se s postavami dostaneme. Rozhodně ale doufám, že trochu zapracuje na všech těch volných dějových nitkách a že Feyre vrátí trochu té bojovnosti, protože pochybuju že vladařka nočního dvora bude chtít být “jen matkou, kterou SJM jen odsunula stranou (to ani nemluvím o Elain).
Pokud vás, stejně jako mě, v mnoha ohledech kniha zklamala nebo nevíte přesně v čem, ale něco tam jaksi nesedělo, doporučuji (strašně moc!) FF "A court of family secrets" na Archive of Our Own. Bohužel v angličtině, ale komu nedělá aj problém, obrovsky doporučuju! Všechny postavy jsou tu jako z pera SJM, akorát tedy pokračují ve svých rolích kde skončili ve třetím dílu, neprojdou náhlou změnou osobnosti a prostor tu dostane jak Feyre, tak Lucien a Elain, Az a další. Pokud jste někdo dočetli až sem, gratuluji!
Pokud od knihy očekáváte napětí, zápletky a mnoho akce, pravděpodobně vás zklame. Pokud se ale chcete přenést do zimního Velarisu za Slunovratu, oddechnout si, užít si postavy, když zrovna nenasazují svůj život a nestrachují se o životy ostatních - tak vás tato kniha nadchne. Dvůr mrazu a hvězd je přesně tím, co chcete, když přečtete napínavou trilogii, která skončí nějakým závěrem, ale přeci byste rádi s postavami ještě chvíli zůstali, ještě chvíli nahlédli do jejich životů - detailněji, klidněji.
Zároveň je dvůr mrazu a hvězd krásným prahem ke dvoru stříbrných plamenů. Doporučuji těm, kteří mají trpělivost si oddechnout ve světě Prythianu.
(SPOILER) Knihu jsem poslouchala jako audioknihu a jako nemalé množství čtenářů jsem se k této sérii dostala pro její srovnávání s knihami S. J. Maas.
Tak je tedy “porovnán.
Poppy se sice snaží být čímsi jako Celaenou nebo Feyre, ale to by musela trochu méně vést vnitřní monology a i když se nám snaží sdělit že umí bojovat a sama se bránit, předvede to v knize tak třikrát a ještě tak, že většinou ohrožuje sama sebe jen aby nám dokázala jak statečná je.
Hawke nešlape Rhysovi ani na paty (i když se snaží vyvolat dojem že Poppy dává “svobodu) a s Rowanem (Jeřábem) ho nebudu ani srovnávat.
Závěr: Zkusím ještě jednu knihu abych viděla zda se to nezlepší, mám ale takový pocit že ne.
Po dlouhé době jsem si knihu přečetla znovu, abych zjistila zda mému dospělejšímu já přeci jen nedá román “1984 více, než když jsem ho četla k maturitě.
A dal. Je neuvěřitelné jak aktuální a nadčasová kniha to je. Dalo by se říci, že čím dál tím aktuálnější.
Měním hodnocení ze čtyř na pět hvězd a doporučuji každému k přečtení. Díky tomuto “opětovnému setkání jsem byla schopná si vytvořit děsivé množství paralel mezi Oceánií/Eurasií/Eastasií a dnešním světem.
Knihu jsem doslova zhltla (i s trny) za čtyři dny. Postavy mě chytly svými drápy a vtáhly mě do světa Prythianu a nenechaly mě jít dokud jsem nepřečetla poslední slova. Těším se na další díl.
Neklidná krev je obsáhlá kniha s neuvěřitelně čtivým dějem, postavami, které nikdy nenudí a s krásnými pasážemi, kde se zdánlivě nic neděje, ale kde čtenář najde bravurně popsané nuance mezilidských vztahů. Detektivní i osobní životy Cormorana a Robin byly po dobu několika týdnů perfektní výplní dlouhých chvil a letních večerů. Doporučuji a těším se na další díl!
(SPOILER) Celá kniha byla sice dlouhá ale v mnoha momentech by mi nevadilo kdyby se trochu rozepsala a přidala jinou zápletku než "jen" svržení Erawana. Vlastně by mi nevadilo kdyby autorka tuto závěrečnou knihu rozdělila do dvou a detailněji popsala jednotlivé děje. Například vysvobození Aelin, vyhnání Maeve z Doranelle a Dorian hledající třetí klíč v prvním díle. A v druhém pak cesty Manon a Crochanek, vyjednávání s vílami a vlky z Terrasenu, cesty vojska khaganátu, bitva u Orynthu,... Celkově jsem si sérii zamilovala, tato kniha mě ale mírně zklamala. Občas se postavy chovaly dost podivně, celkově dějová linka Maeve mi přišla naprosto přitažená za vlasy - nejdříve se nechá vyhnat z Doranelle a pak se nechá napálit Dorianem, na konci je ale schopná udržet na kolenou všechny tři vílí válečníky a Aelin jako by o nic nešlo. Aelinin odpor k tomu nechat Doriana aby podstoupil oběť a ukoval zámek za ní mi přišel absolutně šílený - neměla problém nechat těhotnou Yrene aby bojovala s Erawanem kdyby to znamenalo že zachrání Terrasen. Jsem ráda že oba nakonec přežili, logicky by ale dávalo smysl kdyby si Aelin ponechala svou moc i život pro poslední bitvu. A Gavriel nemusel zemřít. Tak, toť asi vše.
