_esterkat_ komentáře u knih

Vyhlížím tě každé ráno
ve vánku
v jitroceli v mátě
v květech orlíčku
na zápraží dveře nechávám pootevřené
Dělí nás jen tenké, tenoučké sklo.

Překrásná, dojemná, smutná a zároveň snová sbírka.

4 23.06.2023

"Člověk ujde sotva pár kroků a věci nadobro ztrácejí zdání opravdovosti. I to, jaký jsem byl já sám ještě před docela malou chvilkou, mi už připadá neskutečné."

Murakamiho filosofie a stylistika, surrealistické scény, ve kterých se zhmotňovaly duševní boje a prožitky jednotlivých postav, kontrast mezi mladým Kafkou a starým Nakatou a velká spousta symboliky. Nejen díky tomu je tahle kniha skvělá.
Kafka na pobřeží se v mnoha ohledech podobá ostatním Murakamiho knihám. Často jsem se nad nějakou větou zastavila a říkala si, že už jsem podobnou myšlenku četla třeba v Kronice ptáčka na klíček apod. Zároveň je ale něčím úplně jiná.
Během čtení mě bavilo nacházet skryté odkazy na mytologii, knihy a podobně. A vždycky jsem pak přemýšlela o tom, jak velkou část se mi nepodařilo odhalit.

8 24.02.2023

"Moc se mi líbí, jak mluvíš. Jako když se čistě omítne zeď. Už ti to někdo řekl?"

3 15.02.2023

"Všiml sis, že většina lidí na světě je strašně seriózní?"
Jsem ráda, že jsem se do knihy pustila právě ve chvíli, kdy jsem sama potřebovala na čas utéct z hektického života, slézt na dno studny a jen v té tmě a tichu přemýšlet.
Bavila mě ta klidná, lehce kafkovská atmosféra knihy, všechny ty symboly, nad kterými musel člověk dumat a sbírat k nim vodítka, než je pak ke konci Murakami vysvětlil. A nebo nevysvětlil a nechal to jen na nás.

12 08.01.2023

Afterdark je přesně ten typ knihy, která je sice krátká co do počtu stran, ale její čtení vám zabere obrovské množství času, protože se často musíte zastavovat a dohledávat si jednotlivé písničky playlistu, který Murakami postupně odhaluje, semtam si ohnout růžek nebo se prostě jen zastavit a zamyslet se nad tím, co jste pravě přečetli. To ale nevydržíte dělat moc dlouho, protože vás skvělá atmosféra a poutavost příběhu donutí pokračovat ve čtení.

4 26.12.2022

Výborná kniha, která díky své komplexnosti čtenáře nejen uvede do základů navrhování architektury, ale postaví ho také před mnoho problémů a otázek, nad kterými ho nechá přemýšlet a zvolit si svou vlastní cestu návrhu, opřenou o znalost historie a ostatních ideologických směrů.

26.12.2021

Krásná!️

PÍSEŇ O DĚTSTVÍ
Dejte mi, chlapci, trochu hlíny,
chtěl bych si s vámi stavět hráz
a nedívat se na hodiny
a neslyšet, jak míjí čas.
A brouzdati se chladnou strouhou,
vždyť ruce, nohy nezebou.
A život, cestu krásnou, dlouhou,
teprve míti před sebou.

9 14.11.2021

“Asociativní, divoké, svobodné, uspořádané i systematické přemýšlení v obrazech, v architektonických, prostorových, barevných a smyslových obrazech - to je moje nejmilejší definice projektování.”
Tahle kniha čtenáři nepředá žádné nové vědomosti či tipy, jak lépe promýšlet architekturu. Jak lépe navrhnout proporce, kolik oken a jak velké místnosti. Ne. Předá mu totiž něco mnohem zásadnějšího. Otevře mu oči a naučí ho o architektuře přemýšlet jako o živém organismu, který by měl vrůst do okolní krajiny, dělat ji krásnější. Naučí ho naciťovat atmosféru ulic, zákoutí i příjemných interiérů. Peter Zumthor celou dobu jen filosofuje, o přírodě, o hudbě, o poezii, o architektuře. O kráse a umění. A nenápadně nabádá architekty, aby dělali totéž. Aby propojovali různé druhy umění, snažili se o soulad budov s přírodou, stavěli krásné domy, o které bude někdo rád pečovat. Aby promýšleli architekturu…

29.09.2021

Výborná kniha! Ačkoli je poměrně tenká, autor v ní komplexně rozebírá téma suburbií a sídelní kaše a poukazuje na všechny problémy s tím spojené.

