evismaior komentáře u knih

90% - Veliká škoda, že kniha zůstala v tomto rozpracovaném, nedokončeném stavu. Mnohé dějové linky jsou tak jen naznačeny, přesto se ale jedná o poutavý příběh, který ve čtenáři vybrušuje do všech podrobností i ty nejabsurdnější představy o soudních procesech v režimech, kde nad spravedlností dávno zvítězila slepá byrokracie. Josef K. se nikdy nedozví, z čeho byl vlastně obviněn (nebo to alespoň čtenáři není sděleno), ale ono to nakonec vlastně vůbec není důležité. Koneckonců, jak říká v jedné z posledních kapitol duchovní, "soud od tebe nic nechce. Přijme tě, přijdeš-li, a propustí tě, odcházíš-li." Každý si v sobě neseme svoje viny a čím víc K. o své nevině (a schopnosti ji prokázat) pochybuje, tím hůř se pro něj proces vyvíjí. Někdy na mě dýchlo Orwellovo 1984, jindy byly popisované situace tak absurdně hrůzně směšné, že to bylo jak vystřižené z Monty Pythonova Života Briana. Neuvěřitelné, že takhle někdo psal před 100 lety, kdyby psal Kafka dnes, byl by z něj kultovní spisovatel. Což vnímám o to silněji, že jsem se k oživení téhle knížky v paměti dostala po shlédnutí Blade runner 2049, když hlavnímu hrdinovi označovanému jako K jiná postava začala říkat Joe (tj. zkrácenou verzí jména Joseph). Paralely se tam dají nalézt velmi snadno.

3 26.10.2017

75% - Vlastně taková fanfiction ke slavnému románu Jih proti Severu napsaná velkou obdivovatelkou Margaret Mitchellové, která se očividně stejně jako většina čtenářek nadokázala smířit s koncem, kdy Rhett Scarlett opustil, a rozhodla se s tím vcelku působivým způsobem něco udělat. Ve druhém dílu se Scarlett již zcela rozhodne rezignovat na jižanské konvence a odjíždí do Irska, rodné země svého otce, kde konečně proniká ke kořenům svojí vlastní povahy. Poznává trpký život svých chudých příbuzných pod nadvládou Angličanů a že je to pořád silná a nezlomná Scarlett, neváhá se dokonce zaslíbit jednomu z nich, aby posílila vlastní pozici. No a nakonec i Rhett pochopí, že Scarlett je pro něj pořád jako stvořená, takže na závěr se koná i vytoužený happyend.

3 05.08.2017

(SPOILER) 45% - Celkem se mi líbily Kroniky prachu a osudy šlechtické dívky Animant zamilované do knih a do nevrlého knihovníka pana Reeda. Tak jsem sáhla i po tomto příběhu, jehož hlavními postavami jsou Animantina studující kamarádka Elisa a Jamie Lennox, tvůrce stroje na vyhledávání knih (a dále mj. vážný majordomus Benjamin Green, kterého Elisa miluje). Tak především o Animant a Thomasovi tam není prakticky vůbec nic, protože děj se odehrává v době, kdy mezi těmi dvěma momentálně došlo k roztržce a Animant odjela z Londýna. Autorka se pokusila navařit děj z jedné historky Kronik prachu, kdy skleněným stropem knihovny propadl kufr zřejmě vypadlý z přelétající vzducholodě. Uvnitř se najdou nákresy neznámého vynálezu, jenž Jamieho okamžitě zaujme. Jenže není jediný, a tak postavy čeká i pár celkem akčních scén. Zvlášť poté, co se tělo majitele kufru najde v Temži a oni se na vlastní pěst pustí do vyšetřování jeho vraždy...
Na rovinu - ta zápletka není tak nosná, aby vydala na 400 stran. Ani vztahy hlavních postav na tento rozsah nestačí, zvlášť když čtenář už jen trpně čeká na to, kdy zas budou hlavní hrdince létat v břiše motýli (jakože to se děje fakt často). Nezachraňuje to ani styl románu v ich-formě, o kterém autorka ústy Elisy tvrdí, že to je zpráva pro policii, přestože tam Elisa rozebírá vše od rodinných vztahů až po svoje milostné city. Možná určitý potenciál měly ty glosy Jamieho a Elisy psané po okrajích, jenže to by to muselo být pojato jinak - např. hlavní text by byl pouze strohá zpráva pro policii a všechny vztahy a další věci by byly v těch glosách, což by mohlo být i graficky zajímavé, ne jako teď, kdy je tam na okraji občas nějaký výkřik, ale celá kniha je psaná s pozadím jakože starého papíru, což se fakt na té flekaté šedé ten text čte hodně nepříjemně. A když to čtenáře navíc ani moc nebaví, tak z toho nevychází román, ke kterému bych se ještě někdy chtěla vracet. Od autorky jsem četla i fantasy Limea, které taky nebyla žádná sláva, takže toto od ní asi byla moje poslední kniha.

