_esterkat_ komentáře u knih

"Všiml sis, že většina lidí na světě je strašně seriózní?"
Jsem ráda, že jsem se do knihy pustila právě ve chvíli, kdy jsem sama potřebovala na čas utéct z hektického života, slézt na dno studny a jen v té tmě a tichu přemýšlet.
Bavila mě ta klidná, lehce kafkovská atmosféra knihy, všechny ty symboly, nad kterými musel člověk dumat a sbírat k nim vodítka, než je pak ke konci Murakami vysvětlil. A nebo nevysvětlil a nechal to jen na nás.

12 08.01.2023

Skvost!
Příběh, filosofie i to, že Bradbury knihu napsal v roce 1953...
Jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla - a bezkonkurenčně nejlepší dystopie!

12 07.06.2020

Krásná!️

PÍSEŇ O DĚTSTVÍ
Dejte mi, chlapci, trochu hlíny,
chtěl bych si s vámi stavět hráz
a nedívat se na hodiny
a neslyšet, jak míjí čas.
A brouzdati se chladnou strouhou,
vždyť ruce, nohy nezebou.
A život, cestu krásnou, dlouhou,
teprve míti před sebou.

9 14.11.2021

"Člověk ujde sotva pár kroků a věci nadobro ztrácejí zdání opravdovosti. I to, jaký jsem byl já sám ještě před docela malou chvilkou, mi už připadá neskutečné."

Murakamiho filosofie a stylistika, surrealistické scény, ve kterých se zhmotňovaly duševní boje a prožitky jednotlivých postav, kontrast mezi mladým Kafkou a starým Nakatou a velká spousta symboliky. Nejen díky tomu je tahle kniha skvělá.
Kafka na pobřeží se v mnoha ohledech podobá ostatním Murakamiho knihám. Často jsem se nad nějakou větou zastavila a říkala si, že už jsem podobnou myšlenku četla třeba v Kronice ptáčka na klíček apod. Zároveň je ale něčím úplně jiná.
Během čtení mě bavilo nacházet skryté odkazy na mytologii, knihy a podobně. A vždycky jsem pak přemýšlela o tom, jak velkou část se mi nepodařilo odhalit.

8 24.02.2023

Tahle kniha mi, nevím proč, hrozně připomínala Ten, kdo stojí v koutě. Nejsem si úplně jistá, čím to bylo. Asi tím, že se obě četly tak rychle (těch 520 stran jsem přečetla za 3 večery) a pak proto, že přestože bych je rozhodně nezařadila mezi mé nejoblíbenější knihy, měly v sobě silné vnitřní kouzlo, díky kterému tak nějak vyčnívají z té hromady knih, které jsem přečetla.
Moc se mi líbilo, že vypravěckou byla Smrt. Oblíbila jsem si jí z celého příběhu asi nejvíc. A pak byly super ty zvýrazněné části (Slova z Dudenova slovníku, důležité rozhovory, poznámky Smrti nebo různé doplňky).

6 22.12.2016

Ten nápad s opakující se deja-vu stránkou je skvělý!
Díky těm jeho vtipům, věnováním typu "Beatrice, má láska k tobě je nesmrtelná. Ty jsi však, bohužel, nebyla." nebo "Beatrice, když jsem byl s tebou, ani jsem nedýchal. Teď však nedýcháš ty.", která jsou na začátku každého dílu, a těm jeho mini-příběhům, je tahle série něco mnohem víc než jen obyčejný příběh tří sirotků

5 30.09.2017

Vyhlížím tě každé ráno
ve vánku
v jitroceli v mátě
v květech orlíčku
na zápraží dveře nechávám pootevřené
Dělí nás jen tenké, tenoučké sklo.

Překrásná, dojemná, smutná a zároveň snová sbírka.

4 23.06.2023

Afterdark je přesně ten typ knihy, která je sice krátká co do počtu stran, ale její čtení vám zabere obrovské množství času, protože se často musíte zastavovat a dohledávat si jednotlivé písničky playlistu, který Murakami postupně odhaluje, semtam si ohnout růžek nebo se prostě jen zastavit a zamyslet se nad tím, co jste pravě přečetli. To ale nevydržíte dělat moc dlouho, protože vás skvělá atmosféra a poutavost příběhu donutí pokračovat ve čtení.

