evask
komentáře u knih

Autor za to nemůže, ale mně dělalo často problém se soustředit. Občas se to prostě vleklo.


Válečný veterán vypráví svůj příběh nápadníkovi své dcery. Příběh sentimentální, melancholický, zajímavý, ale kdyby ho říkal mně, asi bych volala “zkrať to”. Ta poválečná část už byla svižnější. Postavy krásně vykreslené, ale všechno tak nějak zdlouhavé, musela jsem se s tím vyloženě poprat.


Strhující. Co mě zaujalo: předmluva dcery. Jak se válka a její následky promítly do života dětí. A jak všechny útrapy člověka poznamenají, že nespěchá okamžitě domů, ale musí si nejdřív na svobodu zvyknout, aby se mohl vrátit.


Trochu se to táhlo. Prostá pravda na úplný konec, to se dalo celou dobu čekat, ale přece jen autorka nechává skulinu, naštěstí se nedozvíme přesně, jak se věci udály, a to je dobře. Nemusíme nutně přehodnocovat názor na Amiše.


Vyloženě nadšená nejsem, ale jsem ráda, že jsem si tuhle knížku přečetla.


Začetla jsem se rychle. Prostředek knihy se trochu vleče, to jsem vzala rychlejším, mírně přeskakovacím tempem. Závěr je hodně zajímavý, ten je na pět hvězd. Knížka se mně líbila.


Jak se zachovat? Co bych dělala já? Dachau, nebo podepsat spolupráci? Jednou tě zlomí a už tě mají, už se z toho nevyvlíkneš, tvé dobré úmysly jsou naivní. Ale nevzbouřit se, když máš utlouct člověka k smrti, nebo podpálit stodolu s lidmi, to bych do protagonistů nikdy neřekla. I v dobrých lidech se mohou probudit takové sklony? Mně se stala křivda, tak ať trpí i jiní. Strašný. Hrůza.


Napsáno skvěle.
Nehodnotím osobnost paní Mládkové, to mně nepřísluší. Její přínos pro českou kulturu je jistě mimořádný.
Čtivě a věryhodně napsaná kniha o významné ženě.


Dobrodružný román, konec už jak pohádka pro dospělé. Autorovi se stále daří udržet čtenářovu pozornost. Popisování krutostí a sexu nás ale mohl ušetřit, to knížce dává nádech bulvárního čtiva. Podle mě netřeba takto dílo “zatraktivňovat”.
Jako letní čtení dobrý.

Teď to dosavadní super hodnocení trochu srazím, ale na mě zas tak ohromující dojem knížka neudělala. První třetina mně zvlášť napínavá nepřišla, pak se to zlepšilo. Plno typických amerikanismů, jako “dělám svou práci”.


Ze začátku se to tak vleklo, zvláště Irovo vzpomínání, že jsem nabyla dojmu, že spisovatel je placen od popsané stránky. Někde za polovinou se to zlepšilo. Ale pak zas ten závěr. Chudý, hodný, obětavý, čestný a nakonec i bohatý.
Dávám tři a půl.


Neuvěřitelné, co všechno jsou lidé schopni vydržet. O Lotyších jsem toho moc nevěděla a ráda jsem se tedy dozvěděla něco nového. Taky mě zaujaly koncovky lotyšských křestních jmen a ještě více mužských a ženských příjmení, viz rodokmen předků autorky. Knížka “V šedých tónech” (podobné téma) je o něco čtivější, ale i tady dávám plný počet bodů.


Strhující. Maminka - šlechetná, zásadová, rozvážná, povzbuzuje své děti do poslední chvíle. Zajímavá postava bachaře Nikolaje. Po přečtení jsem si na googlu našla dějiny Litvy.


Nebavilo mě to. Tento styl psaní mně vůbec nesedí. Krátké reportáže psané v přítomném čase.


Výborný lékař, odvážný, obětavý. Přiblížil nám práci Lékařů bez hranic.


Klobouk dolů před lékaři bez hranic a klobouk dolů před lékařem Tomášem Šebkem. Co se ale jeho knihy týče, tady pět hvězdiček dát nemůžu. Vadí mně hovorová čeština a neslušná slova. Čekala jsem víc vyprávění, ale knížka je opravdu deník lékaře. Čtenáře, kteří mají blízko ke zdravotnické profesi, určitě pohltí, ale já jsem místy nerozuměla. Přínos pro mě je, že teď tuším, co obnáší život lékaře v Afgánistánu.


Knížka se mně líbila, i jsem z ní doma občas nějaký odstavec k pobavení rodiny přečetla nahlas, ale četla jsem od Ládíka dvě knížky za sebou a teď mám pocit, že si od jeho humoru potřebuji odpočinout.


Tak nevím. Asi by mě víc bavilo, kdyby Noelle pokračovala v osnování pomsty. Každopádně, aby měla tahle knížka hodnocení nad devadesát procent, to mně připadá skoro moc. Napínavé čtení, ale zas taková pecka to není.


Folletovy knihy čtu ráda. Ztráta paměti - kam na ty nápady chodí...