2 13.11.2024

(SPOILER) 65% - Když jsem si tak četla o vězeňském táboře Zalindov, ani mě vlastně nepřekvapilo, že autorka je velká fanynka Skleněného trůnu a kamarádka S.J. Maasové, čtenář si na Celaenu hned vzpomene. Sedmnáctiletá Kiva však na první pohled působí mnohem obyčejněji a tím i uvěřitelněji, prostě jako dívka, která se v dětském věku se svým otcem ocitla v nejhorším vězení tohoto universa a snaží se tam jako ranhojička nějak přežít (byť tedy s ohledem na ten středověký svět s poněkud nepochopitelně nabytými informacemi ze světa bakterií a virů).
Jinak mi ale ta knížka přišla spíš kvalitativně nevyrovnaná. Autorka má zjevně celkem dost nápadů, ale utápí je v často zbytečně natahovaných rozhovorech mezi hlavními postavami, které mě nebavilo číst tak moc, jak by mě bavilo pochopit víc svět, do kterého své čtenáře zavedla. Nedozvíme se vlastně nic kromě pár střípků informací o jednom královském rodu a partě rebelů s konkurenčním nárokem na trůn. Pak je tu jedna epidemie, která nakonec taky nemá žádné wow pozadí. Slušivý vězeň Jaren, u kterého dopředu tušíme, že to nebude obyčejný vidlák, ale chemii mezi ním a Kivou jsem nějak nepocítila, i když tam zjevně asi měla být. A královna rebelů Tilda, za kterou se Kiva uvolí vykonat zkoušky utrpením s předpokládatelným výsledkem (ale zase je plus, že z ní horem dolem netryská magie, a vlastně je celkem milé, jak tím v podstatě bez jakýchkoli schopností propluje). Autorka si pak úzkostlivě syslí to největší překvapení nakonec, jenže bohužel je to ten typ překvápka, který mrhá potenciálem - jakože celou knihu sledujeme Kiviny myšlenkové pochody, pak se před ní po deseti letech odloučení od rodiny ocitne pro ni takhle důležitá osoba a ona to citově nijak zvlášť neprožívá? A autorka nechá tu postavu jen párkrát zasípat, aniž by došlo k jakékoli katarzi? Připadala jsem si po dočtení zkrátka tak nějak ošizená. Ale asi dám dalšímu dílu šanci, minimálně abych se mrkla za zdi Zalindova...

2 20.10.2024

80% - Po prvním úspěšném Inferiu, kde nechal démony z pekla bojovat proti německým SS, se autor rozepsal a na téměř sedmi set stranách tentokrát přináší střet démonů s nebeskými anděly, jejichž světy od sebe odděluje pouze stará dobrá lidská Země. Ať už vyhraje kterákoli strana, mohlo by to povážlivě rozkolísat rovnováhu světů, které potřebují jak hříšníky na maso v Inferiu, tak hodné opičky k výrobě elektřiny v Edenu (čerpané skrz svatozář:-)) A středobodem příběhu se opět stává dlouhověký Rónan a dospívající dívka Amálka, kterou si démoni vychovali jako překladačku, jež jim zajišťuje informace o lidských vynálezech od technicky zdatných hříšníků.
Musím říct, že mě autorem stvořený svět nesmírně baví a přijde mi jako jeden z nejoriginálnějších fantasy univers. V téhle knížce k systému "péče" o hříšníky přidal ještě svoji představu o tom, jak to s hodnými lidmi posmrtně probíhá v ráji, kde je andělé používají jako nevyčerpatelný zdroj energie a na oplátku je udržují šťastné, i když jen v jakýchsi rezervacích a často za pomoci drog. Tak nějak si čtenář říká, že být klaďasem v důsledku zas není kdovíjaká výhra, protože i mezi anděly nejsou jenom slušní týpci. Například takový anděl Azrael si nezadá se svojí touhou po moci skrze ovládnutí pekelníků v krvavé válce s lecjakým lidským diktátorem.
A to je v důsledku jedna věc, která mi v autorově světě nesedí - vážně jsou za své činy souzeni jenom lidé? Člověk týrající zvířata se dostane do pekla, ale démoni, kteří z něj zaživa odřezávají maso a nebo si ho rovnou napíchnou na rožeň, jsou v pohodě a ani je nenapadne, kde oni sami po smrti skončí? A andělé mohou klidně lidi zneužívat k výrobě elektřiny? Co jim zabrání, aby emoci štěstí nevyměnili třeba za bolest? Jako ano, ono by to fungovalo, kdyby jak andělé tak démoni věděli o tom, jak to s lidmi je a co si po smrti zaslouží, ovšem autor jak anděle, tak démony důsledně staví do role poněkud zabedněných bytostí, které nechápou, že mají co do činění s inteligentním druhem (až na výjimky, kteří se od lidí snaží jejich vynálezy naopak získat), což mě prostě během čtení nepřestávalo zarážet. Ale i tak je to super fantasy, která se čte sama.
---
Místo odpovědi k nim zevnitř dolehl Isidin sten rozkoše - extázi během porodu se žádná soulož nevyrovná - a novináři se opět uklidnili.
"Úplně mi zničí trávník," postěžoval si Rafael. Vzhlédl a kriticky se zadíval na mračno trylkujících ptáčků. "A tihle tady všechno zeserou..."
---
Prvním výrazným rekordmanem byl Cézar - Cézarův salát stále servírují v hospodách po celém Inferiu. Před pár lety se stal rekordmanem sameček Áda. Ale jeho rekord nevydržel ani deset let, velmi těsně jej překonal tenhle Pepa. Tenhle kus bude mít jemné maso i po tisíciletích.
"Prsa a packy jsou skvělé na grilu, kýty mají tmavší maso a hodí se do guláše. A játra? Ta už jsou legendární. Doporučil bych vám kompletní zabíjačku, má jemné střívko a jitrnice a jelítka se rozplývají na jazyku. A i když ho ořežete na kost, za dva dny je zase celý, tak rychle dorůstá!"
...Pak ho jeden z lidí poznal a to, co mu rychle pošeptal, ho vyděsilo víc než všechny potoky krve nebo vyhřezlá střeva: "Teď ti teprve začne peklo, soudruhu."
---
Jo, a "věnování" Putinovi na začátku knihy z konce února 2022 je pěkně mrazivé.