13.03.2021

Melancholická hra podtrhující stereotypy v lidském životě, krutou realitu a osamělost všech, kteří se nějak odlišují.
A přes to, jak negativně to působí, byla hra výborná, plná zajímavých myšlenek a skvěle se četla.
*Nešel jsem na měsíc, šel jsem mnohem dál - neboť čas je nejdelší vzdálenost mezi dvěma body.
*Lidi chodí na pohyblivé obrázky, místo, aby se hýbali sami.

2 18.08.2020

Skvost!
Příběh, filosofie i to, že Bradbury knihu napsal v roce 1953...
Jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla - a bezkonkurenčně nejlepší dystopie!

12 07.06.2020

*čteno v originále*
Před čtením téhle knihy jsem o Humboldtovi a Gaußovi věděla jen to, že existovali - a znala tu historku o sčítání čísel ve 100 :D Z toho důvodu se mi knížka moc líbila, protože čtivým způsobem přibližuje životy obou géniů, zároveň si z ní ale čtenář odnese i zajímavé poznatky z matematiky, chemie, biologie, zeměpisu i historie.

3 17.03.2020

Než jsme letěli do Izraele, sehnala jsem si 7 průvodců, podle kterých jsem plánovala trasu, a tenhle je ten nejlepší ze všech. Je přehledný a je v něm úplně všechno, od map a popisů po zajímavosti a důležité fráze. Pokud plánujete cestu do Izraele a váháte mezi průvodci, tenhle rozhodně DOPORUČUJI nejvíc!

1 27.05.2018

Líbí se mi, jak se postavy v průběhu série vyvíjí a stárnou. Teď už to ani zdaleka nejsou ti malí zmatení sirotci, za kterými přišel na pláž pan Poe. Jinak bych řekla, že je to asi nejnapínavější díl. A ten koloběh vody!

3 07.10.2017

Ten nápad s opakující se deja-vu stránkou je skvělý!
Díky těm jeho vtipům, věnováním typu "Beatrice, má láska k tobě je nesmrtelná. Ty jsi však, bohužel, nebyla." nebo "Beatrice, když jsem byl s tebou, ani jsem nedýchal. Teď však nedýcháš ty.", která jsou na začátku každého dílu, a těm jeho mini-příběhům, je tahle série něco mnohem víc než jen obyčejný příběh tří sirotků

5 30.09.2017

Je úžasné, že to Paolini napsal v tak mladém věku. Má oblíbená série ❤

1 03.02.2017

Knížku jsem četla, protože mě zajímal Martinův styl psaní a na Hru o trůny nemám žaludek. Styl se mi líbil, příběh celkem taky, ale na pohádku to bylo vážně dost morbidní a melancholické.

03.02.2017

Tahle kniha mi, nevím proč, hrozně připomínala Ten, kdo stojí v koutě. Nejsem si úplně jistá, čím to bylo. Asi tím, že se obě četly tak rychle (těch 520 stran jsem přečetla za 3 večery) a pak proto, že přestože bych je rozhodně nezařadila mezi mé nejoblíbenější knihy, měly v sobě silné vnitřní kouzlo, díky kterému tak nějak vyčnívají z té hromady knih, které jsem přečetla.
Moc se mi líbilo, že vypravěckou byla Smrt. Oblíbila jsem si jí z celého příběhu asi nejvíc. A pak byly super ty zvýrazněné části (Slova z Dudenova slovníku, důležité rozhovory, poznámky Smrti nebo různé doplňky).

6 22.12.2016

Nádherná hra a překlad Martina Hilského je naprosto dokonalý ♥

Celý příběh i postavy připomínají Drakii

29.05.2016