Na začátku této knihy jsem trpěla… chtěla jsem okamžité odpovědi a okamžité řešení po dočtení Říše bouří. Pak mě ale svět jižního světadílu okouzlil. Byl to nádech, klid po mnoha dílech napětí. Ne, nebyl to nudný příběh, byl plný barev, nádhery, občasného strachu a uklidnění. A teď už zbývá jen poslední díl který
bude jistě pravým opakem. Kniha do této série jistě patří, je připomínkou toho za co všechny postavy budou v Království popela bojovat.
Kniha začala slibně, pokračovala zajímavě a skončila velice uspěchaně a místy až nelogicky. Pokud někoho zaujala myšlenka této knihy, doporučuji knihu velice podobnou a (z mého pohledu) mnohokrát lepší: Válka s mloky od Karla Čapka.
Bravo, opět kniha která nepustí a čtenáře na konci vyplivne s pocitem že dalších pár let čekání na další díl bude nesnesitelných.
Neobyčejně obyčejný příběh s typickým Nesbovským nádechem - s prvky pro něj typickými, zároveň ale často vyváženými humorem hlavní postavy, která tak nějak připomíná Harryho Holea akorát na druhé straně zákona.
Kniha měla rozhodně pár nudnějších pasáží, většinou se ale jednalo o děj co člověka nepustí i když se vlastně tolik “neděje”. Doporučuju.
Po dočtení třetí knihy této série se vracím sem, abych varovala ostatní. Pokud jste se ponořili do světa Duny a pokud jste si ho zamilovali pro jeho propracovanost a naprosto uchvacující příběh, nečtěte další díly... Jedná se o chabý odvar toho prvního.
Vraťme se ale k této knize. Duna je legendární (a mám pocit že i její zfilmovaná verze 2021 bude legendární), zaujala mne hned od začátku a její děj není jen hromada sci-fi bez spojitosti s naší realitou... právě naopak, v knize je tolik pasáží které přímo souvisejí s tím jak náš svět vypadá a kam se pomalu sune. Autor propojil velice dovedně ekologii, dramatický příběh a mystično a stvořil něco, co je stále i po tolika letech aktuální a přitažlivé pro mladou generaci tohoto století. Dávám pět hvězd.
Kniha mě zklamala. Hluboce.
První stránky jsem četla s nadšením nad tibetskou kulturou, postupně ale ve mně narůstaly pochyby o pravdomluvnosti autora knihy. Rozhodla jsem se ale pokračovat, myslela jsem si že Lobsang Rampa JE Tibeťan a byla jsem připravená věřit či nevěřit některým věcem podle vlastního úsudku a nevinit autora. Jaké to bylo zdrcující zklamání, když jsem objevila (na internetu! Jelikož v úvodu knihy nebylo o BRITSKÉ literatuře NIC) že autor je Brit, nikdy v Tibetu nebyl a Lobsang Rampa je smyšlený.
Od té chvíle jsem měla problém pokračovat, nemohla jsem si zvyknout na to, že vše v knize je smyšlená fikce a nic z toho nejsou prožitky tibetského chlapce.
Ke knize se už asi nikdy nevrátím. Nemohu se přenést přes to, že mi od začátku lhala.
Doporučuji číst knihu ve vlaku, na zahradě, v klidu a pohodě. Čapek umně, místy vtipně, místy vážně, popisuje rok zahradníka. Pokud jste kdy něco pěstovali, je tato knížka humornou klidnou četbou pro vás :)
„Budoucnost není před námi, neboť je už tady v podobě klíčku; je už mezi námi; a co není mezi námi nebude ani v budoucnosti. Nevidíme klíčky, protože jsou pod zemí; neznáme budoucnost, protože je v nás." - Karel Čapek, Zahradníkův rok
Ke Světlé komoře se budu jistě v budoucnu vracet, abych si osvěžila mnohé z autorových myšlenek, které i po tolika letech zůstaly aktuální a přesné. A abych pochopila pár pasáží, jejichž význam mi zatím zůstal skryt.
Nevadilo by mi, kdyby autor dal Ciri brusle a led častěji.
(SPOILER) Paní jezera tedy ukončila svůj příběh? Kde? Kdy? A proč zrovna tam a proč zrovna v té chvíli?
Kniha nabízí více otázek než odpovědí, celý díl se oproti předchozím dílům podivně vlní v autorových pokusech dovléci postavy k jejich konci. Konečný pokus o vysvětlení všech předchozích událostí zájmy jediného mocného císaře mi přijde poněkud zjednodušený. Císaře, který měl vše od počátku naplánované a který zradil a zabíjel a podváděl, aby ke konci nebyl schopen vzít si ženu kvůli které to vše udělal...?
Kniha byla rozvleklá, popsala smrt snad každé drobné postavy a jediné co nedokázala popsat byl konec tří lidí (Yen, Geralta a Ciri), kteří zmizely do podivně zamlženého “konce”. Nežádám o “a tak žili šťastně až do smrti”, nicméně zakončení kde jsou postavy rozházené v čase a prostoru, kde jedni slaví svatbu s mrtvými a druzí cestují na dvůr krále Artuše, mi do duše klid nedodalo. Všechny knihy až na tu poslední byly krásnými cestami do světa A. Sapkowskeho. Ta poslední by potřebovala ohraničit bariérou mezi světem fantasie a našimi dějinami. Nevadí mi nalézat v činech postav činy reálných lidí (právě naopak), je ale nepříjemné dostat od autora “facku” pokaždé, když ze světa elfů a trpaslíků člověk spolu s Ciri skočí do vlastních dějin a je nucen se probrat z příběhu o Cirille z Cintry a Geraltovi z Rivie.