2 12.09.2024

80% - "Existuje tolik věcí, které nikdy nezkusím. Nebudu na ně dokonce ani mít chuť, ani je nebudu chtít zkusit. Tolik věcí, které jsem brala jako samozřejmost - první společné bydlení, první tanec na svatbě, děti. Nebudu mít nikoho, kdo se o mě postará, až budu nemocná, kdo se bude se mnou po večerech dívat na televizi, kdo se mnou pojede na párovou dovolenou. (...) Jako bych truchlila. Truchlila kvůli falešnému životu, bájné budoucnosti, kterou ale nikdy neprožiju. Neměla jsem tušení, co se mnou teď bude. A to mě děsilo. Panebože. Hrozně jsem se bála."
Georgia nastoupí na univerzitu, ovšem mnohem víc než učení řeší to, že ač je nadšená čtenářka romantických fanfikcí, ještě nikdy s nikým nic neměla. A co víc - za (ne vždy úplně konstruktivního) přispění svojí kolejní spolubydlící pařmenky Rooney zjišťuje, že zřejmě ani s nikým nic mít nechce. S klukem, s holkou, prostě s nikým.
Už pochopit to je pro ni obtížné (a kdyby neměla staršího spolužáka Sunila a jeho pride partu bylo by to asi nepravděpodobné), ale vyrovnat se s tím se zdá být úplně mimo její možnosti. Je sice introvertka, ale dokáže žít bez vztahu? Bez lásky? Mohou jí to všechno, o co přijde, když přijme svoji orientaci (kterou neuznávají ani někteří gayové), nahradit dobří přátelé? Zvlášť když svým dvěma nejbližším přátelům Pip a Jasonovi při pátrání po vlastní sexualitě velmi ublížila?
Příběh je čtivý a hlavní hrdinky mi bylo místy líto, jak se tak zmateně potácela životem a neveselými představami o svojí budoucnosti. Ovšem někde mi přišlo, že to autorka moc nevychytala - že je někdo zmatený v osmnácti, to chápu, ale že pojem asexualita musí vysvětlovat svojí zjevně rovněž asexuální 30+ sestřenici, tomu se mi nechtělo věřit - OK, je to kniha určená pro mládež a asi je jejím cílem mladé v tomto směru trochu vzdělat, ale někdy mi to přišlo až moc okaté, jako učebnice zabalená do trochy děje. Stejně jako když autorka mnohokrát zmiňovala, jak Georgia pořád čte romantickou fanfiction, a přitom potřebovala drahnou dobu a pomoc několika přátel na to, aby šokovaně rozklíčovala, že tyjo, běžní lidé si při představách o sexu představují sami sebe a touží po někom konkrétním! To tedy fakt nevím, jakou romantickou Drarry FF to vlastně četla, že ji tohle poznání netrklo dřív:-)

2 19.08.2024

(SPOILER) 60% - Čtvrtý díl téhle ságy mě celkem navnadil, první dva naopak dost zklamaly. Ale postava drsňačky Sawyer mi ve všech knihách série přišla skorem nejzábavnější, a tak jsem dílu věnovanému jejímu vztahu s nesmělým a zakomplexovaným Isaacem chtěla dát šanci.
Četlo se to vcelku plynule a nenásilně a jsem zvědavá, jestli alespoň tuhle story udržím v hlavě, protože příběh Ally a Kadena a Dawn se Spencerem se mi z paměti zcela vykouřil. Přijde mi škoda, že autorka sice se všemi těmi postavami v knihách pracuje, ale tak nějak okrajově, že jsem si ani nedokázala vzpomenout, o čem jejich vztahy vlastně byly. Bavilo by mě to celé o dost víc, kdyby se v každé knize sice soustředila na ústřední dvojici, ale víc se věnovala právě i těm ostatním (třeba jak jsme toho teď svědky v provařeném seriálu Bridgertonovi).
Jinak Sawyer celkem nezklamala, i když Isaacovi, kterého měla jakože zbavit stydlivosti a pomoci mu nabrnknout si holku výměnou za to, že on pod jejím vedením projde proměnou v neodolatelného chlapíka, jsem tu jeho zaseklost nějak moc nevěřila. Spor s jeho rodiči, kteří ho chtěli místo vysoké školy raději upíchnout u farmaření, mi přišel takový umělý. A naprosto jsem nedávala tu zápletku se Sawyeřinou tetou Melissou, která se o ni a její sestru Riley "starala" po smrti rodičů tím stylem, že si na Sawer vylévala vlastní komplexy a zhrzenou lásku, z malé holčičky vyrobila v podstatě životní trosku, ale když se proti tomu Sawyer vymezila na svatbě, kam Riley tetku pozvala (?!), tak ji ještě všichni odsoudili a ona aby se pomalu ještě omlouvala, načež tuhle dějovou linku autorka celou zahrála do autu a tetička už se v ději neobjevila. Slibovala jsem si od toho víc, ale na léto celkem ucházející oddychovka.

