esma komentáře u knih
Cokoliv čtu od Lustiga, vnímám přes tu jeho usměvavou tvář pouze to, co prožil. A co prožil, o tom psal.
Kundera - mistr hloubky - postava Taminy, osamělé bytosti, která po všem, co proběhlo jejím životem, nepatří nikam.
A nakonec Škvorecký, který - byť jako frašku - nabízí svůj pohled : Takhle to bylo, pamatujete ?
Prostředí vzdálené, odlišné, plné exotických vůní, pralesa, ryb a vodních cest, a přesto tak stejné v příběhu, kde nehraje hlavní roli místo, ale spletité lidské osudy. Zřejmě již v děloze dochází k boji mezi dvěma jedinci, bratry Yaqubem a Omarem, v důsledku čeho se jeden z nich narodí slabší, neduživý, přímo si říkající o více lásky, více péče, více pozornosti a na druhé straně jako do sebe zapadající ozubená kolečka matka schopná odezvy. Odezvy tak silné a destruktivní, že je zničující nejenom pro oba syny, ale pro celou rodinu. Ani hluboká bolest, žít s vědomím, že to, co pro rodiče má být smyslem života, se stalo zdrojem největšího zklamání, nepřivedla Zanu k rozklíčování své role matky. Smutný příběh.
Ve více než šedesáti povídkách se nejdříve BJN snaží uchopit všudepřítomný lidský cvrkot v barvách poklidných. Pak ale přidává na dramatičnosti, sází na ironii, paroduje, provokuje. Osobně se mi líbila povídka Dusíme Mandelu v Comedy Central, která se mu fakt povedla. Malinko si z ní dovolím ocitovat :
...Chudoba, bezpráví a násilí se řadí k největším překážkách důstojného života. Ovšem když jim unikneme, čeká nás daleko větší a krásnější výzva : výzva svobody.
Když můžeme říkat cokoliv, co řekneme?
Když můžeme cítit cokoliv, co pocítíme ?
Když se můžeme podělit o cokoliv, o co se podělíme ? ...
Napsal to krásně, pointa je evokující.
Mimochodem, Novakův román byl přeložen studenty Ústavu translatologie FFUK a můžu jenom říct, že jsem při čtení nezaznamenala jediný rušivý moment. A to je pro nás čtenáře dobrá zpráva.
Pearl Buck patří k mým oblíbeným autorům. Nemám respekt k jejím dílům jenom já, v r 1938 dostala Nobelovou cenu za literaturu. Stručný originální název : The Mother, příběh tak prostý a obecný, že autorka záměrně nedala své hlavní hrdince ani jméno. Osud této ženy - matky vyvolává odezvu plnou soucitu, ale zároveň i obdivu k síle žen svázaných pupeční šňůrou ke svým potomkům, které kdekoliv a kdykoliv dokázaly svou roli danou genderovým vzorcem ustát.
(Knížku ilustrovala Toyen)
Evoluce je bezesporu jeden z nejvýznamnějších objevů 19. století a k Darwinovi a Wallacovi přidala EG hypotetickou postavu Almu Whittakerovou. Autorka nám takovou lehkou, nenásilnou formou umožňuje, abychom se i my na pár hodin stali účastníky této vzrušující doby, měli také své pochybnosti, své odpůrce i zastánce. A Alma ? Její život se mohl odehrávat ve znamení dolce far niente, přesto mu dala hlubší náplň a přes veškeré peripetie osudu mohla v jeho závěru konstatovat, že byla šťastná. Po Danielovi Steinovi čtení odpočinkové.
V době rudolfínské přicházela k nám spolu se zedníky, staviteli a kameníky i vlašská hudebnost a její průkopníci, Jaroslav Čeleda jim hezky říká rozsévači, podněcovali zpěvnou obec českou. Ta zpětně poskytovala reflexi a výsledkem této vzájemné inspirace je naše evropská kultura. Její významnou součásti je samozřejmě Nicola Paganini, o něm knížka je. Přestože jeho pobyt v Praze byl krátký a atmosféra koncertů byla již ve znamení jeho vleklých nemocí, pronásledovaly ho také klepy, nepřejícnost a obyčejná řevnivost, našel své příznivce a následovníky i zde. Světově proslulí interpretaci díla NP jsou z posledních let (knížka je z r 1940) např. František Ondříček a Jan Kubelík.
Závěrem citace z Karlsbader Zeitung, v KV v srpnu 1828 hrál ... stojíme před Paganinim, vidíme ho, slyšíme, pláčeme, smějeme se a shledáváme nadpřirozené... Paganini nemá s ostatními houslisty nic společného kromě houslí a smyčce...