4 26.12.2022

"Moc se mi líbí, jak mluvíš. Jako když se čistě omítne zeď. Už ti to někdo řekl?"

3 15.02.2023

*čteno v originále*
Před čtením téhle knihy jsem o Humboldtovi a Gaußovi věděla jen to, že existovali - a znala tu historku o sčítání čísel ve 100 :D Z toho důvodu se mi knížka moc líbila, protože čtivým způsobem přibližuje životy obou géniů, zároveň si z ní ale čtenář odnese i zajímavé poznatky z matematiky, chemie, biologie, zeměpisu i historie.

3 17.03.2020

Líbí se mi, jak se postavy v průběhu série vyvíjí a stárnou. Teď už to ani zdaleka nejsou ti malí zmatení sirotci, za kterými přišel na pláž pan Poe. Jinak bych řekla, že je to asi nejnapínavější díl. A ten koloběh vody!

3 07.10.2017

Nádherná hra a překlad Martina Hilského je naprosto dokonalý ♥

Melancholická hra podtrhující stereotypy v lidském životě, krutou realitu a osamělost všech, kteří se nějak odlišují.
A přes to, jak negativně to působí, byla hra výborná, plná zajímavých myšlenek a skvěle se četla.
*Nešel jsem na měsíc, šel jsem mnohem dál - neboť čas je nejdelší vzdálenost mezi dvěma body.
*Lidi chodí na pohyblivé obrázky, místo, aby se hýbali sami.

2 18.08.2020

Skvělá série

2 02.02.2016

Úžasná kniha

2 20.01.2016

už asi 5 let čekám na další díl :'( ale jinak je to úžasná knížka, aspoň co si pamatuju (nedávno jsem našla 4 A4 popsané vtipnými částmi z knihy :) i po těch letech jsem se tomu smála, i když mi to už nepřipadalo tak vtipné jako když jsem byla mladší)

2 27.09.2015

Než jsme letěli do Izraele, sehnala jsem si 7 průvodců, podle kterých jsem plánovala trasu, a tenhle je ten nejlepší ze všech. Je přehledný a je v něm úplně všechno, od map a popisů po zajímavosti a důležité fráze. Pokud plánujete cestu do Izraele a váháte mezi průvodci, tenhle rozhodně DOPORUČUJI nejvíc!

1 27.05.2018

Je úžasné, že to Paolini napsal v tak mladém věku. Má oblíbená série ❤

1 03.02.2017

Výborná kniha, která díky své komplexnosti čtenáře nejen uvede do základů navrhování architektury, ale postaví ho také před mnoho problémů a otázek, nad kterými ho nechá přemýšlet a zvolit si svou vlastní cestu návrhu, opřenou o znalost historie a ostatních ideologických směrů.

26.12.2021

“Asociativní, divoké, svobodné, uspořádané i systematické přemýšlení v obrazech, v architektonických, prostorových, barevných a smyslových obrazech - to je moje nejmilejší definice projektování.”
Tahle kniha čtenáři nepředá žádné nové vědomosti či tipy, jak lépe promýšlet architekturu. Jak lépe navrhnout proporce, kolik oken a jak velké místnosti. Ne. Předá mu totiž něco mnohem zásadnějšího. Otevře mu oči a naučí ho o architektuře přemýšlet jako o živém organismu, který by měl vrůst do okolní krajiny, dělat ji krásnější. Naučí ho naciťovat atmosféru ulic, zákoutí i příjemných interiérů. Peter Zumthor celou dobu jen filosofuje, o přírodě, o hudbě, o poezii, o architektuře. O kráse a umění. A nenápadně nabádá architekty, aby dělali totéž. Aby propojovali různé druhy umění, snažili se o soulad budov s přírodou, stavěli krásné domy, o které bude někdo rád pečovat. Aby promýšleli architekturu…

29.09.2021