2 06.08.2024

70% - Autorku mám ráda a i v této spíše delší povídce než románu dokazuje, že psát umí přesvědčivě, s lehkostí a brilantně vybroušenými dialogy, které odsýpají, aniž by přímé řeči potřebovaly uvozovací věty, a přesto čtenář není ani na chvíli na pochybách, kdo zrovna mluví, a s ohledem na obsah řečeného má hovořící postavy doslova před očima. Přesto mi však tento počin přišel spíš jen jako taková snadno předvídatelná jednohubka, která mě svým vývojem nijak nepřekvapila, natož aby vyvolala větší tendenci k zamyšlení.
Jakmile otravný Textor Texel pronese po pár minutách svoji myšlenku o soukromém nepříteli, kterého si lidé nosí s sebou ve svém nitru, přišlo mi celkem zřejmé, o co se v tomto letištním rozhovoru s "obtěžovaným" obchodníkem Angustem Jérômem vlastně jedná (vlastně mě spíš překvapilo, když se můj odhad potvrdil, neboť jsem si celou dobu říkala, že takhle to přece nebude, že to by bylo moc průhledné). Pak už jsem jenom čekala, k jakému hrůznému obratu se Texelovo vyprávění dobere a jak Angust zareaguje na očekávané odhalení, přičemž ani jeho reakce mě nepřekvapila.
Autorka umí, takže se to samozřejmě četlo úplně samo, ale pochybuji, že bych zrovna tuhle její knížku udržela v paměti delší dobu.

"Lidé jako vy trpí představou, že se o ně druzí zajímají."
"Nejhorší na tom je, že mají pravdu."

"Nejdůležitější je první mrtvý. To je v případě vraždy jeden z problémů viny - nedá se sčítat. Za vážnější se nepovažuje to, jestli člověk zabil sto lidí nebo jenom jednoho. Když člověk jednou zabije, náhle nevidí důvod, proč by si měl něco odepírat a nezabít třeba stokrát."

"Já věřím v nepřítele. Důkazy boží existence jsou chabé a zbytečné, důkazy jeho moci jsou ještě chatrnější. Důkazy existence vnitřního nepřítele jsou nezměrné a důkazy jeho moc zdrcující. Věřím v nepřítele, protože ho potkávám na své cestě každý den a každou noc. Nepřítel je ten, kdo zevnitř ničí všechno, co mu za to stojí. To on vám osvětluje vaši nízkost a nízkost vašich přátel. To on vám v jednom dokonalém dni najde vynikající důvod k vašemu utrpení. To on způsobí, že jste sám sebou znechucený. To on vám, když zahlédnete nebeskou tvář nějaké neznámé, ukáže smrt přítomnou v takové kráse."

2 28.06.2024

60% - Od autora se mi velice líbila povídka Rodinné setkání ze sbírky Všechny barvy duhy, která se zabývá vztahem dítěte a jeho rodiče, který prošel tranzicí. A tak jsem se těšila na podobně silný příběh (třebaže autor v úvodu poctivě varuje, že o tranzici tahle knížka primárně není). Jenže o čem tedy je? Silný příběh bylo totiž právě to, co jsem tam postrádala, přestože dle anotace bych ho čekala třeba ve vztahu se sestrou Naďou, pro kterou hlavní hrdina Luca podstupuje celou tu akci s plněním dětských úkolů/přání, aby zlomil kletbu. Jenže Naďa spíš jen tak glosuje z postele a občas utrápeně koukne na piano. Nebo by to mohl být příběh plný humoru (některé ty úkoly totiž vedou ke vtipným situacím, zvlášť ty, které Luca psal ještě jako Věrka - dát pusu jistému klukovi, vydávat se za své dvojče Naďu, jít nakupovat v máminých šatech), ale ani to nefunguje.
Je to prostě takové milé (i když jsem moc nevěřila, že hlavnímu hrdinovi je šestnáct, spíš to místy působilo jako rozhovory dětských postaviček ze Čtyřlístku), bylo zajímavé se setkat s Danielem a Kitem z Muffinu a čaje, ale obávám se, že po týdnu nebudu vědět, o čem to bylo.