Detektivka, ale žádný Jo Nesbo se nekoná. Naopak, knížka je plná hudby a houslí, a to jak těch, kteří tento zázrak dokázali vyrobit, tak i toho, který byl a je považován za nejlepšího houslistu, co se kdy narodil. Autor nám sem propašoval celý životopis Nicoly Paganiniho. Příběh začíná v Cremoně, postavy z románu zde hledají ztracené housličky a pátrání se postupně rozšíří do všech míst, kde Nicola vystupoval a také rozdával svou lásku, protože jeho umění bylo spolehlivé afrodisiakum. Když pominete ty tři mordy, je to hezký a čtivý příběh a dýchá na Vás mému srdci tak blízká Itálie.
K překladu : zatímco Benátky jsou Benátky a ne Venezia, řeka Pád zůstává řekou Po, ale nevadí, úvod knížky je mimořádně vtipný, takže odpouštím.
Jedny velikonoční prázdniny, jedna krásná knížka a spousta roztančených pohádek : Labutí jezero, Coppélie, Giselle, Sylfida, Spící krasavice, Kamenný kvítek, Pták Ohnivák, Popelka a Louskáček. A k tomu krásné ilustrace, které k tančení přímo pobízí...
Fotbal nehraji, ale příběh o tom, jak sjednocení pravidel vzniklo v hospodě v partě bývalých studentů středních škol se mi taky líbil. Ti naznali, že zmatky při utkání mužstev z různých regionů musí vyřešit jednou provždy a vyřešili. A s minimálními změnami platí tyto pravidla na celé zeměkouli doposud. Je úsměvné, že to je jediná knížka, která je akceptována všemi bez ohledu na rasu, náboženství a sexuální orientaci.
I jiné příběhy z těchto vybraných dvanácti knih jsou zajímavé, ale pokud si mám vybrat já, tak moje volba je William Shakespeare. Jsem přece v databázi knih, všichni milujeme písmenka... ty se skládají do slov a vět ... a vyvolávají v nás úžasnou odezvu. A jeho zásluha ? Nesmrtelné postavy, jejichž pocity a postoje jsou nám bližší než si dokážeme představit, neuvěřitelná slovní zásoba, kterou vlastně samotvořil ve vřavě doby, ve které žil, otisk génia, který už více než 400 let formuje naše literární cítění.
Moc hezké.
Již úvodní vyprávění o Dévovi predikuje příběh o těžkém rozhodování a o tom, jaké dopady to mělo na všechny, kterých se toto rozhodnutí dotklo. Spolu s vykreslením pro nás tak bídné a zkoušené země je skládačka pohnutek, touhy i zklamání velmi působivá.
V knížce autorka mapuje kořeny rodiny Čapkových, a to od prarodičů až po život s bratry. Postupuje důsledně chronologicky od nejútlejšího dětství až do jejich dospělosti, které věnuje bohužel méně prostoru, víc presentuje emoce svého života. Zaujal mé popis babičky (matčiny matky), která zřejmě byla velmi pozitivní osobnost, sama Helena v souvislosti s ní píše : "Umění získat si lásku je to nejtěžší a nejméně probádané právě jako umění žít, málokdo se rodí s talentem k obojímu. Ona se taková narodila". A tato babička trávila nejvíc času se svým vnukem Karlem.
Myslím, že si obě autorky zaslouží poděkování za skutečně zdařilé básničky s obrázky nahrazujícími slova. Požitek estetický, rozvoj řeči, paměti, myšlení a s citem pro přednes nám vyrůstá malá dramatická umělkyně... Knížku čteme pořád dokola, vřele ji doporučuji.
Amadeo Modigliani - Modí - se narodil v r 1884. Jeho život byl velmi krátký, přesto získal svým uměním mnoho obdivovatelů a já k nim patřím také. Jeho kouzlo spočívá v neskutečně půvabné deformaci postav. Pohled každého umělce je nezaměnitelný a každý z nich dává do své tvorby svůj vhled, ale Modího otisk je pro mne nejenom srozumitelnější, ale i emotivně bližší. Z jeho obrazů čtu bolest vkreslenou do bledých hlubokých očí s náznakem zorniček, nedokonalost, kterou vycítil a proměnil až v karikaturu, něhu, křehkost děvčátka vyjádřenou dlouhým krčkem, i malost, kterou tvář za tváří byl schopen rozpoznat.
Nebylo jednoduché napsat o něm životopisný román, protože Modí byl hrdým zajatcem vlastní samoty, silný individualista a velmi se nedružil. A hlavně se nedružil s těmi, jejichž umělecký styl byl v rozporu s jeho představou o umění. Nevěřil na žádné -ismy a věřil pouze v poselství těch, kteří utvářeli základy italské a v konečném důsledku i evropské kultury.