2 16.05.2024

60% - Georgiana Bridgertonová je teta malého Anthonyho, Benedicta a Colina Bridgertonových, které čtenáři ságy a diváci seriálu dobře znají jako dospělé. V téhle knížce jsme ale o generaci dříve a hlavní hrdinka se právě vzpamatovává z toho, jak jí jistý lovec věna zničil pověst, když ji unesl (přestože se mu ubránila a uprchla).
Naštěstí Bridgertonovi mají skvělé sousedy Rokesbyovy a jeden z bratrů - Nicholas, který studuje na lékaře v dalekém Edinburghu - se odhodlá se svojí sousedkou, kterou považuje téměř za sestru, oženit. A pak už je děj spočívající ve vzájemném objevování toho, že nakonec nemusí být tak špatné vzít si svého přítele, jasně daný a předvídatelný až do konce.
Jako vždy u této autorky pohodová červená knihovna, která neurazí, větší dojmy taky nezanechá, ale u téhle konkrétní knížky jsem se docela nasmála - scénky jako ošetřování lovce věna spadlého ze stromu za přítomnosti dvou věrných majordomů obou rodin nebo začátek cesty do Edinburghu s vřískajícím kocourem byly na autorku nebývale vtipné, i když nakonec už dost natahované a život manželů ve Skotsku už neměl čím zaujmout.

2 15.05.2024

65% - "Nemůžeme umřít místo nich. Bez ohledu na to, jak moc chceme a o kolik by to bylo jednodušší, prostě nemůžeme zaujmout jejich místa. Musíme se naučit žít takhle. Kvůli nim. A kvůli sobě."
Ameliina bolestná snaha vyrovnat se se smrtí nejlepší kamarádky Jenny ji zavede až do městečka na břehu michiganského jezera, kde ukrytý před světem žije slavný spisovatel Nolan Endsley. Amelii jeho Kroniky Omranu spojovaly s Jennou a nyní v nich nachází útěchu a svůj život před nástupem na vysokou školu upíná k tomu, aby zjistila, kdo jí poslal jejich limitované vydání. Nolan se ale veškeré pozornosti brání, protože i jeho k jejich napsání přivedly vlastní bolestné ztráty.
"Nesnáším konce. Když je nějaký příběh dobrý, tak není nikdy dost dlouhý."
Knížka je psaná hodně emotivně a čte se sama. Jenže postupně se myšlenky začínají opakovat a autorka jakoby nevěděla, s čím dalším přijít a jak se z dějových linek vymotat. Omíláním téhož čtenář začne polevovat v pozornosti a všímat si nelogičností - když už je Amelie jednou na místě, tak proč jí Nolan a jeho kamarád Alex tají, jak to bylo s tím limitovaným výtiskem? Moc jsem také nevěřila touze Jenniných rodičů si Amelii v podstatě adoptovat místo zemřelé dcery. Nebo třeba tomu, že se Valino knihkupectví takového velkého formátu dokáže v tom zapadákově uživit. A především jsem nevěřila tomu, jak rychle se Nolan oprostil od svých paranoí a jak se během pár dní s Amelií sblížil.

2 28.04.2024

(SPOILER) 50% - tady jsem určitě hodně ovlivněná seriálem, podle kterého na mě Penelope působí jako manipulativní, zakyslá a zbabělá intrikánka, zvlášť po tom, co na konci druhé série provedla jako všichni-víme-kdo svojí údajně nejlepší kamarádce Eloise. Takže jsem už dopředu ke knížce přistupovala bez valného očekávání a nebyla jsem nijak překvapená, že na mě Penelope nezapůsobila ani v románové podobě. Pokaždé, když ji někdo po pronesení průměrné repliky prohlásil za vysoce inteligentní, jsem si říkala, že to tedy ostatní dámy v té domě asi musely být vážně totálně nedovtipné (čemuž se mi nechce věřit), a zázračnému Colinovu prozření a zamilování se mi nechtělo věřit už vůbec, protože proč tak najednou?
Jinak se celý děj točí kolem odhalování totožnosti lady Whistledownové, kdy se znalostí skutečnosti je vtipné sledovat, jak se autorka snaží mlžit, byť docela často za účelem zmatení čtenáře ne zcela poctivě (věty typu, že si Penelope neuměla představit, že by lady Whistledownová to či ono, ve mně vzbuzovaly naopak ještě větší pochybnosti o její inteligenci - to jako sama sebe nezná?) A pak to neustálé zdůrazňování úspěchů, jakých Penelope dosáhla, když vydávala ty své noviny, které ze všeho nejvíc připomínají dnešní Blesk nebo Aha. No tak dobře, asi mám jiný vkus, ale živit se psaním drbů o ostatních není něco, na co bych byla zrovna pyšná. Premiéra série o Penelope se blíží, tak jsem docela zvědavá, co z téhle knížky scénáristi dokážou navařit.

2 10.02.2024

80% - K sérii o sourozencích Bridgertonových jsem se dostala jako mnozí další díky seriálu, a zatímco první díl mi v podání autorky přišel mnohem chudší, než jak ho pak scénáristé rozpracovali, tady jsem byla spokojená s oběma verzemi - tou knižní i televizní. I když teda nutno říct, že ve scénáři snad z předlohy zůstala jen historka se včelou a křestní jména půvabné Edwiny a její nesmlouvavé starší nevlastní sestry Kate a jejich matky Mary. Rodinné pozadí Sheffieldových (dle scénáře Sharmových) a vývoj vztahu mezi Anthonym a Kate je dost upravené, ale líbilo se mi obojí, byť jsem si u obou verzí říkala, jak může být Anthony tak natvrdlý a tak urputně trvat na svojí původní vizi svatby s krásnou a dokonalou dívkou (a hlavně se nezamilovat! I když v knížce jsou jeho důvody alespoň pořádně vysvětlené), když ho srdce táhne někam úplně jinam.

2 08.02.2024

40% - tak zajímavé téma, jako je křivé nařčení ze sexuálního obtěžování a nakolik může všem zúčastněným zasáhnout do života, a přitom tak sterilně zpracované, že jsem měla velký problém se začíst a pak i dočíst. Kniha je psaná z pohledu různých lidí, ale ten vypravěčský tón byl natolik odosobněný, že jsem se ani do jednoho z nich nedokázala vžít, vytvořit si k nim vztah, natož s nimi ještě soucítit. Naopak byli bez výjimky popsáni tak, že vůbec nedokázali vzbudit sympatie, a tak jsem se dost často přistihla, že mi byli jedno nebo jsem jim ty peripetie rovnou přála. Na dvanáctiletou Angelu jsem s ohledem na její chování nedokázala koukat jako na oběť, její matka Donna si po většinu času léčila vlastní mindráky cigaretami, chlastem a nepřiměřenými reakcemi a otec Stephen byl prostě ubožák. Rádoby herec Nicholas, který by měl (jak už vyplývá z názvu knihy) u čtenářů vzbuzovat největší sounáležitost kvůli onomu nepodloženému obvinění, má sám kvůli svým jistým celkem nechutným zálibám máslo na hlavě a člověk v důsledku nechápe jeho manželku, že ho vůbec může milovat. Pachatel se skutečně dal odhadnout, tím spíš mi ale některé aspekty Angelina jednání nedávaly smysl. Bohužel to není napsané tak, aby to ve mně zanechalo potřebu se nad příběhem dál zamýšlet.

2 28.01.2024

(SPOILER) 80% - Knížka z období mého dospívání, ke které jsem se s láskou po letech vrátila v rámci četby svých dětí - uvádí doporučení pro děti od 12 let a řekla bych, že to přesně sedí.
Dnes už mi sice ta náprava městského osiřelého kluka, který se jako člen party přifařil k vykrádání obchodů a skončil na rok na podmínce na bahnité farmě u rodiny Edwardsových, připadá spíš jako naivní iluze, ale jako příběh pro děti je to perfektní. Je tam totiž všechno a velmi uvěřitelným způsobem - Dan se do tvrdé práce s kravami a do lovení klád na řece nezamiluje jen tak z ničeho nic - musí dojít k celé řadě akčních zvratů, které vytrhnou z letargie i takového kluka, jako je on. Protože přece normální člověk nenechá bez pomoci nemocnou krávu, nebude mu jedno, co způsobila nelítostná puma, nedopustí, aby se panu Edwardsovi něco stalo a už vůbec ho nenechá chladným, když se na scéně objeví vůdce jeho bývalé party s úmyslem Dana zatáhnout zpět do starých kolejí. Takže je Danův vývoj vlastně velmi logicky napsaný a to je moc fajn. A fakt je to místy tak dojemné, že jako matka nad tím klidně i sama zaslzím.
"Těžko se nenávidí věci, kterým rozumíš a které tě zajímají... Nedělej ukvapené závěry, aby sis neumanul, že budeš něco nenávidět, dřív než budeš vědět, co to vlastně nenávidíš."

2 29.12.2023

70% - po dočtení série mi nezbývá než zopakovat, co jsem psala již u předchozího dílu Dcera, a sice že se mi pokračování s princeznou Eadlyn zamlouvá mnohem víc než původní díly s Americou. Tedy neodpustím si pousmání nad tím, jak autorka v rámci ohýbání logiky času nechá Američina bývalého přítele Aspena a jeho manželku Lucy trápit se nad tím, že nemohou mít dítě, zatímco z jejich vrstevníků Americy a Maxona dělá vládou sedřené starce nad hrobem, nebo třeba nad tím, jak finsky mluvící nápadník Henri není schopen se ani po celkem dlouhé době strávené v Selekci naučit víc než pár anglických frází, zvlášť když se nachází v prostředí, kde tak mluví všichni kolem. Taktéž ty politické části ohledně monarchie versus demokracie byly podány podobně naivně a povrchně jako v předchozích částech s Americou a Maxonem. Ale to je opravdu spíš pousmání.
Co se mi líbilo, bylo to, že nic nebylo dopředu zas tak zřejmé - nápadníci v Selekci se tak mohou, ale nemusí do Eadlyn zamilovat (a někteří dokonce mohou najít zalíbení jeden v druhém), ovšem nemusí zůstat ani jedinými nápadníky, když je tu navíc finský tlumočník Erik nebo třeba rebelský synek Marid Illeá populární na sociálních sítích. A především nebylo zřejmé, komu může Eadlyn věřit, kdo ji podrží i ve chvílích krize a kdo ji naopak opustí anebo dokonce zradí. Zda dokáže svými rozhodnutími ochránit Illeu, své znavené rodiče a koneckonců především své srdce. U takového dívčího románku čtenář samozřejmě tuší, že pravá láska překoná vše, ale díky autorce, že to neudělala jednoznačné hned od chvíle, kdy se ti dva dotyční na sebe poprvé podívali.