Autor skládá střípky jeho uměleckého života, jeho sebedestrukci, drogovou závislost, alkohol, agresi. Odkrývá Modího nezřízený život, který jeho už tak problematický zdravotní stav dovedl až k předčasné smrti.
Nesmrtelná túra do Compostely je knížka, která se velmi líbila i mně. Popis těch 800 km pěší túry vč. seznámení se základním slovníkem poutníků bylo kouzelné. Nejvíce mě ale oslovil důvod, který vedl J-Ch Rufina k cestě : trochu se zamyslet nad svým místem na zemi bez civilizačního náletu, splynout s přírodou a radovat se z rovnováhy v duši. Když si přečteme záložku o autorovi a tento úžasný člověk v sobě "uklízí", je to výzva pro nás všechny někam nasměrovat své kroky. A nemusí to být zrovna do Compostely...
Clara Schumannová byla vynikající klavíristka. Jak praví dobové prameny, svou technickou i uměleckou dovedností dokázala rozechvět srdce každého hudbymilovného člověka. Catherine Leprontová mapuje celý její život. Clara jako pětiletá začíná svou hudební kariéru pod dozorem svého otce, její hvězda stoupá prudce vzhůru, pak se přes nesouhlas svého otce vdá za svou lásku Roberta Schumanna, porodí osm dětí, z nichž čtyři prežije, v 37 letech ovdoví a zůstává sama s dětmi. Přesto se hudby nevzdá a koncertuje celý svůj život. Po přečtení jejího životopisu se mi dostala do ruky i další knížka o Claře s názvem Hudba pro Kláru, tentokráte z pera její prapravnučky Elizabeth Subercaseauxové, je psaná formou vzpomínek Clary i Roberta a emocionálně dokresluje život těchto dvou významných představitelů německého romantismu. Clara byla silná osobnost, dokázala skloubit svůj člověčí život s tím hudebním, nadpozemským a my můžeme jenom smutnit, že v době, kdy žila, nebyly k dispozici technické prostředky k zachycení zvuku a obrazu.
Stejně jako pro malou Lindu i pro mě bylo nepochopitelné, že ji její nevlastní bratr a jeho matka nechali odejít. Lindu, která díky jejich lásce a péči dostala vše, co dříve postrádala. Než si norské státní orgány uvědomily, že takové spontánní řešení není vhodné a dali ji cizím lidem, které vybrali úředníci. No, při vší úctě k zákonům jakékoliv země si myslím, že se to dá řešit i jinak než brát holčičce prostředí, ve kterém byla milována a měla vše, co potřebovala. Stačilo se třeba zeptat.
I když ani to není zárukou, protože u obdobného případu u nás naznala soudkyně (žena!!!), že dítě lže (dítě 12 let), přestože měla k dispozici i nestranný odborný posudek.
Ale vrátím se ke knížce. Není tady jen ten hořký konec, ale i hodně empatie, porozumění a lásky
a samozřejmě malý Finn, (i když už vyrostl).
Knížku hezky popsala čtenářka Kamibe a já mám krásný vánoční dárek... Dětem se určitě bude líbit, mají již geologické kladívko a také dědu a babičku poblíž Krkonoš, kteří jsou fandové do achátů, tak si můžou zase rozšířit obzory. Moc děkuji autorovi za zajímavou formu, která dětem pomáhá poznávat svět.
Jsou mezi námi tací, co se narodí s talentem, jsou inovativní, vzdělaní, mají fantazii a věnují vše tomu, aby jejich touha něco dokázat, byla naplněna. A takový byl i Jozef Bednárik.
Jak naznačuje předchozí komentář, je knížka určena spíše pro nás, laickou veřejnost. Graficky je udělaná velmi hezky. Překlad mě míjel, četla jsem ve slovenštině.
Cca 250 stránková publikace s minimem fotek nás provází vývojem New Yorku. Nečekejte ale turistického průvodce, spíše se jedná o demografickou studii. Autor - sociolog - se věnuje jednotlivým městským částem skrze lidi, od prvních 15-ti obyvatel (slovy patnácti), kteří se usadili na jihu Manhattanu, přes nespočetné vlny přistěhovalců až do současné doby, kdy se bavíme o číslech v řádu milionů.
A všichni se přímo nebo nepřímo účastnili budování města. Města důležitého nejenom pro přežití obyvatel, ale i formování standardů v oblasti bydlení, dopravy, stavby mostů a metra, pověstných výškových staveb, školství, kultury. Ani kapitola o tom, jak se řešila městská zeleň vč. budování Central parku není nezajímavá.