2 07.12.2023

55% - Nevím, ale tahle tendence autorů převypravovat příběhy, které již jednou napsali, z pohledu ostatních postav mi nějak není jasná. Zrovna u Kiery Cass nemám pocit, že by měla problém vyjádřit se už napoprvé tak, že čtenář mezi řádky pochopí, jak se asi cítil protějšek hlavní hrdinky při té či oné scénce - tak proč znovu brát tytéž dialogy a přepisovat je z pohledu Maxona/Aspena/Marlee? Líbilo se mi to potud, kde hlavní hrdinka America vůbec nebyla a opravdu jsme se dozvěděli něco nového - takže u mě v téhle knížce logicky vede hned první povídka o tom, jak probíhala selekce v případě Maxonovy matky královny Amberly nebo je docela dobrá ta část s Maxonem a jeho francouzskou kamarádkou Daphne, Celesta, pak taky to, jak se Marlee zamilovala a co se s ní dělo po vyloučení apod. Ale čekala jsem tedy daleko větší vhled do vztahu Maxona a jeho otce (z dětství a dospívání) a něco víc z Aspenova života, pokud se zrovna netýkal Americy. Nebo třeba příběhy Američiných sourozenců (zejména ten starší prospěchářský bratr by mě zajímal a také mladší sestra May, no a samozřejmě jejich otec skrytě náležející k rebelům). Tak uvidím, jestli se něco z toho dozvím třeba v pokračování o dceři Americy a Maxona.

2 04.12.2023

80% - Při čtení téhle knížky jsem procházela několika fázemi - zpočátku jsem se obávala, že to bude opravdu jen převyprávěná Enderova hra z pohledu Fazolka. Pak jsem se ale začetla do jeho života nebo spíš přežívání v Rotterdamu, do jeho neuvěřitelné schopnosti analyzovat chování druhých lidí, a to jak obyčejných hladových, živořících dětí, tak i mladistvých tyranů, kteří terorizují ty menší, do jeho umění taktizovat a vymyslet strategii pro přežití v partě, a propadla jsem takové radosti z četby, že jsem knížku okamžitě chtěla hodnotit ještě lépe než Enderovu hru. V Enderově hře jsem totiž především nevěřila Enderovu nízkému věku vzhledem k tomu, že ze své rodiny i přes soužití s chytrým, leč násilnickým bratrem zkrátka podle mě nemohl načerpat tolik zkušeností, aby mohl mít takový odhad na lidi, jaký v Bitevní škole předváděl - a napadlo mě, že to autor mohl vyřešit třeba nějakou genetickou úpravou dětí - a vida - u Fazolka autor tuhle myšlenku pojal také a navíc ho ještě nechal na ulici prožít takový život, že zkrátka lidskou povahu znal dokonale. Moc se mi líbil i jeho příchod do Bitevní školy a to, jakým způsobem dokázal analyzovat, o co tam vlastně jde, a získat informace, které potřeboval.
Ve druhé půlce knížky pak ale došlo na to očekávané převyprávění toho, co už znám z Enderova příběhu, a i když se autor z Fazolka pokusil udělat tak trochu šedou eminenci, která ve skutečnosti stála za hodně událostmi, které se v Enderově příběhu staly, nepřišlo mi to zas až tak zajímavé nebo uvěřitelné (sám Ender ve světle nových informací často vypadal celkem nedovtipně, jako by autor kvůli nutnosti vystavět zajímavý Fazolkův příběh musel Endera trochu shazovat). Ale i přesto sérii zatím hodnotím velmi kladně. Čtení o lidech, kteří dokáží přemýšlet, odvozovat z dostupných informací vlastní závěry a zařizovat se podle nich, mi zkrátka připadá mnohem zábavnější, než v literatuře tolikrát omílané zápletky založené na tom, že hlavní hrdina něco (často vlastní vinou) neví a k uzoufání dlouho mu trvá, než si to domyslí.

"Fazolek v duchu nesouhlasil. Zločinné marnění času bylo zdůrazňování chyb. Najít je - všimnout si jich - bylo důležité. Pokud člověk sám ve vlastní hlavě nerozlišoval mezi užitečnými a chybnými informacemi, pak se vůbec neučil, ale pouze nahrazoval nevědomost falešnou vírou, která nebyla o nic lepší."

"Pokud jediná možnost, jak porazit termiťany, je nahradit se novým druhem, zachraňujeme pak vůbec lidstvo?"

2 04.08.2023

60% - Mám od Lisy Kleypas přečtenou sérii Ravenelovi, a tak jsem se těšila na Čekanky, že se tam setkám s některými postavami, které jsou v Ravenelových představeny už jako postarší dámy a matky nových hrdinů (zejména s Evie). Ale první díl Tajemství letní noci mě zatím tolik nezaujal - myšlenka čtyř dívek, které se odstrčené v koutě v pozici věčných čekanek na manžela rozhodnou jedna druhé pomoci, sice slibuje hodně zábavy, ale přišlo mi, že ji autorka vlastně vůbec nevyužila - koneckonců hlavní hrdinka Annabelle se nezakouká do dívkami zvoleného aristokrata lorda Kendalla, ale do "řeznického synka" a toho času úspěšného podnikatele a průmyslníka Simona Hunta, ovšem jejich vzájemná přitažlivost je tak silná, že by v příběhu ta partička dívek vlastně vůbec nemusela být a ti dva by si vystačili sami. Na druhou stranu ten jejich vztah a jeho vývoj je podaný tak nějak jednotvárně (že to nakonec asi tu Čekanky-group vycpávku chtělo) - vzájemně se přitahují, ovšem ona se jím snaží pohrdat, protože není lord a nechce manželku, ale jen milenku, takže je autorka nechá na sebe narážet ve všech možných i nemožných situacích - Annabelle jde po chodbě a vrazí do Simona, vyjde před sídlo a tam je taky on, jde do zahrady a na koho tam nenarazí, obtěžuje ji jiný muž a kdopak se tam okamžitě nezjeví, sportuje nedostatečně oblečená s přítelkyněmi a kdopak ji hned nevidí - no a podobných situací je tam tolik, že to pro ty dva nakonec ani nemůže dopadnout jinak. Což mi přišlo celkem nenápadité a místy až jako směšné klišé - zkrátka od autorky jsem v rámci žánru červené knihovny přece jen zvyklá na vyšší úroveň. Ale jako nenáročné čtení na letní deštivý den to i tak je docela fajn.

2 29.07.2023

80% - soubor vánočních young adult povídek českých autorů, a to jak těch známějších, tak i některých, kteří mají za sebou zatím jen pár vydaných dílek, ale dokázali se prosadit v literární soutěži nakladatelství Yoli. Ovšem ač nikdo z autorů není starý harcovník, který se na české literární scéně pohybuje už desetiletí, oceňuji, že všichni zúčastnění dokáží psát opravdu kvalitně, poutavě, texty plynou zlehka a jsou bez kostrbatých pasáží (a ano, mnohdy mě čtení jejich povídek těšilo daleko víc, než když otevřu knížku třeba od Viewegha). A to už ani nemluvím o vizuálně povedeném zpracování celé knížky, pěkných ilustracích ke každé povídce, medailonku o autorech - a ta červená vánoční ořízka je fakt top :-).
Mnohé povídky dokázaly navíc opravdu navodit vánoční atmosféru, jindy jsem si říkala, že by se vlastně mohly odehrávat kdykoli během roku a že tam autor možná ty Vánoce tak trochu účelově narouboval kvůli soutěžnímu zadání.
Posléze začalo být možná trochu jednotvárné, že většina povídek poněkud monotematicky řešila pošramocené lidské vztahy, ať už dvou kamarádek v povídce North Finchley, Heleny z povídky Zbabělci, která těžce nese, že je pro celou rodinu zklamáním, hlavní hrdinky povídky Zub času, která řeší svůj vztah s ženatým mužem nebo Petra z povídky Zelená slunce, který řeší pro změnu reakce svých nejbližších na to, že už dál nechce být Sárou. Začala na mě z toho totiž dýchat docela depresivní nálada - jako třeba z krásné, leč smutné povídky Bezpečné místo o dívce, která chce uprostřed rodiny ovládané diktátorským otcem vykouzlit pro svoji mladší sestru zdání Vánoc. Nebo o dívce z povídky Od mámy z lásky, která k Vánocům dostane kazetu se vzkazem od dávno zemřelé maminky. A to už ani nemluvím o tom, jak jsem zaslzela nad povídkou Bratrské pouto o dvojčatech - jednom s krutým zraněním a druhém zemřelém při téže autonehodě, který ale nechce přestat dávat na brášku pozor. Podobně melancholická je i povídka Maršmeloun pro Ráchel o osamělé skupince lidí, kteří jsou o Vánocích sami v jedné kavárně anebo stejně laděná povídka Okamžik v čase, která svede v jedné kavárně dohromady pro změnu osamělou Ester a Alexe pospíchajícího za bráškou.
V povídkách sice většinou nechybí nějaké to zdání naděje do budoucna - viz třeba povídka Polička vyřazených knih o dívce, která si v zadní části krámku s knihami píše o Vánocích s neznámým mužem, jenž možná nakonec nebude až tak neznámý - ale i tak jsem měla pocit, jako kdyby Vánoce v očích autorů byly spíš než šťastné a veselé smutné a odhalující lidské vztahy až na dřeň.
O to víc pak pozvedly moji náladu legrační povídky typu Vánoční zločin (co když se vám pod stromkem objeví zahádný balíček s fotografiemi naznačujícími, že se u někoho doma páchá kruté bezpráví?) anebo Nejdelší noc v roce o vegance, která chce po svém zachránit vánoční kapry.

2 05.07.2023